Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Středověký hrad v sobě spojoval několik funkcí, nebyl jen sídlem šlechtice nebo správním centrem jeho majetků, jako v případě novověkých zámků, ale byl i opevněným, vojenským objektem. Hrad byl také zásobárnou potravin a dalších produktů od poddaných, v ojedinělých případech i různé spotřební výrobky vytvářel.
V červnu roku 1130 český kníže odhalil spiknutí, jehož cílem bylo ho zabít. V procesu, který se odehrál na Vyšehradě krátce poté, byli spiklenci českými velmoži odsouzeni k smrti a následně popraveni.
Uherský královský trůn se uvolnil 14. 1. 1301 smrtí posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Aktivní zájem o trůn projevovali Anjouovci už za jeho života. Vycházeli z příbuzenských nároků, kdy Marie, sestra předešlého krále Ladislava IV. Kumána, si vzala za manžela Karla II. z Anjou. Roku 1292 prohlásila Marie, že dává Uhry svému synovi Karlovi III. zvanému Martel. Martel umírá r. 1295, Marie se prohlašuje za uherskou královnu a nárok na uherský trůn předává synovi Karla III. (a jeho manželky Klemencie, dcery říšského krále Rudolfa Habsburského) Karlovi Robertovi. Dalším argumentem, ale spíše podpásovým, bylo zpochybňování arpádovského původu Ondřeje III.
Kolem r. 1300 v rychlém sledu vymřely tři hlavní středoevropské dynastie, které vládly svým státům po celý raný středověk - v českých zemích Přemyslovci, v Uhrách Arpádovci, v Polsku Piastovci. Chvíli to vypadalo, že z těchto událostí budou těžit Přemyslovci, když po uherské a polské koruně sahal Václav III. Ale právě tažení do Polska Václava stálo život a jím vymřela i dynastie českého státu.
Hroznatovci, Hroznatovici nebo Hroznatici je moderní označení šlechtického rodu, který působil v severních a západních Čechách. Označení vychází ze jména nejznámějšího člena, blahoslavého Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé. Rod samotný už na konci 12. století používal erb tří jeleních paroží, později se ptal hlavně podle Gutštejna nebo Vrtby.
Když byl roku 1059 pomazán na krále, bylo mu pouhých sedm let. Je tak jasné, že malý Filip I. zpočátku nemohl vládnout sám. Regentem byl určen flanderský hrabě Balduin V., kterého do role regenta situoval patrně již Jindřich I.
Doktor teologie, mistr svobodných umění, rektor Sorbonny byl prvním, který nazval Karla IV. Otcem vlasti. Učenec Adalbertus Ranconis de Ericinio, se narodil zřejmě někdy na počátku 20. let 14. století, zemřel 15. srpna 1388.
Deník Právo v příloze Salon a internetové Novinky otiskly stať Jakuba Rákosníka o vztahu věd humanitních a přírodních.Naráží tam na častou otázku, k čemu jsou humanitní vědy užitečné, když nevyrábějí žádné hmotné statky k přežití.
Nejstarší doložené město dnešní České republiky je Bruntál zmiňovaný v souvislosti s rokem 1213. Doklad je to nepřímý, k r. 1223 obdržel nedaleký Uničov městská práva, která držel Bruntál už deset let. Městská práva jsou formalitou, která z jiného lidského sídla dělají právě město. Město tak mohlo vyrůst na základě staršího sídla, které bylo na město povýšeno, ale stejně mohlo být město nově založeno. A další možností je, že město bylo přeneseno, tedy že se obyvatelé starší osady přestěhovali do nově založeného města.