Páni z Říčan. Rod erbu trojlistu ve středověku
Zakladatelem rodové moci a slávy byl Ondřej, syn Petra ze Všechrom. Ondřejova kariéra je spjata s Přemyslem Otakarem II., v jehož blízkosti se objevuje už v době, kdy ještě nebyl králem. Je dokonce velmi pravděpodobné, že se Ondřej společně se svými bratry Divišem a Slávkem účastnil Přemyslova povstání proti jeho otci králi Václavu I. Postavení ovšem Ondřej získal až po Přemyslově nástupu na trůn. Od roku 1253 se objevuje střídavě jako stolník a podstolník. Z této pozice měl na starosti hospodářské fungování panovníkova dvora. O sedm let později vystřídal Ondřeje v úřadu jeho bratr Diviš a samotný Ondřej povýšil, neboť se stal královým komorníkem. Jako komorník měl na starosti finance království, které spravoval, doprovázel krále na většině jeho cest a byl svědkem při vydávání jeho listin. Společně s králem jej nacházíme na různých hradech a v různých městech v Čechách a na Moravě, zcela výjimečně se objevuje i jinde (např. ve slezské Vratislavi nebo v rakouské Vídni). Roku 1272 měl dokonce proslov ke králi Přemyslovi, jemuž vymluvil přijetí koruny římských králů. Na sklonku života patrně patřil patrně mezi deset purkrabí Pražského hradu. Každý z nich měl pod sebou třicet ozbrojenců, kteří měli v případě potřeby královský hrad bránit. Ondřej zemřel na počátku roku 1277. Jeho syn Vlk ze Všechrom byl purkrabím v Litoměřicích, středočeské majetky posléze drželi potomci Ondřejových bratrů.
Erb pánů z Říčan, Bergshammarsamlingen, cca 1440.
Ondřej ze Všechrom bývá často považován za zakladatele říčanského hradu, ovšem v souvislosti s Říčany o něm nemáme v historických pramenech z jeho doby jedinou zmínku. V pramenech ze 14. století, tj. takových, které vznikly desítky let po jeho smrti, se občas objevuje jako Ondřej z Říčan, což patrně pouze odkazuje na pozdější historii rodu. Ondřejovými jedinými doloženými sídly byly dvorce ve Všechromech a na Pražském hradě. Architektonická podoba hradu v Říčanech odpovídá době vlády krále Přemysla Otakara II. Podobně jako Vízmburk u Červeného Kostelce, tak i hrad v Říčanech je jakousi zmenšeninou tehdejších královských hradů. Ondřej ze Všechrom je tedy s velkou pravděpodobností zakladatelem hradu. Proč se ale podle něj za svého života nepsal? Můžeme se snad domnívat, že Ondřej nestihl hrad v Říčanech dostavit do obyvatelné podoby.
Hrad v Říčanech, foto autor
Poznání počátků říčanského hradu komplikuje formulářová sbírka Tobiáše z Bechyně. K roku 1289 je v ní zmiňován Ondřej s predikátem „z Říčan" (dle editora lze číst i jako „de Bychan"). Jelikož je formulářová sbírka vzorníkem písemností, z nichž jen některé mohou být autentické, je otázkou, zda mezi ně patří i uvedená písemnost, a pokud ano, tak zda v celém svém znění. Současně se nabízí otázka, zda je uvedený Ondřej „z Říčan" skutečnou osobou, nebo došlo k záměně s někým jiným. Jinou zprávu o uvedené osobě totiž ani nemáme. Výrazněji na sebe upozornili na konci 13. století jiní, nezpochybnitelní členové rodu erbu trojlistu: Rapota z Borčovic, purkrabí Pražského hradu, a především Oldřich z Křivsoudova (†1305), osoba vyskytující se v blízkosti krále Václava II. a patrně syn Slávka ze Všechrom. Ještě většího postavení však dosáhl jiný Oldřich, syn Diviše ze Všechrom. Pan „Oldřich, syn někdejšího pana Diviše" se poprvé objevuje roku 1298. V této době byl maršálkem (tedy správcem královských stájí) na dvoře krále Václava II. Jiným zcela prokazatelným synem „pana Diviše" je ještě jinak prakticky neznámý Mladota ze Zvole, u dalších členů rodu erbu trojlistu kolem roku 1300 je vazba „otec Diviš – syn" spíše hypotetická.
Páni z Říčan a Průhonic
Za vlády krále Václava III. (a možná už jeho otce Václava II.) získal Oldřich úřad hofmistra (správce královského dvora), v němž je doložen roku 1305. V listině z roku 1305 se poprvé objevují v Oldřichově přídomku Říčany. Nebudeme-li tedy počítat značně pochybnou zmínku z roku 1289, rok 1305 je vstupem Říčan do psané historie. Roku 1309 nacházíme Oldřicha společně s jistým Chotěborem z Říčan (možná jeho bratrem a snad zakladatelem východočeské větve rodu) mezi svědky jmenovanými v listině, kterou Vítek ze Švábenic a Heřmanic prodal zderazskému klášteru vsi Zalší a Sloupnici u Vysokého Mýta. Už v této listině je Oldřich označen jako zemský sudí. Oldřich se tak stal nejvyšším úředníkem zemského soudu. Mezi svědky v listině bychom ovšem nalezli i Otíka z Tehova, rovněž člena rodu erbu trojlistu. Poté se s Oldřichem často setkáváme jako se svědkem různých právních aktů, iniciovaných králem Janem Lucemburským. Například když udělil Jan Lucemburský v Praze roku 1318 Přemyslovci z vedlejší větve Mikulášovi Opavskému Opavsko v léno, jedním ze svědků v související listině byl i Oldřich.
Kromě toho, že byl Oldřich z Říčan v letech 1309–1325 zemským sudím, byl také významným donátorem klášterního kostela sv. Anny a sv. Vavřince při klášteře pražských dominikánek. Podporoval jej rozličnými dary a budoval zde pro pány z Říčan rodinné pohřebiště. Přestože byl kostel v pozdějších staletích výrazně poničen, do dnešní doby se dochoval erbovní svorník se znamením trojlistu, uložený dnes v Lapidáriu Národního muzea. V blízkém sousedství kláštera stával pražský palác z Říčan, který je sice doložen až z pozdějšího období, ovšem je velmi pravděpodobné, že v něm sídlil už pan Oldřich. Oldřich z Říčan zemřel dne 8. dubna 1325, jak nás o tom zpravuje tzv. svatoanenské nekrologium.
Po roce 1331 získávají čtyři páni z Říčan hrádek v Průhonicích. Byl mezi nimi i pan Diviš, patrně ztotožnitelný se stejnojmenným synem někdejšího zemského sudí Oldřicha. Uvedený Diviš z Říčan byl královským dveřníkem Karla IV., mnoho o něm však nevíme. Více pramenů se nám dochovalo k jeho synům, mezi nimiž dosáhli významnějšího postavení Oldřich II. z Říčan, vyšehradský kanovník, a především Jimram I. z Říčan, pán na Průhonicích a Říčanech.
Mnohé zprávy o Jimramovi se týkají vztahu k církvi. Podporoval rodový klášter sv. Vavřince a Anny na Starém Městě pražském (kde byla ostatně jeho sestra Anna řeholnicí) a dosazoval faráře do kostelů na Říčansku, nad kterými měl patronátní právo. Nutno však podotknout, že nebyl sám, protože zvláště ve druhé polovině 14. století se rod pánů z Říčan značně rozrostl. Říčany a Průhonice drželo tehdy společně přibližně dvacet mužských členů rodu, Jimram byl však patrně seniorem rodu a jako takový měl mezi nimi výsadní postavení. Postupně ale rozliční mužští členové rodu ze středních Čech odcházeli a nacházíme je na různých hradech a tvrzích po celých Čechách. Vzniklo tak mnoho rodových větví a Jimram a jeho synové se postupně stávali jedinými držiteli hlavních středočeských sídel. Na počátku osmdesátých let 14. století nacházíme Jimrama jako přísedícího při úřadu desk zemských. V letech 1385–1387 je pak zmiňován jako místokomorník krále Václava IV. Nejpozději roku 1392 ztratili páni z Říčan Průhonice, neboť tehdy je jako jejich držitel jmenován Jan Ulman Prokopův z Prahy. Poslední zpráva o Jimramovi pochází z roku 1399, kdy patrně zemřel.
Jimram z Říčan měl s manželkou Kačkou nejméně čtyři syny – Oldřicha (III.), Hynka, Jimrama (II.) a Diviše (III.). Oldřich byl farářem v kostele sv. Jiljí na pražském Starém městě a později v Dýšině a zemřel roku 1390. S Hynkem z Říčan se setkáváme v několika písemnostech z osmdesátých let 14. století, nedlouho poté patrně také zemřel. Dědici Říčan se tak po smrti pana Jimrama stali Jimram (II.) a Diviš (III.). Kromě synů měl Jimram patrně i dcery. Mezi ně můžeme teoreticky zařadit Petru z Říčan. Doložena je v letech 1396–1397 jako „panna Petra z Říčan", která držela dům v Konviktské ulici v Praze a byla příznivkyní Jana Husa.
Bratři Jimram (II.) a Diviš (III.) z Říčan společně se svou matkou Kačkou (později znovu provdanou za Habarta z Říčan) založili roku 1400 v říčanském kostele nový oltář Deseti tisíc božích bojovníků, u kterého měly být slouženy mše za jejich předky, a to za jejich otce Jimrama, děda Diviše a praděda Oldřicha z Říčan. A také za pana Hynka s paní Jitkou, pana Peška a pana Pohana s paní Budčou, patrně předky paní Kačky. Oltář se nacházel v boční kapli kostela (v někdejším podvěží), dosud dochovaná fresková výzdoba pochází z této doby.
Roku 1400 ještě Jimram II. z Říčan žil, účastnil se tehdy společně s jiným pánem z Říčan Heřmanem z Hrádku sporů o dědictví po Elišce, manželce Miloty z Popovic. Nedlouho poté patrně Jimram zemřel, po roce 1404 se v pramenech objevuje pouze jeho syn Diviš. Zatímco Jimram měl s pražským klášterem sv. Anny dobré vztahy, Diviš se s ním dostal do konfliktu. Neplatil totiž klášteru dávky, které mu slíbili odevzdávat už jeho předkové. V zápisu z roku 1414 se dozvídáme, že Diviš se kromě Říčan psal také podle blízkých Otic.
Dne 12. května 1415 vydala skupina šlechticů, mezi nimiž byli Diviš a Bartoš z Říčan (snad Divišův syn), žádost určenou českým šlechticům při dvoře krále Zikmunda v Kostnici, aby se zasadili o osvobození mistra Jana Husa. Diviš a Bartoš pak navíc pečetili tzv. stížný list proti upálení Jana Husa a uvěznění Jeronýma Pražského. Po vypuknutí husitských válek se ovšem Diviš postavil na stranu krále Zikmunda a po bitvě u Vyšehradu mu patrně poskytl pod říčanským hradem, jak o tom svědčí dochovaná dobová píseň.
Říčany byly jako sídlo Diviše z Říčan, straníka krále Zikmunda, a centrum rozsáhlého děkanátu, trnem v oku husitským vojskům. Poté, co husité přerušili obléhání hradu Líšno a uzavřeli příměří s jeho vlastníkem Václavem z Dubé, dorazili koncem listopadu 1420 k Říčanům. Obránce a pán hradu Diviš z Říčan se pražanům vzdal 4. prosince pod podmínkou uzavření smlouvy, že mohou osoby z hradu svobodně odejít. Podmínky dohody byly ovšem patrně porušeny, a proto se stal Diviš i se svou rodinou zajatcem husitů. Kněží, kteří se ukrývali na hradě, byli upáleni. Na konci června 1423 se jistý „Diviš z Říčan" objevuje jako svědek v Českých Budějovicích, když Přibík z Dobromilic odkazoval majetek svým synovcům. Ztotožňování jihočeského Diviše z Říčan s posledním pánem říčanského hradu z rodu erbu trojlistu má dlouho tradici. Zda se skutečně jedná o tutéž osobu, je velice nejisté.
Dobytím říčanského hradu husitským vojskem skončila doba vlády rodu erbu trojlistu nad Říčany. Navzdory tomu, že se už do Říčan nikdy nevrátili, všichni členové rodiny si v následujících staletích stále připomínali svůj původ přídomkem „z Říčan".
Další rodové větve
V těsném sousedství Říčan se nachází Tehov, který byl od počátku 14. století sídlem jedné z vedlejší větví rodu erbu trojlistu. Nejčastěji se v pramenech objevoval Heřman z Tehova, snad syn Otíka z Tehova, který mohl být teoreticky sourozencem Oldřicha z Říčan. Samotný Heřman se vyskytuje pouze jako svědek v listinách a snad mohl stát u počátků tehovského kostela. Tehovští členové rodu erbu trojlistů vymírají patrně ještě na konci 14. století. Další středočeské pány z Říčan bychom nalezli například v Zaječicích u Pyšel, významnějšího postavení však dosáhli potomci Otíka z (Velkých?) Popovic, snad sourozence či bratrance Jimrama z Říčan.
Otíkův syn Heřman získal hrad Červený Hrádek u Sedlčan a blízkou Kosovou Horu. Za husitských válek byl Heřman, který se přihlásil k dědictví pánů z Říčan a začal se nazývat „z Říčan a Hrádku" příznivcem husitů, roku 1430 byl dokonce jedním z ručitelů smlouvy o příměří mezi Oldřichem z Rožmberka a tábority. Jeho potomci se aktivně účastnili bojů v čase bezvládí před nástupem krále Ladislava na trůn a půjčovali peníze Rožmberkům. Patrně někdy v letech 1474-1475 tato větev pánů z Říčan o Červený Hrádek přišla a přesunula se na tvrz v Kosové Hoře. Od té doby se rod nazýval Kosohorští z Říčan. Od Kosohorských se nejspíš oddělila větev, žijící na počátku 16. století na drobné tvrzi v Beztahově u Votic. V průběhu raného novověku shromáždili Kosohorští rozsáhlé majetky (Hořovice, Humpolec, Červená Řečice, znovuzískali i Červený Hrádek), ovšem ve druhé polovině 17. století vymírají.
V jagellonském období sídlil na různých místech na území někdejšího Kouřimska Václav z Říčan, který se roku 1514 stal královským místosudím a pro sebe a svou rodinu získal tvrz v Maloticích. Jeho současník a soused Adam z Říčan získal pro sebe a své potomky nedaleké Zásmuky, jaký byl vztah mezi Václavem a Adamem bohužel nevíme. Zásmucký zámek se stal skutečně luxusní renesanční rezidencí pánů z Říčan, architektonický článek s erbem s motivem trojlistu si lze dosud prohlédnout v muzeu v Kouřimi. Potomci Malotických a Zásmuckých pánů z Říčan se zadlužili a o své významnější majetky záhy přišli. Vymírají v průběhu 18. století.
Dalším regionem, ve kterém měli kromě středních Čech páni z Říčan ve středověku nejvíce majetků, byly Čechy východní, zejména historický Čáslavský kraj. Zde usedlí členové rodu erbu trojlistu mohli být potomky již dříve zmíněného Chotka či Chotěbora z Říčan, snad bratra Oldřicha z Říčan. Tamní členové rodu erbu trojlistu se nazývali dle hradu v Ledči nad Sázavou, kde jsou od 2. poloviny 14. století doloženi. Z rodu pánů z Říčan mohli pocházet Záviš a Jan Ošus, kteří v letech 1360 a 1361 podávali do Ledče faráře, zcela určitě mezi ně patřili bratři Petr, Diviš a Václav z Ledče. Příslušníci další generace se již opět přihlásili k Říčanským, a proto vešli do historie jako Mikuláš starší (syn Petra) a Mikuláš mladší (syn Václava) Ledečtí z Říčan.
Zámek, původně hrad Ledeč nad Sázavou, foto autor
Na jediném v originále dochovaném exempláři stížného listu české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa (dnes v univerzitní knihovně v Edinburghu) se nachází pečeti obou bratranců z Ledče. Po husitských válkách se stali oba bratranci členy čáslavského landfrýdu, tj. zaručili dodržovat mír a v případě, že jej někdo v kraji porušil, měli proti němu vojensky zasáhnout. Pro Ledečské vydali privilegium, na jehož základě mohli svobodně odkazovat své majetky tomu, komu chtěli.
Bratři Jindřich a Jan, patrně synové Mikuláše mladšího, společně s Jiřím z Poděbrad roku 1448 oblehli a dobyli Prahu. Jiří z Poděbrad podporovali i v následujících letech. Roku 1460 vydal Jan Ledečský z Říčan listinu ve prospěch Ledečských, které osvobodil od placení mýta, vybíraného na mostě pod hradem, pod podmínkou, že budou most opravovat nebo obnovovat v případě potřeby. Přestože sídlili Ledečtí z Říčan daleko od původního sídla rodu, měli dosud i majetky v jeho blízkosti. Roku 1473 prodal Jan Říčanský z Ledče svou dědinu ve Slušticích, poplužní dvůr, celou ves s dvory, lukami, lesy, potoky, mlýny, robotami, kury, vejci a právem dosazovat faráře ke kostelům ve Slušticích a Březí. Jan zemřel někdy po roce 1483, jeho bratr Jindřich odešel ze světa patrně ještě dříve. V literatuře se objevují názory, že dcera husitského válečníka Jana Hertvíka z Rušinova Marta mohla být manželkou Jana Ledečského. Druhá manželka mohla pocházet z rodu Trčků z Lípy. Později totiž spravoval Ledeč Mikuláš Trčka za nezletilé potomky Jana Ledečského z Říčan. Ten roku 1488 Ledečským povolil konat každoročně jarmark před svátkem sv. Havla.
Po roce 1501 se stal novým pán Ledče Burian Ledečský z Říčan, který se snažil zbohatnout těžbou stříbrné rudy v okolí. Roku 1509 jej ovšem stihla rodinná tragédie, neboť tehdy se jeho manželka paní Žofka Ledečská z Říčan (rozená ze Sovince) s jejich dvěma syny a dvěma služkami během tance v sále ledečského hradu propadla podlahou a všichni uvedení zemřeli. V roce 1514 je Burian Ledečský z Říčan doložen jako hejtman Čáslavského kraje společně s Janem Svatbou z Otradovic na Zbraslavicích. Během následující roku se stal přísedícím komorního soudu v Praze. Roku 1539 potvrdil Burian Ledečský z Říčan privilegia, především pak právo svatohavelského trhu. Burian Ledečský zemřel kolem roku 1541 a rod Ledečských jím vymřel po meči. Poslední členka rodu Ledečských z Říčan Markéta, Burianova dcera a manželka Zdeňka Meziříčského, svého otce o mnoho let nepřežila, neboť opustila svět roku 1556.
Po Ledečských z Říčan zůstaly kromě písemných zpráv v archivech i rozličné hmotné památky. Z jejich iniciativy docházelo k výrazným přestavbám ledečského hradu. Významně se Ledečtí z Říčan podepsali i na stavební podobě ledečského kostela, který byl po požáru roku 1509 nově přestavěn a dodnes jej zdobí mnoho vyobrazení erbů a náhrobků pánů z Říčan. Od Ledečských z Říčan se oddělily další rodové větve, z nich k významnějším náleželi Talafúsové z Říčan a rodina Chvala z Říčan. Zatímco Taláfúsové žili na tvrzi v Římovicích u Golčova Jeníkova a později se přesunuli na jižní Moravu, rod Chvala z Říčan staré Čáslavsko neopustil. Otcem Chvala mohl být Ješek Bláznice z Říčan a Hostovlic.
Erb Ješka Bláznice z Říčan, Kartotéka Augusta Sedláčka
Jejich předkem byl patrně Ješek Bláznice z Říčan, doložený ovšem v jednom jediném prameni. Když se roku 1398 Mstislav a Mikšík řečení Zubákové z Kladrub a Mstislavovi synové Mikuláš, Václav a Nedášek vzdali všech nároků na les nad vsí Kladrubami ve prospěch vilémovského kláštera, jedním svědků listiny, které u této příležitosti vydali, byl i Ješek Bláznice z Říčan a Hostovlic. Samotný Chval (patrně totožný s Chvalem z Hostovlic ze stížného listu) se svými bratry sídlil ve Vlačicích a objevuje v čase husitských válek mezi husitskými válečníky a účastní se i bojů v čase bezvládí po smrti krále Albrechta. Roku 1440 náleží mezi signatáře tzv. listu mírného, čímž se řadí mezi významnější šlechtice své doby. Zemřel před rokem 1463, další zprávy o mužských potomcích jeho větve nemáme.
Jihočeská větev pánů z Říčan je doložena již od roku 1342, kdy se objevuje držitel tvrze Cehnice Rudolf z Říčan, snad příslušník průhonické větve rodu. Podle uvedeného sídla se jeho potomkům říká Cehnicové z Říčan. Jeho syny byli Oldřich, Svojše, Jan a Bohuslav (Bušek). Všichni bratři jsou vázáni na blízký kostel v Paračově. Bohuslav - Bušek z Říčan se prosadil jako hejtman krále Václava IV. na hradě Mühlberg. Snad mohli být jeho syny Karel a Bušek, z nichž druhý se stal děkanem v Týně nad Vltavou. Na počátku 15. století se jihočeští páni z Říčan rozdělují. Zatímco část odchází na Plzeňsko, kde si udrželi přízvisko Cehnice, většina jihočeských pánů z Říčan začala užívat přízvisko Kavka. Cehnicové se od 30. let 15. století objevují v kraji mezi Dobřany a Chotěšovem. Jan Cehnice z Říčan se roku 1452 připomíná jako držitel městečka Stod. S Cehnici se často setkáváme v různých jednáním, kterých se zúčastnil chotěšovský klášter. Na počátku 16. století drželi Cehnicové z Říčan dům v Plzni. Potomci středověkých Cehniců posléze žili po celých Čechách a vymřeli až Ferdinandem z Říčan roku 1817.
Patrně v roce 1415 získal Oldřich Kavka z cehnické větve pánů z Říčan jihočeskou Štěkeň. Více však víme o jeho synovi Zachařovi z Říčan a jeho manželce Kateřině, patrně z rodu pánů ze Svojšína. Pan Zachař působil ve službách generální převor johanitů Václav z Michalovic (sídlícího ve Strakonicích) a roku 1443 zprostředkoval příměří mezi Budějovickými a Rackem z Rýzmberka a Václavem Zmrzlíkem ze Svojšína. Roku 1461 byla manželka Zachaře z Říčan Kateřina obviněna, že ukradla klenoty a jiné věci, náležící zesnulému Václavu Zmrzlíkovi ze Svojšína. Zachař se ohradil, že Václav Zmrzlík uvedené klenoty a jiné věci jeho ženě daroval. Spor o klenoty se stal exemplárním případem a slavný právník Viktorin Kornel ze Všehrd jej použil ve své knize „O právích země české knihy devatery". Na konci 60. let 15. století přemlouvali Rožmberkové Zachaře k tomu, aby se po boku zelenohorské jednoty zapojil do boje proti Jiřímu z Poděbrad. Starý, unavený a nemocný pan Zachař se ovšem války účastnit nechtěl, a to na žádné z bojujících stran. Ještě roku 1479 se zúčastnil sjezdu šlechty na píseckém hradě, kde je dodnes vymalován ve velkém sále jeho erb. Zachařovým synem byl Mikuláš Kavka z Říčan, jehož syn Heralt získal Cehnici a později dokonce rozsáhlé panství s vodním hradem Švihovem. Část jeho potomků měla i majetky na Moravě (Vizovice, Brumov). Kavkové definitivně vymřeli ve 2. polovině 18. století.
Závěr
Páni erbu trojlistu náleželi přinejmenším ve středověku a na počáátku novověku k významným šlechtickým rodů, které ovlivňovaly dění v celém království. Jejich stopy lze dodnes spatřit v české krajině a upomínají na ně nejen monumentální hrady a kostely, ale též současná městská heraldika či sportovní symbolika. Za svůj vzestup vděčili aktivitám Ondřeje ze Všechrom. Oproti jiným středověkým panským rodům se však objevili poměrně pozdě.
Literatura
BOUKAL Jan, Ledečtí z Říčan a jejich příbuzní v Čáslavském kraji v pozdním středověku, in: Havlíčkobrodsko: sborník příspěvků o historii regionu 35, 2021, s. 9-27.
BOUKAL Jan, Páni z Říčan ve středověku 1-8, in: Říčanský Kurýr listopad 2021–květen 2022.1
BOUKAL Jan, Páni z Říčan do roku 1420. Studie k počátkům rodu erbu trojlistu, in: Studie a zprávy Historický sborník pražského okolí 10 / 1, s. 9-54
BOUKAL Jan, Počátky říčanského hradu ve světle písemných pramenů, in: Hláska: zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka 32, č. 4 (2021), s. 49-51
DURDÍK Tomáš – ÚLOVEC Jiří, Říčany hrad. Stavebně historický průzkum. Nepublikovaný rukopis (kopie uložena v Muzeu Říčany), Praha 1998.
ČORNEJ Petr – KNÁPEK Aleš – MACEK Ladislav – ROUS Pavel, Stížný list české a moravské šlechty proti upálení Mistra Jana Husa 1415-2015, Okrouhlice 2015.
HONCOVÁ Jaroslava a kol., Kapitoly z dějin Říčan, Říčany 1997.
JAN Libor, Deset “purkrabích” na dvoře Přemysla Otakara II. In: Dvory a rezidence ve středověku. II, Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008 s. 81-90.
PAUK Marcin Rafal, Mechanizmy tworzenia elity dworskiej w dobie ostatnich Przemyślidów. Najwyższy komornik Andrzej z Všechrom i jeho krąg, in: Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 91-102.
SEDLÁČEK August, Staré paměti města Říčan, Říčany 1872 (opis v Muzeu Říčany).
RŮŽEK Vladimír, Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. (Příspěvek ke skladbě královského dvora Karla IV.), in: Sborník archivních prací 38, č. 1, 1988, s. 37-311.
TRNKA Gustav, Město Říčany v minulosti a v přítomnosti, Říčany 1913.
VIZNER Jan – JUŘINOVÁ Šárka, Kraj na konci středověku: Církevní správa, pozemková držba, osídlení a sociální struktura na Jílovsku a Říčansku v době vlády Karla IV., Jílové 2021.
-
Tento text je přepracovanou a doplněnou verzí tohoto seriálu ↩︎