Nový věk a Nový svět IV. Amerika protestantská a sektářská
Předchozí díl: Nový věk a Nový svět III. Amerika fantastická, vysněná
Porážka španělské Armady r. 1588 u anglických břehů pak protestantské konkurenci otevřela cesty do oceánu. Holanďané, Angličané a Francouzi začali vytlačovat Portugalce z Indického oceánu, prováděli ještě větší nápor na Španěly v jejich amerických državách a nakonec kolonizovali Severní Ameriku.
Slovo „nakonec" je plně na místě, protože raná kapitalistická společnost protestantských států hledala zisk jinde než v kolonizaci území. Zároveň se nové oblasti staly středem zájmu soukromých iniciativ, nikoli monarchie, která by je podle středověkého vzoru ovládla a obsadila svou šlechtou. Namísto byrokratické mocenské vlády nastupují pružnější páky ekonomické.
Protestantismus představuje úspěšné vyvrcholení středověkých herezí. Svatá Říše Římská zápasila s herezí neustále, jednota víry byla důležitá z více ideových důvodů. Když se vrátíme ještě před rok tisíc, k saské dynastii, dynastii Karla Velikého a jejich vzoru v Byzanci, bylo ideovou náplní těchto dynastií držet pohromadě v jedné říši všechny křesťany, chránit je na zemi a zajistit jim duchovní vedení na cestě ke spáse. Císař byl pomazán papežem jako vládce všech křesťanů - což v praxi znamenalo, že každý křesťan, i kníže nebo král, musel být poddán Říši. Císař Ota III. toto pojetí de facto zrušil r. 1000 v Hnězdně (viz kapitola I.), namísto toho nastoupila představa rodiny křesťanských králů. Středověká idea jedné víry a jednoho císaře jakožto jejího strážce ovšem zůstala v Říši platná a rozdělení Říše na katolickou a protestantskou část r. 1526 je také z toho důvodu jedním z nepochybných přechodů od středověku k novověku.
Jestliže má být protestantismus úspěšnou herezí v desítkách zaniklých, dá se předpokládat, že něco provedl jinak a lépe. Klasická středověká hereze obracela zpět do ideálních biblických časů, heretici napodobovali apoštoly askezí a kázáním, leckdy i mučednictvím. Pranýřovala zhýralý život kléru, pýchu šlechty a rozverné, uvolněné mravy zbohatlých měšťanů. V kritice šlechty a hlavně měst se v podstatě shodla s katolickou církví. Města byla nositeli nových a cizích mravů, panovala zde volnější atmosféra, přičemž volnost se prezentovala i jako nezávislost na náboženských pravidlech a tradičních hodnotách. Obraz města jako semeniště hříchu měl oporu i v Bibli, protože první město měl založit bratrovrah Kain. Církev má dodnes na vesnici větší vliv než ve městě, lidové strany zde budují svůj elektorát a v zemích jako Polsko vede mezi katolickým venkovem a liberálnějším velkoměstem dost nesmiřitelná hranice.
Do toho přišel Luther s tím, že bohatství nemusí být hřích, pokud je nabyto poctivou prací. Naopak se ještě může chápat jako výraz Božího požehnání. Protestantismu se tak povedlo splynout s duchem doby, získat tak silnou pozici. Pohled byl upřen dopředu, k rozvoji společnosti, nikoli nazpět do ideálních časů, kdy po Zemi ještě kráčel Kristus.
Protestantská etika přestala klást takový důraz na péči o bližního, důraz se začal klást na práci. Chudák přestal být tím nejpotřebnějším, nejvíce zasluhujícím dobrodiní. Naopak, být živ z práce jiných a sám nepřispívat, to bylo hodnoceno jako vysoce nemorální. Projevil se tím další výrazný zlom mezi středověkou náboženskou etikou a novou, liberální, která v podobě volného kapitalismu nalezla nejčistší vyjádření pravděpodobně ve Spojených Státech Amerických.
V rámci tordesillaského systému a španělské námořní se mohla protestantské konkurence prosazovat pouze částečně. Nárok na Ameriku Španělé žárlivě střežili, např. roku 1566 zničili dvě francouzské osady na území Floridy. Na Floridě jinak žádné španělské osídlení neexistovalo, ale dělit se o své území se Španělé s nikým nehodlali.
Protestantská konkurence se snažila alespoň profitovat z bohatství vedlejšími cestami. Vzhledem ke španělské restrikci vývozu zboží do Ameriky se výborně osvědčoval černý obchod. Jeho zisky se blížily ziskům z pirátství, oficiálně podporovaného vládami španělských nepřátel, hlavně Anglie. V době války se Španěly měli piráti - korzáři - status vojáků. V Anglii vznikaly druhy podniků, které by se daly nazvat „obchod s pirátskými potřebami". Zajišťovaly pirátům výzbroj a k tomu zboží určené k prodeji kolonistům. Jeden z nejznámějších korzárů John Hawkins založil v Londýně společnost pro obchod s otroky. Sám je nejdříve dovezl k prodeji do Karibiku, aby na zpáteční cestě s odlehčenými loděmi přepadal španělská plavidla naložená drahými kovy.
PROTESTANTSKÁ DOMINANCE V OCEÁNECH A ASII
Nizozemci v Asii
Portugalské panství v Indickém oceánu se začínalo postupně drolit. Země s odhadovaným počtem obyvatel 1,4 milionu neměla lidských ani hmotných prostředků k udržení nadvlády nad polovinou oceánů. Personální unie se Španělskem pak měla ten dopad, že portugalské síly byly z Indického oceánu povolány do Ameriky.
Mezinárodní situace přiměla Nizozemce, aby se vydali v portugalských stopách. Válečný stav Nizozemí se Španělskem se táhl od r. 1579 do konce třicetileté války. Nizozemci v rámci války podnikali útoky na Brazílii, Španělé v rámci personální unie zavřeli Nizozemcům r. 1598 portugalské přístavy. To byla citelná rána, Nizozemí do značné míry žilo z námořního obchodu. Přes Lisabon proudilo do Nizozemí od začátku portugalských výprav zboží z Afriky, poté i z Indie, odkud bylo dál distribuováno do vnitrozemské Evropy. Zajištěný trh, znalost zboží, sousedství oceánu, informace z trhů o asijských zemích a slábnoucí síle Portugalců vyprovokovaly Nizozemce k oceánským výpravám.
R. 1594 založilo devět amsterdamských kupců Společnost dalekých krajů s cílem obchodu s Indií. První plavby nebyly moc ziskové, ale přinesly hodně cenných informací, ovšem vykoupených mnohdy za bolestnou cenu, že něco se takhle dělat nesmí. Asi polovina prvních posádek pomřela cestou na kurděje, bylo tedy nutno vyhledat místa, kde se dalo získat ovoce (a samozřejmě voda a další potraviny). Časem vznikaly i malinké holandské faktorie založené za tímto účelem, např. ostrov východně od Afriky pojmenovaný podle prince Mořice Mauritius (známý nejdražší poštovní známou Modrým Mauritiem), a z těchto faktorií pochází i nizozemské osídlení Jižní Afriky. V Asii první Holanďané zaujali ponejvíce neurvalým chováním a smradem v důsledku minimální hygieny, takže jim trhy zůstávaly zavřené. Při pokusu o vynucení obchodu násilím tvrdě narazili. Účastníci dalších výprav pochopili, že vikinské metody obchodu jsou hodně mimo čas a prostor, a trpělivým chováním a vzájemnou výměnou darů si nakonec trhy otevřeli. Úspěchy námořníků vedly dalším výpravám a k zakládání dalších východoindických společností. A ty k nežádoucím jevům, kdy se začaly v důsledku zvýšeného zájmu prudce zvedat nákupní ceny v Asii a naopak klesat ceny v Nizozemí. Vzájemnou konkurenci měla eliminovat nová, sjednocená společnost.
Sloučením dosavadních východoindických společností se r. 1602 ustanovila Spojená Východoindická společnost (Verenigde Oost-Indische Companie - VOC), soukromý podnik pro obchod s Asií. Samosprávné vedení fungovalo už u prvních plaveb, lodi nevelel kapitán, ale jakási lodní rada, protějšek městských rad na pevnině. Indické společnosti dovedly trend samosprávy ještě dál, až k nabytí zahraničně politické subjektivity. Tato akciová společnost vedla vlastní soudnictví, v předtuše bojů s Portugalci mohla velet vlastnímu vojsku a vést válku. Dobytá území zůstávala majetkem Společnosti, nizozemský stát na ně neměl nárok. Společnost vzkázala nizozemským generálním stavům, že: „Území a pevnosti, jež jsme dobyli ve Východní Indii, nesmějí být považovány za národní kořist; je to soukromé vlastnictví obchodníků, kteří mají právo prodat tyto statky, komu uznají za vhodné, byť by to byl španělský král nebo kterýkoli jiný nepřítel Utrechtské unie." (Budil s. 309) VOC ale v praxi přirozeně fungovala v součinnosti se státem, ten jí poskytoval podporu a VOC na oplátku měla za úkol útočit na španělské zájmy, i vojenskou cestou, jak stálo v její zakládací chartě.
Hned r. 1602 vyhnala VOC Angličany z indonéské Jakarty a město za obchod s Angličany v odvetě poničila. Ve městě se pevně usídlila, ustanovila provincii jménem Batávie; to podle starého germánského kmene Batávů u dolního Rýna a jméno Batávia dnes nese síť obchodů s etnozbožím (funguje na základě fair-trade, ne na silovém přístupu vůči domorodcům jako v dobách, jež teď sledujeme). Za stálého potýkání se s portugalskými a anglickými konkurenty ovládala VOC asijské trhy. Prioritou byly indonéské ostrovy koření. R. 1605 obsadila VOC tři ostrovy, které jako jediné produkovaly muškát a hřebíček. R. 1614 se VOC utkala o molucké ostrovy s Portugalci, Španěly a Angličany. Výsledkem byl kompromis s Angličany, kteří se jako jediní ocitli v roli možných spojenců, o rozdělení obchodu. Exkluzivní obchod s hřebíčkem a muškátem ovládali Nizozemci ze dvou třetin, Angličané z jedné třetiny.
R. 1624 se Holanďané vylodili v Číně, ale kvůli agresivnímu jednání z minulých let se nesetkali s vřelým přijetím. Přístup k obchodu si tak VOC vydobyla opět silou, základnu založili Nizozemci na Tchajwanu. Z Číny pak vyváželi porcelán a hedvábí do Persie, Indie a časem do Japonska.
Právě Japonsko se stalo dalším z nizozemských triumfů. Izolacionalistická země tolerovala portugalské obchodníky, aby výměnou za japonské stříbro dováželi čínské hedvábí. Portugalci ale využívali přístupu do země i misionářským účelům a část Japonců se jim skutečně povedlo přivést ke konverzi. Japonci se na konvertity dívali s nedůvěrou, považovali je za pátou kolonu Evropanů a nedůvěru nakonec odnesli Portugalci, kteří byli komplet vypovězeni. Do toho zakázal r. 1635 japonský šogún obyvatelům cestovat mimo Japonsko, což mělo vážný dopad i na obchod.
Nizozemci viděli, že silou se na japonský trh neprobijí, proto trpělivě vyjednávali a vyčkávali, přičemž dávali jasně najevo, že náboženskými otázkami obchod zatěžovat nebudou. Shodou okolností r. 1634 zakázali Španělé vývoz stříbra do filipínské Manily, kde čekali Čínané, aby jej směnili za své hedvábí. Nizozemci tak díky obchodním cizím restrikcím převzali čínsko-japonský obchod, Japoncům dováželi čínské hedvábí, za které Číňané obdrželi japonské stříbro namísto dosavadního španělského.
R. 1638 požádali Cejloňané Nizozemce o zásah proti Portugalcům. Nizozemci se úkolu ujali stoprocentně, během dvaceti let nezbyl na ostrově jediný Portugalec a Cejloňané pozdě pochopili, že vyhnali čerta ďáblem, nebo, jak sami říkali, „vyměnili pepř za zázvor", což má asi význam „jít z bláta do louže". Nizozemci nemuseli měnit nic, Cejlonem získali výjimečného producenta skořice. Nizozemci využili konce Třicetileté války a zároveň rozpadu španělsko-portugalské unie k tomu, aby uvolněné vojenské síly použili v Asii. Převahu završilo přebírání portugalských faktorií v Indii z cejlonského zázemí v 60. letech 17. století. V Indii uzavírali smlouvy o monopolech na obchod, žádaným artiklem v asijském i evropském světě se stal indický bavlněný textil, Evropa k tomu byla lačná po indickém indigu a sanytru.
Široká obchodní síť od Japonska přes Persii po arabské země představovala největší výhodu Holanďanů, kteří měli všude co nabídnout, a tím si otevírali trhy v dalších a dalších zemích. Přístup na trhy si uměli získat i kombinací diplomacie násilí, čímž si ale znepřátelili domorodé obyvatele.
Podél cesty do Evropy rostly holandské základny. Nejvýznamnější založená r. 1652 v Kapském městě se oproti plánům rozrostla do vnitrozemí. Místní Nizozemci volili vlastní svobodný život před povinnostmi vyplývajícími ze služby projíždějícím lodím. Obklopeni černošským služebnictvem, zemědělskými dělníky a pocitem bělošské nadřazenosti se Holanďané (zde zvaní Búrové) usazovali na venkovských farmách.
Zvědavost hnala Holanďany k novým objevům. Znali zkazky o nějaké velké zemi na jihu a pověřili mořeplavce Abela Tasmana, aby zjistil, co je na tom pravdy. Tasman vyčkal u břehů Afriky na západní vítr, který ho zanesl k Austrálii, po nějakou dobu zvanou jako Nové Holandsko. Obeplul ji po jižní straně, zdejší menší ostrov pojmenoval po své maličkosti jako Tasmánii, a ostrovy na západ od Austrálie jako Nový Zéland, podle provincie Zeeland ve své vlasti.
Ústup ze slávy zažívali Nizozemci po r. 1700. Hlavním vývozním artiklem, kořením, zvládali zásobovat evropské trhy konkurenti z Anglie, Francie, přidali se i Dánové a Švédové. K tomu se k poptávce po koření přidala poptávka po zboží, které pocházelo z krajů bez nizozemského monopolu. Indický textil pocházel z mocné mughalské říše, čaj z vnitrozemské Číny, která nezapomínala na nizozemské agresivní chování, a káva z muslimských zemí, odkud směřovala do jemenského přístavu Al-Mukhá, nebo-li Mokka (odtud značka kávy Mocca).
Nizozemci byli nuceni se stáhnout do svého výchozího centra v Indonésii, kde se udrželi až do poloviny 20. století, než byli r. 1949 svrženi první poválečnou vlnou národně-osvobozeneckých hnutí. Nizozemci v Americe
Pronikáni Nizozemců do Karibiku se zprvu neslo ve znamení pirátství a útoků na španělské zájmy. Konzistentní politiku včetně válek, obchodu a kolonizace začala provozovat Západoindická společnosti (ZIS) založená r. 1626. Na rozdíl od Východoindické společnosti neměla takový zisk a zápasila s většími riziky.
Hlavní boje sváděla ZIC v Brazílii s Portugalci, snažila se násilím nebo po dobrém ovládnout obchod s cukrem. Vcelku úspěšně, ceny brazilského cukru, i když zůstal v rukou Portugalců, se řídily podle burzy v Amsterdamu. R. 1628 Nizozemci okupovali brazilské Recife a jeho okolí, kde provozovali vlastní plantáže, než je r. 1654 Portugalci opět vyhnali. Nizozemci se usadili na tzv. Divokém pobřeží, úseku severně od ústí Amazonky ke Karibiku. Zde narazili na další finančně zajímavou plodinu, tabák. Jednou z možností konzumace bylo zabalit tabákový list do ruličky, kterou Aztékové nazývali sigar. Holanďané si namísto těchto cigaret oblíbili propracovanější konzumaci, a v Holandsku se tak rozjelo další řemeslo, výroba kameninových dýmek (lukrativní vzhledem k nizozemskému liberálnímu přístupu ke konzumaci marihuany dodnes).
Halasný propagátor Západoindické společnosti a úspěšný obchodník Willem Usselincx vydal řadu pamfletů, ve kterých předkládal vizi Ameriky. Zásadně nesouhlasil s otroctvím, příčilo se jeho křesťanskému světonázoru. Prioritu viděl v zušlechtění panenské přírody, ve využití zdrojů dřeva a tvrdé práci na plantážích. V Americe podle něj neexistovalo žádné Eldorádo, kde lze nalézt bohatství jen tak. Zisk měl vyplynout z práce. A motivovaný zemědělský dělník musel podat větší výkon než černošský nebožák, který pracuje jen proto, aby se vyhnul trestu. Ideály ovšem ustoupily realitě a ZIC vytvářela zisk i díky obchodu s otroky a jejich práci na plantážích.
ZIC od počátku zápasila s malým pochopením nizozemských podnikatelů, kteří prosazovali daleko výnosnější a úspěšnější podnikání v Asii. Ještě menší pochopení pak obnášel plán na výpravu do Severní Ameriky, který přesto zanechal historické stopy. Nizozemci koupili r. 1626 za plných padesát dolarů od Indiánů ostrov Manhattan. Na jihu ostrova vystavěli u moře město Nový Amsterdam. Severní část tvořila opevněná ulice Na Hradbách, holandsky Walstraat, odtud dnešní Wall Street. Za hradbami vedla cesta do vnitrozemí, zvaná Široká, holandsky Brede Weg, a odtud má jméno dnešní Broadway.
ZIC nebránila holandskému přistěhovalectví, kdo sehnal padesát lidí, dostal území a správní a soudní pravomoce. Promítla se sem možná funkce a praxe lokátora, středověkého zakladatele měst, který rovněž musel získat schopné obyvatele a posléze město řídil ve funkci rychtáře. Úspěšné podnikání to ale nebylo, protože vztahy mezi zakladatelem a jeho lidmi byly stejně nesvobodné jako ty feudální, a to v době, kdy volné půdy k soukromému hospodaření bylo všude kolem požehnaně. Nizozemské osídlení mělo krátký dech, r. 1664 Angličané dobyli Nový Amsterdam, mírem r. 1667 jej získali pod svou kontrolu a přejmenovali na Nový York, nebo-li New York.
Angličané se naproti tomu vzdali nároků v Jižní Americe, kde Nizozemci mohli zkonsolidovat moc v dnešním Surinamu a na Nizozemských Antilách v Karibiku. Na ovládaných územích vznikla exotická etnická směs Indiánů, černochů a asijských dělníků z indonéských a dalších asijských ostrovů ovládaných Nizozemci. Surinam obdržel nezávislost až r. 1975, Antily ještě později. Bídná ekonomická situace a znalost jazyka pohnuly množství těchto míšenců hledat živobytí v Nizozemí, kde tvoří menšinu, viditelnou i na mezinárodní scéně nejvíce díky účinkování ve fotbalových týmech (včetně reprezentačního).
Francouzské pokusy v Asii a Americe
Francie se připojila k zámořským výpravám v závěsu za svými jižními i severními sousedy. Námořní obchod doposud vedla tradičně spíše ve Středomoří. Pokusy o prosazení v oceánech inicioval ministr financí Colbert, známý teoretik merkantilismu, ekonomické teorie a praxe, která prosazuje co nejvíce vývozu, co nejméně dovozu a jeho nahrazení dovozu vlastní produkcí, to vše v zájmu hromadění financí. Colbert spočítal, o kolik peněz Francie přichází, když asijské zboží kupuje od zahraničních kupců, místo aby zboží získávala sama u zdroje. R. 1664 tak byla založena Společnost Východních Indií. Hlavními akcionáři se stali král, jeho rodina a dvůr, soukromé obchodníky a finančníky musel stát ke spoluúčasti nutit. V čele Společnosti stál prezident, hájící zájmy Koruny; jako první se ujal funkce Colbert osobně.
Stát zajistil Společnosti vojenskou ochranu obchodních lodí, svobodný přístav na francouzském pobřeží se sníženými cly, práva na vedení války a správu Madagaskaru a očekávaných dobytých území.
První pořádná flotila míněná jako demonstrace moci se vydala na cestu r. 1672. Výsledkem bylo jen pár faktorií a ekonomická ztráta. Před krachem zachránil Společnost stát díky tomu, že před akcionáři zakamufloval její skutečnou hospodářskou situaci. I v budoucnu musel král sahat k finančním injekcím na holou záchranu této polostátní firmy.
Společnosti nepřála přetrvávající merkantilistická politika, konkrétně její ochranářské prvky, které vedly k zákazu dovozu indického textilu, protože poškozoval domácí výrobu.
Ke vší smůle ztěžovaly získání pozic v Asii různé nešťastné války s evropskými konkurenty, kteří už měli v Asii větší sílu a možnosti na odstranění konkurence. Po škodách z sedmileté války (1757-1763) došla králi trpělivost a Společnost rozprodal do soukromých rukou.
V atlantském oceánu se Francouzi poměrně brzo zapojili do pirátských přepadů španělských lodí. Mezi legendární činy se r. 1522 zapsal zisk dvou ze tří lodí, které naložil Cortés drahými kovy jako odvod španělské Koruně. Osidlovací akci podnikli v důsledku náboženských sporů francouzští hugenoti. V severní Brazílii založili kolonii France antarctique, doplňovanou přírůstky švýcarských kalvinistů. Vzhledem k těsnému sousedství s Portugalci se osadníci nábožensko-politickým konfliktům nevyhnuli ani v Americe, r. 1567 Portugalci hugenotskou osadu rozprášili. Oficiální francouzská politika směřovala do karibské oblasti, kde se francouzští piráti stávali usedlíky a naopak. Nedobytným centrem Francouzů býval ostrov Tortuga.
Při pátrání po možnostech Severní Ameriky Francouzi daleko předběhli Nizozemce. Jacques Cartier podnikl r. 1534 první výpravu ke kanadským břehům, aby se za dva roky vrátil a pokračoval dále do vnitrozemí proti proudu řeky sv. Vavřince (výprava začala 10. srpna na Vavřincův svátek). Expedice založila osadu pod horou, kterou pojmenovali jako Královskou, Mont Royal, dnešní Montreal.
První stálou kolonii založili osadníci na řece sv. Vavřince v Québecu r. 1608. V drsných podmínkách přežilo z dvacetiosmi lidí první zimu pouhých osm. Expanzivní politiku nastolili Francouzi koncem 17. století. R. 1682 podnikli výpravu po Mississipi až k jejímu ústí do Mexického zálivu, kde založili kolonii pojmenovanou po králi Ludvíkovi jako Louisiana, od r. 1718 s hlavním městem Novým Orleáns (New Orleans).
Poloha u řek byla volena záměrně, do osad směřovali svoje obchodní aktivity Indiáni a řeky tvořily jistější a rychlejší cestu než lesy. Nedá se tedy mluvit o plnocenné kolonizaci, spíše pouze o síti obchodních stanic, v případě kanadských oblastí to platí stoprocentně.
Kvantitativně menší osídlení bylo i jednou z příčin, proč Francouzi v severoamerickém prostředí podlehli převaze Angličanů. Významná frankofonní menšina působí jen v oblasti kanadského Quebecu, odkud jsou čas od času slyšet její separatistické požadavky.
Francouzské pronikání do oceánů a zámoří vyznívá rozpačitě. Stát musí akcionáře nutit k účasti na financování zámořských výprav, menší počty zámořských kolonistů nestačí vzdorovat přesile nepřátel. Francie se v této době orientovala na oceán méně než na Středozemní moře, další zájem se upíral tradičně na evropskou politiku. K oběma těmto směrům mělo pařížské centrum blíže než k atlantskému pobřeží a zahraniční politika podle toho vypadala.
Angličané
Porážka španělské Armady anglickým loďstvem r. 1588 jakoby zvěstovala, kdo jednou převezme po Španělech nadvládu nad moři. Obchodní styky s Asií měla v plánu navázat r. 1553 výprava Sebastiana Cabota, synem už zmíněného Johna Cabota. Sebastian se nechal zaujmout zajímavou myšlenkou dosáhnout Číny obeplutím eurasijského kontinentu podél severního pobřeží (ještě před známější výpravou Nizozemce Barentse koncem 16. století). Severní ledový oceán zůstal neproniknutelný, ale Angličané dopluli do ústí Severní Dviny a odtud pokračovali do Moskvy, kde navázali s carem Ivanem IV. obchodní styky. Další Angličané se přes ruské veletoky a Kaspické moře dostali až do Persie.
Mocenského pronikání do Asie se ujala Východoindická Společnost (East India Company - EIC) založená r. 1600. Akcionáři se skládali převážně z velkoobchodníků, kteří už obchodovali s Asií po souši přes Osmanskou říši. Společnost nevlastnila nijak závratný základní kapitálu, jednotlivé expedice financovalo společenství členů, které se pak dělilo o zisk.
Jako první cíl ofenzívy zvolili Angličané portugalské faktorie. Zprvu ne moc úspěšně, ale povedlo se uchytit v Indii. R. 1616 se EIC usadila v indickém Suratu a mír z r. 1630 tento stav stvrdil.
Mnohem vážnějším soupeřem se ukázali být Nizozemci. Jejich finanční síla dosahovala asi osminásobku anglické a jejich Společnost měla politickou i vojenskou podporu státu. Obě protestantské země dosáhly dohody mírem z r. 1619, kde si rozdělily podíly v zámořském obchodu. Těžiště zájmu Angličané přenesli napevno do Indie.
Občanská válka v Anglii přinesla škody i zámořskému obchodu, Oliver Cromwell pro opětovné povznesení EIC pro ní zajistil trvalý základní kapitál, aby se na nové plavby nemuseli akcionáři nejprve skládat.
Ekonomické posílení následovalo posílení mocenské. EIC získala r. 1661 práva vést válku a uzavírat mír, r. 1686 vybudovala vlastní flotilu a vojsko k soukromým účelům. Usídlila se v Bombaji a vybudovala si síť opevněných bodů. Síla Společnosti, potvrzená ještě monopoly např. na dovoz čaje, který už v té době získával punc součásti anglické kultury, ale vyprovokovala opozici ze strany menších obchodníků podporovaných parlamentem. Po r. 1700 zakládají menší obchodníci konkurenční společnost, která se r. 1709 spojuje s EIC. EIC tím získává podporu krále, parlamentu i anglické banky.
Po skončení sedmileté války r. 1763 se Anglie stává námořní velmocí číslo jedna.
Anglické pronikání do oceánů v podstatě jen kopíruje už zajetý provoz předešlých námořních velmocí. Nové postupy a praxe v zámořské politice se projeví při anglické kolonizaci severní Ameriky.
AMERIKA SEKTÁŘSKÁ
Od prvního přistání anglické lodi pod vedením Johna Cabota r. 1497 uběhla relativně dlouhá doba, než se území Severní Ameriky stalo objektem zájmu anglické kolonizace. Anglie se zajímala více o evropské dění, nejvíce o války s Francií nebo Španělskem.
V pozadí postupného rozjezdu kolonizace stálo ve zvláštních souvislostech náboženství. Zvláštní vyznění to mělo proto, že exulanti vycestovávali napůl z důvodu opozice proti vůči monarchii a anglikánské církvi, napůl s jejich podporou… První, ještě neúspěšný pokus o založení kolonií vedl sir Walter Raleigh, korzár a se vší pravděpodobností svobodný zednář, spolku, který jako jeden z mnoha hledal na druhé straně oceánu svou Utopii (viz kapitola výše). Výklad zednářství se potýká s mnohdy absolutně protichůdnými tezemi (snaha o tyranskou světovládu vs. snaha o humanistické a filantropické ideály), ale obecně přijímaná je teze o nepřátelství zednářů vůči katolické církvi, což by ze zednářů a anglikánů činilo spojence proti společnému nepříteli. Anglická koruna by tak neměla důvod klást překážky zavádění zednářských ideálů v Novém světě, zednáři tak údajně stáli i u vzniku ústavy Spojených států.
Anglikánskou církev založil král Jindřich VIII. (1509-47) z osobních a politických důvodů; založení církve, aby se mohl rozvést, není bulvární výmysl. Po intermezzu katolické královny Marie I. (1553-1558), zvané Krvavé kvůli pronásledování protestantů, začalo za vlády Alžběty I. (1558-1603) upevňování pozic anglikánské církve.
Hned na začátku své dlouhé vlády ustanovila Alžběta r. 1559 anglikánství jako oficiální náboženství monarchie. Na prosazování nového náboženství mezi lid ovšem jaksi nezbyly prostředky, takže se úkolu dobrovolně ujali potulní kazatelé. Náplň jejich učení byla obecně protestantská, propagovala individuální sílu víry a studium Bible oproti účasti na církevních rituálech. Tím ale časem začalo vznikat napětí mezi vnitřně zapálenými kazateli s jejich přívrženci a na druhé straně s monarchií, která chápala anglikánství do určité míry stále politicky a z hlediska vlastní víry vlažněji než, si radikální kazatelé představovali. Radikálové se jali úkolu očistit anglikánskou církev, začali se nazývat tedy „puritáni" - čistí.
Spory vypluly na povrch za vlády Jakuba I. (1603-1625), kterého protestanti podezírali až ze skrytých sympatií ke katolické straně. To je přehnané, Jakub byl zapojen do protestantského okruhu zemí,1 ale angličtí puritáni si malý zápal vykládali takto po svém. Část z nich uvedla do praxe ideu založit si vlastní ideální komunu v zemi, která čekala na osídlení - na východním pobřeží Severní Ameriky.
První tři lodě puritánů přistály r. 1607. Nové zemi dali osadníci jméno Virgínie, na počest „panenské" (protože se nevdala) královny Alžběty I. Puritáni se mezi sebou lišili mírou radikalismu. Kongregacionalisté, usazení v Massachussets, doufali ještě v možnost očisty anglikánské církve, považovali se za její pravé jádro. Naopak kalvínští tzv. separatisté, kteří se usídlili v Plymouthu, zrušili s anglikánskou církví jakožto nereformovatelnou všechny svazky. Separatisté nezávislí na anglické moci vytvořili vlastní model vlády a soužití. V tzv. mayflowerské smlouvě r. 1620 ukotvili princip volby vůdců, jejichž zákonům se pak slibují podřídit. Smlouva se stala modelem pro fungování dalších komun.
Tyto demokratické a liberální prvky rozvinul ještě dál Roger Williams. Požadoval úplnou odluku církve od státu, nejvíce od anglické monarchie, a k tomu propagoval úplnou náboženskou svobodu. Za takové názory byl vyobcován i z jinak radikálního Plymouthu a založil vlastní město Providence na Rhode Islandu.
Náboženská tolerance byla obecně velikým lákadlem. Pokud nedošla uznání v rámci komunity, bylo možné založit vlastní komunu někde jinde, místa země bylo všude dost. V Americe tak mohl fungovat mimo komun radikálních protestantů i katolický exil. Katolíci r. 1625 osídlili a dali jméno Marylandu.
Náboženskou toleranci pro povzbuzení kolonizace použil anglický král Karel II. (1660-1685). I v Anglii znamenala jeho vláda uvolnění po puritánských zákonech Cromwellovy republiky a snažil se zavést náboženskou toleranci pro katolíky, s čímž narážel na prudký odpor. V Americe na území pojmenovaném po něm Karolína neměl kdo odporovat a toleranci vůči katolíkům rozšířil i na Židy a pohany.
S královou podporou se do Ameriky vydala založit svoji ideální společnost anglická sekta kvakerů. Sektu založil r. 1647 William Penn s hlavní ideou osobní svobody jedince. Člověk měl dosáhnut individuální duchovní inspirace (konkrétně navození mystického stavu tancem, ironicky „třesem", anglicky „quake", odtud jejich název) bez potřeby zásahu církevní hierarchie. I ve společenských pravidlech zaváděli kvakeři rovnoprávnost, týkala se náboženského vyznání nebo rovnosti mužů a žen.
William Penn měl to štěstí, že král dlužil jeho otci. Král splatil Williamovi dluh darováním území, které neslo na počest Williamova otce název „Pennovy lesy", anglicky Pennsylvánie. Název hlavního města zvolili kvakeři sami, je to Filadelfie, česky „Město bratrské lásky". Pennsylvánie se stala útočištěm příslušníků více evropských sekt, kteří hledali bezpečí. Do Pennsylvánie přicházeli mennonité, baptisté, amishové, moravští bratři a další.
Králova náboženská tolerance katolictví došla výrazu v tom, že si vzal za ženu Kateřinu z Bragancy, členku rodu, který r. 1640 vyhlásil samostatnost Portugalska na Španělsku. Spojenectví s katolickým Portugalskem vedlo k tomu, že Anglie přebrala portugalské nepřátelství s Nizozemím a Karel nechal zaútočit na Nový Amsterodam. Nizozemce přestalo s Angličany spojovat nepřátelství se Španěly, uzavřelo se Španělskem mír a jeho místo španělského protivníka zaujalo Portugalsko. Takto vznikly nové koalice anglicko-portugalská a konkurenční strana nizozemsko-španělská. Nizozemí se vzdalo severoamerického území výměnou za anglické državy v Jižní Americe a z Nového Amsterdamu se stal Nový York - New York.
Angličané v této fázi kolonizovali východní pobřeží pozdějších Spojených států, jejich postup prozatím zastavilo Apalačské pohoří táhnoucí se od jihu severovýchodním směrem k Atlantiku, ke kterému je nejblíže zhruba tam, kde dnes probíhají hranice s Kanadou. Nebylo to osídlení španělského typu, tedy vytvoření velké říše spravované silou, nebyl to ani francouzský typ kolonizace, tedy zakládání obchodních osad a přibližování se domorodému stylu života. Angličané zakládali pevnou a hustou síť farem, měst a obchodních cest, která se rozrůstala stále dál. Volná země a svoboda přitom dávaly volnou ruku lidské iniciativě a tvořivosti: “Právě neplánovitost byla géniem anglické kolonizace, poněvadž popustila uzdu nejrůznějším hnutím lidské mysli. Centralizované řízení, vnucované španělskými a francouzskými monarchy, umožňovalo rychlejší nástup, avšak nakonec přivolali pád, neboť ochromilo zavádění novinek a pružné reakce na nové okolnosti.” (Dějiny Spojených Států Amerických s. 33)
Protestantský typ kolonizace; kontrast s typem katolickým
Angličtí vládci kolonizaci Ameriky podporovali nebo alespoň nekladli překážky, když se na území anglické Koruny chystali usídlit její ideoví nepřátelé. První vážný kolonizační pokus podnikl z popudu královny Alžběty r. 1587 Walter Raleigh, jeden z nejznámějších korzárů jejího Veličenstva. Po návratu do Ameriky ale nalezl osady prázdné, důvod zániku se zjistit nepodařilo.
Další vlny kolonizace probíhaly i bez přímého pobízení monarchie. Puritáni a jiné náboženské menšiny pociťovali potřebu vlastního území, kde by realizovali svoje ideje. Postoj Koruny byl buď podporující, jako za Karla II., nebo alespoň tolerantní; král se tak mohl elegantně zbavit potížistů. Jakub I. slíbil separatistům v Plymouthu, že je tam nechá na pokoji, ačkoli tito radikální kalvinisté a kritici anglikanismu dříve museli uprchnout z Anglie do Nizozemí.
Protestantská kolonizace neprobíhala ve znamení šíření víry jako ta v podání katolických zemí, úplně mizí étos svaté války. Cílem bylo založit vlastní komunu “vyvolených”, “nejčistších” nebo prostě těch, kdo si přáli žít ideálně mezi svými.2 Američtí sektáři tak zakládali svůj “Sion divočiny” apod., jihoafričtí Nizozemci kočující se svými vozy se považovali za obdobu izraelského národa během jeho čtyřicetiletého vyhnanství na poušti. Ve srovnání se sousedními pohany pěstovali protestanti pocit nadřazenosti křesťanství nad přírodním, leckdy animistickým náboženstvím. Svoji formu křesťanství si představovali jako řád uprostřed chaosu, jako civilizaci mezi nebezpečnými divochy.
Kontakt s domorodými etniky byl v lepším případě neutrální a ostražitý. Protestantské misie probíhaly výjimečně, nejvyšší soud USA dokonce jednu dobu zakázal evangelizaci Indiánů v rezervacích. K ostražitosti a uzavřenosti nabádal z psychologického hlediska zřejmě pocit stavu obležení, který si protestanti přinášeli z Evropy, kde se skrývali před státní mocí nebo inkvizicí.
Pocit náboženské nadřazenosti se přenesl do pocitu nadřazenosti společenské až rasové. Americká společnost pojala “misie” poněkud jinak než jako evangelizaci, pojala ji jako expanzi civilizace, tedy spořádané a bohulibé společnosti, do indiánské přírody, kterou měla křesťanská společnost vytlačit a nahradit. Indiáni byli zahnáni do rezervací nebo pomalu asimilováni do evropského způsobu života.
Jihoafričtí Nizozemci pojali nadřazenost nejprve nábožensky, následně v návaznosti rasově. Podle středověkého dělení původu etnik měla všechny známá etnika pocházet z Noemových synů Jafeta, Séma a Cháma. Evropané měli být potomky Jafeta, rozeného vládce, potomky Séma měli být Semité - Židé, a potomky Cháma africká etnika. Cháma a jeho potomky Bůh proklel a určil za otroky potomkům Jafeta a Séma. Nizozemským kalvinistům, kteří vyznávali učení predestinace, přišla tato slova Bible vůbec vhod… Nizozemci ještě přitvrdili, slova z biblické Genesis, že “Bůh oddělil světlo od tmy”, vztáhli na na oddělení bílé a černé rasy. Výklad obou biblických témat tak stál za vznikem jihoafrického apartheidu dávno před vznikem moderního rasismu v 19. století.
Protestantská nadřazenost vůči domorodcům kontrastovala s katolickými misiemi, jezuitskými komunami i s celou katolickou civlilizací. Evangelizace domorodých etnik vedla ve společenské rovině ke začlenění do katolické civilizace, k mísení evropské a domorodé populace se všemi odstíny mulatství a mestictví. Naopak evangelická segregace v severní Americe vedla k vytlačování Indiánů do rezervací. Státní občanství s občanskými právy získali Indiáni v USA až r. 1924.
V koloniálních válkách mezi katolickou a protestantskou mocností se tak na stranu katolíků přidávali po partyzánském způsobu Indiáni a uprchlí otroci, jako např. ve válce o Brazílii mezi Nizozemím a Portugalskem r. 1640, protože: “Portugalská správa s veškerou svou zaostalostí, neúčinností, slabostí a krutostí se mohla opřít o konsensus mestické civilizace, která se lišila od typu společnosti prosazovaného protestantským kolonialismem.” (Budil, Za obzor Západu, s. 320) Katolická civilizace přes svůj brutální, leckdy genocidní průběh vykazovala zároveň prvky ochranitelství, jak ještě rozeberu v závěru.
Katolickým ideálem bylo získat domorodce ke křtu, tedy v očích katolíků k největšímu dobroodiní. Rubem této mince bylo, že pokud se domorodci bránili, pak cítili katolíci povinnost zasáhnout přesvědčováním nebo silou, což vedlo až k vyhlazení množství kmenů. Las Casasovy spisy, které obhajovaly laskavý a trpělivý přístup oproti převažujícímu násilí španělských vojáků na Indiánech, nalezly čtenářské publikum v Nizozemí sužovaném španělskou okupací za Třicetileté války; Nizozemci použili spisy ke kritice španělských metod nadvlády. Nizozemská vláda v Jižní Africe se ovšem soucitem s domorodci také nezabývala. Nelze vycházet z nějakého předpokladu, že protestanté se chovají lépe nebo hůře než katolíci, povaha náboženství pouze určuje, jaké světlé či stinné stránky v jejich chování lze očekávat.
Český pozitivní pohled na nizozemské protestantství inkriminované doby je ovlivněn zkušeností Třicetileté války a rekatolizace, a s tím souvisejícím exilem části české elity i prostého lidu do ciziny. Nizozemí se stalo vyhledávaným cílem těchto exulantů, včetně nejznámějšího z nich J. A. Komenského, který je pohřben v nizozemském Naardenu. Společným nepřítelem protestantských Čechů a Nizozemců byli Habsburkové, rakouští či španělští. Nizozemské protestanství tak má v českých očích podobu svobodné a vstřícné společnosti, ale v širším pohledu je vidět, že klást rovnítko mezi protestantství jako svobodu a katolictví jako tyranii takto jednoduše nelze.
Poslední díl: Nový věk a Nový svět V. Nová tvář světa po zámořských výpravách
-
Král Jakub provdal svou dceru Annu za Fridricha Falckého, jasného přívržence protestantství. V Čechách je Fridrich známý jako Zimní král z počátku Třicetileté války (1618-1648), kdy získal českou korunu z rukou protihabsburských povstalců. Povstalci od dynastického sňatku Fridricha s anglickou princeznou sliboval zapojení anglické protestantské monarchie do války, což Jakub aktivně nepodpořil. Na druhou stranu ve své zemi vítal protestantské exulanty, jeho postoj lze kvalifikovat nejspíše jako neutrální nebo hodně opatrný. ↩︎
-
Protestantské sekty a komuny v Severní Americe můžeme vnímat jak lhostejné vůči Indiánům, apatické vůči jejich potřebám, nebo jako tolerantní a neškodící, protože Indiánům nevnucovaly žádné nové náboženství jako katolická církev; tolerance vůči jiným náboženstvím byla od počátku standardem severoamerických protestantů. Pluralita náboženství přetrvává v USA dodnes, společensky respektované jsou i směry, které jsou v Evropě řazeny už mezi sekty v tom sociálně-patologickém slova smyslu. Respektovaní jsou Svědkové Jehovovi (k nim se hlásí taková celebrita jako tenistka Serena Williamsová), stát Utah ovládá mormonská církev, kterou se m přivedl její zakladatel. Aktuálně nejznámějším členem mormonské církve je Mitt Romney, který se uchází o křeslo prezidenta USA.
Protestantství jakožto ono “puritánství”, tedy “očišťování” od všeho, co nesouvisí přímo s Biblí, navazuje na středověké hereze. Místo tradice, praktik typu uctívání relikvií, slavení náboženských svátků, různých druhů mší apod. se staví na osobním vztahu k Bohu a osobním studiu Bible jako jediného základu, cizím slovem “fundamentu”, víry. Tento náboženský styl, nazývaný podle biblického fundamentu jako “fundamentalismus”, se vzhledem ke své nekompromisnosti leckde blíží k fanatismu ( a leckdy jsou oba pojmy vnímány synonymně).
Spojení praxe fundamentalismu a severoamerické tradice zakládání náboženských komun vede k extrémům, kde vůdce tvrdé sekty zakoupí farmu, kde ovládá své oběti prakticky bez možnosti zásahu zvenčí. Na veřejnost pronikne tato praxe v tragických případech, kde vůdce sekty nařídí hromadnou sebevraždu, nebo kde dojde ke konfliktu se státní mocí; takovým se stal zásah proti sektě vedené Davidem Koreshem u texaského waca r. 1993, obléhání trvalo téměř dva měsíce s mrtvými na obou stranách. Samozřejmě se jedná o extrém, ne o nějakou podstatu severoamerického křesťanství, ale i co se týče podstaty, tak doslovné lpění na biblických slovech má dopad i na mezinárodní politiku. Stálá podpora Izraele vychází mimojiné z toho důvodu, protože na jeho území se nachází místo s názvem Harmageddon, kde podle Bible vypukne konečná válka mezi dobrem a zlem a severoameričtí křesťané by byli rádi u toho. ↩︎