Česko-polské boje o bytomskokozelské kníectví v letech 1281-1355
Autor: Szymon Solak . Vydáno dne 26. 05. 2019 (3058 přečtení)
Kníectví kozelskobytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení kníectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příli velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnení doby. Kníectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s kníectvími: těínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, kníectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře kníectví bytomsko-kozelské přináleí k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo kníectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě kadé kníectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu kníectví krakovského jen formálně.
První vládce kozelsko1-bytomského2 kníectví se stal Kazimír Bytomský, který vládl v letech 12811303 (narodil se mezi lety 1253-1257 a zemřel roku 1312). Kníe vybudoval ve městě Bytom hrad, městské hradby a učinil z něho hlavní město Kníectví bytomsko-kozelského. Ze začátku vládl společně s bratrem Bolkem I. jako kníe opolsko-bytomský v letech 1281/2-1284. Dále v letech 1284-1312 samostatně jako kníe bytomský. W Kozlí a Toku vládl v letech 1281-13053. W roce 1264 byl Kazimír pasován na rytíře králem Přemyslem Otakarem II. (1253-1278)4. Okolo roku 1278, Kazimír uzavřel sňatek s Helenou5, která byla neznámého původu. Z jejich manelství vzelo pět synů: Boleslav, Vladislav, Měek, Siemowit, Jiří a té dcera Marie, ena krále uherského Karola Roberta6.
Polsko ovládlo Slezsko ke konci 10. století při podpoře německého císařství. V 2. polovině 12. století po rozpadu polských zemí, přila pro českou monarchii ance na obsazení Slezska. První pokusy se odehrávaly ji v roce 1038, kdy do Polska vstoupil český kníe Břetislav a spojil Slezsko s Čechami. V roce 1050 bylo Slezsko získáno zpět Kazimírem Obnovitelem. Po rozdělení polského území (po smrti Boleslava Křivoústého roku 1138 a do korunovace Vladislava I. Lokýtka roku 1320) byla polská vláda oslabená. Rozdělení na malé kníectví, boje nejen o královský trůn, ale i soupeření o hegemonii v kníectví i regionech způsobilo, e nebylo moné odolat nájezdům i záměrům sousedů získat toto území. Od Polska odpadlo Pomoří, Lubusko, v rukách Červené Rusy se dočasně ocitl Lublin. Loupeivé útoky vedli na Polsko Tataři, Litevci a Prusové. Slabost centrální i místní vlády v rozděleném Polsku vyuili Čei k zabrání Slezska, a dokonce si dočasně podmanili krakovský trůn, na přelomu XIII. a XIV. století (Václav II 1300-1305 a Václav III 1305-1306).
Mezitím dalí pokusy sjednotit Polsko se skončily nezdarem. Vzpomeňme konec vlády slezských Jindřichů, Jindřicha Bradatého (1201-1238) a Jindřicha Poboného (1238-1241) v důsledku bitvy pod Lehnicí v roce 1241. Nevydařily se ani pokusy o sjednocení Leka Bílého (přelom 12. a 13. století 1194-1227), Boleslava Stydlivého (1243-1279), Leka Černého (1279-1288), Konráda Mazovského (1241-1243). Také pozdějí pokusy o sjednocení Polska učiněné během převahy Čechů, jmenovitě Jindřicha IV. Proba (1288-1290) a Přemysla II (1295-1296) se nepovedly. Oba vládci, kdy u sjednotili části Polska, byli zavraděni. Polsko tak nebylo sjednoceným územím. Mělo nové silné sousedy, jako byl Řád německých rytířů, braniborské markrabství a čím dál silnějí Čechy. Polská vláda nebyla jednotná. Slezsko bylo rozděleno zhruba na 30 kníectví. Mnohé z nich spojené s Piastovci vedli proti Čechům ozbrojený odpor7.
České království za vlády Václava II. směřovalo svoji expanzi do Slezska. Rozdělená slezská kníectví byla podrobena Čechy silou, manelstvími a nevýhodnými politickými dohodami8.
Krátkodobé sjednocení části Polska Jindřichem IV., který spojil v jedno Dolní Slezsko s Malopolskem, zmobilizovalo Čechy do války o vliv ve Slezsku. Dne 10. ledna 1289 Kazimír Bytomský, společně s Bolkem Opolským a Měkem Těínským vzdal v Praze lenní hold Václavovi II. Kníata se zavázala pomáhat Václavu II. v jeho válce s Vladislavem Lokýtkem9. V roce 1289 se uskutečnilo setkání v Opavě, kde vznikla koalice proti kníeti Jindřichu IV., která měla překazit jeho plány na sjednocení Polska10. V dalích letech byl Kazimír věrným spojencem Václava II v jeho politice vůči polským zemím. Účastnil se české výpravy na Sieradz v roce 1292 nebo praské korunovace v roce 1297. Té se účastnil výpravy českého krále do Malopolska v roce 1292, obsazení Krakova a dále Velkopolska s Hvězdnem, kde se Václav korunoval na polského krále v roce 130011. Podmanil si Malopolsko, Velkopolsko, Kujavsko, země lenčicko-sieradzské i gdaňské Pomoří. Václav II. se tak stal současně králem Čech a Polska. Dočasné sjednocení Polska díky Přemyslu II. (1295-1296), který jako jediný vládl ve Velkopolsku a Pomoří, nebylo pro Čechy vládnoucí v Slezsku a Malopolsku ádné ohroení12.
Do dneních dnů se zachoval akt, ve kterém kníe bytomský dává své kníectví v léno Václavovi II.13 z 9. ledna 1289: Svému Pánu, uctivému a osvícenému Václavovi, nejjasnějímu králi Čech a Markraběti moravskému, Kazimír z Boí lásky kníe opolský a Pán na Bytomsku, s ochotnou neustále věrně slouit (
) Podle příkladu zaslíbení a stálé poslunosti, díky kterému z lásky pana Otakara, někdejího krále Čech svaté paměti, otec moji svaté paměti Vladislav, někdejí kníe opolský ze skutku a sloení věrnosti, který té (
) vzdal, získal ve svých časech mnoho dobrodiní, cti a ochrany (
) pokračuji ochotně ve stopách mého otce (
) Poněvad mohu být nejlépe chráněný Vámi a Vaimi nástupci, lépe ne kýmkoliv jiným, před naruováním míru nepokoji mých poddaných (
) podrobil jsem se teď (
) a chci, abych zůstal poddán navdy Vaí vládě, dědicům i nástupcům Vaim, vem králům Čech sebe, syny, dědice i mé nástupce, kníectví, města, hrady i různé mé statky a vechny barony, lechtice a jiné mé zámky a na nich kníata ijících nepřinutí ani síla, ani strach a obezřetnou radou se svolením mých synů Boleslava a Vladislava, také příbuzných, přátel, baronů a jiných lechticů kníectví mého, prahnoucí na základě oddanosti zlepit postavení synů, dědiců a nástupců mých (
) a dovolávajících se výslovně (
) různých výsad a patronských svobod, které slouí mně a té synům, dědicům a mým nástupcům (
) od Vás, Pána mého jsem přijal a od teď přijímám uvedené kníectví v léno. A Vám, Pánu mému, jsem sloil a skládám slib, nabízel vám věrnost, oddanost a poslunost navdy (
) chci, aby se stalo, e synové, dědicové a nástupci moji vichni na tomto lénu, čili kníectví byli té zavázání ke sloení slibu, věrnosti a poslunosti vůči Vám i Vaim nástupcům, kteří také budou muset přísahat přísahou a činit tak navdy. (
) I přimlouvám se výslovně (
) na základě nynějího písma a vech práv (
), které mi byli dány skrze výsady a svobody získané od Apotolského stolce nebo císařství Římského či od jakéhokoliv či jakýchkoliv vládců polských, aby (Kazimír a nástupci) nepodléhali německému císařství či jiným a neskládali jim přísahu (
)14.
Po roce 1306 v důsledku vymření dynastie Přemyslovců (1306) Václavem III, jediným vládcem Čech a Polska (1305-1306) a Uherska (1301-1305), se kníectví bytomskokozelské stalo nezávislé na Čechách. Kazimír začal spolupracovat s novým krakovským kníetem Vladislavem Lokýtkem (1306-1333)15. V roce 1306 dolo k nezvyklé události v dějinách kníectví a poměrů polsko-uherských, čili sňatku dcery Kazimíra Marie s Karlem Robertem16, kníetem neapolským, který usiloval o uherskou korunu po vymření Arpádovců. Synové Kazimíra Boleslav a Měek získali vysoké církevní pozice: arcibiskupství a biskupství v Uhrách.
V domácí politice se Kazimír projevil jako patron církve. Udělil mnoho privilegií Řádu boího hrobu v Miechově. Zaloil novou budovu bytomského pitál a kostel Svatého ducha. Ji za ivota vládce v roce 1303 se kníectví rozdělilo na tři malé kníectví: Toecké, kde vládl Boleslav; Kozelské, kde vládl Vladislav a samotné Bytomské17. Kazimír zemřel 10. března 1312. Místo jeho pochování není známé18.
Kazimírova politika směřovala k budování spojenectví skrze sňatky. Úspěchem kníete bylo manelství dcery Marie Bytomské (1295-1317) s kníetem Neapolským. V roce 1306 se stala Marie první enou Karla Roberta, kníete Neapolského19 z dynastie Anjouovců. Poněvad v roce 1308 Mariin mu ovládl uherský trůn, stala se tak královnou. Svazek byl bez potomků20. Spojenectví polsko-uherské bylo nezvykle důleité proti nárokům Čech na uherský a polský trůn. Jako ena krále Uher Marie měla vliv na obsazení církevních úřadů v Uhrách svými bratry: Boleslavem (arcibiskupa ostřihomský)21 a Měkem (biskup v Nitře a Veszprému)22. Korunovace Marie na královnu Uher posvětil biskup veszprémský Benedikt z Székesfehérváru. Marie zemřela 15. prosince 1317 v Temesváru. Pochována byla v Székesfehérváru, v bazilice Panny Marie23.
Po smrti Kazimíra na kozelský a bytomský stolec usedl Vladislav Bytomský (narodil se mezi lety 1277 a 1283, zemřel před 8. zářím 1352). V letech 1303-1337 vládl jako kníe kozelský. V roce 1316, kdy dosáhl plnoletosti, se stal Vladislav nezávislým kníetem kozelským a od roku 1316 kníetem bytomským. Do té doby kníectví řídil jeho bratr Siemowit. Po zvolení bratrů Boleslava a Měka do církevních úřadů a jejich odjezdu do Uher, Vladislavovi připadl Siewierz i Toek24. Vladislav zápasil s prázdnou pokladnou. Finanční problémy při správně kníectví ho donutily k prodeji části svého kníectví. V roce 1337 Vladislav předal těínskému kníeti Kazimírovi Siewierz a opolského kníeti Bolkovi II. hrad v Kameni nedaleko Toka. Dne 21. ledna 1334 zastavil za 4000 hřiven stříbra kníeti ratibořskému Lekovi kozelské kníectví. V případě jeho smrti bez potomků se Kozel měl vrátit do hranic Bytomska. Po dvou letech zemřel Leek Ratibořský a v roce 1336 se Kozel vrací pod vládu Vladislava. V roce 1337 Vladislav vydělil Kozel nejstarímu synovi Kazimírovi a v roce 1340 Vladislav vydělil bratru Siemowitovi kníectví hlivické25.
Po získání vlády v Čechách lucemburskou dynastií Polsko nebylo schopno, jakkoliv usilovat o Slezsko26. Za vlády Vladislava Lokýtka (1306-1333)27 při Polsku stáli pouze synové kníete Bolka I. Svodnického Bernard, Boleslav II. Minsterberský a Jindřich I. Javorský28. Dále Boleslav II. Lednický, Jindřich VI. Vratislavský a Boleslav II. Opolský. Zbylá kníata zůstala závislá na Čechách nebo Braniborsku (kníata hlogovská)29.
Na konci 3. dekády 14. století četí králové přeli do ofenzívy, kdy nutili slezská kníata ke skládání lenních slibů30. Dne 19. února 1327 Vladislav spolu s mladími bratry Jiřím a Siemovitem sloil lenní slib v Opavě31 českému králi Janu Lucemburskému32. Do dneního dne se zachoval dokument, ve kterém kníe bytomský činí ze sebe vazala Jana Lucemburského33. My, Vladislav, kníe kozelský, ohlaujeme a oznamujeme vem obsah tohoto listu, e jsme kníetem a vazalem Pána naeho Jana, nejjasnějího krále Čech a Polska a hraběte lucemburského. Od něho budeme chtít přijmout v léno kníectví nae kozelské s jeho městy: Kozlím, Bytomem, Pyskovicami a hrady: Tokem a Slavěvicemi (
), ve jménu naem i nástupců naich kníat kozelských (tehdy) by mělo být přijato přes tého krále, Pána Čech, jeho dědiců nebo nástupců (
) Toto nae písemné svědectví je vydáno v Opavě léta Páně 1327 (v den) 11 března34.
Během polsko-české války v letech 1345-1348 Vladislav přeel na polskou stranu. V Dolním Slezsku udeřila polská výprava vyslaná na pomoc věrnému spojenci Polska Boleslavu II. Malému. Poláci bránili Svídnici i Wschow35. Polská vojska i spojenecké uherské oddíly udeřily na ory, Rybnik i Pszczynu, ale byly odraeny36. Dodnes se zachovala listina z 15. února 1346 vydaná v Bytomi , ve které kníe Vladislav Bytomský slibuje věrnost Kazimíru Velkému, e nebude pomáhat Čechům proti Polsku. dokumentu: My, Vladislav, z Boí lásky kníe bytomský, uzavřeli jsme také porozumění se slavným Panem Kazimírem, králem polským (
) ke vzniku míru, a to tak, e slibujeme tému králi a pánu Polska, e nebudeme vpoutět do naich hradů ádného jeho nepřítele a zvlátě krále a Pána Čech, markraběte Moravského, kníete Jana, jeho slavné syny, Mikuláe, kníete opavského, nebo starosty (
) tak dlouho, dokud nebude uzavřená dohoda mezi samým králem a pánem Polska z jedné či králem a Pánem Čech z druhé strany (
) Vydané v Bytomi den po svatém Valentýnu roku v roce 134637.
Vladislav byl dvakrát enatý. Poprvé s Beatou, dcerou Oty V. Braniborského (vdova po Boleslavu I., kníeti svidnickém), poté z Ludgardou Meklenburskou, pokrevní příbuznou Oty I. tětínského. V prvním svazku s Beatou se dočkal dcery Eufemie (ena Konráda I, kníete olenického) a syna Kazimíra. Ze svazku s Ludgardou se narodili Boleslav, Beata (ena hraběte von Hardeck), Elena (řeholnice v dominikánském kláteře), Aneka a Kateřiny (jeptiky v v cisterciáckém kláteře v Třebnici. Vladislav zemřel v roce 1352 před 8. zářím. Není známo místo jeho pohřbu38. Za ivota Vladislava dolo k potvrzení smlouvu umoňující dědit enám českým králem Karlem IV. To umonilo rozdělení bytomsko-kozelského kníectví mezi olenické a těínské Piastovce v roce 135539.
Dne 8. května 1337 v Kozlí Kazimír Těínský kupuje od Vladislava Bytomského kníectví Seveřské40.
Dne 2 února 1347 Jaroslav ze ternberka uzavřel dohodu s Vladislavem Bytomsko-kozelským o sňatku své dcery Markéty se synem kníete Boleslava. Věno Markéty bylo ve výi 60 hřiven praských groů polské míry zapsaný na vsi Zakrzów41.
Po smrti Vladislava kozelské kníectví zdědil syn Kazimír (narozen okolo roku 1312 zemřel po roce 1342), kníetem byl od roku 1337 a do let 1342/1347. Kazimír byl z prvního manelství otce s kněnou Beatou Braniborskou. V roce 1337 Kazimír získal od otce kníectví kozelské (navrátilo se ze zástavy po smrti kníete ratibořického Leka, který neměl potomky). Formálně vládl od roku 1339, kdy byl oficiálně uveden do úřadu. V roce 1342 kníe zůstal exkomunikovaný v důsledku neplacení svatopetrského haléře. Zemřel po roce 1342 (jistě před rokem 1347) a místo jeho uloení není známé. Té není známo, zda měl enu nebo děti42.
Kazimír Kozelský se připojil do protičeské koalice slezských kníat. Nepoutěli do měst česká vojska. Té se nezúčastnili korunovace českého krále Karla IV. V roce 1346 vstoupila vojska Kazimíra Velikého na území kníectví ratibořského, ale byla z něho vytlačena. Vojenská poráka způsobila ztrátu Slezska43. V důsledku míru v Namyslowie z 22. listopadu 1348 Slezsko připadlo Čechům44. Kazimír Veliký se zřekl Slezska výměnou za rezignaci Jana Lucemburského z práv na polskou korunu. Český král získal dodatečně také 20 000 kop praských groů45. Po míru v Namyslowie v roce 1348 Vladislavovo kníectví přelo pod českou korunu46.
Posledním kníetem byl Boleslav Kozelský47, který té vystupuje jako kníe v Bytomi (narodil se roku 1332, zemřel roku 1354 nebo 1355) kníetem kozelským v letech 1342-1347 nebo 1355, poslední muský představitel bytomských Piastovců. V roce 1352 po smrti otce Vladislava se Boleslav stává také kníetem bytomským. Boleslav byl i přes velikost svého panství českým vazalem, bez naději na monost náleet pod korunu polskou nato být nezávislý. V roce 1354 se účastnil výpravy českého krále Karla IV. do Itálie pro císařskou korunu. Během výpravy zemřel v roce 1355 a byl pochován v katedrále ve Venzone. Na jeho náhrobku můeme vidět znamení orla a číst nápis: HEC. EST. SEPULTURA DNI. BOLESLAI DUSIC. COSLENSIS ET BITHUM (to je hrob pana Boleslava, kníete kozelského a bytomského). Přípustné datum smrti je poslední měsíc roku 1354. Boleslav byl enatý od roku 1347 s bohatou Markétou ze ternberka. Jeho moravské manelství výrazně svědčí o smíření se s osudem a geopolitikou. Z manelství se dočkal třech dcer Alběty Bytomské (ena těínského kníete Přemysla I. Noska), Eufemie Bytomské (eny kníete Václava Falkenberského) a Boleslavy (1342-1427/1428), která plnila funkci abatye cisterciaček v Trzebnicy.
Kníectví bytomsko-kozelské, po smrti Boleslava v roce 1355 na základě smlouvy uzavřené jetě za ivota otce Vladislava bylo rozdělené mezi nejblií příbuzné - kníata olenická a těínská (Přemysl I. Nosek), Kozel připadl Konrádovi Olenickému, oeněnému v roce 1333 s Eufemii, dcerou Vladislava Bytomského48. Rozdělení kněství předcházelo sloení slibu věrnosti a poddanství vůči králi v den vyhláení. Dne 4. října český král uznal nárok olenických a těínských kníat na bytomsko-kozelské kníectví. V královském dokumentu lze číst: Karel IV (
) císař římský (
) a král Čech oznamujeme vem, e pokud by povstala pochybnost ohledně kníete kozelského a bytomského nebo pána hradů Toszka a Pyskowic (
) mezi Nejjasnějím Konrádem Olenickým a Kazimírem Těínským z jedné a Bolkem Opolským, Bolkem Falkenberským, Albertem Střeleckým a Janem Osvětimským z druhé strany kníat naí Koruny české, na základě stálých proseb vznáených k nám na Praském hradě (
) rozhodli jsme s velkou rozvahou, s radou kníat zmíněné Koruny a zasedajících hodnostářů, vydáme soudní verdikt a výrok, e zmíněná kníata olenická a těínská mají vládu nad kníectvími kozelským a bytomským a nad hrady Tokem a Pyskowcem a k nim přináleejícímu okolí (tý hradů) způsobem (jak je zmíněno) dědictvím přes privilegia na základě naeho soudu. Zdůrazňujeme to, e kníatům olenickým a těínským přináleí vechna práva, které náleela nedávno zemřelému Nejjasnějímu kníeti Bolkovi kozelskému (
) Peče Nejjasnějího Vládce a Pána Karla IV. (
) V Praze léta Páně 1355 (
) čtvrtého dne na měsíce října, v desátém roce panování v Čechách, v prvním roce panování jako císař Praha 4. října 135549.
Dávné kníectví kozelsko-bytomské zůstalo s vlastní samosprávou pod vládou Koruny české v letech 1348-1515. Pod Svatováclavskou korunou se kníectví nalézalo od let 1348-1742, a do zisku Slezska Pruskem.
Poznámky:
1/ Po smrti Vladislava v letech 1281 nebo 1282 jednotné kníectví opolskoratibořické bylo rozděleno na čtyři části: Opolsko, Bytomsko, Ratibořicko a Těínsko. V počátku se oddělila kníectví opolské a ratibořské. Následně těínské a bytomské. Kníectví opolsko-ratibořské následně vzniklo v důsledku rozpadu Slezska na dolní a horní ve 2. polovině 12. století. Dokončilo se tak tehdy rozdělení Slezska mezi syny Boleslava Vysokého a Měka I. Křivonohého. F. Hawranek, Zarys dziejów lšska Opolskiego, w: Wypisy do dziejów powiatu kozielskiego, pod red. F. Hawranka, Opole 1975, s. 11. B. Zientara, Mieszko Plštonogi, w: Poczet królów i ksišżšt polskich, pod red. A Garlickiego, Warszawa 1998, s. 131-135. Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, Wrocław 2002, s. 48-49. M. Lis, Górny lšsk, Zarys dziejów do I wojny wiatowej, Opole 1993, s. 21. S. Mizia, Historia lšska, Popularny zarys dziejów, Wrocław 1997, s. 16-19. A. Weltzel, Geschichte der Stadt, Herrschaft und Ehemaligen Festung Kosel, Band 1, Politische Geschichte, Kosel 1888, Paderborn 2016, s. 27.
2/ J. Rajman, Dzieje Kola na tle okolicznych osad redniowiecza, w: Kędzierzyn-Kole, Monografia miasta, pod red. E. Nycza i S. Senfta. Opole 2001, s. 38-39.
3/ První zmínka o hradu Kozel se objevuje v roce 1106, v polské kronice Galla Anonyma. Hrad měl podlehnout poáru během polsko-české války. V roku 1108 hrad Kozel odolal českým nájezdům. V důsledku války byl dobyt hrad Ratiboř. Pofesor Włodzimierz Kaczorowski se domnívá, e Kozel byl obrannou základnou v oblasti Čech a Moravy. V roce 1133 hrad Čei zničili. Postupně obnovovaný od roku 1155 byl sídlem kastelánů. Gall Anonim, Kronika Polska, Wrocław 2003, s. 103, s. 113. J. Rajman, op. cit., s. 21-39. Válka i mír v dějinách tvrze a města Kozel, pod red. E. Nycza, S. Senfta, Opole 2007. R. Żabicki, Z kart znanej i nieznanej historii Miasta Kola, Kędzierzyn-Kole 2006.
4/ V okolí Bytomi se nacházejí loiska surovin, rudy cínu a olova, uhlí, břidlice, elezné rudy, stříbro i písek a těrk. Hraditě Bytom bylo postaveno asi v 7. nebo 8. století. Město bylo zaloeno roku 1254, na základě dřívějí osady. Bytom, Zarys rozwoju miasta, pod red. W. Długoborskiego, Warszawa 1979, s. 10 i dalsze. Zob. J. Drabina, Miasta lšskie w redniowieczu, Katowice 1987, s. 46-76.
5/ K. Jasiński, Rodowód Piastów lšskich, Piastowie wrocławscy, legnicko-brzescy, widniccy, ziębiccy, głogowscy, żagańscy, oleniccy, opolscy, cieszyńscy i owięcimscy, Kraków 2007, s. 517. Piastowie, Leksykon biograficzny, pod red. K. Ożoga i S. Szczura, Kraków 1999, s. 725 i dalsze. K. Jasiński, op. cit., s. 517 i dalsze. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, Bytom 2010, s. 31.
6/ Historia lšska. Tom 1, Do roku 1763. Częć 1, Do połowy XIV w., pod red. K. Maleczyńskiego., Wrocław 1960, s. 499.
7/ Je moné připustit ruský původ Heleny, existuje té hypotéza litevské nebo česká. Marie je povaovaná za dceru kníete haličského Lva I. z dynastie Rurikovců. K. Jasiński, op. cit., s. 518.
8/ S. Mizia, op. cit., s. 20. R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dšbrowski, op. cit., t. 1, s. 354-355. Historia lšska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1, s. 510-528.
9/ K. Popiołek, Historia lšska, Od pradziejów do 1945 roku, Katowice 1984, s. 41 a dál. R. Heck, M. Orzechowski, Historia Czechosłowacji, Wrocław 1969, s. 58 a dál.
10/ R. Heck, M. Orzechowski, Historia Czechosłowacji, Wrocław 1969, s. 58 a dál.
11/ K. Popiołek, op. cit., s. 41 i dál.
12/ W. Korta, op. cit., s. 93.
13/ Historia lšska. Tom 1, Do roku 1763. Częć 1, Do połowy XIV w., pod red. K. Maleczyńskiego., Wrocław 1960, s. 534 a dál.
14/ M. Lis, op. cit., s. 22-24.
15/ J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 32.
16/ J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom redniowieczny, Przekazy ródłowe 1123-1492, Opole 1985, s. 59.
17/ J. Baszkiewicz, Władysław I Łokietek, w: Poczet królów
, s. 238-246. Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, Wrocław 2002, s. 70-71.
18/ W. Felczak, Historia Węgier, Warszawa 1966, s. 54-61.
19/ Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 62-63.
20/ Piastowie, Leksykon biograficzny, pod red. K. Ożoga i S. Szczura, Kraków 1999, s. 725-726.
21/ Po smrti Marie se Karel Robert jetě dvakrát oenil. V roce 1318 si vzal Beatu Lucemburskou, dále v roce 1320 si vzal za enu Albětu Polskou, se kterou se dočkal potomků. Zemřel v roce 1342. W. Felczak, op. cit., s. 54-61. Piastowie, Leksykon biograficzny
, s. 736.
22/ Ve starí literatuře se udává, e z manelství vzely dvě dcery. . K. Jasiński, op. cit., s. 534.
23/ Piastowie, Leksykon biograficzny
, s. 730-731.
24/ K. Jasiński, op. cit., s. 533.
25/ Piastowie, Leksykon biograficzny
, s. 736.
26/ Od roku 1321 spravoval kníectví v čase nepřítomnosti bratrů. V roce 1328 po smrti Boleslava a následné rezignaci Měka na kníectví, mu připadly Toek i Siewierz. Piastowie, Leksykon biograficzny
, s. 732-733.
27/ Tamté, s. 732-733.
28/ Dolny lšsk, pod red. K. Sosnowskiego i M. Suchodolskiego, Poznań-Wrocław 1948, s. 28.
29/ W. Korta, op. cit.,, s. 95-99. Historia lšska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1., s. 544-552. Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 70-71.
30/ Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 70-71
31/ Dolny lšsk, pod red. W. Biełowicza, Wrocław 1963, s. 14.
32/ Historia lšska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 77-79.
33/ J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 41.
34/ M. Lis, op. cit., s. 30-32. R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dšbrowski, op. cit., t. 1, s. 406. S. Mizia, op. cit., s. 21. W. Korta, op. cit., s. 95-100.J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 41.
35/ Historia lšska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1, s. 553.
36/ J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom redniowieczny, s. 95. Originál je uchován ve Státním archivu v Praze.
37/ W. Korta, op. cit., s. 95-99.
38/ A. Weltzel, op. cit., s.66.
39/ J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom redniowieczny, s. 108.
40/ K. Jasiński, op. cit., s. 528.
41/ J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom redniowieczny, s. 113.
42/ Tamté, s. 103.
43/ Tamté, s. 109.
44/ K. Jasiński, op. cit., s. 543
45/ R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dšbrowski, op. cit., t. 2, s. 17 a dalí
46/ M. Komaszyński, Tysišc lat Wrocławia, Wrocław 1960, s.24-25.
47/ J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 42-43.
48/ K. Popiołek, op. cit., s. 55-59.
49/ J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000
, s. 41-42. R. Pacułt, Zarys dziejów powiatu kozielskiego, w: Wypisy do dziejów powiatu kozielskiego, pod red. F. Hawranka, Opole 1975, s. 88.
50/ R. Pacułt, Zarys dziejów powiatu kozielskiego, w: Wypisy do dziejów powiatu kozielskiego, pod red. F. Hawranka, Opole 1975, s. 88.
51/ J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom redniowieczny, s. 113
Celý článek |
Komentáře: 0 |
Přidat komentář |
Záloky:
