Ota II. Černý
Syn Oty I. Sličného a jeho manželky Eufemie se narodil zřejmě v osmdesátých letech 11. století. Otec umírá v roce 1087, Ota s matkou a starším bratrem Svatoplukem odcházejí za strýcem Konrádem, údělníkem v Brně. Za bratry v Olomouci jako regent vládne Vratislav a jeho syn Boleslav.
Konrád je v Brně Vratislavem dobýván, možná se předtím pokusil ovládnout Olomoucko. Po odboji kněžice Břetislava se Vratislav s Konrádem smířil, a po Vratislavově smrti se na 7 měsíců stává Konrád knížetem. Neví se, jestli přímo po smrti Boleslava, nebo až za vlády Konráda, případně knížete Břetislava II. (1092-1100) se Olomoucko vrátilo zpět do rukou Otovy rodiny, konkrétně Eufémie, která byla regentkou za své nedospělé syny. V roce 1095 předala Olomoucko do rukou Svatopluka. Úděl se zřejmě nedělil a kronikář neříká jakou úlohu hrál Ota, jestli to byl spoluvládce, nebo jen Přemyslovec v pozadí, který dával bratru maximálně rady a neměl žádný podíl na vládě.
V politice následujících let Ota stojí vždy na straně bratra. Se Svatoplukem v létě 1101 táhne na pomoc Bořivoji proti Oldřichu Brněnskému, se Svatoplukem vyhání Poláky z Olomouckého údělu, společně s ním táhne na Prahu v roce 1105, s největší pravděpodobností přihlíží nastolení Svatopluka (14.5. 1107). Poté, co se Svatopluk stává knížetem, předává Olomoucko Otovi. Svatopluk je posléze povolán díky převzetí trůnu v Čechách králem do Říše, Ota ho zřejmě v knížectví zastupuje. Nicméně Svatopluk je uvězněn a sesazený Bořivoj poslán do Čech jako kníže. Ota v čele bojovníků brání bratrovi knížectví. U Donína se setkává s Bořivojem. V noci bere Bořivojův tábor útokem vybraných čet a plení ho. Bořivoj utíká. Svatopluk ve vězení slíbil Jindřichu V. zaplatit vysoké výkupné za propuštění. Když ho nedokázal zaplatit, poslal Oty do Říše jako rukojmího. Ota po několika dnech z vězení utíká.
Následující dva roky Svatopluk táhl dvakrár do Uher, Ota zřejmě s ním. Na konci léta 1109 se jistě účastní tažení do Slezska, kde je Svatopluk najatým vrahem zabit. Císař Jindřich nechal vojsko (povětšinou pocházelo z Moravy), ať si samo rozhodne, kdo bude příštím vládcem. Na doporučení velmože Vacka zvolilo Otu, král tuto volbu schválil. Ota se vydal do Prahy, ale tam ho čeští předáci a biskup Heřman za knížete odmítli, hledíc na slib Svatopluka, že po jeho smrti se stane knížetem Vladislav, druhý nemladší syn Vratislava. Ota si uvědomil situaci, ve které mu chyběla potřebná podpora z Čech, jako v roce 1105 jeho bratru a s Vladislavem se smířil, uznal ho a stal se jeho spojencem. Právě v čas, o Vánocích 1109 se Prahy zmocnil Bořivoj. Vladislav získal podporu krále Jindřicha V; mezitím se mu na pomoc s vojskem blížil Ota. Římský král Jindřich rozhodnutím v Rokycanech nechal Bořivoje uvěznit a Vladislav se tak definitivně stal knížetem. Vladislav následně přestal věřit Otovi a v červenci 1110 ho zajal a uvěznil na Křivoklátě. K usmíření až za 3 roky, po problémech s polským Boleslavem, který podporoval Soběslava, mladšího bratra Vladislava.
Ota II. v představách 16. století, Kronika česká do roku 1330, Přibík Pulkava z Radenína. Historie panování Karla IV., Jagellonská knihovna 441.
Vladislav se smířil se Soběslavem, Boleslavem Křivoústým na setkání v Nise, kterého se účastnil i Ota Olomoucký. Vladislav, Ota a Boleslav byli navzájem švagři, když všichni pojali za ženy sestry z Bergu. Vladislav měl za manželku Richinzu, Ota od roku 1114 její setru Žofii (Sofii) a Boleslav Křivoústý Salomeu. Vladislav se v té době spoléhal na Otu, který ho podporoval, přesto po smrti Oldřicha a Litolda, brněnský a znojemský díl raději propůjčil Soběslavovi (1115). O rok později jednání s novým králem Uher Štěpánem II. na Luckém poli přerostlo v bitvu, kterou Češi vyhráli jen díky posilám Oty a Soběslava. Vladislav následující rok přenechává vládu Bořivojovi, ten ale bez ničí podpory (dá se předpokládat, že Ota neměl proč ho podporovat) se v půli roku 1120 sesazen a knížetem se stává opět Vladislav. V roce 1123 pod vlivem sester z Bergu, byl Soběslav zbaven jižních údělů. Ota tehdy dostal brněnský úděl, ten druhý byl svěřen Konrádovi, který byl synem Litolda.
V lednu 1125 Vladislav onemocněl a bylo jasné, že dlouho žít nebude. Začal boj o trůn. Ota byl tou dobou stařešinou rodu, navíc byl s Vladislavem zadobře, měl i podporu jeho manželky. O svoje právo se hlásil ale i Soběslav, který byl vyhnán ze země a v době nemoci bratra se vrátil do Čech. Soběslav měl ovšem podporu „lidu" a jeho staré matky, královny Svatavy. Ota měl v boji o kamenný stolec zpočátku navrch, Vladislav se odmítal smířit se Soběslavem a dokonce jmenoval Otu poručníkem svých dětí (synové Vladislav, Děpolt, Jindřich a dcera Svatava). Na úplném sklonku svého života se ovšem Vladislav s bratrem, přece jen smířil. Bylo to na „nátlak" matky a výzvu bamberského biskupa Oty. Ota se stáhl do Olomouce a trpně přihlížel, jak Vladislav umírá a novým knížetem je nastolen Soběslav.
Soběslav zahájit akce proti svému protivníkovi, ještě v létě Otu připravil o Brněnsko, kam dosadil syna Oldřicha, Vratislava. Nešťastný Ota si odjel stěžovat do Říše, k novému králi Lotharovi. Ota sliboval krátké, vítězné a hlavně výnosné tažení, římský král právo Oty na trůn potvrdil. Neví se zda mu udělil i Čechy v léno, každopádně hodlal těžit u napětí mezi Otou a Soběslavem. Na počátku února postavil vojsko, ale to se jen obtížně prodíralo hlubokém sněhem Krušných hor. Marně se Ota snažil obejít pohraniční opevnění. 18. února 1126 saské vojsko narazilo na Soběslava. Bitva u Chlumce byla krátká a krvavá, německé vojsko bylo masakrováno. Mezi mrtvými Sasy ležel i Ota II. nazývaný Černým.
Olomoučtí Přemyslovci, zjednodušený rodokmen
Nechal po sobě manželku Žofii, syna Otu III. řečeného Dětleb (*1122, +1160), Palacký uvádí ještě Svatopluka a Eufémii. Ota se téměř po celý svůj život věrně držel jiných Přemyslovců Svatopluka a Vladislava, pro něž byl jistě oporou. Nepokoušel štěstí v roce 1109 a raději volil jistotu, až před polovinou dvacátých let se snažil připravit půdu pro svoji budoucí knížecí vládu. Když se za svoje právo rázně postavil, skončilo to pro něj katastrofou. Snad by se i smířil se ztrátou knížecí vlády, kdyby mu Soběslav neuzmul Brněnsko.