Robert
Nepomucký převor, olomoucký biskup
Podle tradice pocházel z Anglie, netušíme, kdy se narodil, ani nevíme, kdo byli jeho rodiče. Podle stejné tradice měl studovat v Paříži.
Robert se v písemných pramenech objevuje poprvé někdy mezi roky 1198 a 1199, kdy je jedním s osobních kaplanů krále Přemysla (zde můžeme uvažovat o tom, jak se cizinec dostal na dvůr Přemysla I. a jaký charakter měl tedy jeho dvůr). Předtím měl být převorem cisterciáckého kláštera v Nepomuku.
Jako Přemysla důvěrník zastupoval Robert svého krále při rozvodovém řízení s Adlétou Míšeňskou. Pověřen byl v roce 1199, doložen v této záležitost je ještě v roce 1206.
Po smrti olomouckého biskupa Jana V. (Bavora) v roce 1201 byl Robert svým králem dosazen na tuto pozici. Biskupské svěcení získal Robert 21. dubna 1202 z rukou kardinála Guida z Praeneste (tentýž později korunoval Přemysla králem), do biskupského úřadu ho uvedl kapitulní děkan Balduin 25. června 1202.
Biskup Robert po celý svůj episkopát pokračoval v úzké spolupráci s Přemyslem Otakarem. Pokud se snažil o emancipaci církevní moci na moci světské, tak vždy jen pomocí drobných ústupků, získaných díky výborným vztahům s panovníkem. Na jeho politice nic nezměnil ani IV. lateránský koncil, kterého se zúčastnil.
V roce 1203 požádal generální kapitulu cisterciáckého řádu v Citeaux o svolení k založení kláštera na Moravě (měl se jím stát Velehrad).
- dubna 1204 vyzval Přemysl pražského i olomouckého biskupa, aby stíhali klatbou ty, kteří se staví na odpor jeho politice vůči situaci v Říši. Toto ustanovení bylo namířeno především proti Děpolticům, nemáme ale zpráv o jeho naplňování.
V roce 1204 zachvátil požár olomoucký hrad a kostel sv. Václava, Robert se musel potýkat s náklady na jeho opravu, zřejmě z tohoto důvodu prodává ves Soběbřichy Vlkovi mezi roky 1208 a 1211. V souvislosti s opravami zřídil v severním křídle biskupského paláce katedrální školu. Dodnes jsou památkou na vzdělávání budoucích duchovních rytiny a nápisy v románských oknech.
Ve stejném roku (tedy 1204) potvrzuje dar klášteru v Plasech, kde ovšem vyjednává také důležitější záležitost, vyslání řeholníků na Moravu, do nově zakládaného Velehradu. Velehrad zakládá moravský markrabě Vladislav Jindřich) právě z popudu olomouckého biskupa Roberta.
Robert reorganizoval také život olomoucké kapituly, uspořádal její majetek a zřídil funkci kapitulního probošta. Biskupovy změny potvrdil v roce 1207 jak král Přemysl, tak i papež Inocent.
Téhož roku byl Robert pověřen řešením problémů cisterciáků v Mašťově – zdejší klášter byl založen Milhostem, ten se ovšem později rozmyslel, darované vesnice zabral a cisterciáky vyhnal. Nakonec Milhostovi jeho bývalé majetky zůstaly a vyhnaní cisterciáci působili v nově založeném Oseku.
V roce 1207 byl Robert pověřen papežem Inocentem, aby zakročil ve prospěch hnězdenského arcibiskupa Jindřicha Kietlicze, který byl vyhnán velkopolským knížetem Vladislavem Hůlkonohým.
Zřejmě v témže roce se u bývalého kostela sv. Petra v Olomouci usadily augustiniánky, Robert jim v roce 1213 daroval Nový Hrádek (neznámo kde), ochráncem řeholnic se měl stát probošt.
V dubnu 1210 papež chválil a schválil Robertovu snahu zúčastnit se pouti do Svaté země. K té ovšem nikdy nedošlo, snad díky zaneprázdnění při stavbě a zajištění Velehradu.
Robert se účastnil společně s králem a předními českými šlechtici i významného sněmu v Řeznu v únoru 1213, z významných událostí českého státu byl přítomen volbě Václava dalším vládcem v roce 1216 a také jeho korunovaci v roce 1228.
Biskup Robert byl na IV. lateránském koncilu (1215), který svolal jeden z nejvýznamnějších papežů středověku Inocent III. a i tento koncil měl značný význam. Mimo jiné volal po větší samostatnosti církve na světské moci. Na základě myšlenek tohoto koncilu se postavil na odpor králi Přemyslovi pražský biskup Ondřej – a to v otevřeném konfliktu, kdy neváhal sáhnout po největších zbraních, které měl, a to po interdiktu. Biskupův program byl ale natolik radikální, že nezískal na svoji stranu ani reformně nakloněné církevní představitele v českém království. Olomoucký biskup v tomto boji byl nejdůležitějším spojencem Přemysla I. v duchovní sféře, na své dřívější loajalitě nic nezměnil a protivil si i příkazům z Říma.
Po odchodu Ondřeje ke svatému stolci (1216) byl pověřen, dohledem nad dodržováním interdiktu v Čechách. I přes několikeré upozorňování papežem činil úplný opak – osobně sloužil mše ve svatovítském chrámu. Robert se později bránil chabou výmluvou, že o interdiktu nevěděl. V březnu 1218 byl papežem Honoriem III. suspendován ze svého úřadu, dokud se nedostaví osobně do Říma, aby svoji záležitost projednal.
Ještě předtím byl papežem Honoriem pověřen, aby donutil Děpolta III. k vydání hradu, který neprávem zabral (18. leden 1217) a také byl s pasovským biskupem Oldřichem a svatokřížským opatem jmenován ochráncem rodiny rakouského vévody Leopolda VI., který se v té době účastnil poutě do Svaté země (1. září 1217).
S bojem mezi církevní a světskou moci, potažmo biskupem Ondřejem a králem Přemyslem, zřejmě souvisí nařčení olomouckého biskupa želivským opatem Vilémem z dvojnásobné vraždy, pohlavního styku s kounickými jeptiškami, vdanými ženami a jednou pannou. Pravdivost tvrzení se těžko dozvíme, víme pouze výsledek celého sporu. Papež v lednu 1219 pověřil vyšetřením celé záležitosti opaty ze Světlé a Walderbachu a převora ze Světlé (oba kláštery v pasovské diecézi). Robertovi se nakonec nic neprokázalo, nicméně nedošlo ani k potrestání žalující strany.
Spor pražského biskupa s králem byl ukončen v létě 1221, kdy se oba za přítomnosti šlechty i duchovenstva (zde byl samozřejmě i olomoucký biskup Robert) sešli na Šacké Hoře (monte Scach- neznámá lokace zřejmě na pomezi Moravy a Rakouska). Zde (a také v privilegiu z března 1222) Přemysl udělil nemalá privilegia církvi (patronátní práva, vyjmutí církve ze světských soudů), řešila se také otázka Podivína, který měl připadnout pražskému biskupství, ale později je doloženo, že zde patronátním právem disponuje původní držitel, kterým je olomoucký biskup Robert.
V roce 1222 vymezil olomoucký biskup hranice farností v Břežanech a Přítulkách, kostelům přiznal farní práva. Břežany i s kostelem a jeho právy Robert daroval Velehradskému klášteru.
Kromě kláštera ve Velehradě stál Robert i u vzniku dalšího cisterciáckého kláštera – v Oslavanech. Během legace Konráda z Urachu v roce 1225 jeho fundátorka Heilwida (vdova po Vladislavu Jindřichu) směnila ves Oslavany (ta patřila třebíčskému klášteru), za tři vlastní vesnice. Právě v Oslavanech vznikl klášter cisterciaček, Robert povýšil v roce 1231 kostel sv. Jakuba v Brně, který patřil oslavanskému klášteru, na farní. V roce 1234 daroval biskup klášteru desátky ze všeho svému majetku.
V roce 1226 se Robert dostal do sporu s olomouckým kanovníkem a zároveň Přemyslovcem Sifridem. Robert si stěžuje novému papeži (Řehoř IX.), že měl Sifrid štvát proti němu krále Přemysla, měl odcizit papežské listiny, zvolit se neprávem děkanem olomoucké kapituly a falšovat kapitulní pečeť. Sifrid všechna nařčení odmítl a útočil na biskupa opět jeho poměrem ke kounovským jeptiškám. Posoudit celý spor měli opati z Waldssas, Leubusu a probošt z Speinshartu. Celý spor zřejmě opět vyzněl do ztracena, tentokrát byla důvodem smrt Sifrida.
- listopadu 1228 vysvětil Robert velehradský klášter.
V roce 1229 vedl Robert spor o hranice diecézí s vratislavským biskupem Vavřincem. Spor měli rozsoudit biskupové pražský a krakovský, společně s proboštem od sv. Michala v Krakově. Výsledek znám není.
V roce 1234 vysvětil Robert tišnovský klášter (založila jej královna-vdova Konstancie), klášteru daroval patronátní právo k olomouckému kostelu sv. Václava.
Roku 1237 se Robert dostal opět do problémů s kurií. Podpořil totiž opavského dominikána Burcharda, který popřel stigmata sv. Františka a papežem mu bylo zakázáno kázání. Biskup si vysloužil za svůj postoj (v listě papeži uznával jen Ježíšova stigmata) ostrou výtku od papeže.
V srpnu 1238 Robert schvaluje založení špitálu v Brně měšťanem Rudgerem, bere ho pod svoji ochranu, Rudgera určuje správcem, nicméně patronátní právo si ponechává.
Kolem roku 1239 Robert těžce onemocněl a žádal papeže o zproštění ze své funkce biskupa to se také stalo.
Robert umírá 17. října 1240, pohřben má být ve velehradském klášteře, na neznámém místě – jeho hrob se nepodařilo najít.
Robert byl vždy úzkým spolupracovníkem českého krále (i proti zájmům papežské kurie), zřejmě také při dvojím povstání markraběte Přemysla ve 30. letech stál na straně krále Václava I.
Co se týče jeho episkopátu, měl přímý podíl na založení klášteru ve Velehradě, podporoval také další fundace, stačí připomenout Oslavany a Tišnov.
Biskup také razil své mince – denáry fenikového typu z prvních desetiletí 13. století, Nalezly se v Městečku Trnávka.
Osobně také napsal tři knihy: Sbírky kázání na nedělní epištoly, Příručku pro udílení svátostí a Výklad Velepísně. Řadu listin, ke kterým přivěšoval svoji pečeť a týkala se zájmů biskupství, navíc sám psal.
Během jeho episkopátu se mu ovšem nepodařilo vyřešit všechny problémy. Vizitace Siegfrieda Mohučského odhalila špatnou morálku (dodržování celibátu) olomoucké kapituly, stejně jako zadlužení této instituce.