bitva na Moravském poli

Habsburkové a české země 1. část – Přemyslovci kontra Habsburkové

O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.

Mikuláš Opavský

Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.

Václav II.

Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.

Záviš z Falkenštejna, část druhá, Záviš a Kunhuta

„Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností, jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně.“ (František Palacký, Dějiny národu českého)