Bitva u Lehnice (9.4. 1241)

Jan Škvrňák
Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy se vzmáhajícího Slezska. Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.Aktualisovaný článek

Jindřich Pobožný nemohl počítat s výraznější podporou ostatních polských knížat. S Konrádem Mazovským ho rozdělovaly napjaté vztahy, velkopolští rytíři zaujali obranné postavení na hranicích své země.

Základem křesťanské armády bylo slezské rytířstvo, k nim se připojili bojovníci z Malopolska (ale jejich počet vzhledem k předchozím porážkám nelze přeceňovat). Malopolským a velkopolským rytířům velel bratr krakovského vévody Sulislav. Bojovníkům v Horního Slezska velel opolský vévoda Měšek, válečníky z Dolního Slezska sám Jindřich. Slezského vládce podpořili také Templáři, Řád německých rytířů, uváděni jsou také horníci ze Zlatých hor.

Od jihu se blížil s vojskem český král a švagr Jindřicha Václav I., který byl v okamžiku bitvy nejméně jednodenní pochod od bitevního pole daleko.

Mongolské vojsko útočící na Polsko bylo v síle jednoho tumenu (10 000 mužů), bylo však oslabeno předchozími boji, polští badatelé počítají s osmi tisíci protivníky Jindřicha. Křesťanské vojsko bylo zřejmě početně slabší (různé odhady se liší až o tisíce, od 2000 po 8000), část byla ovšem tvořena kvalitní těžkou rytířskou jízdou.

Zahájení bitvy ze strany Jindřicha by se v takovém případě jevilo jako hloupé a nerozvážné, obecně se proto přijímá, že slezské vojsko bylo obklíčeno tím mongolským, které upustilo od obléhání Vratislavi. Upustilo od obléhání právě proto, aby dokázalo porazit obě křesťanská vojska zvlášť před jejich spojením.

Bajdur a Kaidu, mongolští velitelé, zvolili již mnohokrát osvědčenou taktiku - útok, zdánlivý útěk a útok zálohy.

První se s Mongoly střetl Boleslavův oddíl, ale rychle se dostal pod silnou palbu, dostal se do obklíčení a utekl zpět do linie. V tu dobu bojoval už i zbytek křesťanské armády. Sulislavovi a Měškovi se podařilo prolomit mongolskou linii v boji může proti muži.

Kočovníci začali utíkat a rytíři je začali pronásledovat. Najednou někdo, nejspíše z mongolské strany začal křičet: Běh, běh. Měšek to neviděl jako trik a začal ustupovat. Nato Jindřich tvrdě zaútočil do mongolských řad, které již začaly definitivně utíkat.

Pro Evropany se to v tuto chvíli vyvíjelo velmi dobře, jenže útěk byl jen předstíraný. Nastal rychlý protiútok mongolských záložních jednotek, který zřejmě nebyl očekáván.

Dodnes nejasné je použití střelného prachu Mongoly v této bitvě. Zmiňuje se o něm až Jan Długosz.

Rytíři byli brzo zlikvidováni. Templáři bojovali proti asijskému nebezpečí až do konce, do posledního rytíře. Zabit byl jeden z posledních Děpolticů Boleslav. Jiní utekli. O útěk se pokoušel také Jindřich Pobožný, byl ovšem chycen, byla mu useknuta hlava. Tataři ji poté nabodli na kopí a jako takovou vystavili obráncům Lehnice. Ti je zasypali sprškou šípů a šipek z kuší. Nakonec hlava Pobožného skončila jako trofej Batúa v Uhrách.

Tatarský vpád znamenal vyplenění zemí, kterými prošli. Zdá se ovšem, že tyto ztráty byly relativně rychle smazány probíhající kolonisací.

Po vítězství Mongolů u Lehnice zachvátil křesťanstvo strach z dalšího vývoje (jako reálný považoval útok na své království i francouzský Ludvík IX.) – Mongolové hlásili, že dobyjí celou Evropu – a to bylo často chápano jako trest za hříchy.

V německých zemích se uvažovalo o křížové výpravě proti Mongolům. 19. května se sešli němečtí pánové pod vedením Konráda, syna Fridricha II. a vyhlásili křížovou výpravu proti Tatarům. Ač nebyla požehnána papežem Řehořem IX. (naopak byla ideologicky namířena proti němu v právě probíhajícím boji mezi císařem a papežem), byla obecně přijata. Záhy se začaly vybírat dary na podporu křižáků, ale poté, co se nepodařilo nalézt vůdce výpravy, se křižáci rozešli domů a vybrané peníze si mezi sebou rozdělili páni a biskupové.

Použitá literatura

Grabski, Andrzej F.: Najazd tatarski 1241 r. w opisach Europy Zachodniej. Myślenie ideologiczne a postrzeganie rzeczywistości

Jasiński, Tomasz: Strategia i taktyka wojsk polskich i mongolskich pod Legnicą w świetle nowo odczytanych zapisek Jana Długosza

Korta, Wacław: Problemy bitwy legnickiej i stań badań

Szulc, Sławomir: Czy Mongołowie uzyli prochu w bitwie pod Legnicą.

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských.

Diskuse: Kočovné národy, Mongolská invase a české země, Bitva u Lehnice.