husitství

Páni z Říčan. Rod erbu trojlistu ve středověku

Páni z Říčan. Rod erbu trojlistu ve středověku

Mezi šlechtickými rody, které sehrály důležitou úlohu v českých dějinách v období posledních králů dynastie Přemyslovců, byl i rod erbu trojlistu. Ten se ve svých počátcích nazýval podle Všechrom u Strančic, a až později můžeme jeho členy označit jako pány z Říčan.

Diviš Bořek z Miletínka

Nižší šlechtic původem z Hradeckého kraje se stal jedním z nejdůležitějších husitských politiků. Úchvatem majetků Opatovického a Sezemického kláštera získal rozsáhlý pozemkový majetek, který mu umožnil přesídlit na Kunětickou Horu. V průběhu své kariéry byl hejtmanem v Hradci Králové, Chrudimi, Litomyšli a Vysokém Mýtě. Na závěr svého života většinu majetkových zisků legalizoval, zhruba dva roky byl i purkrabím Pražského hradu. Jako voják měl střídavé úspěchy, často prohrával. V nejdůležitější bitvě u Lipan, které velel, ovšem zvítězil.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (III. díl – Boj o českou korunu)

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Husité v Polsku

Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.