Kunhuta Přemyslovna
rodiče: Přemysl Otakar II. a Kunhuta Haličská
vlastní sourozenci: Anežka Přemyslovna, Václav II.
nevlastní sourozenci: Mikuláš Opavský, Anežka a Eliška, Ješek z Falkenštejna
manžel: Boleslav Mazovský
děti: Václav, Eufrozina, Perchta?
synovec a neteře: Václav III., Anna, Eliška, Markéta, Anežka
Prvorozená dcera „zlatého krále" a jeho druhé manželky Kunhuty měla pohnutý a zajímavý osud. Narodila se roku 1265 namísto toužebně očekávaného dědice nejmocnějšímu pánu zaalpské části říše a jeho mladé manželce. O dva roky později přišla na svět sestra Anežka, v roce 1271 nakonec i budoucí král Václav I. Těžkosti, které měla záhy pocítit i malá Kunhuta, přinesl již rok 1273, kdy byl římským králem přes nesouhlas Přemysla II. zvolen nepříliš významný Rudolf Habsburský. Z poměrně nevinného začátku se vyvinul spor dvou mocenských skupin, kdy do této doby neohrožený Přemysl byl nucen se sklonit před římským králem Rudolfem. Součástí dohod mezi těmito dvěma panovníky byla i úmluva o sňatkovém spojení obou rodů, mj. skrze Kunhutu a Rudolfova syna Hartmanna. O rok později však Kunhuta – těžko říct, zda z vlastního rozhodnutí, nebo z pokynu „uraženého" otce – vstupuje do kláštera své pratety Anežky k pražským klariskám.
V klášteře přečká otcovu smrt na Moravském poli 26. srpna 1278 i tzv. „zlá léta", tedy dalších pět roků rabování, násilností a chaosu pod taktovkou braniborského markraběte a poručníka nezletilého krále Václava II., Oty Dlouhého. Postupně přebírá na svá bedra vedení kláštera, na něž už stárnoucí Anežka nestačí, po její smrti roku 1282 se stává jeho abatyší, pečuje o chudé a nemocné, a to i během morové epidemie v letech 1281-83.
Z klidu kláštera ji vytrhne až prosba jejího bratra Václava, který – z politických důvodů – potřebuje v rozháraném Polsku spojence, a proto ji roku 1291 provdá za Boleslava Mazovského. Manželství ovšem není šťastné a za poměrně vyhrocené situace Kunhuta roku 1302 utíká zpět do Prahy pravděpodobně pouze s dcerou (její syn Václav roku 1329 přijímá svou zemi v léno od krále Jana Lucemburského, manžela Kunhutiny neteře Elišky). Krátce poté opět vstupuje do kláštera – tentokrát však do prestižního Kláštera sv. Jiří na Pražském hradě s méně přísnou, benediktinskou řeholí, kde se ujímá úřadu abatyše, její manželství je k její žádosti rozvedeno.
Ve Svatojiřském klášteře pak prožívá všechny vzestupy i zvraty následujících let: smrt svého bratra Václava II., vraždu Václava III., střídání dalších králů na českém trůnu, domácí válku mezi Janem Lucemburským a českou šlechtou, později dokonce mezi Janem a jeho manželkou, Kunhutinou oblíbenou neteří Eliškou. Na samotnou Elišku Přemyslovnu měla Kunhuta veliký vliv, do jejího kláštera se Eliška uchýlila někdy po zavraždění svého bratra Václava v Olomouci. Spekuluje se, že snad měla Eliška následovat svou tetu Kunhutu i další Přemyslovny v duchovní dráze a po ní převzít úřad abatyše, leč sňatek s Janem Lucemburským roku 1310 těmto tendencím zabránil.
Kunhuta Přemyslovna zemřela 27. listopadu 1321 v ústraní svého kláštera. Kromě zajímavých životních osudů po sobě zanechala významnou písemnou památku české gotiky, a to tzv. Pasionál abatyše Kunhuty. Jedná se o bohatě ilustrovanou sbírku šesti textů o Kristově umučení. Autorem nejméně dvou z nich je dominikánský mnich Kolda z Koldic, iluminátorem pak svatojiřský kanovník Beneš. Sama Kunhuta je vyobrazena na prvním listu, trůnící pod arkádou, která má symbolizovat nebeský příbytek. Zajímavostí je, že v Pasionálu se nachází nejstarší dochované barevné vyobrazení českého dvouocasého lva. Pasionál byl roku 2005 prohlášen za národní kulturní památku.