Svat Olaf je nejznmj norsk svtec, tento bval vikinsk krl christianizoval Norsko. Njakou dobu po jeho smrti zaala bt prosazovna idea, e jakoto vn krl vldne Norm i nadle z nebes a aktulnm krlm jejich moc propjuje. To je souasn idea, kter se vztahuje i k eskmu kneti sv. Vclavovi. Takovto prost analogie jet nesta ke ztotonn vznamu obou vldc/svtc, okolnosti tto ideje se zejm li, jak uvidme.
Podoba obou svtc ale pivd i k tomu, jak si byl sten podobn ran esk a ran norsk stt, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturn vmna obou zem.
Vikinská doba se vyznaovala koistnými
nájezdy stejn jako
ovládáním obchodních cest.
Po nucených ústupech z dobytých pozic
vyuívali vikinští
náelníci nabyté bohatství
k upevnní moci ve svých mateských
zemích.
Symbolem vikinských nájezd jsou útoky
na bohaté, ale bezbranné
kláštery. Kesanství se ale stalo
také dalším importem Viking do
Skandinávie. Pomáhalo toti upevovat
královskou moc. Zatímco v pohanské
spolenosti byl král sluebníkem kmene,
který vedl i pohanský kult, kesanská
idea mu zaruovala z hlediska náboenství
nedotknutelné postavení.
Tady vystupuje analogie s eským státem
prvních Pemyslovc. Pemyslovská
kesanská dynastie pebírá moc nad
celými echami. Kdy kníe Boivoj I.
pijímal na Velké Morav kest z
Metodjových rukou, ptal se, co mu to pinese
dobrého. Metodj odpovdl, e Boivoj se stane
„pánem pán svých“.
1)
Po ovládnutí ech pak Boleslav I. expanduje za
hranice smrem na východ. Jeho vojsko
ovládá obchodní cestu pes
dnešní jiní Polsko a dosahuje a k
hranicím Kyjevské Rusi. Po této
obchodní cest zárove proudí
eská koist, nejvíce v podob otrok.
Máme tu ped sebou obrázek mladých,
energických dynastií
erpajících sílu z expanze a koisti,
které následn upevují moc doma a
vytváejí stát.
***

Proces vojenské
expanze a hromadní majetku z koisti vzniká
sám o sob, bez njakých cizích vliv.
Pesto je i tak moné, e vikinský vliv pispl
ke vzniku stedoevropských stát
pímo. V Polsku se as od asu oivuje teorie, e
první Piastovci byli vikinského pvodu. V
druinách stedoevropských stát mohli
slouit Vikingové, kteí se rádi
nechávali najímat jako elitní
bojovníci. V samotné Konstantinopoli tak
švédští
Vikingové (zvaní té
Varjagové) slouili jako osobní ochranka
samotného císae. A Varjagové
sídlící na Kyjevské Rusi se
mohli po evropských obchodních cestách
dostat úpln pirozen na polský nebo
eský dvr.
Dušan Teštík pišel s
nápadem, e vrazi svaté Ludmily by mli
být práv Varjazi. Odvolává
se jednak na jména vrah (Tunna a Gomon), která
jsou podle nj spíše
germánská ne slovanská. A pak se
odvolává na prbh vrady, kdy Ludmilu
uškrtili jejím vlastním
šátkem. To prý mla být
nápodoba vikinského pohebního
rituálu, kdy byla vdova zabita, aby mohla ít se
svým manelem v zásvtí.
Rituální vrada vdovy mla probíhat na
bázi "svatby", kde smrt jednoho je podmínkou, aby
odešel ke svému druhovi ji zesnulému.
Výrazem svatby je práv
šátek, protoe vdaná ena si pod
šátek skryla vlasy, aby dala okolí
najevo, e je vdaná.
2)
Rituál zabití vdovy u Varjag popsal psobiv
arabský cestovatel ibn-Fadlán. Scéna
došla filmového zpracování
v díle "Vikingové; Tináctý
váleník".
3)
***
Vikinské zbran se dostávaly do
vlastnictví stedoevropských dynastií.
Skandinávského pvodu je
údajný me uherského krále
Štpána, sjednotitele Uher a takté
svtce. Severské motivy vykazuje
svatováclavská pilba, resp. její
nánosek. Ten byl zejm pvodn severskou elenkou,
která byla pichycena na pilbu.
K pilb by se mla vztahovat scéna z Kristiánovy
legendy, kdy kníe Václav vytáhl proti
kouimskému kníeti a oba se mli utkat v souboji
tváí v tvá: „Kdy
kníata vyšla, aby se utkala,
kouimskému Bh ukázal nebeské
vidní, svatého toti Václava, jak na
jeho ele se skví obraz kíe svatého.
Spativ to daleko odhodil zbra a padl mu k nohám a
prohlašoval, e nikdo neme pemoci toho, komu Bh
takovými znameními na pomoc spje.“
4)
Svatováclavská pilba nese nánosek ve
tvaru kíe, který mohl spatit
kouimský kníe. Severský pvod
nánosku ale vedl nkteré badatele k
názoru, e na pilb nevisí Kristus, ale
vikinský bh Ódin.
5)
Výhrný výraz postavy by ml
také za úel šíit strach u
protivníka, podobn jako jej šíily
draí hlavy na pídi vikinských
lodí. V severské legend o drakobijci Sigurdovi
se mluví podobn o „pilb hrzy“,
kterou ml drak na sob.
6)
Kí na pilbách kesanského
vládce a jeho voják je na druhou stranu
doloený práv v Sáze o
svatém Olavu: „Král Olav ml na
své lodi sto mu a všichni byli v
kroukovém brnní a francouzských
pilbách. Vtšina jich mla
bílé štíty se
zlatým kíem. … Také na
ele pilb dal Olav nakreslit kí, v barv
bílé.“ (kap. 49)
Kíe na obranných zbraních neslo
Olafovo vojsko do jeho fatální bitvy u
Stiklestadu: „Všechno naše vojsko
ponese jedno znamení, bílý znak
svatého kíe na pilb a
štítu.“ (kap. 205)
Jsou to u samozejm volné asociace, ale je vidt, kolik
nových moností otevírá
srovnání stedoevropské a
severské kultury raného stedovku.
NORSKO
Dynastie
Úspšný proces sjednocení
Norska nastartoval král Harald
Krásnovlasý (asi 872-933). Z jeho
mohutného potomstva vládl nejprve Erik
zvaný Krvavá sekera (asi 933 – asi
935). Více ne vlády hledl vikinských
výprav a kdy Norové povolali z Anglie jeho
bratra Hakona (zvaný Chovanec Aethestanv, protoe byl
vychován na jeho dvoe), Erik odplul do
zámoí a brzy zahynul. Hakon (asi 935-960)
získal ješt pízvisko
Dobrý 7) a vládl úspšn.
Po Hakonovi nastoupil syn Erika Krvavé sekery Harald
zvaný Šedý pláš
(960-970). Vládl pomrn krut, take se zvedla
široká opozice.
Vlády se ujal jarl Hakon z Lade (970 - 995). Jarl byl
nejvyšší
šlechtický i prestiní titul, Lade
(i Hlady) byl dvorec zaloený pvodn Haraldem
Krásnovlasým ve stedonorském
Tröndelagu. Hakon i úspšn
odráí útoky Dán, ale
podlehne Norovi, který se vrátí z
Anglie – Olafu Trygvassonovi (995-1000).
Olaf Trygvasson vstoupil do djin jako horlivý kesan,
který prosazoval náboenství silou. Za
svou krátkou dobu vlády stail r. 1000 pimt pod
pohrkou násilí ke kesanské
konverzi celý Island. Proti Olafovi se zvedla
další opozice, synové Hakona z Lade
Erik a Sven Hakonssonové získali podporu u
dánského a
švédského krále, v bitv u
Svoldru r. 1000 podlehne Olaf jejich pesile.
Dánský král Sven Vidlivous
tím ovládne celé Norsko.
Jiní ást spravuje sám,
Tröndelag spravují jeho jménem brati
Erik a Sven (1000-1015).
Erik r. 1014 odchází s
dánským králem Knutem do Anglie a svj
díl penechává svému synovi
Hakonovi Erikssonovi.
R. 1015 pipluje z Anglie další viking, Olaf
Haraldsson, pozdjší sv. Olaf. Roku 1016
naráí na Hakona Erikssona a
vyhání ho do anglického exilu. Olaf
postupn ovládne celé Norsko (1015-1028), jeho
nejvtší konkurent Sven Hakonsson
umírá ve Švédsku, kdy
sbírá síly k taení na
Olafa. Svatý Olaf dotáhne to, co nestail Olaf
Trygvasson, tedy násilnou christianizaci Norska.
Získá si ale i adu pátel, take jeho
vláda trvá pomrn dlouho.
Olafa svrhne opt zásah zvení. Proti Olafovi
vytáhne král Knut, syn Svena Vidlivouse,
který zddil a upevnil vládu nad
dánsko-anglickou íší.
Správu penechává jarlovi Hakonovi
Erikssonovi (1028-29). Olaf prchá do ruského
exilu, odkud ho pohne k návratu zpráva o Hakonov
smrti. Olaf pichází r. 1030, kdy je ale poraen
norským selským vojskem v bitv u Stiklestadu v
Trondheimu.
Exkurs –
krajina Norska
Olafova poslední bitva i posmrtný kult je spjat s
Tröndelagem, krajem ve stedním Norsku. Ten byl ve
vikinské dob centrem zalidnní této
chladné a hornaté zem.
Nachází se tu pda k zemdlství, tzn.
hlavn k pastvám, i zásoby kov v zemi.
Dvorec v Lade si v Tröndelagu vystavl u Harald
Krásnovlasý a z nho vládl i jarl
Hakon. Další dvorec, v Nidarosu, vystavl Olaf
Trygvasson. Zatímco za vlády
Hakonových syn Nidaros chátral a pi Svenov
taení byl podpálen, svatý Olaf ho
nechal pebudovat. Pod novým jménem Trondheim se
stal místem posledního odpoinku krále
Olafa v tamní katedrále. Pi katedrále
pak v r. 1152/3 vzniklo norské arcibiskupství.
Smrem severn od Tröndelagu se táhne kraj
Halogaland a za ním ily u jen laponské kmeny.
Obchodní cesta od Laponc na jih byla zvána
Severní cestou a dala jméno celé zemi
(ang. Norway, nm. Norwegen).
Nejvíce byl oceánu oteven západ zem.
Islanané, kteí emigrovali na ostrov z Norska,
pevzali ze západního Norska své
proslulé zákony. Ve stedovku se stalo msto
Bergen základnou nmecké hanzy a pro
své bohatství i poet obyvatel
metropolí Norska.
Jih Norska byl oteven vlivm kontinentu, nejvíce ped
Dánsko. Ran stedovké Dánsko
zahrnovalo i dnešní
jihošvédský kraj Skane, take na
jihovýchodní Norsko byl vyvíjen
stálý dánský tlak.
Král Knut Veliký po vyhnání
svatého Olafa ovládl jih Norska pímo
(stejn jako jej ovládal jeho otec Sven Vidlivous); lze to
vnímat i jako pedehru k plnému
zalenní Norska do dánského
království mezi lety 1380-1814.
Jih Norska zasáhla okrajov vrcholn stedovká
populaní exploze proudící ze
západní Evropy na východ.
Kolonisté pinášeli
praktické poznatky ohledn mýcení les
a nových zemdlských postup. K
mýcení les a zemdlskému
záboru se hodil v Norsku pouze jih zem, a tak k r. 1300
populan peskoil i Tröndelag a hlavním mstem se
v moderní dob mohlo ustanovit jihonorské Oslo.
VIKING A SVTEC
„Ml také mnoho soucitu k sirotkm a byl
otcem naíkajících a vdov i
utšitele ranných;
hladovjící krmil,
ínícím poskytoval nápoj,
nahé odíval svými šaty;
nemocné navštvoval, mrtvé
pohbíval … Nadto osvdoval také
pokoru trplivost, mírnost a pedevším
lásku. Násilím a lstí na
svt nikomu nic neodal.“
(Svatováclavská legenda Crescente fide).
„Krví krut zbrotil
královský me Dány.
erná krev z jich ela
po epelích tekla. …
Potom projídl král Olav zemí a
vybíral od lidu dan, anebo plenil.
Olavovi z Angl
odpor klást se nikdo
neodváil. Nutné
bylo dan nosit,
zlato, záné šperky.“
(Sága o svatém Olavu, kap. 15)
Klasické ivoty svatých zvané legendy
obsahují píbhy o
ernobílém pojetí svta, kde je na
jedné stran svtec oddaný Bohu a
inící zázraky, na druhé
stran pedstavitelé zlého svta. Legenda byla
napsána i o sv. Olafovi, ale je zcela zastínna
severskou ságovou literaturou.
Sága o svatém Olavu je
nejobsáhlejší z cyklu
královských ság o norských
králích, které sepsal na Islandu
literát Snorri Sturlusson. Jeho dílo
zvané Heimskringla (Okrsek svta)
zaíná píchodem pedk
Skandinávc pod vládou boha Ódina,
který zaloil norskou královskou dynastii, a
dílo je dovedeno do r. 1177.
Hrdinský étos byl na Severu nadazen
ideálu svtce poustevníka. Kdy norský
král Harald IV. (1217-63) válil ve Skotsku o
zbytky bývalých norských
vikinských drav a cestou zpt umíral na
Orknejích, nechal si na smrtelné loi
pedítat práv Heimskringlu.
Norský král Olav svatý vystupuje v
ságách víc jako hrdina ne jako
svtec. Je silný v boji, umí taktizovat a dostat
nepítele do léky, má
široký okruh pátel i
štstí. Jeho atributem je vikinská
sekera, co je víc ne symbol svatosti symbol
vikinské brutality... Pitom e by Olaf skuten nosil
sekeru, o tom se jinak neví. Do poslední bitvy si
podle ságy (kap. 213) nesl oštp a
ostrý me jménem Hneiti (Bodák).
Vikingové dávali zbraním
jména a jak píše Snorri v jednom
pojednání o severské mytologii (Jazyk
básnický, kap. 60), sekerám bylo
zvykem dávat jména obry.8) A obrové
byli nepátelské bytosti i pro
pohanské bohy, nato pro kesanskou kulturu.
Moné vysvtlení tohoto atributu tak
spoívá v tom, e Olaf utril od sekery jednu ze
svých smrtelných ran.
V dob, kdy církev bojovala s mnohoenstvím
velmo, ml král minimáln jednoho levoboka.
Zachovala se o nm zpráva zejm proto, e tento syn se stal
asem dalším norským králem
pod jménem Magnus Dobrý.
***

Píklad svatosti se
v Olafov ivotopise nachází pomálu
oproti pehnaným líením legend. Olaf
ml zázran vyléit chlapce, který
nemohl jíst kvli nádoru v krku. Olaf po krku
pejel rukou a nádor zaal mizet. Olaf ml njaká
vidní budoucnosti, piem vidní ped jeho
poslední bitvou by odpovídala
spíše zprávám
lidí zaívající klinickou
smrt. Olafovy ostatky zázran odolávaly
rozkladu, to je u klasický legendistický motiv.
Originální motiv svatosti skrze
vyléení nastal u jednoho z vdc
selského vojska Tóriho Hunda. Tóri
šel po bitv zaopatit padlého
nepítele: „Pi ošetení
králova tla se dotkl Tóri zrannou rukou
královy krve a rána se mu hned zacelila. Kdy se
pak roznesla zvst o tom, e král je svatý,
dosvdil Tóri ped vším lidem tento
zázrak, který se mu stal.“ (kap. 230)
Olafovy zásluhy o kesanství ale byly mnohem
prozaitjšího rázu, ne je
pár zázrak. Olaf šíil v
Norsku kesanství brutálními
metodami. Niil pohanské svatyn, nutil konvertovat lidi pod
pohrkou smrti, trestal smrtí odpadlictví. Jak
vysvtloval, me odpustit i zradu vi sob jakoto králi,
ale neme odpustit zradu vi Bohu.
Pár píklad za všechny: „Na
podzim se vydal na cestu z Borgu a zamíil nejprve do
Vingulmarky. Svou cestu zaídil tak, e se vdy
usídlil nahoe nablízku lesních
obcí, a svolal k sob všechny jejich obyvatele a
pedevším ty, kteí bydlili
nejdále od hlavních
sídliš, a vyšetoval velmi dkladn,
jak se dodruje kesanská víra, a tam, kde
myslil, e je potebí nápravy, uil
sám pravým kesanským mravm. A
vyskytli-li se lidé, kteí nechtli upustit od
pohanství, stíhal je tvrdými tresty,
nkteré vyhnal ze zem, jiným dal useknout ruce
nebo nohy, nkterým dal vyloupat oi a jiné dal
povšet nebo postínat, ale nikoho, kdo nechtl
slouit Bohu, nenechal bez trestu.“ (kap. 73)
„Poruil také svým lidem, aby pepadli
ty sedláky v jejich domovech, o kterých myslil,
e mli nejvtší podíl na tom
pohanství. Nkteí byli jati, nkterým
se podailo utéci a mnozí byli zbaveni majetku.
Potom svolal král sedláky na snm. A protoe
mnoho pedních mu zajal a ml je v své moci,
rozhodli se jejich píbuzní a
pátelé, e slíbí
králi poslušnost, a proto nedošlo
tentokrát ke vzpoue. Tak obrátil král
všechen lid na pravou víru a ustanovil tam knze
a dal postavit kostely a vysvtit je.“ (kap. 109)
Ani bitva u Stiklestadu se nedá vysvtlit jako bitva
kesan proti pohanm. Kesané stáli na obou
stranách a selskému vojsku ehnal Knutv biskup
Sigurd. Ten se pak stal terem norské zloby:
„Mnozí, kteí díve byli
nejzarputilejšími nepáteli
krále a nikdy nechtli o nm znát pravdu,
prohlašovali pojednou, e je svatý, a
lidé se zaali obracet s výtkami proti tm,
kteí nejvíce popuzovali k
povstání proti králi. A
nejvíce byl vinn biskup Sigurd. Lidé ho tak
nenávidli, e pokládal za
nejrozumnjší odejet ze zem do Anglie ke
králi Knútovi.“ (kap. 243)
Vní
králové svatý Olaf a svatý
Václav

Svatý
Václav je brán za hlavního patrona a
ochránce ech. Je tak opvován ve
svatováclavském chorálu, v
nejhorším ase vyjede v ele
blanických rytí.
Vojenskou pomoc svatého Václava vzýval
kníe Sobslav I. r. 1126 ped bitvou s
íšskými vojsky krále
Lothara. Kníe nechal poslat do Vrban pro praporec
svatého Vojtcha, který upevnil na
kopí svatého Václava. Jak zpravuje
Kanovník Vyšehradský: „Kdy
na sto velmo eských i pedstavených kostel a
kaplan hlídalo, stojíce dokola, kopí
sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný,
urozený, jménem Vít, jen drel
kopí eeného svtce, jak je zvykem, odn jsa v
pilbu a brnní jako Achilles, zvolal, slze
radostí, na své: ´Druhové a
bratí, bute stálí, nebo nad hrotem
posvátného kopí vidím
svatého Václava, jak sed na
bílém koni a odn bílým
rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!´“
9)
Podobné vidní mli eši v bitv s
Uhry u Kresenbrunnu r. 1260, nejvtším
vojenském úspchu krále Pemysla
Otakara II.
Ochránce a patron je jedna funkce, ale svatý
Václav dosáhl ješt
vyšší mety, a sice funkce
vného vládce. Takový
vný král, „rex perpetuus“,
vládne zemi stále ze
zásvtí a aktuálnímu
vládci svou moc pouze doasn propjuje.
Poprvé se tato idea objevuje na vbec první
dochované peeti kníete Vladislava II.
(1140-1172). Na peeti je sedící kníe
s korouhví a latinským nápisem
„Mír sv. Václava v rukou
kníete Vladislava“. Další
peet nesou na jedné stran osobu sv. Václava s
tímto popisem a na druhé stran osobu
aktuálního kníete nebo
krále.
10)
Tyto peet pestal uívat teprve král Pemysl
Otakar II. Nová královská moc se
odvozovala jednak od dynastické linie z otce na syna (a ne
kmenovou volbou, piem sv. Václav byl patronem
práv eského lidu), jednak od Boha, ne od
jednoho svatého: „echové dlouhou dobu
pohlíeli na královské snahy
svých kníat s nedvrou. Nevyhnul se tomu ani
Kosmas, hájící myšlenku o
spolené vlád Oráova rodu, z nj
práv ten nejstarší má
vládnout. Naopak královský koncept
tuto pedstavu rozrušoval. Oslaboval ideu, v ní
vládce z masa a kostí jen fyzicky zastupuje
skuteného „pána“ zem
– vného a svatého
muedníka Václava.“
11)
***
Norský koncept vného krále zaal
trochu pozdji ne v echách a hlavn za úpln
jiných podmínek. eský koncept se
ocital v konfliktu s královskou ideou, zatímco v
Norsku ml svatý Olaf pedáním
své moci propjit legitimitu spornému uchazei o
trn...
Po smrti svatého Olafa vládl jeho syn Magnus
(1035-1047) a Olafv bratr Harald Krutý 1046-1066),
poslední vikinský král Norska.
12)
Následujících asi sto let
vládli Haraldovi potomci, mnohdy i formou dvoj- nebo
trojvládí.
Po r. 1150 vypuknou bratrovraedné boje. Asi nebude
náhodou, e práv v této dob (r.
1152/53) bylo zaloeno norské arcibiskupství v
Trondheimu. Církev toti prosazovala ideu jednoho
pomazaného krále, pro
vícevládí u nezbylo místo.
Do nástupnických boj zasáhl velmo
Erling Kivý, který r. 1162
poráí
stávajícího krále a
dosazuje za krále vlastního syna Magnuse
Erlingssona (1162-1184). Erling ml za enu Kristýnu, dceru
bývalého krále Sigurda
Kiáka. Nárok po peslici nebyl nikdy dostaten
pevný, take Erling hledá
další cestu k potvrzení Magnusovy
legitimity a nachází ho dík
spolupráci s církví.
Asi roku 1163 probhla korunovace Magnuse Erlingssona (1162-1184),
tehdy ješt dítte, za kterého
vládl otec. Byla to vbec první korunovace v
djinách Norska a nebyla zadarmo. Církev
získala majetkové výhody,
král ml uznat ideje reformního hnutí,
nap. nezasahovat do volby biskup. Na
mezinárodní scén se král v
korunovaním slibu zavázal postavit se po bok
papee v boji s císaem Fridrichem Barbarossou.
Bhem korunovace byla také poprvé
zformulována idea o svatém Olavovi jako
vném králi a jeho vztahu ke králi
pozemskému: „Korunu mu dle nov
vytvoené státní ideologie propjil
svatý Olaf, nebeský patron a vný
král zem. Akoli byl Olaf ji díve
vnímán jako symbol norské
státnosti, korunovaní rituál vztahy
mezi nebeským patronem a vným králem
Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil.
Magnús Erlingsson a jeho budoucí
následovníci mli od nynjška norskou
královskou korunu od svatého Olafa jen
zapjenou, co krom korunovaního slibu symbolizovalo i
poloení královské koruny erstv
korunovaným panovníkem na oltá v
nidaroském chrámu.“
13)
Svatoolafská idea je vi
svatováclavské více umlá,
zavedená státní elitou.
Nejmocnjší mu zem ji pouil k legitimit
královského titulu svého syna.
Církev ji vyuila, aby dala najevo pevahu
duchovní moci nad svtskou.
Tetím motivem pak me být pocit
ohroení ze strany Dánska. Dánsko si
prbn nárokovalo moc nad celým Norskem, za
vlády Magnuse Erlingssona pímo
ovládalo jihovýchod zem a do
dánského azylu míili Erlingovi
nepátelé. Zasvcení norské
zem patronovi norského pvodu by tak byl podobný
tah jako vzývání eských
patron v bitv Sobslava I. proti
íšským vojskm r. 1126.
Svatoolafský kult nakonec zlidovl. Sedláci se
pi bouích proti výši daní
za dánské nadvlády
odvolávali na údajné právo
svatého Olafa.
Na svatoolafskou ideu nezapomíná ani
moderní doba, titul „vný
král Norska“ v latin i norštin nese
Olafv památník v míst jeho
rodišt.
14)
***
Magnus Erlingsson byl svren dobrodruhem jménem Sverre,
který svoji legitimitu odvozoval vbec mlhav jako
údajný syn bývalého
krále Sigurda Munna (zemel r. 1155). Sverre také
pepracoval svatoolafskou ideu a prohlašoval, e mu sv. Olaf
ve snu zjevil nespokojenost s vládou krále
Magnuse. Sverre vyhrál vleklou válku a zaloil
dynastii, která vládla a do ztráty
norské samostatnosti (po které
následovalo pipojení ke
Švédsku a poté k Dánsku).
***
Idea vládce, který
shlíí na svj lid ze
zásvtí, se objevuje i v pohanské dob
a je lákavé ji srovnat. Snorri Sturlusson
odvozuje v Sáze o Ynglinzích pvod
skandinávských dynastií od boha
Ódina. Snorri byl kesan a psal ve kesanské
kultue, co jeho mytologická
pojednání muselo njak poznamenat. S
existencí pohanských boh se vypoádal
euhemeristicky, tedy definoval bohy za nkdejší
význané lidské osobnosti,
které si pak lidé zboštili. Tak ml
dopadnut i Ódin (kap. 9): „Ódin zemel
ve Švédsku, podlehnuv nemoci. …
Oznámil, e odchází do Domoviny boh a
tam své pátele uvítá.
Švédové mínili, e se
odebral do staroslavného Ásgardu a bude tam
ít navky. Tehdy zaali Ódina znovu
uctívat a vzývat. Vili, e se zjevuje ped
velkými bitvami. Tu pak jednm urí
vítzství a druhé povolá k
sob, a obojí platilo za dobrou sudbu.“ 15)
Snorri psal svá díla po v první
polovin 13. století, njakou dobu po zavedení
svatoolafské ideje vného krále. Je
tedy teoreticky moné, e norská
církev také znala názor, e bh
Ódin shlíí shry na svj lid.
Ódina by jejím zásahem nov nahradil
nový patron, svatý Olaf...
Olafv kult v dob
luteránství
U Viking se s oblibou diskutuje jejich
náboenský pragmatismus.
Vychází to nejvíce z
píklad, jak vikinští kupci
pijímali slib ktu (primsignatio), aby mohli obchodovat s
kesany. Po skonení obchodu na slib ktu zapomnli.
16)

Mnohem
vtším pragmatickým krokem v
djinách severských zemí bylo
pijetí protestantismu rozhodnutím
dánského krále Kristiána
III. r. 1536. Luteránství toti ve své
kritice církve útoilo na její
bohatství a král tak mohl pistoupit ke
konfiskaci církevního majetku. A to se postupn
událo v celém dánském
království s patiným efektem (teba
na Islandu vlastnil skálholtský biskup jednu
jedenáctinu veškeré
uitkové pdy) a k protestantismu konvertovalo i r. 1527
Švédsko (jeho souástí
bylo i Finsko).
Zatímco v íši probíhaly
letité boje mezi katolíky a protestanty, v
Dánsku pišel jednorázový
krok, proti kterému se nezvedla njaká
silná vlna opozice. Byl to dáno i tím,
e král vládl více mén
absolutisticky; také naízení o
zavedení luteránství v Norsku
šlo spolen s absolutistickým pokynem k
plné integraci Norska do dánského
království.
Luteránství se dá vnímat i
jako jedna ze sledu mnoha a mnoha herezí, která
ovšem na rozdíl od ostatních skuten
nad katolickou církví zvítzila.
Heretická hnutí pranýovala obecn ono
církevní bohatství a v
duchovní rovin jim byla spolená snaha o
návrat ke kesanským koenm. To vedlo heretiky
a protestanty a k fundamentalismu, kdy mlo být
kesanství oproštno od všech
djinných nános a víra se mla
opírat pouze o Bibli.
Terem kritiky se stal kult svatých –
lidé mají uctívat Boha a ne
jiné lidi. Svtec me být lidským
vzorem, ale ne pedmtem uctívání a
kultu. Terem fundamentalistických taení se
stávala zobrazení svatých na obrazech
nebo v sochách. Zde se nabízí
srovnání s taením prvních
misioná proti modlám, kde misionái
v písemných pramenech stereotypn
tvrdí, e modla není hodna úcty,
protoe v ní není ádný
ivot. Protestanté (nebo byzantští
ikonoklasté) v podstat toté tvrdili o obrazech
svatých. V eských kostelech se leckde zachovaly
malby svatých s vypíchanýma oima nebo
jiným poškozením, sochy
svatých na gotických portálech
konívaly s uraenými hlavami. Jedná
se nejvíce o doklad husitských taení
a nkde o památku na taení
švédských vojsk za
Ticetileté války.
Práv švédská vojska
uštdila ránu svatoolafskému kultu, a
sice v rámci livonských válek.
Švédsko pi útoku na
dánský stát r. 1563 dobylo Trondheim,
poplenilo katedrálu a odvezlo ostatky sv. Olafa. Ostatky
vrátilo, lidé opt konali pout ke hrobu svtce a
byly hlášeny zázraky. Te
zasáhlo Dánsko, ostatky odvezlo a zazdilo na
neznámém míst.
Potlaení kultu sv. Olafa mlo negativní dopad i
v mezinárodním ohledu. Do Norska vedla
poutní cesta, po které proudili
poutníci z rzných ástí
Evropy. Zajišovali kontakt se svtem,
pinášeli nové vci nebo jen
nové informace o dní ve svt. To
všechno se zniením poutního
místa mizí a zem na severní periferii
Evropy se ocitá v ješt
vtší izolaci.
Úcta ke sv. Olavu se obnovila v samostatném
Norsku. 29. ervenec, výroí bitvy u Stiklestadu,
je norským státním svátkem.
Roku 1997 došlo i k obnov staré
poutní cesty do Trondheimu.
17)
Na norskou královskou tradici navazuje i
nynjší dynastie. Norsko bylo na jedno
století souástí
Švédska (1814-1905), stalo se tak v dsledku
napoleonských, kde stálo Dánsko na
stran poraených. Kdy Norsko r. 1905 vyhlásilo
samostatnost, vybralo si v referendu o státní
form monarchii. 18) Za krále byl vybrán len
vedlejší dánské
královské vtve, princ Karel. Karel
demonstrativn pijal jméno Hakon podle
posledního krále samostatného
stedovkého Norska a vládl jako Hakon VII.
(1905-1957). Jeho syn Alexandr pijal jméno Olaf
práv podle norského svtce a vládl
donedávna jakoto Olaf V. (1957-1990).
Hlavní
literatura:
Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu.
Lidové demokracie, Praha 1967.
Polách, P. Vladimír: Historie o
starých norských králích.
Veduta, eské Budjovice 2014.
Hroch, Miroslav a kol.: Djiny Norska. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2005.
Králík, Oldich: Nejstarší
legendy pemyslovských ech. Vyšehrad, Praha
1967.
Poznámky:
1) Viz Kristiánova legenda, kap. 2: „Tu
dí onen: V jaké vydávám se
nebezpeenství takovou vcí, nebo co
dobrého mi pinese náboenství
kesanské? - Odekneš-li se, praví
biskup Metodj, model a démon v nich
pebývajících, staneš se
pánem pán svých a všichni
nepátelé budou podrobeni panství
tvému a potomstvo tvé denn bude se mnoiti jako
eka peveliká, v ní se
stékají vody rozliných
potk.“
Vize prosperity kníecí dynastie je
vyjádena u rodi Haralda
Krásnovlasého, sjednotitele Norska:
„Královna stála v zahrad a vytahovala
si ze šat trn, který se jí do nich
zapíchl. Ale trn v jejích rukou vrostl ve velkou
peslici, je na spodním konci zapustila koeny a shora
jí vyrostly vtve, velké jako na
obrovském strom. … Vtve ml
nevýslovn velké, nkteré sahaly do
nebetyné výšky …
nkteré byly tak dlouhé, e se jí
zdálo, jako by se rozprostíraly po
celém Norsku, ba ješt
dále.“ … Co mlo znamenat:
„Král Halfdan s královnou Ragnhild
zaloí rod skvlý a
významný, který bude
vládnout po celé zemi s velikou ctí a
slávou. A nejen to: jeho moc nejednou pesáhne
hranice Norska jako ty vtve na stromu královny
Ragnhild.“ in: Kaa, Jaroslav (pel.):
Královské ságy. Albatros, Praha 1980,
s. 66 – 67.
Boivoj svolil ke ktu poté, co ho moravský
kníe nechtl nechat usadit k hostin, protoe byl pohanem:
„Tohoto píkoí zelelo se biskupu
Metodjovi i ekl prý mu: Ach, e ty takový a tak
mocný mu nestydíš se býti
odstren od sedadel kníecích, akoli
poíváš sám té
dstojnosti kníecí, nýbr radji pro
ohavnou modloslubu peješ si s pasáky
sviní na zemi leeti!“ Vedou se diskuse, nakolik
je tato situace reálná, nebo jen
literární a legendární.
V Sáze o svatém Olavu je podobná
situace psobící realisticky. K Olafovu
taení ke Stiklestadu se chtli pidruit dva
lapkové se svou druinou: „Král je
ádal, aby se dali poktít a pijali pravou
víru - ´a potom jete se mnou a budete se u mne
tšit velké vánosti. Nechcete-li
však, pak se vrate ke svému emeslu.´
Afrafosti odpovdl, e kesanství nepijme, tak
odešli. Tu pravil Gaukatóri: ´Je to pro
nás velká hanba, e nás tento
král vyhání od svého
vojska. Nikdy díve se mi nestalo, abych nebyl
povaován za rovnocenného
spoleníka.´“ (kap. 201) Oba brati
nakonec kest pijali, aby mohli do bitvy. (kap. 204)
2) Teštík, Dušan: Poátky
Pemyslovc. Nakladatelství Lidové noviny, Praha
1998, s. 370 – 373.
Rodinný stav eny podle jejích vlas v
prostedí germánských Anglosas
potvrzuje i Jan ermák: „Dlouhovlasost se v
tradiním výkladu povauje za píznak
svobodného stavu nebo panenství.“ In:
ermák, Jan: Jako kdy dvoranou prolétne
pták; Antologie nejstarší
anglické poezie a prózy /700 – 1100/.
Triáda, Praha 2009, s. 492.
3) https://www.csfd.cz/film/1772-vikingove/prehled/
4) Kristiánova legenda, Pídavek.
5) Jak rozebírá Merhautová, Aneka:
Vznik a význam svatováclavské pilby.
In: Pemyslovský stát kolem roku 1000.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 85
– 92.
Protitezi a obhajobu Krista na svatováclavské
pilb zastává Slavíek,
Václav: Pilba kníete Václava
svatého -
http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=prilba-knizete-vaclava-svateho&cisloclanku=2018020001
6) Sigurd zabil draka Fáfniho, který steil
prokletý zlatý poklad (jedná se o
toté "zlato Nibelung" nebo zlatý "ohe
Rýna" v pozdjším
podání Richarda Wagnera, pvod
tragédie celé operní skladby). Sigurd
a Fáfni spolu prohazují pár slov:
Fáfni:
"Pilbu hrzy jsem
proti hrdinm ml,
kdy jsem hlídal planoucí poklad.
Sám jsem se domníval,
e silnjší všech jsem,
e se mn neme ádný rek rovnat."
Sigurd:
"Jak divá sa jsi
prudce syel
a nahánl hrzu.
Zloba myslím vzkypí
v myslích rek
pod podobnou pilbou."
Viz Píse o Fáfnim 16 – 19, in: Edda,
pel. Heger Ladislav: SNKL, Praha 1962, s. 300 – 301.
7) Pízvisko „dobrý“
neznamenalo „dobrotivý“ nebo
„hodný. V severské spolenosti se tak
oznaoval král, který zavádl
zákony. Hakon Dobrý zavedl
zákoníky pro kraje gulathingský a
frostathingský. Magnus Dobrý, syn sv. Olafa (1035
– 1047), sestavil nedochovaný
zákoník s názvem
Šedá husa. Norské
zákoníky sjednotil král Magnus V.
Dobrý (1260 – 83), zvaný té
Zákonodárce. Svod jeho zákon se stal
i vzorem pro pepracování práva
islandského.
V dánské roskildské kronice se pak lze
doíst, e král Erik Dobrý (1095
– 1103) zavádl nespravedlivé
zákony. A i pesto ml toto pízvisko... Viz:
Busck, Steen; Poulsen, Henning: Djiny Dánska.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 28.
8) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích.
Odeon, Praha 1988, s. 126.
9) In: První pokraovatelé Kosmovi. Melantrich,
Praha 1950, s. 18.
10) K peetím více nap. Vaníek,
Vratislav: Svatý Václav. Paseka,
Praha/Litomyšl 2014, s. 232.
11) emlika, Josef: Pemysl Otakar II. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2011, s. 183.
12) Harald Krutý nabyl bohatství v gard
byzantského císae, odkud se vrátil do
Norska. Jeho hlavním nepítelem byl
dánský král Sven Estridssen a
norsko-dánské válce padlo za ob i
nejstarší dánské
vikinské msto Hedeby. Haraldv zrak se nakonec
obrátil k typickému vikinskému
cíli, tedy k Anglii. R. 1066 zasáhl do
nástupnických boj o anglický trn,
ale padl brzy po vylodní v bitv u Stamford Bridge.
Tý vítr, který hnal do Anglie Nory,
drel v pístavech Normandie vojsko Viléma
Dobyvatele. To netrvalo dlouho a do Anglie vpadli i Normané.
Anglické vojsko se po bitv na severu zem
rychlým pochodem pesunulo na jih, kde po
celkovém heroickém vyptí a
vyrovnaném boji podlehlo Normanm ve
známé bitv u Hastingsu.
13) Polách, s. 34 – 35.
14) Foto v eském pekladu kroniky Adama
Brémského in: Adam Brémský:
iny biskup hamburského kostela. Argo, Praha 2009, s. 119.
15) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích,
s. 142.
16) Osobn jsem na rozpacích, jestli takové
pragmatické chování pipsat Vikingm
více ne jiným. Vikingové se nap.
nechávali opakovan poktít kvli
ekonomickým výhodám: „V 9.
století se ve Francii jeden Viking piznal, e se dal celkem
21x poktít jen proto, aby získal darem
kestní košili.“ In:
Teštík, Dušan: Poátky
Pemyslovc, s. 326.
Stejn se ale chovali o staletí pozdji i koovní
Cikáni, kteí za kestní
košili a drobný peníz pro novoktnce
nechávali na rzných místech
svého putování opakovan
ktít své dti…
17) Viz https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom
18) Pro monarchii se vyslovily ti tvrtiny
hlasujících. Je to zajímavé
ve srovnání s Islandem, který
vyhlásil samostatnost na Dánsku r. 1944 a kde se
v referendu vyslovilo 95% hlasujících pro
republiku. Norskou bylo neustále
souástí njaké monarchie –
zprvu mlo vlastní dynastii, dvakrát bylo
souástí švédské
monarchie, dlouhou dobu bylo souástí monarchie
dánské. Island byl naopak zaloen
norskými vysthovalci, kteí prchali ped
násilným sjednocováním
Norska v podání krále Haralda
Krásnovlasého. Takové
proívání vlastní identity
od stedovku se promítá takovýmto
oividným zpsobem i v moderní dob.
Zdroj
obrázk: Wikimedia Commons