Dominik de Guzmán

Przemysl de Nyestieyky
*po 1170 - + 6.8.1221

Zakladatel církevního řádu, generální vikář, misijní kazatel a světec.Svatý Dominik (santo Domingo de Guzmán) se narodil v urozené rodině majitele venkovského zámečku Felixe de Guzmána a šlechtičny, blahoslavené Jany de Aza.

Proslul především jako misijní kazatel a zakladatel jednoho z nejznámějších církevních řádů ve středověku, který se nedlouho po založení rozšířil i v naší zemi, kde opět působí i v současné době.Dominik de Guzmán se narodil někdy po roce 1170 ve Španělsku, v severokastilské vesnici Caleruenga. V dětství na měj měla vliv silně nábožensky založená matka. Proto byl v sedmi letech poslán na výchovu ke svému strýci – arciknězi v Gimielu de Izán, který jej učil gramatiku a latině.

Asi ve 14ti či 15ti letech byl zapsán ke studiu svobodných umění v Palencii, kde se věnoval především filosofii a teologii. Přibližně po deseti letech, kdy dokončil studia, se odebral (1195) do reformované kapituly v klášteře El Burgo de Osma. Tam byl asi ve 28. letech vysvěcen na kněze.

Svoji dobrosrdečnost prý projevoval již při studiích, kdy se měl nabídnout obchodníkovi s otroky jako náhrada za chlapce prodaného do otroctví. Otrokář dojat jeho obětavostí je nakonec oba propustil… Jindy zase, v době hladomoru (1191) prodal veškerý svůj majetek a drahocenné knihy a za utržené peníze pomáhal zmírňovat utrpení chudých.V roce 1203 se s biskupem Diegem de Azevedo, otcovým přítelem, účastnil ve jménu kastilského krále cesty do Dánska, za účelem sjednání sňatku leonského prince s tamní princeznou.Biskup Diego, když byl jako hlava papežské misie vyslán k albigenským do Languedoku, opět s sebou vzal Dominika. Právě v jižní Francii (1206) se setkal s tehdejšími kacíři – valdenskými a albigenskými. Tato cesta byla v jeho životě významným osudovým mezníkem, který se promítal i do jeho pozdějšího života.

Albigenští hlásali dobrovolnou evangelijní chudobu, byli proti okázalému bohatství církve, kultu svatých a jiným věcem, kterými se odlišovali od římsko-katolické církve. Aby vůbec bylo možné navázat styk s nimi, museli se misijní legáti a kazatelé podřídit asketickému životu, zříci se kočárů a chodit bos pěšky.

Založili nedaleko Toulouse v Prouille misijní stanici s ženským konventem. Zanedlouho se vrátili do Říma s požadavkem k papeži, aby jim umožnil misijní cestu ke Kumánům. Papež Innocenc III. to zamítl s tím, že jsou nebezpečnější heretici (bludaři), než pohané.

Koncec jejich misie u albigenských předznamenala vražda papežského legáta (1208). To bylo příhodnou okolností pro křížovou výpravu (1211), která nebrala na nic ohled a ničila majetek prostých venkovanů. Dominik s jejich nepravostí nesouhlasil a tak se alespoň přimlouval u katolické vrchnosti. Odchýlil se do ústraní, odmítl biskupský úřad a přijmul pouze funkci generálního vikáře v Carassonne. Někdy v tom čase (1209?) zemřel biskup Diego de Azevedo a po jeho smrti se tamní misie rozpadla.

Pod křižáckou invazí padlo spousty nevinných lidí a tehdy padla, na křesťany nepřístojná věta: „…ať jsou pobiti všichni, Pán Bůh si to už přebere!“Toulouský biskup Foulques, bývalý rytíř a trubadúr, si k sobě pozval (1215) Dominika s přáním, aby v jeho diecézi působil jako kazatel.

Také doprovázel biskupa na IV. lateránský koncil do Říma, kde papeži navrhl založení řádu, účinnějšího v boji proti kacířům. Papež tehdy sice novému řádu požehnání nedal, jelikož na koncilu (1215) bylo zakázáno vznikat novým řeholím v reakci na šíření heretiků, ale doporučil mu vybrat si nějakou z již existujících, nechat si přidělit chrám a pak teprve novou založit.

Roku 1216 se opět v Toulouse s 16ti spolubratry shodl na reguli sv. Augustina, s kterou byl dobře obeznámen již z kláštera El Burgo de Osma. Těsně před Vánoci r. 1216 pak od nového papeže Honoria III. získali privilegium ustanovující je jako řeholní společenství a o měsíc později (v lednu 1217) se již poprvé zvou Praedictores.Dodnes jsou, tito kazatelé žebravého řádu regule sv. Augustina, také zváni jako „kazatelský řád dominikánů“ (Ordo fratrum Praedicatorum). Pro svoji „věrnost“ se jim přezdívalo domini canes - jako psi Páně. Snad prý i proto, že dokázali rozpoznat nebezpečí dřív než jejich pán. Někdy proto bývali zobrazováni jako černobílý pes s hořící pochodní v tlamě. Toto částečně vychází z legendy, kdy měla mít Dominikova matka při jeho porodu sen, že porodila právě takového psa… Jejich řeholní oděv je také symbolizován bílým hábitem a černým pláštěm s kapucí.

Z několika málo kazatelů se v následujících letech jejich počet ještě za Dominikova života rozšířil až na 300 řeholníků. Kláštery vznikaly nejdříve v universitních městech Francie, Itálie a Španělska, ale pak i v Německu a bratři byli navíc rozesíláni i na další neznámá území (Anglie, Skandinávie, Polsko…).

Nejspíše s polskými bratry Česlavem a Hyacintem se na pozvání Přemysla Otakara I. dostali i do Čech. Velkým příznivcem řádu byl i pražský biskup Pelhřim. (Zpočátku byly Čechy ve společné dominikánské provincii s Polskem, samostatně až v letech 1298-1301). Jejich nejstarším konventem v Čechách byl pražský klášter u sv. Klimenta na Poříčí (1226), pak poblíž pražského mostu (1232) a v Olomouci (1234), kam sv. Hyacint zavítal již r. 1222 při cestě do Krakowa. Během téhož století se počet jejich klášterů po celých Čechách ještě značně znásobil.Uvádí se, že sv. Dominik v letech 1218-1219 převážně pěšky prošel až na 5500 km. Na svých cestách se osobně setkal se sv. Františkem a údajně se mu zjevila i Panna Maria.Zemřel vyčerpán na visitační cestě v italské Bologni roku 1221, krátce po druhém kazatelském sněmu, po generální zpovědi před 12ti kněžími, v nedožitých 50ti letech.

Pochován byl v šesté kapli bologneského chrámu San Domenico. Po dvanácti letech při vizitaci u hrobu bylo jeho tělo shledáno neporušené a mělo na tomto místě dojít i k několika zázračným uzdravením.

Roku 1234 byl svatořečen.Z řad dominikánů vzešla také nejedna významná osobnost z nichž za všechny jmenujme alespoň Tomáše Akvinského.

Dominikánům také byla od 13. století svěřena instituce pro „dohled nad dogmatickými úchylkami církve“, známá jako svatá inkvizice. Ne náhodou, z pera dvou dominikánů (Iacoba Sprengera /1436-1495/ a Henrica Institora /1430-1505/), vzešlo asi roku 1486 všeobecně známé dílo - Malleus Maleficarum, tedy tzv. Kladivo na čarodějnice. Druhý z autorů jako inkvizitor aktivně vystupoval i v Čechách proti husitům a příslušníkům jednoty bratrské.Svatý Dominik bývá znázorňován s růžencovou Madonou, knihou nebo lilií. Vlastní formou dominikánské askeze je celoživotní studium a vnitřní modlitba. Za jedno z hlavních hesel si zvolili veritas, pravdu. Nejpodstatnějším posláním řádu je studijní, misijní a kazatelská činnost.

Sv. Dominik je patronem dominikánů, krejčích a města Bologne.