Fridrich I. Barbarossa
Syn Štaufa - vévody švábského Fridricha a Welfovny Judity Bavorské, podle barvy vousu nazývaný Barbarossa - Rudovous , byl kompromisním kandidátem při volbě nástupce Konráda III. na sněmu ve Frankfurtu roku 1152. Říšská šlechta z odporu ke Konrádovi nezvolila římským králem jeho syna Fridricha (byl také mladý), ale švábského vévodu (Rudovous jím byl od roku 1147). Konrádovu Fridrichovi, nový král předal titul švábského vévody.
Zpočátku narážel na nepřízeň Welfů a některých menších německých rodů, jejich pomoc nutně ještě nepotřeboval při římské jízdě v roce 1155. 18.6. se stává císařem, tehdy se díky Barbarossově snaze pěvně do Říše začlenit Itálii, se proti němu staví severoitalská města v čele s Milánem.
K plánované výpravě musí císař vyřešit vnitroříšskou situaci. Welfové se domáhali bavorského vévodství, které jim odňal Konrád. Bavorsko vlastnil Babenberk Jindřich Jasomirgott. Císař po vyjednávání s oběmi stranami udělil Babenberkovi tzv. Privilegium minus (rok 1156), ve kterém oddělil od Bavorska dnešní Rakousy (východní bavorskou marku) a povýšil je na vévodství. Samotné Bavorsko udělil Jindřichu Lvu - Welfovi, který na východě rozšiřoval říši kolonizací nových oblastí (později založí Lübeck) a často tvrdě a bezohledně.
Barbarossa byl také velmi energický a ambiciózní vládce, který toužil udělat z císaře německé říše skutečnou hlavu všeho křesťanstva a stavěl se do role nadřazeného panovníka všem ostatním vládcům. Na východě měl úspěch. V tomto smyslu táhl v roce 1157, aby rozhodl v polských vnitřních problémech. Později se s císařskou politikou svázal český kníže Vladislav, od té doby se císař vměšoval do českých záležitostí, po Vladislavově smrti prakticky určoval nová česká knížata. Císař zasahoval i do uherské politiky.
Tažení v roce 1158 bylo úspěšné, v září padl Milán. Ještě téhož roku na sněmu v Roncaglii Fridrich vymáhal na městech říšská práva, čímž opět proti sobě poštval italská města, další boje skončili kapitulací Milána v roce 1162.
Rudovous byl i zastáncem nadřazenosti císařství nad papežstvím. Po smrti Hadriána, nechal zvolit papežem Viktora IV., proti těmto 2 mužům stanul silný papež, zvolený neříšským klérem - Alexandr III.. Viktor záhy umírá a dalším protipapežem se stává Paschalis. Poté, co si v roce 1165 nechal od pánů potvrdit, že neuznají Alexandra nikdy papežem, následujícího roku táhl do Itálie. Bez problémů se zmocnil Říma a nechal se tam opět korunovat (1167), ale potom jeho vojsko zničil mor a zbytek znovuzbouřená severoitalská města.
Rozhodnout se mělo na dalším tažení, začalo v roce 1174. Poté, co uzavřel mír s Alesandrií, bojoval s ostatními městy Lombardské ligy . V lednu 1176 mu Jindřich Lev odmítl poslat vojenskou pomoc, následkem i toho byl Fridrich definitivně poražen v bitvě u Legnana (29.5. 1176) vojsky spojených měst. Aby oslabil spojenectví měst s papežem, uznal Alexandra III. řádným papežem (v Benátkách 1177). Proti městům, ale již nikdy neválčil, v roce 1183 jim uznal jejich práva. Na cestě zpět do Německa z neúspěšné výpravy se v Arles alespoň nechal korunovat na krále Burgundska.
V Německu císař chtěl potrestat vzpurného Jindřicha Lva. Popohnal ho k soudu (přelom let 1179 a 1180), na který se vévoda nedostavil. S pomocí okolní šlechty císař vévodu velmi rychle porazil a jeho majetky rozdělil mezi přední říšskou šlechtu, Lev odešel do exilu.
Na konci vlády se císaři podařilo ještě několik diplomatických úspěchů. Uzavřel spojenectví s Kapetovci a oženil svého syna Jindřicha s dědičkou neapolského království Konstancií
Konečně, po pádu Jeruzaléma (1187), Rudovous vyráží na 3. křížovou výpravu (1189), po počátečních úspěších, ale umírá utopením v maloasijské říčce Salef (10.6. 1190).