https://www.kosmas.cz/knihy/137152/sobeslav-i/" onclick="window.open(this.href);return false;
Recenze zde - http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2008 ... beslav-i-/" onclick="window.open(this.href);return false;
http://www.knihovnice.cz/recenze/vanice ... lav-1.html" onclick="window.open(this.href);return false;
Kniha byla oceněna titulem Magnesiy Litera v kategorii naučná literatura za rok 2007.
---
Obsáhlá kniha, netýká se jen Soběslava, ale jak říká podtitulek, týká se celého divokého období mezi lety 1092 - 1140. Je to období mezi stabilními vládami králů Vratislava I. (1061 - 1092) a Vladislava I. (1140 - 1172), přičemž ve vládě se střídali převážně Vratislavovi synové. Nějaký pevnější rámec měla už vláda Vladislava I. (de facto stále u vlády v letech 1109 - 1125). Pevnou vládu ale držel až nejmladší Vratislavův syn Soběslav (1125 - 1140). A že vládu držel pevně, o tom svědčí časté zatýkání jeho příbuzných, poté jejich dosazování do údělů, do toho proces se spiklenci r. 1130, v symbolické rovině sklony ke královské sebereprezentaci.
Na Soběslava se dá nahlížet nazpět jako na dovršení éry Vratislava I., a dopředu jako na zakladatele konkurenční větve knížecího rodu. Soběslavovi synové drželi vládu jen krátce. Soběslav II. mezi lety 1173 - 1178, Václav necelý rok (podzim 1191 - zač. 1192). V přemyslovské knížecí linii pokračovali potomci Vladislava I., jeho syn Vladislav II. (jako král Vladislav I.) vládl po Soběslavovi. Potomkem krále Vladislava byl kníže Bedřich a i jistý Přemysl Otakar I., který se chopil moci po dalším divokém období.
I vedlejší větve Přemyslovců známé z přelomu raného a vrcholného středověku pocházejí od Vladislava I. Jeho syny byli mimo Vladislava II. ještě Děpolt, zakladatel rodu Děpolticů, se kterým se mocensky vypořádal Přemysl Otakar I., a dalším synem byl Jindřich. Ten stál sám o sobě mimo dynastické konflikty, ale jeho syn byl Jindřich Břetislav, pražský biskup a v letech 1193 - 1197 i český kníže. Až po jeho úmrtí se vrací nastálo Přemysl Otakar I. a končí divoké období častých dynastických změn.
Vcelku mi tedy přijde Soběslavova vláda vcelku izolovatelná, zkoumatelná sama o sobě.
---
S Vaníčkovým stylem psaní jsem měl problémy u jeho knihy o Vratislavovi I. Přišel mi takový lámaný, nespojitý.. Třeba píše o něčem, doplní závorkou, a text v závorce nevyskloňuje.. Tady je v menší míře něcov podobného třeba na str. 75 u popisu fotografie mince: "Denár knížete Bořivoje v křesťansko-antikizujícím stylu (změna v estetickém profilu českých mincí)." Čtenář si spojí, o co tam jde, ale není to přirozený styl četby..
Zároveň na mě ten Vratislav působil tak, jako by byl text původně delší a musel osekaný. A to asi kvůli vydavateli, protože edice, v níž Vratislav vyšel, mívá menší rozsah stránek u jednotlivých knih..
To ale není případ Soběslava, nakladatelství Paseka vydává naopak knihy rozsáhlé a hutné, a autor to v poznámce č. 24 i reflektuje - původně psal Soběslava do Vyšehradu, ale protože chtěl psát o celé době, ne jen o jedné osobě, tak vzal za vděk Pasekou (a v ní vyšla i jeho poslední kniha, ta o sv. Václavovi).
Oproti Vratislavovi je tu znát, jak autorovi svědčí rozlet. Dílo působí jako jeden celek, chce pojmout velký časový i geografický úsek, aby osvětlilo Soběslava ze všech stránek, které na něho působily. Jednotlivé úseky nebo události se se rozvíjejí v dalších kapitolách nebo se na starší kapitoly v něčem odkazuje.., celý text je navzájem provázaný a soudržný..
Asi jak měl autor volné ruce, tak si neodpustil občas jemnou ironii nebo vtípek. Jako u citace Kanovníka Vyšehradského, který se rozplýval nad krásou ruské manželky brněnského knížete Vratislava: "Leskem bělostné pleti se skvěla tak, že červenavý odlesk zlata dodával bělosti jejího těla nádechu růžových skvrn, shrnuje svá pozorování učený klerik." Jinde že se nezdá, že by Morava předběhla Čechy, ale že spíše Zdík předběhl svoji dobu..

---
Do rozhledu autora patří i znalost pramenů a zajímavý je způsob, jak s nimi pracuje. Vezme si jednu nezodpovězenou otázku, přiřadí k ní všechny informace z pramenů a poví výsledek. Mně to přijde, jako kdyby se tu projevilo nějaké technické myšlení, symbolizované tím, že autor učí na ČVUT.. Jako kdyby všechny informace dosadil do vzorců, a pomocí nich stanovil výsledek neznámé veličiny.. A výsledek působí hodně jistě.. Většina historiků spekuluje, hraje si s myšlenkami, Vaníček více méně stanovuje
