Karl Friedrich Krieger v knize Habsburkové ve středověku -
https://www.databazeknih.cz/knihy/habsb ... 493-177102 charakterizuje nástup Rudolfa po říšském interregnu s ohledem na tři zásady. Nový vládce obnovuje mír, odstraňuje svévolné zásahy typu cel, která si nastavila místní elita, a navrací říši statky, která si místní elita přivlastnila neprávem při využití/zneužití absence centrální moci.
1) Obnova míru - Rudolf záhy po korunovaci, 28. srpna 1273, vyhlásil na zemský mír (s. 35). v potírání lapků pokračuje Rudolf do konce života. Jedna taková akce proběhne v rámci sněmu v Erfurtu r. 1290, kterého se účastnil i Václav II. Podle Libora Jana doporučil Rudolf potírat lapky i Václavovi (tzn. vzbouření příbuzné Záviše z Falkenštejna) poslal mu na pomoc silně ozbrojený kontingent v čele se svým synem Rudolfem (Libor Jan, Václav II:, s. 115). Rudolf ovšem v Praze náhle umírá, zbývá po něm syn Jan, později zvaný Parricida. Jeho strýc Albrecht mu odpíral dědictví po otci, takže Jan Albrechta zavraždil.
2) Rušení neoprávněných cel - Krieger ta cla vnímá jako skutečný problém: "Místní vládci zaváděli nová svévolná, a proto ´protiprávní´ cla na obchodních cestách, především podél Rýna. Kritizoval to již anglický kronikář Thomas Wykes, když roku 1269 psal: ´Je šílené, jak Němci z nedobytných hradů, které si stavějí na březích Rýna, bez ohledu na pokoj a mír lační po získání či spíše vydírání peněz a neštítí se kvůli tomu ničeho. Lodě, které sjíždějí řeku s potravinami a zbožím všeho druhu, se hradům nemohou vyhnout, lidé jsou nuceni vystoupit a po každém je bez bázně před králem a Bohem požadováno neslýchané a neúnosné clo.´" (s. 32)
Boj o rušení cel probíhal ještě za Rudolfova syna Albrechta, když byl zvolen říšským králem. Používal to jako zbraň proti duchovním kurfiřtům, kteří r. 1300 utvořili opoziční spolek, a zároveň jako podporu říšských měst, která těmi cly trpěla a ze kterých dělali Habsburkové jednu z opor moci.
3) Revindikace - každý nový vládce nastupující po oslabení moci se snaží navrátit původní stav. To se týká jak královské dynastie, tak šlechtice, který zpátky navrací rodový majetek.
Říšský vládce neměl osobní nebo rodový zájem na říšském majetku, po jeho smrti mohl majetek spravovat zvolenec z jiného, klidně konkurenčního rodu. Zvětšování majetku ale měl za úkol, jak je patrné už z jeho titulu používaného na listinách, a sice "vždy rozmnožovatel říše". Krieger to vysvětluje jako špatně pochopený překlad jména/titulu Augustus, který znamená "Vznešený", ale středověcí Němci ho odvozovali od slova "augere", tedy "zvětšovat" (s. 29-30). Říšský král měl tedy už z titulu za úkol zvětšovat říši a nátlak na návrat zabaveného říšského majetku vystupoval ještě naléhavěji. Přemysl Otakar II. to měl záhy poznat.
Zásah proti Přemyslovi byl nekompromisní a možná příliš osobní a nepřátelský, ale nikoli bezprávní. V prosinci r. 1273 na sněmu ve Špýru vydal Rudolf výnos o revindikaci statků protiprávně odebraných říšských statků (později konkretizováno na období po r. 1245). V listopadu 1274 na sněmu v Norimberku vydali účastníci výnos, že ve sporu krále a říšského knížete má rozhodovat rýnský falckrabí. Ten pak vydal rozhodnutí, že král má skutečně nárok na revindikaci a navíc výrok, že kdo nepožádá do roka a do dne od korunovace krále o znovuudělení říšského léna, ztrácí na něj nárok. Přemysl byl vyzván, aby se dostavil k obhajobě, ale ten vyšle pouze biskupa Wernera ze Seckau, aby tlumočil jeho stanoviska. Rudolf tedy odnímá Přemyslovi jeho léna a v červnu 1275 na něj uvaluje říšskou klatbu. V červnu 1276 uvaluje aberacht, tedy konečnou říšskou klatbu, a k tomu mohučský arcibiskup uvaluje klatbu církevní a nad Čechami interdikt.
Přemysl při této erozi moci na mezinárodní scéně zůstává trestuhodně pasivní. Opakuje teze, že nového krále neuznává, a spoléhá víc na vojenské řešení. Diplomatickou chybu udělal i Werner ze Seckau, když zpochybnil kurfiřtskou volbu Rudolfa, včetně hlasu (dolno-)bavorského vévody Jindřicha. Jindřich za hlas pro Rudolfa očekával více odměn a jeho postoj k Rudolfovi byl chladný, mj. také nepožádal o obnovu léna. Ale Rudolf mu nabídl potvrzení bavorského hlasu, čímž přeplatil i peníze, kterými Jindřicha zásoboval Přemysl. Rudolfův útok na Rakousko r. 1276 tak přišel právě přes Bavorsko, než se Přemysl stačil pořádně zorientovat.
Přemysl odmítal i zprostředkovatelství papeže Řehoře X. Papež předtím zasáhl do říšské volby s tím, že by rád silného krále a jednotný hlas kurfiřtů, aby nový král mohl táhnout na kruciátu. To se v podstatě povedlo (protestní český hlas byl eliminován), Rudolf vyjádřil ochotu splnit papežské nároky (vzdát se říšského nároku na Sicílii) a papež za to přiměl Alfonse Kastilského, aby se konečně vzdal nároku na říšský trůn.
Koncem r. 1275 Rudolf plánuje římskou jízdu, ale v lednu 1276 papež umírá a nyní nastávají boje o nástupnictví ve Vatikánu. Rudolf tedy jízdu odkládá a soustředí se právě na Přemysla, viz ten útok na Rakousko, který proběhne bez odporu a zastaví se až u Vídně, kterou Rudolf oblehne.
Souběžné povstání české šlechty přiměje Přemysla k jednání, jehož výsledkem je odebrání mimočeských lén (Rakousy, Štýrsko, Kraňsko, Pordenone, i Chebsko) a přijetí českých zemí v říšské léno. Součástí dohody byly sňatky dětí obou králů. Jako věno Guty by Čechám připadly rakouské země severně od Dunaje, takže ani Rudolf nebyl úplně spokojený, i když revindikace říšských statků byla jinak úspěšně naplněna. Krieger do toho chápe Přemyslovu situaci, kdy se mocný král cítí pokořen ztrátou území (i formou pokoření, kdy Rudolf vystupuje v šedém kožichu), zmiňuje Rudolfovu podporu české šlechtické opozici.
Pozice r. 1278 hodnotí Krieger jako vyrovnanější. Z kurfiřtů se Rudolf mohl spolehnout pouze na Ludvíka Přísného, jinak Braniboři se spojili s Přemyslem, přidal se k němu asi i kolínský kurfiřt, Jindřich Bavorský odmítl průchod Rudolfova vojska. Proti Přemyslovi vystoupili Uhři, kterým oproti dohodě z r. 1276 odmítl vydat pohraniční hrady.
Rudolfova motivace v bitvě na Moravském poli zůstává říšská. Krieger odmítá názory, že by bitva byla motivována nacionálně jako konflikt mezi Němci a Slovany.
Revindikační Rudolfova politika pak vedla vdovu Kunhutu, aby hledala ochranu u Braniborů. Libor Jan vůbec uvádí dva formulářové kusy, kde se Kunhuta obrací do Branibor. Jeden formulář je určený Otovi V. Dlouhému, žádá markraběte o příchod, aby její syn Václav mohl držet království podle práva. Druhý formulář je určen Otově manželce a současně sestře Přemysla Boženě, Kunhuta žádá přímo o azyl, protože "římskému králi prý podle zpráv nestačí,že připravil jejího manžela bezbožně o život, nýbrž usiluje i jejího syna poslat do vyhnanství". (s. 30)
Kunhutě se nelze divit, Rudolf vzal jejímu manželu velké statky a po smrti svého soka mohl vzít i rodové území jeho malému synovi. Rudolf se ovšem zachoval čestně, resp. přesně v mezích právního života ( české země nemohl zabavit jakožto uvolněné říšské léno, pokud existoval dědic). České země zaručil ponechat Václavovi (později je mu osobně udělil v léno), potvrdil uskutečnit sňatek Václava se svou dcerou Gutou, což také dodržel. Propad českých zemí do anarchie nastal vinou dosavadních spojenců Braniborů, kteří si to tu spletli se zemí dobytou.
Pozice Rudolfa a Přemysla byly rozdílné. Přemysl vystupoval silou, němečtí autoři ho často charakterizovali jako pyšného člověka. Rudolf postupoval právní cestou, vytvořil si podmínky a konsensus, Přemyslovi dal šanci k obhajobě (jestli to nebylo jen naoko, to by stálo za další studium), a když měl všechno po ruce, vystupoval cílevědomě a nekompromisně. Tohle chování a jeho postava - hubená, asketická, s orlím nosem, to mi navozuje dojem pedantického člověka, popř. stoik. Stoik nelpí na bohatství, ale zajímá ho společenské uspořádání (tedy i právo) a moc - a Rudolf se nechal pohřbít do prosté dřevěné rakve, kterou nechal uložit ve Špýru vedle Fridricha II., ne vedle svých předků. Je to zvláštní spojení prostoty a vysoké hierarchie v jednom.
Vůči Václavovi II. Rudolf nepřenášel nepřátelství, přenechal mu české země, i když je teoreticky mohl dobýt (ale to by právně sotva obhájil), naopak podporoval Václavovy zisky v Polsku. Větší hrozbu vůči Václavově vládě a české suverenitě představoval Rudolfův syn a nástupce Albrecht.