České dějiny

Kosmův český Achilles – Břetislav I.

Kdo jsou „Kosmovi hrdinové“ ? Je možné jednoznačně definovat množinu oblíbenců pražského děkana? Má tato skupina jednoznačná kritéria nebo částečně podléhá nahodilostem, dobovým kontextům či pisatelovým náladám. Můžeme na případu jednotlivce demonstrovat Kosmova ideálního hrdinu, tedy krále, vládce, biskupa etc.? Na některé z těchto otázek se pokusím částečně odpovědět.

Habsburkové a české země 1. část – Přemyslovci kontra Habsburkové

O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.

Karel IV. a kult franských světců.

Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.

Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám

Cílem poslední kapitoly našeho životopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důležité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je totiž nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůže mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale především budoucností, která teprve v plné šíři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám může být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.

Karel IV. Kapitola VII. Závěr vlády a života (1369-1378)

V posledních devíti letech vlády a života dokázal Karel úspěšně završit své výjimečné státnické dílo. Nepotkal jej tak osud velkých českých panovníků jako byl například jeho děd Václav II. či vzdálený následník na trůnu Jiřík z Poděbrad, kterým nebylo dáno dotáhnout započaté úsilí o vnitřní konsolidaci země a její delší povznesení mezi respektovaná a vážená království v Evropě. I v tomto ohledu se Karel vymykal, a pokud bychom chtěli být jízliví, pak to byl jeden z důvodů, proč se osoba druhého Lucemburka na českém trůnu těšila a stále těší v českém národě přímo nekritickému oslavování a glorifikování. Avšak vše, čeho Karel v této době dosáhl, bylo nejen logickým vyústěním a kulminací Lucemburkovi konstruktivní vlády, ale také předcházejícího vývoje, jenž v řadě aspektů započal ještě mnohem dříve, než se Karel narodil. A zároveň, aniž by to cokoli ubíralo na Karlově významu a zásluhách, se již tehdy objevovaly první záblesky přicházející stagnace a krize, která v dalších desetiletích pozřela valnou část z jeho díla.

Karel IV. Kapitola VI. Ve víru evropské politiky (1355-1369)

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

Karel IV. Kapitola V. Zápas o císařský diadém (1346-1355)

Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.