Bitva u Brůdku (22. – 23. 8. 1040)
Prvního června 1039 zemřel Konrád II. a místo něj v Německu nastoupil Jindřich III, který hodlal zaměřit svou politiku k východnímu pohraničí Říše (jako bývalý bavorský vévoda zdejší poměry důkladně znal). Zahájil obnovu rozvráceného Polska, kam dosadil Piastovce Kazimíra. Velmi nelibě nesl ambice Břetislava, rozhodně odmítal povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (taková byla zřejmě motivace translace Vojtěchova těla), jako rukojmí získal prvorozeného syna Břetislava I. Spytihněva. Dále žádal odevzdání Slezska polskému státu a vrácení kořisti. Mocnou podporu v požadavcích vůči Čechům měl v mohučském arcibiskupovi Bardonovi. Podle Kosmy hlavním Jindřichovým motivem byla snaha získat polské poklady. Český kníže odmítl (byl ochoten odvádět obvyklý tribut Říši ) a vše nasvědčovalo tomu, že jiné řešení než vojenské nepřipadá v úvahu. Vzhledem k pokročilému roku 1039 římský král plánoval tažení až na léto roku následujícího.
Od počátku roku tedy začala politická a vojenská příprava – knížete k obraně, krále k útoku. Břetislav získal cenného spojence v uherském králi Petrovi, tím pádem měl zajištěný týl, mohl stáhnout posádky z Moravy a přítomnost uherského vojska v prostoru západního Podunají mohla na sebe vázat říšské síly z východní bavorské marky (kde vládli Babenberkové).
V první polovině roku byl Jindřich zaneprázdněn problémy v Burgundsku a Itálii, proto se se přímo o tažení proti českému knížeti začal zajímat až na počátku léta. Zřejmě ke konci července byla v Goslaru dohodnuta strategie – říšské vojsko potáhne ve dvou proudech, tak aby i Břetislav musel rozdělit své bojovníky. Slabšímu bude velet míšeňský markrabě Ekkehard II (český kronikář ho zná jako Okkarda ), shromáždí se u Donína a do knížectví vpadne po labské stezce. Silnější proud povede sám král, shromáždí se u bavorského Chamu a do Čech zaútočí přes Všerubský průsmyk. Obě vojska měla po přechodu hranic dorazit k Praze po vyplenění značné části Čech. Je třeba připomenout, že Jindřichovi se podařilo shromáždit velmi početné zástupy bojovníků, kteří přicházeli z téměř celé Říše . Obě armády měly ze svých shromaždišť vyrazit 15. srpna 1040.
Břetislav měl k dispozici vojsko sebrané v celém knížectví a navíc posily z Uher které však vzhledem k nestabilní situaci v tamějším království zřejmě nebyly příliš početné. Při plánování své strategie byl tím, kdo musel reagovat na soupeře, byl nucen také své muže rozdělit a bránit dva pohraniční přechody. Ekkehardovi měl čelit bílinský kastelán Prkoš, který údajně velel bojovníkům z Moravy a Uher . Jindřichovi III. se postavil Břetislav I. v čele bojovníků z Moravy.
Král dorazil na počátku srpna do Bavorska, ještě 11. je zmiňován v Řezně, záhy poté přijíždí do Chamu, tak aby stihl smluvené datum útoku.
Jindřich zřejmě očekával rychlý postup, při kterém by překvapil svého protivníka. To se mu nezdařilo. Břetislav věděl dobře o říšské výpravě a připravil obranu ve Všerubském průsmyku. Ten Jindřich nalezl zatarasený přeseky, což byly jednoduché zátarasy, vytvořené pokácením stromu a otočením koruny směrem k nepříteli. Tyto přeseky byly osazeny lukostřelci, čímž znemožňovaly lehký průchod.
Nyní musel Jindřich vymyslet, co dále – jeho původní plán selhal. Vyslal část vojska, tvořenou především Bavory, pod vedením Břetislavova švagra Oty ze Schweinfurtu, na průzkum. Ota měl zřejmě buď vpadnout do týlu českému vojsku, nebo najít jinou cestu pro celé Jindřichovo vojsko. Jindřich zůstával zatím v ležení před zatarasenou zemskou branou.
Po týdnu, kdy neměl žádné zprávy o Otovi, rozhodl se Jindřich zaútočit na české opevnění. Z říšského vojska vydělil elitní oddíl, který vyslal pěšmo (koňmo to nešlo vzhledem k terénu a zátarasům), pod vedením hraběte Werinhara. Úkolem byly zřejmě výzvědy. Počítat je možné s tím, že hlavní Jindřichovo vojsko mělo zaútočit na české postavení současně s oddílem Oty, který měl zaútočit z druhé strany.
Podle Kosmy se Jindřich velmi rozhněval na Čechy, ale sliboval svým bojovníkům lehké vítězství, přirovnával nastávající útok k úspěchu vlků v ovčinci.
Werinhar v prvním údolí české vojsko nenalezl. Jeho oddíl byl zmožen pochodem v plné zbroji, přesto však neztrácel bojechtivost, Werinhar proto dal povel k dalšímu pochodu. Za druhou horou padl do léčky . 22. 8. došlo k bitvě, která se podle místa pozdější vesnice je známa jako u Brůdku. Spíše než o bitvě by bylo vhodnější mluvit o krvavé řeži, v níž německé oddíly utrpěly obrovskou porážku a drtivé ztráty.
Werinharovův oddíl byl znenadání zasypán šípy a záhy se vyhnuli z opevnění i pěší bojovníci. Mnoho útočníků padlo, mezi nimi i sám hrabě. Někteří byli zajati, někteří si zachránili život útěkem. Král Jindřich již neriskoval další střet , který mohl skončit podobně, a pomalu začal ustupovat, tak aby jeho vojsko při pronásledování neutrpělo další ztráty. Český kníže mohl slavit, zdálo se, že vyhrál.
Ještě je třeba připomenout tři důležité okamžiky: osud Otova oddílu, Ekkehardova vojska a také výsledek celé války.
Ota se neztratil, české opevnění obešel z týlu a odtud se mu také podařilo zaútočit následujícího dne – 23. srpna. Vzhledem k početní přesile Čechů byl ovšem poražen a odražen.
Ekkehardovi se podařilo podplatit bílinského správce Prkoše (ten později neunikl trestu ), aby stáhl moravské a uherské síly do obtížněji bránitelného vnitrozemí, kde již nemělo výhodu těžko prostupného hvozdu. Sasové přes týden plenili okolí Bíliny, aniž by se střetli s ozbrojeným odporem. K menšímu a zřejmě nedůležitému střetu snad došlo 31. srpna. Poté byl Ekkehard z Čech odvolán.
Výměnou za zajatce z obou střetů získal Břetislav zpět svého syna Spytihněva, který byl rukojmím na říšském dvoře. To ale v žádném případě neznamenalo konec nepřátelství. V roce 1040 se sice Břetislav dokázal ubránit (byť s některými ztrátami), další Jindřichovo tažení následujícího roku proběhlo za zcela jiných podmínek (pečlivější příprava, ztráta uherského spojence) a skončilo s přesně obráceným výsledkem. Jindřich bez odporu překonal hraniční hvozd, přitáhl k Praze a donutil Břetislava ke kapitulaci. Český kníže musel přijmout podmínky krále, vzdát se plně nezávislé zahraniční politiky a napříště byl věrným leníkem římského krále a účastnil se s ním válečných výprav (proti Uhrám).
Použité prameny a literatura:
Fontes rerum bohemorum II
KRZEMIEŃSKA, Barbara: Břetislav I. Melantrich, Praha 1986.
ŽEMLIČKA Josef: Čechy v době knížecí. NLN, Praha 2002.