Bitva u Grunwaldu (15.7. 1410)
Na konci 14. století Litevci stále odolávali tlaku Řádu, když litevský kníže Jagiello vycítil příhodnou situaci pro získání mocného spojence v sousedním polském království. Po smrti krále Ludvíka z Anjou tam byla polskou královnou korunována nezletilá a především svobodná princezna Jadwiga (Hedvika). Protože dosavadní princeznin snoubenec, rakouský vévoda Vilém, nebyl jako Němec pro polskou šlechtu přijatelný, Jagiellovy šance byly vysoké. Pohanský ženich nepřicházel pro polskou dědičku trůnu v úvahu, pokud by se však Jagiello nechal pokřtít, získal by nejen korunu, ale odboural by tím i hlavní záminku Řádu pro útoky na Litvu jako na pohanské území. Kromě křtu byly další podmínkou vtělení Litvy do polského státu a finanční odstupné pro předchozího nápadníka Hedviky. Jagiello s podmínkami souhlasil a roku 1386 byl korunován jako polský král Vladislav II. Téhož roku začala christianizace Litvy.
Události ale nesměřovaly přímočaře ke konfliktu k německými rytíři. Na konci 80. let se na Litvě rozhořel vnitřní spor, jehož představiteli byl Vladislav a na druhé straně jeho bratranec Vitold (Vytautas). Opoziční litevská šlechta nesouhlasila s inkorporací Litvy do polského království, příchodem polské šlechty na Litvu a v neposlední řadě se správou Litvy Vladislavovým bratrem Skirgailou. Vitold utekl na řádové území a s pomocí křižáků a svých stoupenců začal obsazovat Litvu. Oba příbuzní se nakonec usmířili kompromisem, Vladislav přenechal Litvu Vitoldovi a sám se spokojil pouze s vrchní vládou nad Litvou.
Jablkem sváru mezi Litvou a Řádem bylo Žemaitsko (Žmuď), východní území Litvy. Vladislav i Vitold se ho opakovaně vzdali (1382, 1384, 1398, 1401, 1404), přesto podporovali povstání místního obyvatelstva proti vládě řádu (1401, 1409). Arbitrem v této záležitosti byl Václav IV. Výrok z 8.2. 1410 byl příznivý k řádu, Žemaitsko mu přiřkl, Václav se tak po několika letech spojenectví s Vladislavem, stal opět spojencem řádu. Nebylo to bez následků uvnitř lucemburské dynastie, Václavův bratr Zikmund vyhlásil řádu válku.
Blížící se konflikt by mohl být zažehnán, kdyby na obou stranách stáli příznivci mírového soužití, zachování státu quo a byl by vyřešen problém Žemaitska. To se ale nestalo.
V roce 1409 vypuklo povstání v Žemaitsku, které začal podporovat jak Vitold, tak i jeho bratranec Vladislav. Řád německých rytířů vyhlásil Polsku 6. 8. 1409 válku, zabral polské Dobřínsko, jeho starosta Jakub Płomińský a další rytíři byli sťati.
26. června král Vladislav uspořádal sněm polské šlechty v místě zvaném Wolborz, u vesnice Lubochnie (zhruba 50 kilometrů na východ od Varšavy, čili uprostřed dnešního Polska). Poté s vojskem, které nebylo ještě sebráno celé, vyrazil do boje, vkročil do Mazovska a po překročení Visly se spojil s armádou bratrance Vitolda.
Během jeho tažení na řádové území se poslové uherského krále Zikmunda snažili usmířit velmistra a polského krále, ovšem neúspěšně. Polsko-litevské vojsko 9. července dosáhlo řádové hranice. Vladislav zbudoval svůj tábor u Olsztynku, kde zůstal 2 dny. Dále pokračoval na sever až k městu Dąbrówna, které dobyl 13. července.V úterý 15. července se spojené polsko-litevské vojsko vydalo dále na pochod. Toho dne (15.) došlo k bitvě.
Podle kronikáře Jana Długosze vyrazila spojená vojska již 14; podle téhož noc před bitvou se objevily nadpřirozené úkazy na nebi, které měli předpovědět vítězství Vladislava. Velkým větrem byl stržen tábor křižáků a během bitvy se nad polským vojskem objevila postava biskupa. V myšlení tehdejšího člověka bitvu nerozhodovala ani tolik síla jednotlivých armád, jako vůle Boha, který ji zjevoval pomocí nebeských úkazů ještě před započetím bitvy samotné. Jelikož tento kronikář psal půlstoletí po bitvě, je nutné na jeho informace pohlížet se značnou reservou jako na topoi.
Jan Długosz vypočítává všechny korouhve, popisuje jejich znak, velitele i složení a to jak polsko-litevské, tak i řádové.
Polské vojsko mělo korouhví 50. První byla krakovská, které velel královský mečník Zyndram z Maškovic a v jejích řadách bojovali nejudatnější polští rytíři – mj. Záviš Černý z Garbova (později je členem polského poselstva na kostnický sněm a protestuje proti zacházeni s Husem).
Čtvrtá korouhev – sv. Jiří – byla složena z českých a moravských žoldnéřů. Jejími veliteli byl Jan Sokol z Lamberka a jistý Zbyslávek, snad Zbyslav z Tvorkova z rozrodu Benešoviců. Korouhevník byl Jan Sarnovský (identifikace posledních 2 je obtížná). Dvacátá korouhev (pro zajímavost Halič) je posledním oddílem, který je v tomto vojsku organizován podle země (vyjma zmíněných).
Třemi korouhvemi posílila Vladislavovo vojsko mazovská knížata Siemovít a Januš (první po 2). Zbylých 26 korouhví jsou kontingenty arcibiskupa, biskupů a především šlechty. Poslední korouhev, vedená podstolím Hněvošem z Dalevic, je složena ze žoldnéřů, hlavně z Čech, Moravy a Slezska.
Zaujme ještě 49. korouhev (záměrně ji uvádím na posledním místě, pojednání o ní bude nejdelší), zde bude třeba citovat přímo analistu: „… pána z Moravy Jana Jenčíkoviče (syn Jenka, čili Jana – pozn. autora), měla za znak na červeném poli bílou napjatou střelu, na konci zahnutou, kterou Poláci nazývají odřivousem. Její vůdce byl Moravan Helm (z Vyškovic u Kelče, člen družiny Lacka z Kravař, pozdější purkrabí na Starém Jičíně) a válčili v ní samí Moravané. Zmíněný Jan Jenčíkovič poslal ji na pomoc králi polskému Vladislavovi, pamatovav dobrodiní, které poskytl Vladislav jeho otci Jenkovi." Zjištění, kdo je onen šlechtic, podle erbu pán z Kravař, bude složitější. O tom ale později.
Vraťme se ale zpět k válčícím oddílům, tentokrát litevským. Zde je kronikář již skoupější na slovo.
Litevské vojsko mělo být tvořeno z 40 korouhví, složených vedle Litevců i z Rusů, Tatarů a Žmudínů. Bylo méně početné a hůře vyzbrojené než polské. Nerozlišovaly se znaky (pouze dva litevské), i když byly organizovány také podle zemí. Jednu z nich vedl Zikmund Korybut, nám známý pozdější adept na český trůn za husitských válek.
V čele řádu byl jeho velmistr Ulrich von Jungingen, který byl velmistrem od roku 1404, kdy byl zvolen po smrti svého bratra Konráda.
Křižácké vojsko bylo slabší – skládalo se z 51 korouhví. První dvě „náležely" velmistrovi pod jeho osobním velením, třetí velel řádový maršálek Fridrich Wallenrod. Čtvrtá korouhev byla knížete olešnického Konráda. Długosz na tomto místě připomíná, že on „jediný, se účastnil války, ačkoliv vůlí i srdcem by nebyl ze slezských knížat jediný." To je třeba opět chápat v souřadnicích Długoszova díla, on byl zastáncem odpojení Slezska od Zemí koruny české a připojení k Polsku, tudíž všechna slezská knížata, která to odmítala, musela být nepřáteli Polska již v minulosti.
Další korouhev vyslal a osobně se také bitvy zúčastnil kníže štětínský Kazimír. Křižáci měli také svoji korouhev sv. Jiří, uvedena je jako šestá, velel jí Jiří Gersdorff. Zbylé korouhve vyslali biskupové, města a komturie. 6 korouhví z 51 tvořili dobrovolníci z Říše a žoldnéři. Na straně Řádu nacházeli i bojovníci z Čech a také dva šlechtici z Uher – Mikloś Garai a Stibor, vévoda z Transylvánie.
Boje v té době probíhaly také na Pomoří, kde válčil komtur z Świecie Jindřich z Plavna s Janušem Březohlavým, starostou Bydhoště. Tyto jednotky se tudíž bitvy neúčastnily.
Zpět na budoucí bojiště. Když se rozestoupily mraky (celou noc bylo deštivo, jak líčí Długosz), Vladislav kázal svým kaplanům dát sloužit mši. I když k němu přišli zvědi s informacemi o blížícím se nepříteli, král probíhající mši nezastavil, pouze přikázal připravit k boji několik nejlepších korouhví. I když ho všichni (i Vitold) odrazovali od mše a radili mu ihned se postavit do čela vojsk, mši dokončil. Mezitím již bylo celé spojené vojsko připraveno k boji, král přikázal kvůli rozpoznání označit své lidi slaměnými pásky a také určil bojové zvolání: Krakov, Vilno. Poté, v bojovém rozestavení, začal pasovat vybrané vojáky na rytíře, prý jich pasoval na tisíc.
Tehdy přišli k polskému králi a litevskému velkoknížeti dva heroldi – jeden uherského krále (jak bylo zmíněno již výše, Zikmund se snažil obě strany udobřit) a druhý štětínského knížete. Každý z nich přinesl obnažený meč, jako dar oběma panovníkům. Poselství bylo jasné. Vladislav se svými lidmi měl buď vyrazit ihned a nebo vybrat jiné místo k bitvě.
Polský král nato, s velikým pláčem, promluvil ke svému vojsku, ve svém proslovu měl upozornit na příkoří, kterých se dopustil Řád na Polsku a jejích obyvatelích a vyzval k pomstě. Poté, co skončil, všichni začali zpívat se slzou v oku píseň Bohorodičku: Odkaz na YouTube.com
Pak polsko-litevské vojsko vyrazilo do střetnutí, které je občas nazýváno „bitvou národů 15. století", především díky žoldnéřům, kteří posílili obě strany, pocházejícím z poloviny Evropy.
Na pravém křídle byli bojovníci Vitolda, korouhev sv. Jiří a jedna z polských dvorských korouhví, toto křídlo také zahájilo bitvu. Ještě před prvním střetem padl lehký letní déšť, který přinesl bojujícím úlevu v jinak parném letním dni. Dvakrát vystřelila děla, ale bez valného účinku. Rozhodnout tak musela regulérní polní bitva. Ta měla začít kolem 9. hodiny ráno a místem prvního střetu byl malý dubový hájek.
Bitva byla krutá a dlouho se štěstí neklonilo ani na jednu ze svářících se stran. Jako první začalo polevovat litevsko-polské pravé křídlo pod vrchním velením Vitolda, které bylo hůře vybaveno než Poláci na středu a levém křídle. Střetávali se také s některými elitními křižáckými korouhvemi. To je i přes výraznou aktivitu velkoknížete Vitolda obrátilo na útěk (některé až na Litvu). Utekla také česká korouhev pod vedením Jana Sarnovského (Jan Sokol byl v tělesné stráži krále Vladislava), nebylo jasné, zda byl její velitel podplacen penězi Řádu. Na naléhání polského podkancléře Mikuláše se korouhev vrátila do bitvy a zmíněný Jan Sarnovský chodil do konce svého života ve velké hanbě.
Na bitevním poli z pravého křídla zůstali pouze Rusové ze Smolenska.
Křižáčtí rytíři na svém levém křídle, kteří povětšinou nepronásledovali utíkajícího protivníka, nyní zaútočili na střed polského vojska. Zde se tudíž vedly nejkrvavější boje, Poláci se statečně bránili, ale začali pomalu polevovat. V této části bitvy se podařilo Řádu dostat na zem hlavní polskou korouhev, nicméně zkušení polští rytíři ovládli okolí padlé vlajky a znovu ji získali.
Polského krále, který byl původně obklopen šedesáti kopími, napadl míšenský rytíř Děpolt Kökeritz z Ecber. Když tento bojovník ohrožoval krále vážně na životě, objevil se královský písař Zbyhněv z Olešnice,v rukou držel na půl zlomené kopí a rytíře shodil z koně. Tam ho ubila králova tělesná stráž. Královský písař za odměnu se stal později krakovským biskupem.
Zhruba v tomto okamžiku se podařilo Vitoldovi zformovat část uprchlých Litevců a napadnout řádové vojsko z týlu. Událost není zcela jasná – Długosz návrat Vitolda, vůbec nezaznamenává. Teoreticky mohlo jít také o taktické stažení, ale tato varianta se mi zdá málo pravděpodobná. Různá taktická stažení ve středověku mohla být považována jako útěk a k útěku strhla další bojovníky (život bojovníka byl cennější a celý středověk zná jen málo bitev, kde ztráty dosahovaly desítek procent).
Velmistr se ale pokusil o zvrat situace a zaútočil osobně se svými nejlepšími oddíly a povolanými zálohami přímo na krále Vladislava. Útok ale byl rozbit a Ulrich von Jungingen, s řadou vysokých důstojníků byl v obklíčení zabit. Přeživší křižáci se uchýlili do svého tábora, kde se opevnili. Když ho ale dosáhli Poláci a Litevci, tak se dali na útěk. Král Vladislav zakázal velké stíhání poražených (což se nakonec ukázalo jako velká chyba). Ale i tak bylo pochytáno mnoho zajatců, mezi nejvýznamnějšími slezský Konrád a štětínský Kazimír. Bitva měla trvat až do sedmé večerní, tedy 12 hodin. Těžko říct, zda je tato informace pravdivá.
Johanes Longinus přidává k dobru ještě historku, co se stalo po obsazení řádového tábora. Vítězové v něm nalezli kromě různých cenností také velké množství vína. Začali ho tedy pít, a to přímo z helem. Když to uviděl Vladislav Jagellonský, přikázal všechny sudy s vínem porozbíjet, domníval se, že poté jeho vojsko půjde lehce porazit. Krev padlých s červeným poražených se smísila a pokryla širé pláně.
Ráno po bitvě nechal polský král sloužit mše a zpěvy o Duchu svatém, Svaté trojici a vyslání apoštolů (na ten den připadal takový svátek). Na místě bitvy se zdržel 3 dny, kdy k němu byli přivedeni zajatci a ukořistěné korouhve řádu. Nechal nalézt tělo mrtvého velmistra, nechal ho zavinout do purpuru a poslat do Malborku. Významní mrtví byli pohřbeni v blízkém kostele. Následně vyrazil dále, 18. obsadil město Mayenstorg (snad Olsztynek), Morag. Stejného dne se mu vzdalo město Elblag (zde měšťané dokonce vyhnali řádového komtura a polský král zde nastolil svého zástupce), 22. Olsztyn. Od 25. července začal obléhat řádové sídlo Malbork.
Ten bránil Jindřich z Plavna, který byl v okamžiku bitvy komtur v Świeciu (Schwetz) a bránil ho s dvěma korouhvemi proti Polákům. Zatímco Vladislav s Vitoldem trávili čas na místě bojiště, Jindřich, který byl zvolen novým velmistrem (9.11.), shromáždil poražené od Grunwaldu, doplnil je svými oddíly a opevnil se v hlavním řádovém hradu. Obléhání trvalo do 21. září a bylo nakonec neúspěšné. Během něho se králi vzdali 4 pruští biskupové a další města, mezi nimi k nejvýznamnějším patřily Gdaňsk, Toruň, Královec (všichni vedli korouhve do bitvy na straně Řádu německých rytířů).Bezprostřední následky porážky u Grunwaldu byly pro řád ohromné. Od řádu odpadla města Toruň, Gdaňsk, Elblag a další, biskupové a pruská šlechta. Úspěšná obrana Malborku Jindřichem z Plavna, následný rozpad polsko-litevského vojska a příchod nových oddílů z Říše zabránily nejhoršímu (finanční půjčku poskytl Řádu i český král Václav IV.) Odpadlíci byli tvrdě potlačení.
Mír byl uzavřen v Toruni 11. ledna 1411, řád ztratil Žemaitsko (ovšem jen do konce života Vitolda) a Dobřínsko (na úkor Polska), musel zaplatit také 100 000 kop grošů. Zastavena byla ovšem do budoucna řádová expanze, toruňský mír nikoho neuspokojil a války mezi řádem a polsko-litevskou unií pokračovaly i nadále.
__Exkurz I.: Jan, syn Jenka__V Polsku byla výše zmíněná kronikářova relace rozvíjena dále – do působivého, leč těžko věrohodného příběhu. Na počátku příběhu byl Jan z Jičína, otec. Ten byl vyslán na konci roku 1390 polským králem Vladislavem, aby zachránil Alžbětu Granovskou, jedinou dědičku sandoměřského vévody. Tato bohatá šlechtična byla unesena a donucena ke sňatku slezským rytířem Vislou Čamborem. Jan z Jičína svůj úkol splnil a o dva roky později si Alžbětu vzal za ženu. Jejich štěstí netrvalo věčně, v roce 1395 Jan umírá (Alžběta vstupuje ještě do dalších dvou manželství, jejím posledním ženichem byl sám král Vladislav). Ale ani pro pána z Kravař, ani pro paní z Pilczy to není první manželství, Jan má z prvního syna, který nese jméno po otci, Alžběta mj. dceru Ofku. Právě ta je pro náš příběh důležitá, neboť ona se vdává v roce 1423 právě za Jana mladšího z Jičína.
Tento, nazývejme ho polský, Jan, pán z Kravař a držitel statků především na Moravě, měl vést jednu korouhev na Grunwald. Polské bádání ho dále zná jako spolupracovníka Jana Husa, univerzitního učitele, účastníka odpustkových bouří a poté umírněného táborského teologa. Nikdo takový ovšem neexistoval.
Rodokmen pánů z Kravař nezná žádného Jana, který by měl stejnojmenného syna, nikdo ze známých příslušníků tohoto rodu nezemřel v roce 1395.
Několik Janů se objevuje v fulnecko – jičínské větvi rodu pánů z Kravař. První dosáhl nejvýznamnějších úřadů. Byl spíše nazýván Ješkem, byl v letech 1329 – 1368 komorníkem olomoucké cúdy, rok poté umírá. Nemá děti. Jan III. z Kravař umírá v roce 1400 a s Eliškou z Hradce má syna Beneše. Jan IV. z Kravař také nemá žádného syna a naposledy je o něm zmínka k roku 1382. Jan V. z Kravař a Helfštejna umírá bezdětný kolem roku 1394.
Jeden Jan z Kravař v době bitvy u Grunwaldu ale žil, jeho otec byl ovšem Vok, toho jména IV; z Kravař a Jičína, jeho matkou pro doplnění Eliška ze Šternberka.
Předpokládá se, že se narodil kolem roku 1400 (Jiří Jurok předpokládá léta 1403 – 6), někdy tehdy umírá jeho matka. Jeho otec umírá v roce 1406, poručníkem se mu stává Lacek z Kravař, olomoucký biskup. Po jeho zabití v roce 1408 se poručníkování ujímá další Lacek z Kravař, prastrýc, významný dignitář moravského dvora, později moravský hejtman. Další změnu poručnictví znamená smrt i tohoto Lacka v roce 1416, novými zástupci Jana jsou Petr Strážnický z Kravař, Beneš Krumlovský z Kravař a Jan z Lomnice. Jan Jičínský se ale už v roce 1413 účastnil zemského soudu v Opavě. Samostatné vlády nad svými statky se ujal až v roce 1421. V husitských válkách válčil na straně krále Zikmunda a to až do roku 1427, kdy mu husité obsadili jeho majetky a donutili přijmout kalich. S nimi se v letech 1429 – 33 účastní spanilých tažení, ale i bojů na moravsko-slezském pomezí.
Jan Jičínský z Kravař a Fulneka umírá v roce 1433. Měl dvě ženy. První byla právě polským bádáním zmiňovaná Ofka z Pilze (svatba 1423, krátce poté umírá) a poté dcera opavského vévody Přemka Anežka. Umřel ovšem aniž by se dočkal potomka.
Co se týče jeho účasti v bitvě u Grunwaldu, ta by byla možná za předpokladu, že se narodil několik let před rokem 1400 a během tažení by byl na prahu středověké dospělosti (14, 15, 16 let). V tomto případě by se musela dlouhá doba, kdy byl pod poručnictvím svých příbuzných vykládat tak, že neměl ochotu spravovat dědičné majetky (v zmíněném roce 1413 již musel být zletilým).
Tím se ale nevysvětluje aktivní husitské působení polského Jana. Zde byl spojen s osobou husitského kněze, který se jmenoval podobně – Jan z Jičína. Tento spolupracovník Husa a jeho následovník se účastnil prvních fází husitské revoluce, vystupoval proti pikartům a adamitům, ve 20. letech odchází do ústraní a zřejmě umírá ve stejné době jako Jan Jičínský z Kravař. Ani on však nebude hledanou osobou, těžko by univerzitní učitel velel korouhvi v bitvě a později se oženil s vysokou polskou šlechtičnou. Těžko by také urozený šlechtic během svého poručnictví učil v Praze na vysokém učení, kázal Vyklefovo a Husovo učení, pak i v Táboře a později by válčil na straně krále Zikmunda, jehož by uznával za právoplatného českého krále.
Je třeba připomenout, že v Polsku existoval šlechtický rod se stejným erbem jako byli čeští páni z Kravař (a jejich příbuzní), nazývali se Odrowążowie (Odřivousové), bezpečně jsou doloženi již na konci 12. století (první předek Vislav ale už v roce 1071). Tento rod měl údajně pocházet z Moravy, ale to nelze bezpečně potvrdit ani vyvrátit, ač měli stejný erb jako rozrod Benešoviců, z nich pocházeli právě páni z Kravař. Další potíže je pozdní doložení Benešoviců oproti polským Odřivousům. První bezpečně doložený předek v českém prostředí je Beneš z Benešova, jenž dal i jmeno celému rozrodu. Ten je poprvé doložen až v letech 1219 – 1222 (není jasná datace listiny).
Zajímavé ovšem je, že polští Odřivousové měli majetky ve stejné oblasti jako Alžběta a její dcera Ofka, která se provdala za Jana Jičínského. Shodou okolností se jeden z nich účastnil také bitvy u Grunwaldu. Byl jím Jan z Sprowy, který měl podle Długosze velet 3. polské korouhvi.
Exkurz II.: Bitva u Grunwaldu Jana Matejka
Bitva u Grunwaldu se stala oblíbeným námětem polských malířů, hlavně v dobách, kdy bylo Polsko v nevoli, především během pruských, rakouských a ruských záborů (jak prvních tří v 18. století, tak i „čtvrtého" v roce 1939). Motiv měl silný ideologický podtext – „Poláci v této bitvě porazili Němce" – ačkoliv samozřejmě kategorie národa na počátku 15. století nebyla tolik důležitá jako v moderních dějinách, tehdy mnohem více rozdělovala společnost příslušnost ke stavu, nebo ke státu (ostatně o tom je bitva u Grunwaldu, konflikt dvou sousedních států). Podobně ideologický podtext měla druhá bitva Řádu, kde byl poražen, bitva na Něvě (zfilmována předním sovětským ideologem Sergejem Eisensteinem).
Autorem nejznámějšího obrazu, který byl nazván Bitva u Grunwaldu byl Jan Matejko, (pozdně)romantický malíř s českými kořeny. Obraz maloval v letech 1872 – 8, nachází se nyní v Národním muzeu ve Varšavě a patří ke skvostům polského umění.
Obraz samotný je velmi působivý (má zhruba 4 x 10 metrů) a romanticky zcela nehistorický. Na internetu je například zde
Na plátně je především několik výjevů z různých momentů bitvy – je zde útok na krále Vladislava, zajetí Kazimíra Štětínského i zabití velmistra.
Ve středu obrazu je jak Vitold, tak i velmistr. Vitold je zde v červeném obleku, téměř beze zbroje (původně měl být ve zbroji – viz skica). Ač v civilním oblečení s orientálními vlivy, velkokníže na obraze je zobrazen jako velitel spojeného vojska, podle kronikářů on zahájil útok a Vladislav se do boje zapojil až záhy. I na tomto obraze je polský král v pozadí.
Pod Vitoldem leží Konrád Olešnický. V ruce má rektorskou berlu Jagellonské univerzity v Krakově (ta už existovala). Tím je naznačena „zrada" Konráda, který byl vychováván a vzděláván na krakovském dvoře a zde v bitvě bojoval proti Polsku.
Napravo od velkoknížete drží korouhev polského království Martin z Wrocimowic – to je podle historické reality. Ovšem těžko byl v roce 1410 oděn do husarské zbroje, která se používala v 17. století. Malíř tak shrnul v jednom obraze polský úspěch u Grunwaldu a vojenské úspěchy obávané husarské jízdy v novověku (např. osvobození Vídně před Turky Sobieským 1683).
Pod ním, v šupinové zbroji bije křižáka samotný Jan Žižka z Trocnova. V bitvě byl pouze jedním z méně důležitých bojovníků, ale na obraze je předznamenán jeho budoucí boj proti křižákům. Zároveň mu stojí za zády osoba s pláštěm, která se mu snaží bodnout dýku do boku – ona symbolizuje množství budoucích Žižkových nepřátel.
Vedle Žižky se nachází slavný polský turnajník Záviš Černý, zbroj má spíše turnajovou než válečnou.
V pravém horním rohu se nachází král Vladislav obklopen významnými spojenci – Siemovítem, Zikmundem Korybutovičem a jinými. Zde se nachází také mladý Zbyhněv Olešnický, který ukazuje turnajovým kopím na nebe, na kterém je zjevení sv. Stanislava, polského patrona (nachází se mezi velmistrem a Vitoldem).
Na pravé straně obrazu se objevuje také někdo, kdo se bitvy vůbec neúčastnil – Jindřich z Plavna.
Ústředním motivem obrazu je ale smrt Ulricha von Jungingen, který sedí na vzpínajícím koni a kopím se ho chystá zabít polonahý Žmudín. Pěchota ze Žemaitska se bitvy účastnila, ovšem těžko by jeho příslušník držel posvátné polské kopí. Kopí sv. Mořice získal Boleslav Chrabrý v roce 1000 od císaře Oty III. Tak jako jiná posvátná kopí středověku (francouzské Oriflamme nebo české kopí sv. Václava) plnilo čestnou roli, dodávalo přímluvu světce bojujícím. Pečlivě bylo jako státní poklad uchováváno a spojeno s významnou korouhví království. Kopí světce muselo proto být v rukou význačného velmože království, ne v rukou vzbouřeného pohana.
Druhou osobou, která útočí na velmistra, je kat. Kati se bitev neúčastnili. Na obraze je díky polské interpretaci celého sporu. Řád získal svá první území od mazovského knížete, který byl leníkem krále polského, tudíž velmistr podle této interpretace měl být také leníkem krále Polska (polská interpretace přehlíží řadu listin, díky nimž bylo řádové území na Polsku nezávislým státem). Velmistr se bojem proti Polsku dopustil zrady na svém lenním pánu (tzv. felonie) a proto ho na Matejkově obrazu zabijí ruka práva – kat. Kat, navíc příslušník nižších vrstev společnosti, se mstí na velmistru za vrstvu, které mělo být Řádem nejvíce ubližováno.
Nalevo od velmistra je jeho medik, napravo za jeho pláštěm Zyndram z Maškovic, původní korouhevník království. Korouhev nedrží, drží ji husar, Matejko tím zdůrazňuje pád korouhve a její zvednutí.
Nalevo od scény s velmistrem je zajímán štětínský kníže Jakubem Skarbkem z Hor.
Matejkovu Bitvu u Grunwaldu parodoval polský umělec přelomu 19. a 20. století Stanisław Wyspiański:Prameny, literatura, on-line zdroje:
Cronica conflictus Wladislai regis Poloniae cum cruciferix Anno cristi 1410. Přeložili Jolanta Danka a Andrzej Nadol. Poznaň 1911.
Marcin Murinus: Kronika mistrzów pruskich. On-line
Jan Długosz: Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae. On-line
BALETKA, Tomáš: Páni z Kravař. Z Moravy až na konec světa. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2003.
JUROK, Jiří: Čeští husité a antihusité z Moravy a Polska ve 14. – 15. st. IN: PANIC, Idzi, SPERKA, Jerzy eds.: Średniowiecze polskie i powszechne, tom 3. Katowice 2004, Wydawnictwo Unywerzytetu Ślaskiego.
ŠVEC, Luboš: Dějiny Pobaltských zemí. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1996. TURNBULL, Stephen: Tannenberg 1410. Disaster for the Teutonic knights, Oxford, Osprey publishing 2003. http://eduseek.interklasa.pl/artykuly/artykul/ida/3703/idc/2/