Petr Parléř
rodiče: Heinrich Parléř a NN matka
I. manželka: Gertruda (dcera kameníka Bartoloměje z Hammu)
II. manželka: Elizabeta z Buru
děti: z prvního manželství: Mikuláš (svatovítský kanovník), Václav a Jan (oba kameníci), z druhého manželství - Pavel a Janco (kameník)
Busta Petra Parléře v triforiu Svatovítské katedrály, zdroj: Wikimedia
Petr Parléř se stal vedoucím mistrem katedrály sv. Víta v r. 1356 jako nástupce Matyáše z Arrasu. Tehdy mu bylo třiadvacet let, byl vedoucím architektem, stavbyvedoucím a mistrem kameníků svatovítské katedrály v jedné osobě. “Kamenné” povolání bylo u Parléřů dědičné. Otec Heinrich Parléř z Kolína nad Rýnem řídil stvbu kostela sv. Kříže ve Švábském Gmundu, pak dómu v Augsburgu a a byl autorem architektonického návrhu chrámu v Ulmu. Johann z Gmundu, strýc z otcovy strany se stal vedoucím mistrem stavby dómu v Basileji (1356-1363) a o tři roky později také munsteru ve Freiburgu im Breisgau. Mladý Petr Parléř se do Čech nestěhoval sám, spolu s ním sem přešel celý rodinný klan. Kolem roku 1359 pro zlatokorunské cisterciáky pracoval Michal Parléř, Petrův starší bratr a ve stejné době ve svatovítské huti působili i dva Petrovi synovci - Nicolaus a Jacob (od sestry neznámého jména). Petr rychle splynul s domácím českým prostředím a díky svým zásluhám a schopnostem se stal váženým pražským měšťanem a hradčanským konšelem.
Petr se jistě vyučil v otcově huti a zřejmě se spolupodílel na řešení chóru ve Švábském Gmundu a od r. 1352 pracoval asi jako parléř na stavbě císařské kaple Panny Marie založené Karlem IV. Od r. 1356, kdy převzal vedení huti v Praze společně s hotovou východní částí katedrálního závěru se musel vyrovnat s tehdejším pravidlem stavebních hutí. Nástupce na místo vedoucího huti musel dodržet hotové rysy a plány předchozího mistra a konfrontovat s nimi své představy a koncepce. Ty zase musel přizpůsobit názoru a nárokům stavebníka, což byl Karel IV. a kapitula.
Sloh Petra Parléře na svatovítské katedrále rozhodně není jednotný, je přizpůsobován funkci každého místa a prostoru individuálně a přitom harmonicky. V prvních letech po převzetí stavby vychází také z dialogu se slohem Matyáše z Arrasu a během let dalších se postupně mění, zdokonaluje a reaguje zřejmě také na nové podněty zprostředkovávané skicáři, rysy i novými členy huti ze vzdálených stavenišť. Dá se říci, že Petr Parléř je zosobněním architektury pozdní gotiky, přetváří dosavadní architekturu katedrálního stavitelství.
Parléřovo dílo patří k absolutní špičce tehdejší doby. Je autorem zejména vysokého chóru chrámu sv. Víta, vynikajícího díla technického i uměleckého, které předznamenává nástup pozdně gotického slohu, kaple Všech svatých, dále Karlova mostu se Staroměstskou mosteckou věží, chóru kostela sv. Bartoloměje v Kolíně a projektoval chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Neproslavil se ale jen jako novátorský architekt, ale též jako špičkový sochař nastupujícího tzv. krásného slohu, na jehož formování se značně podílel. Jeho dílem je například socha sv. Václava ve Svatováclavské kapli, náhrobky králů Přemysla Otakara I. a II., podílel se autorsky i na bustové galerii svatovítského triforia, kde ztvárnil první známý realisticky pojatý sochařský autoportrét v historii umění a také busty Karla IV. a Elišky Pomořanské.
Erb Petra Parléře
Roku 1397 převzal otcovu funkci ještě za jeho života starší syn Václav a po Václavově odchodu na stavbu Svatoštěpánské katedrály do Vídně, další syn Jan. Ten je uváděn jako magister fabricae pražského kostela od r. 1398. A po něm nastoupil v r. 1406 mistr Petr zvaný Petrlík, který byl také jedním z členů Parléřovského klanu.
Mistr Petr Parléř, který dal českým zemím jedny z největších skvostů pozdně gotické architektury, zemřel v den sv. Markéty asi ve věku 67 let.