Feudalismus - lenní systém
Základem feudalismu je léno, jehož latinské pojmenování feudum, dalo základ celému pojmu. Lénem se rozumí určitá oblast, území, půda, jejímž vlastníkem je vládce země. Tento vládce léno (může být různě velké) propůjčuje jiné osobě. Panovník se tak stává tzv. lenním seniorem, osoba, které je léno propůjčeno, je nazývána leníkem. Samo převzetí je provázeno významnými ceremoniemi, lenním slibem. Leník zde slibuje věrnost a vojenskou pomoc (případně jiné služby, zvláště manové při královských hradech) svému seniorovi. Lenní smlouvu ukončila smrt jednoho z partnerů nebo porušení slibu. V takovém případě půda mohla být leníkovi odebrána.
Zatím byl tento systém popsán v základních vztazích, nicméně byl složitější. Leník mohl mít vlastní leníky, byl tedy jak vazalem, tak i lenním pánem. Jeden šlechtic mohl mít uděleno několik lén od různých pánů – problém nastal pokud jeho senioři válčili navzájem (ale i na takové případy se pamatovalo při uzavírání lenních smluv). Seniory mohla být samozřejmě i šlechty a církev.
Vytvoření feudálního vztahu bylo velmi ritualizované, ceremoniální a skládalo se ze tří částí (tak jak je to zaznamenáno pro francouzské prostředí): lenního slibu, přísahy věrnosti a konečně udělení léna. Během první fáze se budoucí lenní pán svého budoucího vasala otázal, zda opravdu chce být jeho leníkem, ten odpověděl, že ano. Vazal se odevzdává do rukou svého pána (inmixtio manum), tento jazykový obrat má i své symbolické vyjádření – senior stiskne svýma rukama sepjaté dlaně leníka. Poté leník přísahá věrnost svému pánu, většinou na Bibli, dřevo Ježíšova kříže nebo ostatky svatých. Poté následuje již poslední část celého obřadu, který se nepochybně dál před četným publikem, které mělo garantovat a uchovávat v paměti lenní „smlouvu". Senior svému leníku udělil jeho léno a to nějakým symbolickým předmětem. Počet těchto předmětů dosáhl čísla 99, francouzský historik Jaques LeGoff je dělí na 3 skupiny. První je spojena s půdou, patří sem například drn trávy, dřevo, ratolest, proutek. Druhá skupina se týká kultury, kulturních symbolů a náleží sem jak části lidského těla, tak části oděvu, především opasek a rukavice. Poslední skupina má vztah k rozdělení společnosti na tři „řády", zde by bylo možné nalézt zbraně, liturgické předměty a zemědělské nástroje.
Eduard III. skládá vložením rukou lenní hold Filipu VI. v roce 1329. Grandes Chroniques de France, 1375-1380, BNF, Français 2813, fol. 416r.
V předchozím textu byl nastíněn pouze vztah senior – vazal, ten ovšem zahrnoval jen zlomek společnosti. Dalším součástí feudalismu byl vztah leník – poddaný (poddaní). Tím se celý systém rozvětvoval a celá středověká společnost se hierarchizovala. Jednoduše by šla popsat jako pyramida – na vrcholku s panovníkem, její podloží by tvořili poddaní, tuto pyramidu lze v konečném důsledku rozdělit na více než tři vrstvy, to ale není nyní důležité. Úloha poddaných byla jednoduchá – zabývat se zemědělstvím (případně řemesly) a odevzdáváním dávek (nikoliv veškerých přebytků, tím se lišili od otroků, kteří ve středověku již nebyli páteří ekonomiky, na rozdíl od antiky) živit svého pána, jeho vojenskou družinu a případně úřednický aparát (poslední dvě jmenované skupiny se překrývaly, pánova družina se účastnila např. výběru daní). Mezi pánem a poddaným probíhaly také určité rituály a vztah nadřízenosti a podřízenost byl poměrně jasně určen (ačkoliv do dnešní doby se zcela nedochoval). Poddaní měli také určité závazky vůči církvi (desátky), církev můžeme ovšem označit jako další vrchnost.
Toto zřízení tedy organizuje celou společnost a snaží se neplnit potřeby, které společnost má – organizuje výrobu především zemědělských produktů a zajišťuje sociální skupiny, které mají na starost vojenské a policejní funkce ve společnosti a společnost chrání. Zajišťuje též kněžstvo, které má na starost spasení členů společnosti. Ideologicky celý systém zastřešila středověká církev učením o třech řádech, z práce třetího řádu byla vytvořena hodnota – v duchu biblického „kdo napracuje, ať nejí". Stejně tak křesťanství stíralo „třídní rozdíly"- důležitý byl v cestě za spásou příkladný život.
Tři stavy - mnich, rytíř a poddaný, Francie, 13. století. Britská knihovna, Sloane 2435, fol. 85.
Vznik a zánik
Feudální zřízení vzniká částečně jako z nouze ctnost. Barbarští králové po pádu římské říše nejsou schopni zajišťovat rozsáhlý daňový systém staré říše, který už je beztak v rozvalinách, proto systém fungování společnosti a výběru daní decentralizují – předávají půdu společně s jejími obyvateli svým družiníkům, kteří mají nyní zajišťovat další funkčnost. A to za slib věrnosti a vojenské pomoci. Sama vláda králů není centrální – panovníci v čele svých dvorů objíždějí zemi a vyjídají ji.
Feudální zřízení ovšem nevznikl zčista jasna, má své předchůdce a vzory v upadající římské říši, která musí řešit akutní problémy se zemědělstvím a lidskými zdroji. Ke konci císařství funguje instituce kolonátu – kolóni (původně snad propuštění otroci), jsou polosvobodní lidé, kteří trvale připoutaní k určité půdě, kde mají povinnost pracovat, zároveň jsou ovšem zproštěni povinnosti římského občana (nebyli plnoprávnými občany) sloužit ve vojsku.
Ve franském státě královi zástupci státní správy na určitém území – hrabata (nad nimi byli ještě vévodové), měla propůjčenou část půdy svého obvodu, kde hospodařili. Kromě toho měli zajištěnu 1/3 soudních pokut, které nařizovali. Tito nejsou obvyklými leníky, spíše je možné je označit jako královské úředníky, ovšem způsob jejich obživy kopíruje způsob obživy králových leníků.
Feudalismus, jako společenské zřízení, začíná zanikat pozvolna s rozvojem měst (město se z striktního feudalismu vyděluje již dlouho), tendence jeho rozpadu se radikálně zrychlují s osvícenstvím a érou revolucí. Feudální zákony nahrazují zákony volného trhu, spojeného s kapitalismem a (ekonomickým) liberalismem. V politické rovině představitelé feudálního zřízení si svoji svoji moc zachovávají ještě déle, jako relikt feudalismu lze označit např. dnešní západoevropské monarchie.
Situace v českých zemích
V českých zemích nemůžeme po dlouhou dobu mluvit o pozemkové držbě na feudálním (výše popsaném) právu. Jistě, český král (kníže) byl leníkem římského krále, měl povinnost lenní přísahy, ovšem římský král nemohl svévolně určovat, kdo se vládcem Čechů stane. Tento příklad je ovšem natolik specifický, že nemůže být zahrnut do výčtu – český vládce byl ve své zemi suverénem a seniorem, tím kdo uzavíral běžné feudální smlouvy. Podobně k sobě připoutával český panovník v 13. a 14. století slezská knížata.
Česká šlechta držela své majetky svobodně a dědičně (tato forma se nazývá alod, alodiální držba). Povinnosti vůči panovníkovi (které byly ovšem téměř totožné jako v běžném feudálním zřízení) vyplývaly z jiných pramenů.
Klasický feudalismus se u nás prosazuje postupně a velmi v omezené míře. Navíc se zdá, že výsadu udělovat léna měl jen panovník, který ji posléze uděloval šlechtě (Přemysl II. Vokovi z Rožmberka), feudální systém se rozvíjel také vlivem Bruna z Schauenburka v olomouckém biskupství. Český panovník využíval lenních vztahů především k tomu, aby zajistil posádku některých svých pomezních hradů (Kladsko, Loket, Tachov, Trutnov). Leníci za určité majetky se zavázali k strážně službě na určitém hradu. Zde tedy nejde o mimořádnou pomoc v případě válečného konfliktu, ale o službu stálou – jedná se tedy o služebné léno. Vyskytly se ale také případy, že šlechtic rebelující proti panovníkovi byl za svůj prohřešek donucen změnit svoji svobodnou držbu na léno (největší případ ale poskytuje u nás novověká historie – tento případ postihl řadu šlechticů po porážce stavovského povstání proti Ferdinandu II. a také o necelých sto let dříve, kdy byl iniciátorem téhož Ferdinand I. v roce 1547) a nebo případy, kdy na stejnou změnu přistoupil šlechtic dobrovolně a to i šlechtic z nejvyšších příček společnosti – dělo se to především za vlády Jana Lucemburského a šlechta si tím zřejmě chtěla zajistit postavení v blízkosti panovníka, nebo jí byly nabídnuty takové podmínky, kdy se jí to vyplatilo (výměna menší vlastní držby za větší, ale lenní).
Použitá literatura:
BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila: Frankové a Evropa, Vyšehrad Praha 2009.
JAN, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci. Brno 2006.
KAVKA, František: Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, Český časopis historický, 88, 1990.
LeGOFF, Jaques, SCHMIDT, Jean-Claude Edd: Encyklopedie středověku, Vyšehrad Praha 2002.
Diskuse: Dotazy k feudalismu, Přechod od feudalismu ke kapitalismu.