Tobiáš z Benešova
Tobiáš pocházel z urozeného rodu Benešoviců. Matku neznáme, otcem byl Vok, mezi jeho bratry patřil Beneš z Cvilína (moravský podkomoří), Milota z Dědic, Ondřej (proslul obranou Opavy), Vok z Kravař, Zbislav, Jan a Rupert (Robert).
O dětství a mládí Tobiáše se neví nic. Na jeho duchovní kariéru mohli mít vliv jeho dva strýcové – Robert, který byl v letech 1240 – 1270 opat kláštera ve Velehradě a Tobiáš, probošt několika kapitul, naposledy pražské.
Náš Tobiáš se poprvé objevuje v pramenech roku 1262, kdy je kanovník pražské a také pasovské kapituly. Na příčkách duchovní kariéry ho čeká rychlý vzestup. 1269 – 70 probošt v Mělníku, 1275 probošt v Praze, 1277 probošt na Vyšehradě. 15. 11. 1278 je zvolen pražským biskupem.
Jeho volba v bouřlivé době po smrti Přemysla II. lze logicky vysvětlit – církev potřebovala v neklidné době jako ochránce svých zájmů člověka se zázemím a podporou mocného šlechtického rodu. Budoucnost ukáže, že Tobiáš uspěl i ve funkci politika.
Tobiáš neputoval za vysvěcením za mohučským arcibiskupem (Wernerem z Eppsteinu), jak bylo z zvykem, místo toho vyslal poselstvo, které arcibiskupa informovalo o správnosti volby. Arcibiskup svolil s tím, že Tobiáše může vysvětit a uvést do úřadu olomoucký biskup Bruno, společně s dvěma dalšími biskupy.
Na začátku ledna 1279 se vydal Tobiáš za Brunem a 18. ledna byl potvrzen v Ostravě jako biskup. O necelý měsíc později, v čele rozsáhlého doprovodu, který byl oděn do erbovních barev (a nesl erbovní znamení) Benešoviců, se Tobiáš vypravil na Moravu podruhé. 25. února byl vysvěcen na kněze a 26. olomouckým, sekovským a basilejským biskupem byl vysvěcen na biskupa.
Při návratu do Prahy Tobiáše čekalo nemilé překvapení, lidmi Oty Braniborského, správce Čech, mu a jeho doprovodu zamezen přístup do biskupského chrámu. Svoji první mši jako biskup odloužil v kostele Panny Marie na Strahově.
Tobiáš se zřejmě i v důsledku toho staví do čela šlechty, která žádá návrat krále. V květnu 1281 probíhá sněm šlechty v klášteře sv. Františka v Praze, kde se šlechta zřekla loupení v zemi a slíbila, že v případě nástupu panovníka vrátí zcizené majetky. Následuje licitování Tobiášovi šlechtické skupiny s Otou Braniborským o návrat krále, které je úspěšné až v květnu 1283, kdy se mladičký Václav vrací do Prahy.
Václav se obklopil šlechtici z okolí Tobiáše (Purkart z Janovic, Benešovici, Markvartici, Lichtenburkové), kteří, jak se dá říci, za něj vládli. V průběhu roku 1284 je nahrazuje skupina kolem manžela královny vdovy Záviše z Falkenštejna, mocného představitele Vítkovců. Došlo k ozbrojeným střetům, ale záhy bylo podepsáno příměří na 4 roky. Situace se změnila na podzim 1288, kdy byl Záviš zatčen. Nevíme, jakou přesně roli v tom hrál biskup Tobiáš, ale Závišovi příbuzní a spojenci začali plenit biskupské majetky. Situaci se snažil řešit v roce 1289 sám Václav II., který představitele obou stran k zemskému soudu, ale nepomohlo to. Panská skupina kolem Tobiáše získala převahu a celý spor nakonec skončil popravou Záviše a pacifikací jeho spojenců. Tobiášovi lidé záhy získali svá místa na dvoře, která ztratila v průběhu roku 1284.
Mezitím se Tobiáš zúčastnil synody mohučské arcidiecése v roce 1287, která se konala ve Würzburku, sám pořádal synody kléru vlastní diecése pravidelně od počátku 80. let.
Po roce 1289 hrál Tobiáš významější roli na dvoře Václava II. V roce 1292 jednal o účasti mohučského arcibiskupa při nastolení českého krále, později jednal o pacifikaci Krakova se zdejším biskupem.
Tobiáš byl biskupem v neklidné době, nejprve anarchie v dobách bezkráloví, poté boje se stoupenci Záviše z Falkenštejna. Proto se jeví v pramenech spíše jako politik než správce diecése, i když ani tyto povinnosti jistě nezanedbával – věděl, že potřebuje politickou stabilitu k rozvoji své diecése.