Neomedievalismus
I to mělo vliv na další rozvíjení dřívější politickou teorii (Hedley Bull v roce 1977 vydané knize The Anarchical Society: A Study of Order in World Politics, že lidstvo vstupuje do nové éry, která ponese některé prvky středověku, středověké společnosti i kultury.
Podle Bulla se vytrácí klasicky chápaná suverenita národních států, na úkor jednak nadnárodních a mezinárodních seskupení, nadnárodních korporací, globálních organizací (například ekologických), církví, ale i v neposlední řadě vnitřních aktérů ve státě – jako jsou třeba velká města, kraje nebo i skupiny obyvatel.
Erozi národního státu má také postupně narušovat migrace a přiznávání vlastního soudnictví (právní personalismus) různým skupinám (především náboženským). Centralizace národního státu tak bude postupně nahrazována předivem hierachií a vzájemných závislostí. Bull připomíná ve své knize i technologické sjednocování světa (nenazývá ho globalizací).
Tuto teorii těsně před miléniem rozvíjel Stephen Kobrin úvahami o vlivu těchto procesů na kolektivní identity. Neomedivalismus bude podle něj přát etnickým, sociálním a politickým konfliktům, které budou výsledkem fragmentace společnosti. Americký badatel se domnívá, že je potřeba celosvětového pojiva (jako křesťanství pro středověkou Evropu), které by tvořilo společnou identitu a otupovalo spory.
V mezinárodní politice se podle teoretiků nového středověku prosazují etické postuláty, které budou omezovat suverenitu jednotlivých států – mezinárodně uznané normy stále více ovlivňují právní řád dříve zcela nezávislých zemí. Další erozi národního státu znamená mezinárodní řešení (a pokus řešit situaci mezinárodním právem) lokálních konfliktů (např. likvidace Islámského státu jinými silami než syrskou a iráckou armádou).
Evropská unie je zajímavým prvkem z hlediska neomedivalismu – naplňuje pro část světa tezi universální organizace (jako ve středověku katolická církev, společenství všech křesťanů, tedy teoreticky všech obyvatel Evropy). Zároveň je hybridem mezi mezinárodní (to je v slyšet v nadávání na Brusel) a nadnárodní (to je zase slyšet v obhajobě, že my jsme také Brusel) organizací. Unie není suverénním státem, ale dokáže činit rozhodnutí, řešit konflikty, regulovat trhy a stále více se i angažovat vojensky. Možnou anarchii v mezinárodních vztazích tlumí tím, že z členských států tvoří „vnitrostátní subjekty." (což je analýza J. Czaputowicze, dnešního polského ministra zahraničí, z roku 2004) Stejně jako zmíněná univerzální církev se Unie snaží normovat mezinárodní vztahy i za svými hranicemi (zde je analogie šíření křesťanství a křesťanských států).
Kromě EU se podměty mezinárodní politiky mají stávat i největší světové metropole (často lidnatější a bohatší než státy). Ve vzájemné komunikaci světových metropolí je viděna středověká hanza, společenství obchodních měst v okolí Baltu, které bylo i významnou politickou organizací s mezinárodním přesahem, ačkoli jednotlivá města byla součástí různých států.
V posledních letech se pokouší neomedievalismus definovat v sociálním a ekonomickém rozměru především polští autoři (Grzegorz Lewicki, Piotr Arak). Zde vidí další fenomény, které připomínají středověk – zahrnutí etiky do ekonomické teorie a paternalizaci pracovních vztahů: v éře dynamických sociální změn budou .zaměstnanci se ochotni vzdát části svých svobod (bezvýhradná dispozice zaměstnavateli) za jistotu práce – příkladem je pro autory západoevropský prekariát, lidé vystačící penězi ze dne na den, bez možnosti ušetřit významnější částku.
Pro epochu neomedivalismu má být charakteristický zánik osvícenského myšlení o postupném pokroku, sociální trendy podobné středověku (především ranému, přechodu od starověku ke středověku), fragmentace mentalit a odcizování jednotlivých skupin, nejistota zítřka. Kromě toho má dojít k feudalizaci kapitalismu, vzniku vztahů, které budou připomínat lenní nebo poddanskou závislost. Na základě výše uvedeného bude muset svoji pozici znovu přehodnotit i stát.
Zmíněnou teorii lze samozřejmě velmi oprávněně kritizovat – každá historická analogie tak či onak není přesná, v tomto případě tisíc let trvající středověk (navíc jen evropský, jehož návrat teď čeká celý svět) sám o sobě obsahoval jevy a trendy, které si protiřečili nejenom v průběhu času, ale v jeden jediný okamžik na různých místech (zmíněné „středověké" a „novostředověké" trendy jsou tak do jisté míry jen vyzobáváním rozinek). Některé analogie neomedievalismu lze najít i v jiných historických periodách, v antice, či v novověku, feudální struktury i mentality koneckonců ve středoevropském prostoru existují ještě hluboko do 19. století (až by šlo uvažovat o tom, že modernita založená na osvícenství je jen dějinná anomálie). A v neposlední řadě – předvídání budoucnosti, zvláště s antiutopickými prvky se spíše nanaplňuje, ale vytváří hodnotná díla sci-fi popkultury.