Ota I. Bavorský
syn bavorského falckraběte Oty V. († 1156) z dynastie Wittelsbachů a Heiliky z Lengenfeldu.
Manželka : Agnes z Loonu (1150 - 1190)
Potomci: Ota, Sofie, Heilika I., Anežka, Richard, Ludvík I., Heilika II., Alžběta, Mechtilda
Ota I. Bavorský zdědil titul bavorského falckraběte po otcově smrti v roce 1156. Ještě za otcova života se stal důležitým straníkem mladého císaře Fridricha Barbarossy. Na podzim roku 1155 se císař se svými vojáky vracel z italského tažení zpět do vlasti. V rokli u řeky Adiže je přepadla skupina veronských vojáků a jenom příchod Oty Bavorského zachránil císařské před jistou smrtí. Tvrdí se, že Ota „zatlačil loupežníky do propasti“.
Dalším projevem Otovy věrnosti byla zřejmě zbrklost, která zapřičinila úlek papežského legáta, když jej Ota začal po nepromyšleném výroku ohrožovat mečem. V Besançonu probíhal roku 1157 říšský sněm a papežský legát Roland ze Sieny (budoucí papež Alexandr III.) neprozřetelně označil císařství za „papežské beneficium“. Císařův kancléř údajně přeložil „beneficium“ jako „léno“ a škoda byla na světě. Přítomná světská knížata začala hlučet rozhořčením a Ota tasil meč. Císař samozřejmě situaci uklidnil a Ota se později s legátem usmířil.
Roku 1169 se bavorský falckrabě oženil v Kelheimu s mladičkou brabantskou hraběnkou Anežkou z Loonu. Z tohoto manželství vzešlo devět dětí.
- září 1180 získal Ota jako císařův věrný bavorské vévodství po zavrženém Jindřichu Lvu. Vévodství si užil pouhé tři roky. Zemřel jako zralý muž a byl pohřben v benediktinském klášteře Scheyern. V klášterním zápise se praví:" … falckrabě Ottto, štěstím obdařený a velmi chytrý muž, se slavně zasloužil o bavorské vévodství, protože se projevil jako veliký válečník a rádce."
Otův současník, biskup Ota z Freisingu, nemohl přijít Wittelsbachům na jméno. Freisingské biskupství totiž bylo kdysi pod správou Otova otce, který byl cokoliv jiného než dobrý správce. Babenberk Ota z Freisingu proto o Otovi I. Bavorském napsal: " Ale falckrabě Otto, velmi se podobající svému otci, jednomu z nejnevěrnějších a nejvzpurnějších mužů, předčí všechny své předky ve zlovolnosti a dodnes nepřetržitě pustoší boží chrámy. Kupodivu také veškeré jeho potomstvo, neznámo podle jekého božího úradku, se projevuje ve zvráceném smyslu."
Budoucí bavorský vévoda Ludvík I. Kelheimský byl v době otcovy smrti teprve desetiletý a tak příštích osm let vládla Bavorsku regentská rada.