Svatý Olaf je nejznámějí norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, e jakoto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému kníeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie jetě nestačí ke ztotonění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě lií, jak uvidíme.
Podoba obou světců ale přivádí i k tomu, jak si byl částečně podobný raný český a raný norský stát, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturní výměna obou území.
Vikinská doba se vyznačovala kořistnými
nájezdy stejně jako
ovládáním obchodních cest.
Po nucených ústupech z dobytých pozic
vyuívali vikinští
náčelníci nabyté bohatství
k upevnění moci ve svých mateřských
zemích.
Symbolem vikinských nájezdů jsou útoky
na bohaté, ale bezbranné
kláštery. Křesanství se ale stalo
také dalším importem Vikingů do
Skandinávie. Pomáhalo toti upevňovat
královskou moc. Zatímco v pohanské
společnosti byl král sluebníkem kmene,
který vedl i pohanský kult, křesanská
idea mu zaručovala z hlediska náboenství
nedotknutelné postavení.
Tady vystupuje analogie s českým státem
prvních Přemyslovců. Přemyslovská
křesanská dynastie přebírá moc nad
celými Čechami. Kdy kníe Bořivoj I.
přijímal na Velké Moravě křest z
Metodějových rukou, ptal se, co mu to přinese
dobrého. Metoděj odpověděl, e Bořivoj se stane
„pánem pánů svých“.
1)
Po ovládnutí Čech pak Boleslav I. expanduje za
hranice směrem na východ. Jeho vojsko
ovládá obchodní cestu přes
dnešní jiní Polsko a dosahuje a k
hranicím Kyjevské Rusi. Po této
obchodní cestě zároveň proudí
česká kořist, nejvíce v podobě otroků.
Máme tu před sebou obrázek mladých,
energických dynastií
čerpajících sílu z expanze a kořisti,
které následně upevňují moc doma a
vytvářejí stát.
***

Proces vojenské
expanze a hromadění majetku z kořisti vzniká
sám o sobě, bez nějakých cizích vlivů.
Přesto je i tak moné, e vikinský vliv přispěl
ke vzniku středoevropských států
přímo. V Polsku se čas od času oivuje teorie, e
první Piastovci byli vikinského původu. V
druinách středoevropských států mohli
slouit Vikingové, kteří se rádi
nechávali najímat jako elitní
bojovníci. V samotné Konstantinopoli tak
švédští
Vikingové (zvaní té
Varjagové) slouili jako osobní ochranka
samotného císaře. A Varjagové
sídlící na Kyjevské Rusi se
mohli po evropských obchodních cestách
dostat úplně přirozeně na polský nebo
český dvůr.
Dušan Třeštík přišel s
nápadem, e vrazi svaté Ludmily by měli
být právě Varjazi. Odvolává
se jednak na jména vrahů (Tunna a Gomon), která
jsou podle něj spíše
germánská ne slovanská. A pak se
odvolává na průběh vrady, kdy Ludmilu
uškrtili jejím vlastním
šátkem. To prý měla být
nápodoba vikinského pohřebního
rituálu, kdy byla vdova zabita, aby mohla ít se
svým manelem v zásvětí.
Rituální vrada vdovy měla probíhat na
bázi "svatby", kde smrt jednoho je podmínkou, aby
odešel ke svému druhovi ji zesnulému.
Výrazem svatby je právě
šátek, protoe vdaná ena si pod
šátek skryla vlasy, aby dala okolí
najevo, e je vdaná.
2)
Rituál zabití vdovy u Varjagů popsal působivě
arabský cestovatel ibn-Fadlán. Scéna
došla filmového zpracování
v díle "Vikingové; Třináctý
válečník".
3)
***
Vikinské zbraně se dostávaly do
vlastnictví středoevropských dynastií.
Skandinávského původu je
údajný meč uherského krále
Štěpána, sjednotitele Uher a takté
světce. Severské motivy vykazuje
svatováclavská přilba, resp. její
nánosek. Ten byl zřejmě původně severskou čelenkou,
která byla přichycena na přilbu.
K přilbě by se měla vztahovat scéna z Kristiánovy
legendy, kdy kníe Václav vytáhl proti
kouřimskému kníeti a oba se měli utkat v souboji
tváří v tvář: „Kdy
kníata vyšla, aby se utkala,
kouřimskému Bůh ukázal nebeské
vidění, svatého toti Václava, jak na
jeho čele se skví obraz kříe svatého.
Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a
prohlašoval, e nikdo nemůe přemoci toho, komu Bůh
takovými znameními na pomoc spěje.“
4)
Svatováclavská přilba nese nánosek ve
tvaru kříe, který mohl spatřit
kouřimský kníe. Severský původ
nánosku ale vedl některé badatele k
názoru, e na přilbě nevisí Kristus, ale
vikinský bůh Ódin.
5)
Výhrůný výraz postavy by měl
také za účel šířit strach u
protivníka, podobně jako jej šířily
dračí hlavy na přídi vikinských
lodí. V severské legendě o drakobijci Sigurdovi
se mluví podobně o „přilbě hrůzy“,
kterou měl drak na sobě.
6)
Kří na přilbách křesanského
vládce a jeho vojáků je na druhou stranu
doloený právě v Sáze o
svatém Olavu: „Král Olav měl na
své lodi sto muů a všichni byli v
kroukovém brnění a francouzských
přilbách. Většina jich měla
bílé štíty se
zlatým kříem. … Také na
čele přilb dal Olav nakreslit kří, v barvě
bílé.“ (kap. 49)
Kříe na obranných zbraních neslo
Olafovo vojsko do jeho fatální bitvy u
Stiklestadu: „Všechno naše vojsko
ponese jedno znamení, bílý znak
svatého kříe na přilbě a
štítu.“ (kap. 205)
Jsou to u samozřejmě volné asociace, ale je vidět, kolik
nových moností otevírá
srovnání středoevropské a
severské kultury raného středověku.
NORSKO
Dynastie
Úspěšný proces sjednocení
Norska nastartoval král Harald
Krásnovlasý (asi 872-933). Z jeho
mohutného potomstva vládl nejprve Erik
zvaný Krvavá sekera (asi 933 – asi
935). Více ne vlády hleděl vikinských
výprav a kdy Norové povolali z Anglie jeho
bratra Hakona (zvaný Chovanec Aethestanův, protoe byl
vychován na jeho dvoře), Erik odplul do
zámoří a brzy zahynul. Hakon (asi 935-960)
získal ještě přízvisko
Dobrý 7) a vládl úspěšně.
Po Hakonovi nastoupil syn Erika Krvavé sekery Harald
zvaný Šedý pláš
(960-970). Vládl poměrně krutě, take se zvedla
široká opozice.
Vlády se ujal jarl Hakon z Lade (970 - 995). Jarl byl
nejvyšší
šlechtický či prestiní titul, Lade
(či Hlady) byl dvorec zaloený původně Haraldem
Krásnovlasým ve středonorském
Tröndelagu. Hakon i úspěšně
odráí útoky Dánů, ale
podlehne Norovi, který se vrátí z
Anglie – Olafu Trygvassonovi (995-1000).
Olaf Trygvasson vstoupil do dějin jako horlivý křesan,
který prosazoval náboenství silou. Za
svou krátkou dobu vlády stačil r. 1000 přimět pod
pohrůkou násilí ke křesanské
konverzi celý Island. Proti Olafovi se zvedla
další opozice, synové Hakona z Lade
Erik a Sven Hakonssonové získali podporu u
dánského a
švédského krále, v bitvě u
Svoldru r. 1000 podlehne Olaf jejich přesile.
Dánský král Sven Vidlivous
tím ovládne celé Norsko.
Jiní část spravuje sám,
Tröndelag spravují jeho jménem bratři
Erik a Sven (1000-1015).
Erik r. 1014 odchází s
dánským králem Knutem do Anglie a svůj
díl přenechává svému synovi
Hakonovi Erikssonovi.
R. 1015 připluje z Anglie další viking, Olaf
Haraldsson, pozdější sv. Olaf. Roku 1016
naráí na Hakona Erikssona a
vyhání ho do anglického exilu. Olaf
postupně ovládne celé Norsko (1015-1028), jeho
největší konkurent Sven Hakonsson
umírá ve Švédsku, kdy
sbírá síly k taení na
Olafa. Svatý Olaf dotáhne to, co nestačil Olaf
Trygvasson, tedy násilnou christianizaci Norska.
Získá si ale i řadu přátel, take jeho
vláda trvá poměrně dlouho.
Olafa svrhne opět zásah zvenčí. Proti Olafovi
vytáhne král Knut, syn Svena Vidlivouse,
který zdědil a upevnil vládu nad
dánsko-anglickou říší.
Správu přenechává jarlovi Hakonovi
Erikssonovi (1028-29). Olaf prchá do ruského
exilu, odkud ho pohne k návratu zpráva o Hakonově
smrti. Olaf přichází r. 1030, kdy je ale poraen
norským selským vojskem v bitvě u Stiklestadu v
Trondheimu.
Exkurs –
krajina Norska
Olafova poslední bitva i posmrtný kult je spjat s
Tröndelagem, krajem ve středním Norsku. Ten byl ve
vikinské době centrem zalidnění této
chladné a hornaté země.
Nachází se tu půda k zemědělství, tzn.
hlavně k pastvám, i zásoby kovů v zemi.
Dvorec v Lade si v Tröndelagu vystavěl u Harald
Krásnovlasý a z něho vládl i jarl
Hakon. Další dvorec, v Nidarosu, vystavěl Olaf
Trygvasson. Zatímco za vlády
Hakonových synů Nidaros chátral a při Svenově
taení byl podpálen, svatý Olaf ho
nechal přebudovat. Pod novým jménem Trondheim se
stal místem posledního odpočinku krále
Olafa v tamní katedrále. Při katedrále
pak v r. 1152/3 vzniklo norské arcibiskupství.
Směrem severně od Tröndelagu se táhne kraj
Halogaland a za ním ily u jen laponské kmeny.
Obchodní cesta od Laponců na jih byla zvána
Severní cestou a dala jméno celé zemi
(ang. Norway, něm. Norwegen).
Nejvíce byl oceánu otevřen západ země.
Islanďané, kteří emigrovali na ostrov z Norska,
převzali ze západního Norska své
proslulé zákony. Ve středověku se stalo město
Bergen základnou německé hanzy a pro
své bohatství i počet obyvatel
metropolí Norska.
Jih Norska byl otevřen vlivům kontinentu, nejvíce před
Dánsko. Raně středověké Dánsko
zahrnovalo i dnešní
jihošvédský kraj Skane, take na
jihovýchodní Norsko byl vyvíjen
stálý dánský tlak.
Král Knut Veliký po vyhnání
svatého Olafa ovládl jih Norska přímo
(stejně jako jej ovládal jeho otec Sven Vidlivous); lze to
vnímat i jako předehru k plnému
začlenění Norska do dánského
království mezi lety 1380-1814.
Jih Norska zasáhla okrajově vrcholně středověká
populační exploze proudící ze
západní Evropy na východ.
Kolonisté přinášeli
praktické poznatky ohledně mýcení lesů
a nových zemědělských postupů. K
mýcení lesů a zemědělskému
záboru se hodil v Norsku pouze jih země, a tak k r. 1300
populačně přeskočil i Tröndelag a hlavním městem se
v moderní době mohlo ustanovit jihonorské Oslo.
VIKING A SVĚTEC
„Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl
otcem naříkajících a vdov i
utěšitele raněných;
hladovějící krmil,
ínícím poskytoval nápoj,
nahé odíval svými šaty;
nemocné navštěvoval, mrtvé
pohřbíval … Nadto osvědčoval také
pokoru trpělivost, mírnost a především
lásku. Násilím a lstí na
světě nikomu nic neodňal.“
(Svatováclavská legenda Crescente fide).
„Krví krutě zbrotil
královský meč Dány.
Černá krev z jich čela
po čepelích tekla. …
Potom projíděl král Olav zemí a
vybíral od lidu daně, anebo plenil.
Olavovi z Anglů
odpor klást se nikdo
neodváil. Nutné
bylo daně nosit,
zlato, zářné šperky.“
(Sága o svatém Olavu, kap. 15)
Klasické ivoty svatých zvané legendy
obsahují příběhy o
černobílém pojetí světa, kde je na
jedné straně světec oddaný Bohu a
činící zázraky, na druhé
straně představitelé zlého světa. Legenda byla
napsána i o sv. Olafovi, ale je zcela zastíněna
severskou ságovou literaturou.
Sága o svatém Olavu je
nejobsáhlejší z cyklu
královských ság o norských
králích, které sepsal na Islandu
literát Snorri Sturlusson. Jeho dílo
zvané Heimskringla (Okrsek světa)
začíná příchodem předků
Skandinávců pod vládou boha Ódina,
který zaloil norskou královskou dynastii, a
dílo je dovedeno do r. 1177.
Hrdinský étos byl na Severu nadřazen
ideálu světce poustevníka. Kdy norský
král Harald IV. (1217-63) válčil ve Skotsku o
zbytky bývalých norských
vikinských drav a cestou zpět umíral na
Orknejích, nechal si na smrtelné loi
předčítat právě Heimskringlu.
Norský král Olav svatý vystupuje v
ságách víc jako hrdina ne jako
světec. Je silný v boji, umí taktizovat a dostat
nepřítele do léčky, má
široký okruh přátel i
štěstí. Jeho atributem je vikinská
sekera, co je víc ne symbol svatosti symbol
vikinské brutality... Přitom e by Olaf skutečně nosil
sekeru, o tom se jinak neví. Do poslední bitvy si
podle ságy (kap. 213) nesl oštěp a
ostrý meč jménem Hneiti (Bodák).
Vikingové dávali zbraním
jména a jak píše Snorri v jednom
pojednání o severské mytologii (Jazyk
básnický, kap. 60), sekerám bylo
zvykem dávat jména obryň.8) A obrové
byli nepřátelské bytosti i pro
pohanské bohy, nato pro křesanskou kulturu.
Moné vysvětlení tohoto atributu tak
spočívá v tom, e Olaf utril od sekery jednu ze
svých smrtelných ran.
V době, kdy církev bojovala s mnohoenstvím
velmoů, měl král minimálně jednoho levobočka.
Zachovala se o něm zpráva zřejmě proto, e tento syn se stal
časem dalším norským králem
pod jménem Magnus Dobrý.
***

Příkladů svatosti se
v Olafově ivotopise nachází pomálu
oproti přehnaným líčením legend. Olaf
měl zázračně vyléčit chlapce, který
nemohl jíst kvůli nádoru v krku. Olaf po krku
přejel rukou a nádor začal mizet. Olaf měl nějaká
vidění budoucnosti, přičem vidění před jeho
poslední bitvou by odpovídala
spíše zprávám
lidí zaívající klinickou
smrt. Olafovy ostatky zázračně odolávaly
rozkladu, to je u klasický legendistický motiv.
Originální motiv svatosti skrze
vyléčení nastal u jednoho z vůdců
selského vojska Tóriho Hunda. Tóri
šel po bitvě zaopatřit padlého
nepřítele: „Při ošetření
králova těla se dotkl Tóri zraněnou rukou
královy krve a rána se mu hned zacelila. Kdy se
pak roznesla zvěst o tom, e král je svatý,
dosvědčil Tóri před vším lidem tento
zázrak, který se mu stal.“ (kap. 230)
Olafovy zásluhy o křesanství ale byly mnohem
prozaičtějšího rázu, ne je
pár zázraků. Olaf šířil v
Norsku křesanství brutálními
metodami. Ničil pohanské svatyně, nutil konvertovat lidi pod
pohrůkou smrti, trestal smrtí odpadlictví. Jak
vysvětloval, můe odpustit i zradu vůči sobě jakoto králi,
ale nemůe odpustit zradu vůči Bohu.
Pár příkladů za všechny: „Na
podzim se vydal na cestu z Borgu a zamířil nejprve do
Vingulmarky. Svou cestu zařídil tak, e se vdy
usídlil nahoře nablízku lesních
obcí, a svolal k sobě všechny jejich obyvatele a
především ty, kteří bydlili
nejdále od hlavních
sídliš, a vyšetřoval velmi důkladně,
jak se dodruje křesanská víra, a tam, kde
myslil, e je potřebí nápravy, učil
sám pravým křesanským mravům. A
vyskytli-li se lidé, kteří nechtěli upustit od
pohanství, stíhal je tvrdými tresty,
některé vyhnal ze země, jiným dal useknout ruce
nebo nohy, některým dal vyloupat oči a jiné dal
pověšet nebo postínat, ale nikoho, kdo nechtěl
slouit Bohu, nenechal bez trestu.“ (kap. 73)
„Poručil také svým lidem, aby přepadli
ty sedláky v jejich domovech, o kterých myslil,
e měli největší podíl na tom
pohanství. Někteří byli jati, některým
se podařilo utéci a mnozí byli zbaveni majetku.
Potom svolal král sedláky na sněm. A protoe
mnoho předních muů zajal a měl je v své moci,
rozhodli se jejich příbuzní a
přátelé, e slíbí
králi poslušnost, a proto nedošlo
tentokrát ke vzpouře. Tak obrátil král
všechen lid na pravou víru a ustanovil tam kněze
a dal postavit kostely a vysvětit je.“ (kap. 109)
Ani bitva u Stiklestadu se nedá vysvětlit jako bitva
křesanů proti pohanům. Křesané stáli na obou
stranách a selskému vojsku ehnal Knutův biskup
Sigurd. Ten se pak stal terčem norské zloby:
„Mnozí, kteří dříve byli
nejzarputilejšími nepřáteli
krále a nikdy nechtěli o něm znát pravdu,
prohlašovali pojednou, e je svatý, a
lidé se začali obracet s výtkami proti těm,
kteří nejvíce popuzovali k
povstání proti králi. A
nejvíce byl viněn biskup Sigurd. Lidé ho tak
nenáviděli, e pokládal za
nejrozumnější odejet ze země do Anglie ke
králi Knútovi.“ (kap. 243)
Věční
králové svatý Olaf a svatý
Václav

Svatý
Václav je brán za hlavního patrona a
ochránce Čech. Je tak opěvován ve
svatováclavském chorálu, v
nejhorším čase vyjede v čele
blanických rytířů.
Vojenskou pomoc svatého Václava vzýval
kníe Soběslav I. r. 1126 před bitvou s
říšskými vojsky krále
Lothara. Kníe nechal poslat do Vrbčan pro praporec
svatého Vojtěcha, který upevnil na
kopí svatého Václava. Jak zpravuje
Kanovník Vyšehradský: „Kdy
na sto velmoů českých i představených kostelů a
kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí
sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný,
urozený, jménem Vít, jen drel
kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v
přilbu a brnění jako Achilles, zvolal, slze
radostí, na své: ´Druhové a
bratří, buďte stálí, nebo nad hrotem
posvátného kopí vidím
svatého Václava, jak sedě na
bílém koni a oděn bílým
rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!´“
9)
Podobné vidění měli Češi v bitvě s
Uhry u Kresenbrunnu r. 1260, největším
vojenském úspěchu krále Přemysla
Otakara II.
Ochránce a patron je jedna funkce, ale svatý
Václav dosáhl ještě
vyšší mety, a sice funkce
věčného vládce. Takový
věčný král, „rex perpetuus“,
vládne zemi stále ze
zásvětí a aktuálnímu
vládci svou moc pouze dočasně propůjčuje.
Poprvé se tato idea objevuje na vůbec první
dochované pečeti kníete Vladislava II.
(1140-1172). Na pečeti je sedící kníe
s korouhví a latinským nápisem
„Mír sv. Václava v rukou
kníete Vladislava“. Další
pečetě nesou na jedné straně osobu sv. Václava s
tímto popisem a na druhé straně osobu
aktuálního kníete nebo
krále.
10)
Tyto pečetě přestal uívat teprve král Přemysl
Otakar II. Nová královská moc se
odvozovala jednak od dynastické linie z otce na syna (a ne
kmenovou volbou, přičem sv. Václav byl patronem
právě českého lidu), jednak od Boha, ne od
jednoho svatého: „Čechové dlouhou dobu
pohlíeli na královské snahy
svých kníat s nedůvěrou. Nevyhnul se tomu ani
Kosmas, hájící myšlenku o
společné vládě Oráčova rodu, z něj
právě ten nejstarší má
vládnout. Naopak královský koncept
tuto představu rozrušoval. Oslaboval ideu, v ní
vládce z masa a kostí jen fyzicky zastupuje
skutečného „pána“ země
– věčného a svatého
mučedníka Václava.“
11)
***
Norský koncept věčného krále začal
trochu později ne v Čechách a hlavně za úplně
jiných podmínek. Český koncept se
ocital v konfliktu s královskou ideou, zatímco v
Norsku měl svatý Olaf předáním
své moci propůjčit legitimitu spornému uchazeči o
trůn...
Po smrti svatého Olafa vládl jeho syn Magnus
(1035-1047) a Olafův bratr Harald Krutý 1046-1066),
poslední vikinský král Norska.
12)
Následujících asi sto let
vládli Haraldovi potomci, mnohdy i formou dvoj- nebo
trojvládí.
Po r. 1150 vypuknou bratrovraedné boje. Asi nebude
náhodou, e právě v této době (r.
1152/53) bylo zaloeno norské arcibiskupství v
Trondheimu. Církev toti prosazovala ideu jednoho
pomazaného krále, pro
vícevládí u nezbylo místo.
Do nástupnických boj zasáhl velmo
Erling Křivý, který r. 1162
poráí
stávajícího krále a
dosazuje za krále vlastního syna Magnuse
Erlingssona (1162-1184). Erling měl za enu Kristýnu, dceru
bývalého krále Sigurda
Křiáka. Nárok po přeslici nebyl nikdy dostatečně
pevný, take Erling hledá
další cestu k potvrzení Magnusovy
legitimity a nachází ho dík
spolupráci s církví.
Asi roku 1163 proběhla korunovace Magnuse Erlingssona (1162-1184),
tehdy ještě dítěte, za kterého
vládl otec. Byla to vůbec první korunovace v
dějinách Norska a nebyla zadarmo. Církev
získala majetkové výhody,
král měl uznat ideje reformního hnutí,
např. nezasahovat do volby biskupů. Na
mezinárodní scéně se král v
korunovačním slibu zavázal postavit se po bok
papee v boji s císařem Fridrichem Barbarossou.
Během korunovace byla také poprvé
zformulována idea o svatém Olavovi jako
věčném králi a jeho vztahu ke králi
pozemskému: „Korunu mu dle nově
vytvořené státní ideologie propůjčil
svatý Olaf, nebeský patron a věčný
král země. Ačkoli byl Olaf ji dříve
vnímán jako symbol norské
státnosti, korunovační rituál vztahy
mezi nebeským patronem a věčným králem
Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil.
Magnús Erlingsson a jeho budoucí
následovníci měli od nynějška norskou
královskou korunu od svatého Olafa jen
zapůjčenou, co kromě korunovačního slibu symbolizovalo i
poloení královské koruny čerstvě
korunovaným panovníkem na oltář v
nidaroském chrámu.“
13)
Svatoolafská idea je vůči
svatováclavské více umělá,
zavedená státní elitou.
Nejmocnější mu země ji pouil k legitimitě
královského titulu svého syna.
Církev ji vyuila, aby dala najevo převahu
duchovní moci nad světskou.
Třetím motivem pak můe být pocit
ohroení ze strany Dánska. Dánsko si
průběně nárokovalo moc nad celým Norskem, za
vlády Magnuse Erlingssona přímo
ovládalo jihovýchod země a do
dánského azylu mířili Erlingovi
nepřátelé. Zasvěcení norské
země patronovi norského původu by tak byl podobný
tah jako vzývání českých
patronů v bitvě Soběslava I. proti
říšským vojskům r. 1126.
Svatoolafský kult nakonec zlidověl. Sedláci se
při bouřích proti výši daní
za dánské nadvlády
odvolávali na údajné právo
svatého Olafa.
Na svatoolafskou ideu nezapomíná ani
moderní doba, titul „věčný
král Norska“ v latině i norštině nese
Olafův památník v místě jeho
rodiště.
14)
***
Magnus Erlingsson byl svren dobrodruhem jménem Sverre,
který svoji legitimitu odvozoval vůbec mlhavě jako
údajný syn bývalého
krále Sigurda Munna (zemřel r. 1155). Sverre také
přepracoval svatoolafskou ideu a prohlašoval, e mu sv. Olaf
ve snu zjevil nespokojenost s vládou krále
Magnuse. Sverre vyhrál vleklou válku a zaloil
dynastii, která vládla a do ztráty
norské samostatnosti (po které
následovalo připojení ke
Švédsku a poté k Dánsku).
***
Idea vládce, který
shlíí na svůj lid ze
zásvětí, se objevuje i v pohanské době
a je lákavé ji srovnat. Snorri Sturlusson
odvozuje v Sáze o Ynglinzích původ
skandinávských dynastií od boha
Ódina. Snorri byl křesan a psal ve křesanské
kultuře, co jeho mytologická
pojednání muselo nějak poznamenat. S
existencí pohanských bohů se vypořádal
euhemeristicky, tedy definoval bohy za někdejší
význačné lidské osobnosti,
které si pak lidé zboštili. Tak měl
dopadnut i Ódin (kap. 9): „Ódin zemřel
ve Švédsku, podlehnuv nemoci. …
Oznámil, e odchází do Domoviny bohů a
tam své přátele uvítá.
Švédové mínili, e se
odebral do staroslavného Ásgardu a bude tam
ít navěky. Tehdy začali Ódina znovu
uctívat a vzývat. Věřili, e se zjevuje před
velkými bitvami. Tu pak jedněm určí
vítězství a druhé povolá k
sobě, a obojí platilo za dobrou sudbu.“ 15)
Snorri psal svá díla po v první
polovině 13. století, nějakou dobu po zavedení
svatoolafské ideje věčného krále. Je
tedy teoreticky moné, e norská
církev také znala názor, e bůh
Ódin shlíí shůry na svůj lid.
Ódina by jejím zásahem nově nahradil
nový patron, svatý Olaf...
Olafův kult v době
luteránství
U Vikingů se s oblibou diskutuje jejich
náboenský pragmatismus.
Vychází to nejvíce z
příkladů, jak vikinští kupci
přijímali slib křtu (primsignatio), aby mohli obchodovat s
křesany. Po skončení obchodu na slib křtu zapomněli.
16)

Mnohem
větším pragmatickým krokem v
dějinách severských zemí bylo
přijetí protestantismu rozhodnutím
dánského krále Kristiána
III. r. 1536. Luteránství toti ve své
kritice církve útočilo na její
bohatství a král tak mohl přistoupit ke
konfiskaci církevního majetku. A to se postupně
událo v celém dánském
království s patřičným efektem (třeba
na Islandu vlastnil skálholtský biskup jednu
jedenáctinu veškeré
uitkové půdy) a k protestantismu konvertovalo i r. 1527
Švédsko (jeho součástí
bylo i Finsko).
Zatímco v říši probíhaly
letité boje mezi katolíky a protestanty, v
Dánsku přišel jednorázový
krok, proti kterému se nezvedla nějaká
silná vlna opozice. Byl to dáno i tím,
e král vládl více méně
absolutisticky; také nařízení o
zavedení luteránství v Norsku
šlo společně s absolutistickým pokynem k
plné integraci Norska do dánského
království.
Luteránství se dá vnímat i
jako jedna ze sledu mnoha a mnoha herezí, která
ovšem na rozdíl od ostatních skutečně
nad katolickou církví zvítězila.
Heretická hnutí pranýřovala obecně ono
církevní bohatství a v
duchovní rovině jim byla společná snaha o
návrat ke křesanským kořenům. To vedlo heretiky
a protestanty a k fundamentalismu, kdy mělo být
křesanství oproštěno od všech
dějinných nánosů a víra se měla
opírat pouze o Bibli.
Terčem kritiky se stal kult svatých –
lidé mají uctívat Boha a ne
jiné lidi. Světec můe být lidským
vzorem, ale ne předmětem uctívání a
kultu. Terčem fundamentalistických taení se
stávala zobrazení svatých na obrazech
nebo v sochách. Zde se nabízí
srovnání s taením prvních
misionářů proti modlám, kde misionáři
v písemných pramenech stereotypně
tvrdí, e modla není hodna úcty,
protoe v ní není ádný
ivot. Protestanté (nebo byzantští
ikonoklasté) v podstatě toté tvrdili o obrazech
svatých. V českých kostelech se leckde zachovaly
malby svatých s vypíchanýma očima nebo
jiným poškozením, sochy
svatých na gotických portálech
končívaly s uraenými hlavami. Jedná
se nejvíce o doklad husitských taení
a někde o památku na taení
švédských vojsk za
Třicetileté války.
Právě švédská vojska
uštědřila ránu svatoolafskému kultu, a
sice v rámci livonských válek.
Švédsko při útoku na
dánský stát r. 1563 dobylo Trondheim,
poplenilo katedrálu a odvezlo ostatky sv. Olafa. Ostatky
vrátilo, lidé opět konali poutě ke hrobu světce a
byly hlášeny zázraky. Teď
zasáhlo Dánsko, ostatky odvezlo a zazdilo na
neznámém místě.
Potlačení kultu sv. Olafa mělo negativní dopad i
v mezinárodním ohledu. Do Norska vedla
poutní cesta, po které proudili
poutníci z různých částí
Evropy. Zajišovali kontakt se světem,
přinášeli nové věci nebo jen
nové informace o dění ve světě. To
všechno se zničením poutního
místa mizí a země na severní periferii
Evropy se ocitá v ještě
větší izolaci.
Úcta ke sv. Olavu se obnovila v samostatném
Norsku. 29. červenec, výročí bitvy u Stiklestadu,
je norským státním svátkem.
Roku 1997 došlo i k obnově staré
poutní cesty do Trondheimu.
17)
Na norskou královskou tradici navazuje i
nynější dynastie. Norsko bylo na jedno
století součástí
Švédska (1814-1905), stalo se tak v důsledku
napoleonských, kde stálo Dánsko na
straně poraených. Kdy Norsko r. 1905 vyhlásilo
samostatnost, vybralo si v referendu o státní
formě monarchii. 18) Za krále byl vybrán člen
vedlejší dánské
královské větve, princ Karel. Karel
demonstrativně přijal jméno Hakon podle
posledního krále samostatného
středověkého Norska a vládl jako Hakon VII.
(1905-1957). Jeho syn Alexandr přijal jméno Olaf
právě podle norského světce a vládl
donedávna jakoto Olaf V. (1957-1990).
Hlavní
literatura:
Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu.
Lidové demokracie, Praha 1967.
Polách, P. Vladimír: Historie o
starých norských králích.
Veduta, České Budějovice 2014.
Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2005.
Králík, Oldřich: Nejstarší
legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha
1967.
Poznámky:
1) Viz Kristiánova legenda, kap. 2: „Tu
dí onen: V jaké vydávám se
nebezpečenství takovou věcí, nebo co
dobrého mi přinese náboenství
křesanské? - Odřekneš-li se, praví
biskup Metoděj, model a démonů v nich
přebývajících, staneš se
pánem pánů svých a všichni
nepřátelé budou podrobeni panství
tvému a potomstvo tvé denně bude se mnoiti jako
řeka převeliká, v ní se
stékají vody rozličných
potůčků.“
Vize prosperity kníecí dynastie je
vyjádřena u rodičů Haralda
Krásnovlasého, sjednotitele Norska:
„Královna stála v zahradě a vytahovala
si ze šatů trn, který se jí do nich
zapíchl. Ale trn v jejích rukou vrostl ve velkou
přeslici, je na spodním konci zapustila kořeny a shora
jí vyrostly větve, velké jako na
obrovském stromě. … Větve měl
nevýslovně velké, některé sahaly do
nebetyčné výšky …
některé byly tak dlouhé, e se jí
zdálo, jako by se rozprostíraly po
celém Norsku, ba ještě
dále.“ … Co mělo znamenat:
„Král Halfdan s královnou Ragnhild
zaloí rod skvělý a
významný, který bude
vládnout po celé zemi s velikou ctí a
slávou. A nejen to: jeho moc nejednou přesáhne
hranice Norska jako ty větve na stromu královny
Ragnhild.“ in: Kaňa, Jaroslav (přel.):
Královské ságy. Albatros, Praha 1980,
s. 66 – 67.
Bořivoj svolil ke křtu poté, co ho moravský
kníe nechtěl nechat usadit k hostině, protoe byl pohanem:
„Tohoto příkoří zelelo se biskupu
Metodějovi i řekl prý mu: Ach, e ty takový a tak
mocný mu nestydíš se býti
odstrčen od sedadel kníecích, ačkoli
poíváš sám té
důstojnosti kníecí, nýbr raději pro
ohavnou modloslubu přeješ si s pasáky
sviní na zemi leeti!“ Vedou se diskuse, nakolik
je tato situace reálná, nebo jen
literární a legendární.
V Sáze o svatém Olavu je podobná
situace působící realisticky. K Olafovu
taení ke Stiklestadu se chtěli přidruit dva
lapkové se svou druinou: „Král je
ádal, aby se dali pokřtít a přijali pravou
víru - ´a potom jeďte se mnou a budete se u mne
těšit velké vánosti. Nechcete-li
však, pak se vrate ke svému řemeslu.´
Afrafosti odpověděl, e křesanství nepřijme, tak
odešli. Tu pravil Gaukatóri: ´Je to pro
nás velká hanba, e nás tento
král vyhání od svého
vojska. Nikdy dříve se mi nestalo, abych nebyl
povaován za rovnocenného
společníka.´“ (kap. 201) Oba bratři
nakonec křest přijali, aby mohli do bitvy. (kap. 204)
2) Třeštík, Dušan: Počátky
Přemyslovců. Nakladatelství Lidové noviny, Praha
1998, s. 370 – 373.
Rodinný stav eny podle jejích vlasů v
prostředí germánských Anglosasů
potvrzuje i Jan Čermák: „Dlouhovlasost se v
tradičním výkladu povauje za příznak
svobodného stavu nebo panenství.“ In:
Čermák, Jan: Jako kdy dvoranou prolétne
pták; Antologie nejstarší
anglické poezie a prózy /700 – 1100/.
Triáda, Praha 2009, s. 492.
3) https://www.csfd.cz/film/1772-vikingove/prehled/
4) Kristiánova legenda, Přídavek.
5) Jak rozebírá Merhautová, Aneka:
Vznik a význam svatováclavské přilby.
In: Přemyslovský stát kolem roku 1000.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 85
– 92.
Protitezi a obhajobu Krista na svatováclavské
přilbě zastává Slavíček,
Václav: Přilba kníete Václava
svatého -
http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=prilba-knizete-vaclava-svateho&cisloclanku=2018020001
6) Sigurd zabil draka Fáfniho, který střeil
prokletý zlatý poklad (jedná se o
toté "zlato Nibelungů" nebo zlatý "oheň
Rýna" v pozdějším
podání Richarda Wagnera, původ
tragédie celé operní skladby). Sigurd
a Fáfni spolu prohazují pár slov:
Fáfni:
"Přilbu hrůzy jsem
proti hrdinům měl,
kdy jsem hlídal planoucí poklad.
Sám jsem se domníval,
e silnější všech jsem,
e se mně nemůe ádný rek rovnat."
Sigurd:
"Jak divá saň jsi
prudce syčel
a naháněl hrůzu.
Zloba myslím vzkypí
v myslích reků
pod podobnou přilbou."
Viz Píseň o Fáfnim 16 – 19, in: Edda,
přel. Heger Ladislav: SNKL, Praha 1962, s. 300 – 301.
7) Přízvisko „dobrý“
neznamenalo „dobrotivý“ nebo
„hodný. V severské společnosti se tak
označoval král, který zaváděl
zákony. Hakon Dobrý zavedl
zákoníky pro kraje gulathingský a
frostathingský. Magnus Dobrý, syn sv. Olafa (1035
– 1047), sestavil nedochovaný
zákoník s názvem
Šedá husa. Norské
zákoníky sjednotil král Magnus V.
Dobrý (1260 – 83), zvaný té
Zákonodárce. Svod jeho zákonů se stal
i vzorem pro přepracování práva
islandského.
V dánské roskildské kronice se pak lze
dočíst, e král Erik Dobrý (1095
– 1103) zaváděl nespravedlivé
zákony. A i přesto měl toto přízvisko... Viz:
Busck, Steen; Poulsen, Henning: Dějiny Dánska.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 28.
8) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích.
Odeon, Praha 1988, s. 126.
9) In: První pokračovatelé Kosmovi. Melantrich,
Praha 1950, s. 18.
10) K pečetím více např. Vaníček,
Vratislav: Svatý Václav. Paseka,
Praha/Litomyšl 2014, s. 232.
11) emlička, Josef: Přemysl Otakar II. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2011, s. 183.
12) Harald Krutý nabyl bohatství v gardě
byzantského císaře, odkud se vrátil do
Norska. Jeho hlavním nepřítelem byl
dánský král Sven Estridssen a
norsko-dánské válce padlo za obě i
nejstarší dánské
vikinské město Hedeby. Haraldův zrak se nakonec
obrátil k typickému vikinskému
cíli, tedy k Anglii. R. 1066 zasáhl do
nástupnických bojů o anglický trůn,
ale padl brzy po vylodění v bitvě u Stamford Bridge.
Tý vítr, který hnal do Anglie Nory,
drel v přístavech Normandie vojsko Viléma
Dobyvatele. To netrvalo dlouho a do Anglie vpadli i Normané.
Anglické vojsko se po bitvě na severu země
rychlým pochodem přesunulo na jih, kde po
celkovém heroickém vypětí a
vyrovnaném boji podlehlo Normanům ve
známé bitvě u Hastingsu.
13) Polách, s. 34 – 35.
14) Foto v českém překladu kroniky Adama
Brémského in: Adam Brémský:
Činy biskupů hamburského kostela. Argo, Praha 2009, s. 119.
15) Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích,
s. 142.
16) Osobně jsem na rozpacích, jestli takové
pragmatické chování připsat Vikingům
více ne jiným. Vikingové se např.
nechávali opakovaně pokřtít kvůli
ekonomickým výhodám: „V 9.
století se ve Francii jeden Viking přiznal, e se dal celkem
21x pokřtít jen proto, aby získal darem
křestní košili.“ In:
Třeštík, Dušan: Počátky
Přemyslovců, s. 326.
Stejně se ale chovali o staletí později i kočovní
Cikáni, kteří za křestní
košili a drobný peníz pro novokřtěnce
nechávali na různých místech
svého putování opakovaně
křtít své děti…
17) Viz https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom
18) Pro monarchii se vyslovily tři čtvrtiny
hlasujících. Je to zajímavé
ve srovnání s Islandem, který
vyhlásil samostatnost na Dánsku r. 1944 a kde se
v referendu vyslovilo 95% hlasujících pro
republiku. Norskou bylo neustále
součástí nějaké monarchie –
zprvu mělo vlastní dynastii, dvakrát bylo
součástí švédské
monarchie, dlouhou dobu bylo součástí monarchie
dánské. Island byl naopak zaloen
norskými vystěhovalci, kteří prchali před
násilným sjednocováním
Norska v podání krále Haralda
Krásnovlasého. Takové
proívání vlastní identity
od středověku se promítá takovýmto
očividným způsobem i v moderní době.
Zdroj
obrázků: Wikimedia Commons