Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky, ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.
Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.
Dnes neznámý vedlejší přemyslovský rozrod sehrál v Čechách knížecích a královských v 12. a na počátku 13. století nezanedbatelnou roli. Od bratra druhého českého krále - obránce bratrových zájmů, přes udělení Čech v léno, až k vyhnanství a vymření větve ve Slezsku.
Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.
Přemysl Otakar I. je významnou postavou našich dějin a jedním z nejvýznamnějších českých králů. Proto možná trochu zarazí, jak málo víme o letech, kdy se neúčastnil vlády, ať už jako markrabě moravský, český kníže nebo český král. Jak to tedy bylo s Přemyslovými exilovými či nám jinak neznámými roky?
24. října 1992, v době, kdy byl rozpad Československa (nebo vznik České republiky) na spadnutí, se špičky budoucí české politické scény sešly na Vyšehradě na při slavnosti obnovení českého státu. Nejprve zazněl chorál Hospodine, pomiluj ny, následovaly projevy a položení věnce k pamětní desce Vratislava II, tou dobou 900 let mrtvého. Politická representace se tak přihlásila nejen k státnické tradici doby Vratislava II. (a potažmo celého středověku a obecně minulosti), ale také k významné roli Vyšehradu v této tradici. K čemu se přihlašovali?
Již samotný titul mé seminární práce vypovídá, jakou tématikou se budu v práci zabývat. Svatý Václav - to je onen muž, tedy hlavní hrdina, kterého Češi považují za hlavního patrona naší země a vnímají jej jako symbol české státnosti.
Vratislav, prvorozený syn Přemysla Otakara I. z jeho prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, zůstává postavou poněkud ve stínu dalších osobností a stranou zájmu historiků. Jaký měl tento muž, jehož mohla kdysi čekat velká kariéra, život?
Přemysl Otakar I. dosáhl snad všeho o čem jeho předchůdci v 11. a 12. století snili. Nepovedlo se mu dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, ale stal se prvním dědičným českých králem, zrušil seniorát a zavedl primogenituru. Svému synu Václavovi I. zanechal politicky stabilní, ekonomicky a kulturně vzkvétající zemi.
Slavníkovské mincování má dosud mnoho nevyřešených otázek, sporných interpretací opisů denárů. Často publikované jsou úvahy o tzv. Vojtěchově denáru.