Svat Olaf Viking, svtec, vn krl

Autor: Lubo Rokos <(at)>, Tma: Evropsk djiny, Vydno dne: 23. 09. 2018

Svat Olaf je nejznmj norsk svtec, tento bval vikinsk krl christianizoval Norsko. Njakou dobu po jeho smrti zaala bt prosazovna idea, e jakoto vn krl vldne Norm i nadle z nebes a aktulnm krlm jejich moc propjuje. To je souasn idea, kter se vztahuje i k eskmu kneti sv. Vclavovi. Takovto prost analogie jet nesta ke ztotonn vznamu obou vldc/svtc, okolnosti tto ideje se zejm li, jak uvidme. Podoba obou svtc ale pivd i k tomu, jak si byl sten podobn ran esk a ran norsk stt, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturn vmna obou zem.

Vikinská doba se vyznaovala koistnými nájezdy stejn jako ovládáním obchodních cest. Po nucených ústupech z dobytých pozic vyuívali vikinští náelníci nabyté bohatství k upevnní moci ve svých mateských zemích.
Symbolem vikinských nájezd jsou útoky na bohaté, ale bezbranné kláštery. Kesanství se ale stalo také dalším importem Viking do Skandinávie. Pomáhalo toti upevovat královskou moc. Zatímco v pohanské spolenosti byl král sluebníkem kmene, který vedl i pohanský kult, kesanská idea mu zaruovala z hlediska náboenství nedotknutelné postavení.
Tady vystupuje analogie s eským státem prvních Pemyslovc. Pemyslovská kesanská dynastie pebírá moc nad celými echami. Kdy kníe Boivoj I. pijímal na Velké Morav kest z Metodjových rukou, ptal se, co mu to pinese dobrého. Metodj odpovdl, e Boivoj se stane „pánem pán svých“.1)
Po ovládnutí ech pak Boleslav I. expanduje za hranice smrem na východ. Jeho vojsko ovládá obchodní cestu pes dnešní jiní Polsko a dosahuje a k hranicím Kyjevské Rusi. Po této obchodní cest zárove proudí eská koist, nejvíce v podob otrok.
Máme tu ped sebou obrázek mladých, energických dynastií erpajících sílu z expanze a koisti, které následn upevují moc doma a vytváejí stát.

***
Proces vojenské expanze a hromadní majetku z koisti vzniká sám o sob, bez njakých cizích vliv. Pesto je i tak moné, e vikinský vliv pispl ke vzniku stedoevropských stát pímo. V Polsku se as od asu oivuje teorie, e první Piastovci byli vikinského pvodu. V druinách stedoevropských stát mohli slouit Vikingové, kteí se rádi nechávali najímat jako elitní bojovníci. V samotné Konstantinopoli tak švédští Vikingové (zvaní té Varjagové) slouili jako osobní ochranka samotného císae. A Varjagové sídlící na Kyjevské Rusi se mohli po evropských obchodních cestách dostat úpln pirozen na polský nebo eský dvr.
Dušan Teštík pišel s nápadem, e vrazi svaté Ludmily by mli být práv Varjazi. Odvolává se jednak na jména vrah (Tunna a Gomon), která jsou podle nj spíše germánská ne slovanská. A pak se odvolává na prbh vrady, kdy Ludmilu uškrtili jejím vlastním šátkem. To prý mla být nápodoba vikinského pohebního rituálu, kdy byla vdova zabita, aby mohla ít se svým manelem v zásvtí. Rituální vrada vdovy mla probíhat na bázi "svatby", kde smrt jednoho je podmínkou, aby odešel ke svému druhovi ji zesnulému. Výrazem svatby je práv šátek, protoe vdaná ena si pod šátek skryla vlasy, aby dala okolí najevo, e je vdaná. 2)
Rituál zabití vdovy u Varjag popsal psobiv arabský cestovatel ibn-Fadlán. Scéna došla filmového zpracování v díle "Vikingové; Tináctý váleník". 3)

***


Vikinské zbran se dostávaly do vlastnictví stedoevropských dynastií. Skandinávského pvodu je údajný me uherského krále Štpána, sjednotitele Uher a takté svtce. Severské motivy vykazuje svatováclavská pilba, resp. její nánosek. Ten byl zejm pvodn severskou elenkou, která byla pichycena na pilbu.
K pilb by se mla vztahovat scéna z Kristiánovy legendy, kdy kníe Václav vytáhl proti kouimskému kníeti a oba se mli utkat v souboji tváí v tvá: „Kdy kníata vyšla, aby se utkala, kouimskému Bh ukázal nebeské vidní, svatého toti Václava, jak na jeho ele se skví obraz kíe svatého. Spativ to daleko odhodil zbra a padl mu k nohám a prohlašoval, e nikdo neme pemoci toho, komu Bh takovými znameními na pomoc spje.“ 4)
Svatováclavská pilba nese nánosek ve tvaru kíe, který mohl spatit kouimský kníe. Severský pvod nánosku ale vedl nkteré badatele k názoru, e na pilb nevisí Kristus, ale vikinský bh Ódin. 5) Výhrný výraz postavy by ml také za úel šíit strach u protivníka, podobn jako jej šíily draí hlavy na pídi vikinských lodí. V severské legend o drakobijci Sigurdovi se mluví podobn o „pilb hrzy“, kterou ml drak na sob. 6)
Kí na pilbách kesanského vládce a jeho voják je na druhou stranu doloený práv v Sáze o svatém Olavu: „Král Olav ml na své lodi sto mu a všichni byli v kroukovém brnní a francouzských pilbách. Vtšina jich mla bílé štíty se zlatým kíem. … Také na ele pilb dal Olav nakreslit kí, v barv bílé.“ (kap. 49)
Kíe na obranných zbraních neslo Olafovo vojsko do jeho fatální bitvy u Stiklestadu: „Všechno naše vojsko ponese jedno znamení, bílý znak svatého kíe na pilb a štítu.“ (kap. 205)
Jsou to u samozejm volné asociace, ale je vidt, kolik nových moností otevírá srovnání stedoevropské a severské kultury raného stedovku.

NORSKO

Dynastie
Úspšný proces sjednocení Norska nastartoval král Harald Krásnovlasý (asi 872-933). Z jeho mohutného potomstva vládl nejprve Erik zvaný Krvavá sekera (asi 933 – asi 935). Více ne vlády hledl vikinských výprav a kdy Norové povolali z Anglie jeho bratra Hakona (zvaný Chovanec Aethestanv, protoe byl vychován na jeho dvoe), Erik odplul do zámoí a brzy zahynul. Hakon (asi 935-960) získal ješt pízvisko Dobrý 7) a vládl úspšn.
Po Hakonovi nastoupil syn Erika Krvavé sekery Harald zvaný Šedý pláš (960-970). Vládl pomrn krut, take se zvedla široká opozice.
Vlády se ujal jarl Hakon z Lade (970 - 995). Jarl byl nejvyšší šlechtický i prestiní titul, Lade (i Hlady) byl dvorec zaloený pvodn Haraldem Krásnovlasým ve stedonorském Tröndelagu. Hakon i úspšn odráí útoky Dán, ale podlehne Norovi, který se vrátí z Anglie – Olafu Trygvassonovi (995-1000).
Olaf Trygvasson vstoupil do djin jako horlivý kesan, který prosazoval náboenství silou. Za svou krátkou dobu vlády stail r. 1000 pimt pod pohrkou násilí ke kesanské konverzi celý Island. Proti Olafovi se zvedla další opozice, synové Hakona z Lade Erik a Sven Hakonssonové získali podporu u dánského a švédského krále, v bitv u Svoldru r. 1000 podlehne Olaf jejich pesile.
Dánský král Sven Vidlivous tím ovládne celé Norsko. Jiní ást spravuje sám, Tröndelag spravují jeho jménem brati Erik a Sven (1000-1015).
Erik r. 1014 odchází s dánským králem Knutem do Anglie a svj díl penechává svému synovi Hakonovi Erikssonovi.
R. 1015 pipluje z Anglie další viking, Olaf Haraldsson, pozdjší sv. Olaf. Roku 1016 naráí na Hakona Erikssona a vyhání ho do anglického exilu. Olaf postupn ovládne celé Norsko (1015-1028), jeho nejvtší konkurent Sven Hakonsson umírá ve Švédsku, kdy sbírá síly k taení na Olafa. Svatý Olaf dotáhne to, co nestail Olaf Trygvasson, tedy násilnou christianizaci Norska. Získá si ale i adu pátel, take jeho vláda trvá pomrn dlouho.
Olafa svrhne opt zásah zvení. Proti Olafovi vytáhne král Knut, syn Svena Vidlivouse, který zddil a upevnil vládu nad dánsko-anglickou íší. Správu penechává jarlovi Hakonovi Erikssonovi (1028-29). Olaf prchá do ruského exilu, odkud ho pohne k návratu zpráva o Hakonov smrti. Olaf pichází r. 1030, kdy je ale poraen norským selským vojskem v bitv u Stiklestadu v Trondheimu.

Exkurs – krajina Norska

Olafova poslední bitva i posmrtný kult je spjat s Tröndelagem, krajem ve stedním Norsku. Ten byl ve vikinské dob centrem zalidnní této chladné a hornaté zem. Nachází se tu pda k zemdlství, tzn. hlavn k pastvám, i zásoby kov v zemi.
Dvorec v Lade si v Tröndelagu vystavl u Harald Krásnovlasý a z nho vládl i jarl Hakon. Další dvorec, v Nidarosu, vystavl Olaf Trygvasson. Zatímco za vlády Hakonových syn Nidaros chátral a pi Svenov taení byl podpálen, svatý Olaf ho nechal pebudovat. Pod novým jménem Trondheim se stal místem posledního odpoinku krále Olafa v tamní katedrále. Pi katedrále pak v r. 1152/3 vzniklo norské arcibiskupství.
Smrem severn od Tröndelagu se táhne kraj Halogaland a za ním ily u jen laponské kmeny. Obchodní cesta od Laponc na jih byla zvána Severní cestou a dala jméno celé zemi (ang. Norway, nm. Norwegen).
Nejvíce byl oceánu oteven západ zem. Islanané, kteí emigrovali na ostrov z Norska, pevzali ze západního Norska své proslulé zákony. Ve stedovku se stalo msto Bergen základnou nmecké hanzy a pro své bohatství i poet obyvatel metropolí Norska.
Jih Norska byl oteven vlivm kontinentu, nejvíce ped Dánsko. Ran stedovké Dánsko zahrnovalo i dnešní jihošvédský kraj Skane, take na jihovýchodní Norsko byl vyvíjen stálý dánský tlak. Král Knut Veliký po vyhnání svatého Olafa ovládl jih Norska pímo (stejn jako jej ovládal jeho otec Sven Vidlivous); lze to vnímat i jako pedehru k plnému zalenní Norska do dánského království mezi lety 1380-1814.
Jih Norska zasáhla okrajov vrcholn stedovká populaní exploze proudící ze západní Evropy na východ. Kolonisté pinášeli praktické poznatky ohledn mýcení les a nových zemdlských postup. K mýcení les a zemdlskému záboru se hodil v Norsku pouze jih zem, a tak k r. 1300 populan peskoil i Tröndelag a hlavním mstem se v moderní dob mohlo ustanovit jihonorské Oslo.

VIKING A SVTEC

„Ml také mnoho soucitu k sirotkm a byl otcem naíkajících a vdov i utšitele ranných; hladovjící krmil, ínícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštvoval, mrtvé pohbíval … Nadto osvdoval také pokoru trplivost, mírnost a pedevším lásku. Násilím a lstí na svt nikomu nic neodal.“ (Svatováclavská legenda Crescente fide).

„Krví krut zbrotil
královský me Dány.
erná krev z jich ela
po epelích tekla. …

Potom projídl král Olav zemí a vybíral od lidu dan, anebo plenil.

Olavovi z Angl
odpor klást se nikdo
neodváil. Nutné
bylo dan nosit,
zlato, záné šperky.“
(Sága o svatém Olavu, kap. 15)

Klasické ivoty svatých zvané legendy obsahují píbhy o ernobílém pojetí svta, kde je na jedné stran svtec oddaný Bohu a inící zázraky, na druhé stran pedstavitelé zlého svta. Legenda byla napsána i o sv. Olafovi, ale je zcela zastínna severskou ságovou literaturou.
Sága o svatém Olavu je nejobsáhlejší z cyklu královských ság o norských králích, které sepsal na Islandu literát Snorri Sturlusson. Jeho dílo zvané Heimskringla (Okrsek svta) zaíná píchodem pedk Skandinávc pod vládou boha Ódina, který zaloil norskou královskou dynastii, a dílo je dovedeno do r. 1177.
Hrdinský étos byl na Severu nadazen ideálu svtce poustevníka. Kdy norský král Harald IV. (1217-63) válil ve Skotsku o zbytky bývalých norských vikinských drav a cestou zpt umíral na Orknejích, nechal si na smrtelné loi pedítat práv Heimskringlu.
Norský král Olav svatý vystupuje v ságách víc jako hrdina ne jako svtec. Je silný v boji, umí taktizovat a dostat nepítele do léky, má široký okruh pátel i štstí. Jeho atributem je vikinská sekera, co je víc ne symbol svatosti symbol vikinské brutality... Pitom e by Olaf skuten nosil sekeru, o tom se jinak neví. Do poslední bitvy si podle ságy (kap. 213) nesl oštp a ostrý me jménem Hneiti (Bodák). Vikingové dávali zbraním jména a jak píše Snorri v jednom pojednání o severské mytologii (Jazyk básnický, kap. 60), sekerám bylo zvykem dávat jména obry.8) A obrové byli nepátelské bytosti i pro pohanské bohy, nato pro kesanskou kulturu. Moné vysvtlení tohoto atributu tak spoívá v tom, e Olaf utril od sekery jednu ze svých smrtelných ran.
V dob, kdy církev bojovala s mnohoenstvím velmo, ml král minimáln jednoho levoboka. Zachovala se o nm zpráva zejm proto, e tento syn se stal asem dalším norským králem pod jménem Magnus Dobrý.

***


Píklad svatosti se v Olafov ivotopise nachází pomálu oproti pehnaným líením legend. Olaf ml zázran vyléit chlapce, který nemohl jíst kvli nádoru v krku. Olaf po krku pejel rukou a nádor zaal mizet. Olaf ml njaká vidní budoucnosti, piem vidní ped jeho poslední bitvou by odpovídala spíše zprávám lidí zaívající klinickou smrt. Olafovy ostatky zázran odolávaly rozkladu, to je u klasický legendistický motiv.
Originální motiv svatosti skrze vyléení nastal u jednoho z vdc selského vojska Tóriho Hunda. Tóri šel po bitv zaopatit padlého nepítele: „Pi ošetení králova tla se dotkl Tóri zrannou rukou královy krve a rána se mu hned zacelila. Kdy se pak roznesla zvst o tom, e král je svatý, dosvdil Tóri ped vším lidem tento zázrak, který se mu stal.“ (kap. 230)
Olafovy zásluhy o kesanství ale byly mnohem prozaitjšího rázu, ne je pár zázrak. Olaf šíil v Norsku kesanství brutálními metodami. Niil pohanské svatyn, nutil konvertovat lidi pod pohrkou smrti, trestal smrtí odpadlictví. Jak vysvtloval, me odpustit i zradu vi sob jakoto králi, ale neme odpustit zradu vi Bohu.
Pár píklad za všechny: „Na podzim se vydal na cestu z Borgu a zamíil nejprve do Vingulmarky. Svou cestu zaídil tak, e se vdy usídlil nahoe nablízku lesních obcí, a svolal k sob všechny jejich obyvatele a pedevším ty, kteí bydlili nejdále od hlavních sídliš, a vyšetoval velmi dkladn, jak se dodruje kesanská víra, a tam, kde myslil, e je potebí nápravy, uil sám pravým kesanským mravm. A vyskytli-li se lidé, kteí nechtli upustit od pohanství, stíhal je tvrdými tresty, nkteré vyhnal ze zem, jiným dal useknout ruce nebo nohy, nkterým dal vyloupat oi a jiné dal povšet nebo postínat, ale nikoho, kdo nechtl slouit Bohu, nenechal bez trestu.“ (kap. 73)
„Poruil také svým lidem, aby pepadli ty sedláky v jejich domovech, o kterých myslil, e mli nejvtší podíl na tom pohanství. Nkteí byli jati, nkterým se podailo utéci a mnozí byli zbaveni majetku.
Potom svolal král sedláky na snm. A protoe mnoho pedních mu zajal a ml je v své moci, rozhodli se jejich píbuzní a pátelé, e slíbí králi poslušnost, a proto nedošlo tentokrát ke vzpoue. Tak obrátil král všechen lid na pravou víru a ustanovil tam knze a dal postavit kostely a vysvtit je.“ (kap. 109)
Ani bitva u Stiklestadu se nedá vysvtlit jako bitva kesan proti pohanm. Kesané stáli na obou stranách a selskému vojsku ehnal Knutv biskup Sigurd. Ten se pak stal terem norské zloby: „Mnozí, kteí díve byli nejzarputilejšími nepáteli krále a nikdy nechtli o nm znát pravdu, prohlašovali pojednou, e je svatý, a lidé se zaali obracet s výtkami proti tm, kteí nejvíce popuzovali k povstání proti králi. A nejvíce byl vinn biskup Sigurd. Lidé ho tak nenávidli, e pokládal za nejrozumnjší odejet ze zem do Anglie ke králi Knútovi.“ (kap. 243)

Vní králové svatý Olaf a svatý Václav

Svatý Václav je brán za hlavního patrona a ochránce ech. Je tak opvován ve svatováclavském chorálu, v nejhorším ase vyjede v ele blanických rytí.
Vojenskou pomoc svatého Václava vzýval kníe Sobslav I. r. 1126 ped bitvou s íšskými vojsky krále Lothara. Kníe nechal poslat do Vrban pro praporec svatého Vojtcha, který upevnil na kopí svatého Václava. Jak zpravuje Kanovník Vyšehradský: „Kdy na sto velmo eských i pedstavených kostel a kaplan hlídalo, stojíce dokola, kopí sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný, urozený, jménem Vít, jen drel kopí eeného svtce, jak je zvykem, odn jsa v pilbu a brnní jako Achilles, zvolal, slze radostí, na své: ´Druhové a bratí, bute stálí, nebo nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, jak sed na bílém koni a odn bílým rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!´“ 9)
Podobné vidní mli eši v bitv s Uhry u Kresenbrunnu r. 1260, nejvtším vojenském úspchu krále Pemysla Otakara II.
Ochránce a patron je jedna funkce, ale svatý Václav dosáhl ješt vyšší mety, a sice funkce vného vládce. Takový vný král, „rex perpetuus“, vládne zemi stále ze zásvtí a aktuálnímu vládci svou moc pouze doasn propjuje.
Poprvé se tato idea objevuje na vbec první dochované peeti kníete Vladislava II. (1140-1172). Na peeti je sedící kníe s korouhví a latinským nápisem „Mír sv. Václava v rukou kníete Vladislava“. Další peet nesou na jedné stran osobu sv. Václava s tímto popisem a na druhé stran osobu aktuálního kníete nebo krále. 10)
Tyto peet pestal uívat teprve král Pemysl Otakar II. Nová královská moc se odvozovala jednak od dynastické linie z otce na syna (a ne kmenovou volbou, piem sv. Václav byl patronem práv eského lidu), jednak od Boha, ne od jednoho svatého: „echové dlouhou dobu pohlíeli na královské snahy svých kníat s nedvrou. Nevyhnul se tomu ani Kosmas, hájící myšlenku o spolené vlád Oráova rodu, z nj práv ten nejstarší má vládnout. Naopak královský koncept tuto pedstavu rozrušoval. Oslaboval ideu, v ní vládce z masa a kostí jen fyzicky zastupuje skuteného „pána“ zem – vného a svatého muedníka Václava.“ 11)

***


Norský koncept vného krále zaal trochu pozdji ne v echách a hlavn za úpln jiných podmínek. eský koncept se ocital v konfliktu s královskou ideou, zatímco v Norsku ml svatý Olaf pedáním své moci propjit legitimitu spornému uchazei o trn...
Po smrti svatého Olafa vládl jeho syn Magnus (1035-1047) a Olafv bratr Harald Krutý 1046-1066), poslední vikinský král Norska.12) Následujících asi sto let vládli Haraldovi potomci, mnohdy i formou dvoj- nebo trojvládí.
Po r. 1150 vypuknou bratrovraedné boje. Asi nebude náhodou, e práv v této dob (r. 1152/53) bylo zaloeno norské arcibiskupství v Trondheimu. Církev toti prosazovala ideu jednoho pomazaného krále, pro vícevládí u nezbylo místo.
Do nástupnických boj zasáhl velmo Erling Kivý, který r. 1162 poráí stávajícího krále a dosazuje za krále vlastního syna Magnuse Erlingssona (1162-1184). Erling ml za enu Kristýnu, dceru bývalého krále Sigurda Kiáka. Nárok po peslici nebyl nikdy dostaten pevný, take Erling hledá další cestu k potvrzení Magnusovy legitimity a nachází ho dík spolupráci s církví.
Asi roku 1163 probhla korunovace Magnuse Erlingssona (1162-1184), tehdy ješt dítte, za kterého vládl otec. Byla to vbec první korunovace v djinách Norska a nebyla zadarmo. Církev získala majetkové výhody, král ml uznat ideje reformního hnutí, nap. nezasahovat do volby biskup. Na mezinárodní scén se král v korunovaním slibu zavázal postavit se po bok papee v boji s císaem Fridrichem Barbarossou.
Bhem korunovace byla také poprvé zformulována idea o svatém Olavovi jako vném králi a jeho vztahu ke králi pozemskému: „Korunu mu dle nov vytvoené státní ideologie propjil svatý Olaf, nebeský patron a vný král zem. Akoli byl Olaf ji díve vnímán jako symbol norské státnosti, korunovaní rituál vztahy mezi nebeským patronem a vným králem Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil. Magnús Erlingsson a jeho budoucí následovníci mli od nynjška norskou královskou korunu od svatého Olafa jen zapjenou, co krom korunovaního slibu symbolizovalo i poloení královské koruny erstv korunovaným panovníkem na oltá v nidaroském chrámu.“ 13)
Svatoolafská idea je vi svatováclavské více umlá, zavedená státní elitou. Nejmocnjší mu zem ji pouil k legitimit královského titulu svého syna. Církev ji vyuila, aby dala najevo pevahu duchovní moci nad svtskou.
Tetím motivem pak me být pocit ohroení ze strany Dánska. Dánsko si prbn nárokovalo moc nad celým Norskem, za vlády Magnuse Erlingssona pímo ovládalo jihovýchod zem a do dánského azylu míili Erlingovi nepátelé. Zasvcení norské zem patronovi norského pvodu by tak byl podobný tah jako vzývání eských patron v bitv Sobslava I. proti íšským vojskm r. 1126.
Svatoolafský kult nakonec zlidovl. Sedláci se pi bouích proti výši daní za dánské nadvlády odvolávali na údajné právo svatého Olafa.
Na svatoolafskou ideu nezapomíná ani moderní doba, titul „vný král Norska“ v latin i norštin nese Olafv památník v míst jeho rodišt. 14)

***


Magnus Erlingsson byl svren dobrodruhem jménem Sverre, který svoji legitimitu odvozoval vbec mlhav jako údajný syn bývalého krále Sigurda Munna (zemel r. 1155). Sverre také pepracoval svatoolafskou ideu a prohlašoval, e mu sv. Olaf ve snu zjevil nespokojenost s vládou krále Magnuse. Sverre vyhrál vleklou válku a zaloil dynastii, která vládla a do ztráty norské samostatnosti (po které následovalo pipojení ke Švédsku a poté k Dánsku).

***


Idea vládce, který shlíí na svj lid ze zásvtí, se objevuje i v pohanské dob a je lákavé ji srovnat. Snorri Sturlusson odvozuje v Sáze o Ynglinzích pvod skandinávských dynastií od boha Ódina. Snorri byl kesan a psal ve kesanské kultue, co jeho mytologická pojednání muselo njak poznamenat. S existencí pohanských boh se vypoádal euhemeristicky, tedy definoval bohy za nkdejší význané lidské osobnosti, které si pak lidé zboštili. Tak ml dopadnut i Ódin (kap. 9): „Ódin zemel ve Švédsku, podlehnuv nemoci. … Oznámil, e odchází do Domoviny boh a tam své pátele uvítá. Švédové mínili, e se odebral do staroslavného Ásgardu a bude tam ít navky. Tehdy zaali Ódina znovu uctívat a vzývat. Vili, e se zjevuje ped velkými bitvami. Tu pak jednm urí vítzství a druhé povolá k sob, a obojí platilo za dobrou sudbu.“ 15)
Snorri psal svá díla po v první polovin 13. století, njakou dobu po zavedení svatoolafské ideje vného krále. Je tedy teoreticky moné, e norská církev také znala názor, e bh Ódin shlíí shry na svj lid. Ódina by jejím zásahem nov nahradil nový patron, svatý Olaf...

Olafv kult v dob luteránství


U Viking se s oblibou diskutuje jejich náboenský pragmatismus. Vychází to nejvíce z píklad, jak vikinští kupci pijímali slib ktu (primsignatio), aby mohli obchodovat s kesany. Po skonení obchodu na slib ktu zapomnli.16)
Mnohem vtším pragmatickým krokem v djinách severských zemí bylo pijetí protestantismu rozhodnutím dánského krále Kristiána III. r. 1536. Luteránství toti ve své kritice církve útoilo na její bohatství a král tak mohl pistoupit ke konfiskaci církevního majetku. A to se postupn událo v celém dánském království s patiným efektem (teba na Islandu vlastnil skálholtský biskup jednu jedenáctinu veškeré uitkové pdy) a k protestantismu konvertovalo i r. 1527 Švédsko (jeho souástí bylo i Finsko).
Zatímco v íši probíhaly letité boje mezi katolíky a protestanty, v Dánsku pišel jednorázový krok, proti kterému se nezvedla njaká silná vlna opozice. Byl to dáno i tím, e král vládl více mén absolutisticky; také naízení o zavedení luteránství v Norsku šlo spolen s absolutistickým pokynem k plné integraci Norska do dánského království.
Luteránství se dá vnímat i jako jedna ze sledu mnoha a mnoha herezí, která ovšem na rozdíl od ostatních skuten nad katolickou církví zvítzila. Heretická hnutí pranýovala obecn ono církevní bohatství a v duchovní rovin jim byla spolená snaha o návrat ke kesanským koenm. To vedlo heretiky a protestanty a k fundamentalismu, kdy mlo být kesanství oproštno od všech djinných nános a víra se mla opírat pouze o Bibli.
Terem kritiky se stal kult svatých – lidé mají uctívat Boha a ne jiné lidi. Svtec me být lidským vzorem, ale ne pedmtem uctívání a kultu. Terem fundamentalistických taení se stávala zobrazení svatých na obrazech nebo v sochách. Zde se nabízí srovnání s taením prvních misioná proti modlám, kde misionái v písemných pramenech stereotypn tvrdí, e modla není hodna úcty, protoe v ní není ádný ivot. Protestanté (nebo byzantští ikonoklasté) v podstat toté tvrdili o obrazech svatých. V eských kostelech se leckde zachovaly malby svatých s vypíchanýma oima nebo jiným poškozením, sochy svatých na gotických portálech konívaly s uraenými hlavami. Jedná se nejvíce o doklad husitských taení a nkde o památku na taení švédských vojsk za Ticetileté války.
Práv švédská vojska uštdila ránu svatoolafskému kultu, a sice v rámci livonských válek. Švédsko pi útoku na dánský stát r. 1563 dobylo Trondheim, poplenilo katedrálu a odvezlo ostatky sv. Olafa. Ostatky vrátilo, lidé opt konali pout ke hrobu svtce a byly hlášeny zázraky. Te zasáhlo Dánsko, ostatky odvezlo a zazdilo na neznámém míst. Potlaení kultu sv. Olafa mlo negativní dopad i v mezinárodním ohledu. Do Norska vedla poutní cesta, po které proudili poutníci z rzných ástí Evropy. Zajišovali kontakt se svtem, pinášeli nové vci nebo jen nové informace o dní ve svt. To všechno se zniením poutního místa mizí a zem na severní periferii Evropy se ocitá v ješt vtší izolaci.
Úcta ke sv. Olavu se obnovila v samostatném Norsku. 29. ervenec, výroí bitvy u Stiklestadu, je norským státním svátkem. Roku 1997 došlo i k obnov staré poutní cesty do Trondheimu. 17)
Na norskou královskou tradici navazuje i nynjší dynastie. Norsko bylo na jedno století souástí Švédska (1814-1905), stalo se tak v dsledku napoleonských, kde stálo Dánsko na stran poraených. Kdy Norsko r. 1905 vyhlásilo samostatnost, vybralo si v referendu o státní form monarchii. 18) Za krále byl vybrán len vedlejší dánské královské vtve, princ Karel. Karel demonstrativn pijal jméno Hakon podle posledního krále samostatného stedovkého Norska a vládl jako Hakon VII. (1905-1957). Jeho syn Alexandr pijal jméno Olaf práv podle norského svtce a vládl donedávna jakoto Olaf V. (1957-1990).

Hlavní literatura:
Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu. Lidové demokracie, Praha 1967.
Polách, P. Vladimír: Historie o starých norských králích. Veduta, eské Budjovice 2014.
Hroch, Miroslav a kol.: Djiny Norska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005.
Králík, Oldich: Nejstarší legendy pemyslovských ech. Vyšehrad, Praha 1967.

Poznámky:

1) Viz Kristiánova legenda, kap. 2: „Tu dí onen: V jaké vydávám se nebezpeenství takovou vcí, nebo co dobrého mi pinese náboenství kesanské? - Odekneš-li se, praví biskup Metodj, model a démon v nich pebývajících, staneš se pánem pán svých a všichni nepátelé budou podrobeni panství tvému a potomstvo tvé denn bude se mnoiti jako eka peveliká, v ní se stékají vody rozliných potk.“
Vize prosperity kníecí dynastie je vyjádena u rodi Haralda Krásnovlasého, sjednotitele Norska: „Královna stála v zahrad a vytahovala si ze šat trn, který se jí do nich zapíchl. Ale trn v jejích rukou vrostl ve velkou peslici, je na spodním konci zapustila koeny a shora jí vyrostly vtve, velké jako na obrovském strom. … Vtve ml nevýslovn velké, nkteré sahaly do nebetyné výšky … nkteré byly tak dlouhé, e se jí zdálo, jako by se rozprostíraly po celém Norsku, ba ješt dále.“ … Co mlo znamenat: „Král Halfdan s královnou Ragnhild zaloí rod skvlý a významný, který bude vládnout po celé zemi s velikou ctí a slávou. A nejen to: jeho moc nejednou pesáhne hranice Norska jako ty vtve na stromu královny Ragnhild.“ in: Kaa, Jaroslav (pel.): Královské ságy. Albatros, Praha 1980, s. 66 – 67.
Boivoj svolil ke ktu poté, co ho moravský kníe nechtl nechat usadit k hostin, protoe byl pohanem: „Tohoto píkoí zelelo se biskupu Metodjovi i ekl prý mu: Ach, e ty takový a tak mocný mu nestydíš se býti odstren od sedadel kníecích, akoli poíváš sám té dstojnosti kníecí, nýbr radji pro ohavnou modloslubu peješ si s pasáky sviní na zemi leeti!“ Vedou se diskuse, nakolik je tato situace reálná, nebo jen literární a legendární.
V Sáze o svatém Olavu je podobná situace psobící realisticky. K Olafovu taení ke Stiklestadu se chtli pidruit dva lapkové se svou druinou: „Král je ádal, aby se dali poktít a pijali pravou víru - ´a potom jete se mnou a budete se u mne tšit velké vánosti. Nechcete-li však, pak se vrate ke svému emeslu.´ Afrafosti odpovdl, e kesanství nepijme, tak odešli. Tu pravil Gaukatóri: ´Je to pro nás velká hanba, e nás tento král vyhání od svého vojska. Nikdy díve se mi nestalo, abych nebyl povaován za rovnocenného spoleníka.´“ (kap. 201) Oba brati nakonec kest pijali, aby mohli do bitvy. (kap. 204)
2) Teštík, Dušan: Poátky Pemyslovc. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s. 370 – 373. Rodinný stav eny podle jejích vlas v prostedí germánských Anglosas potvrzuje i Jan ermák: „Dlouhovlasost se v tradiním výkladu povauje za píznak svobodného stavu nebo panenství.“ In: ermák, Jan: Jako kdy dvoranou prolétne pták; Antologie nejstarší anglické poezie a prózy /700 – 1100/. Triáda, Praha 2009, s. 492.
3) https://www.csfd.cz/film/1772-vikingove/prehled/
4) Kristiánova legenda, Pídavek.
5) Jak rozebírá Merhautová, Aneka: Vznik a význam svatováclavské pilby. In: Pemyslovský stát kolem roku 1000. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 85 – 92.
Protitezi a obhajobu Krista na svatováclavské pilb zastává Slavíek, Václav: Pilba kníete Václava svatého - http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=prilba-knizete-vaclava-svateho&cisloclanku=2018020001
6) Sigurd zabil draka Fáfniho, který steil prokletý zlatý poklad (jedná se o toté "zlato Nibelung" nebo zlatý "ohe Rýna" v pozdjším podání Richarda Wagnera, pvod tragédie celé operní skladby). Sigurd a Fáfni spolu prohazují pár slov:

Fáfni:
"Pilbu hrzy jsem
proti hrdinm ml,
kdy jsem hlídal planoucí poklad.
Sám jsem se domníval,
e silnjší všech jsem,
e se mn neme ádný rek rovnat."
Sigurd:
"Jak divá sa jsi
prudce syel
a nahánl hrzu.
Zloba myslím vzkypí
v myslích rek
pod podobnou pilbou."

Viz Píse o Fáfnim 16 – 19, in: Edda, pel. Heger Ladislav: SNKL, Praha 1962, s. 300 – 301.
7) Pízvisko „dobrý“ neznamenalo „dobrotivý“ nebo „hodný. V severské spolenosti se tak oznaoval král, který zavádl zákony. Hakon Dobrý zavedl zákoníky pro kraje gulathingský a frostathingský. Magnus Dobrý, syn sv. Olafa (1035 – 1047), sestavil nedochovaný zákoník s názvem Šedá husa. Norské zákoníky sjednotil král Magnus V. Dobrý (1260 – 83), zvaný té Zákonodárce. Svod jeho zákon se stal i vzorem pro pepracování práva islandského.
V dánské roskildské kronice se pak lze doíst, e král Erik Dobrý (1095 – 1103) zavádl nespravedlivé zákony. A i pesto ml toto pízvisko... Viz: Busck, Steen; Poulsen, Henning: Djiny Dánska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 28.
8) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích. Odeon, Praha 1988, s. 126.
9) In: První pokraovatelé Kosmovi. Melantrich, Praha 1950, s. 18.
10) K peetím více nap. Vaníek, Vratislav: Svatý Václav. Paseka, Praha/Litomyšl 2014, s. 232.
11) emlika, Josef: Pemysl Otakar II. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, s. 183.
12) Harald Krutý nabyl bohatství v gard byzantského císae, odkud se vrátil do Norska. Jeho hlavním nepítelem byl dánský král Sven Estridssen a norsko-dánské válce padlo za ob i nejstarší dánské vikinské msto Hedeby. Haraldv zrak se nakonec obrátil k typickému vikinskému cíli, tedy k Anglii. R. 1066 zasáhl do nástupnických boj o anglický trn, ale padl brzy po vylodní v bitv u Stamford Bridge.
Tý vítr, který hnal do Anglie Nory, drel v pístavech Normandie vojsko Viléma Dobyvatele. To netrvalo dlouho a do Anglie vpadli i Normané. Anglické vojsko se po bitv na severu zem rychlým pochodem pesunulo na jih, kde po celkovém heroickém vyptí a vyrovnaném boji podlehlo Normanm ve známé bitv u Hastingsu.
13) Polách, s. 34 – 35.
14) Foto v eském pekladu kroniky Adama Brémského in: Adam Brémský: iny biskup hamburského kostela. Argo, Praha 2009, s. 119.
15) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích, s. 142.
16) Osobn jsem na rozpacích, jestli takové pragmatické chování pipsat Vikingm více ne jiným. Vikingové se nap. nechávali opakovan poktít kvli ekonomickým výhodám: „V 9. století se ve Francii jeden Viking piznal, e se dal celkem 21x poktít jen proto, aby získal darem kestní košili.“ In: Teštík, Dušan: Poátky Pemyslovc, s. 326.
Stejn se ale chovali o staletí pozdji i koovní Cikáni, kteí za kestní košili a drobný peníz pro novoktnce nechávali na rzných místech svého putování opakovan ktít své dti…
17) Viz https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom
18) Pro monarchii se vyslovily ti tvrtiny hlasujících. Je to zajímavé ve srovnání s Islandem, který vyhlásil samostatnost na Dánsku r. 1944 a kde se v referendu vyslovilo 95% hlasujících pro republiku. Norskou bylo neustále souástí njaké monarchie – zprvu mlo vlastní dynastii, dvakrát bylo souástí švédské monarchie, dlouhou dobu bylo souástí monarchie dánské. Island byl naopak zaloen norskými vysthovalci, kteí prchali ped násilným sjednocováním Norska v podání krále Haralda Krásnovlasého. Takové proívání vlastní identity od stedovku se promítá takovýmto oividným zpsobem i v moderní dob.

Zdroj obrázk: Wikimedia Commons