Když Karel IV. sepsal svůj životopis Vita Caroli, dával najevo zahrnutí Boží přízní. Karel měl díky Bohu věštěcký sen, Bůh mu odstranil Ludvíka Bavora, Karlova konkurenta na říšském trůnu, atd. Boží přízeň byla nutným výrazem královské vlády, král se tituloval "z Boží milosti" a nebyla to prázdná floskule, jak by se dnes mohlo zdát.
Středověký král vládl suverénně svému státu, královská koruna se dědila v rámci rodu, navenek král uznával maximálně tak autoritu císaře nebo papeže. To je stav, ke kterému se dospělo nějakým vývojem. Starší fáze královské moci vypadaly trochu jinak. Lišila se i označení královských titulů. Zatímco slovo král znamená Karel a pochází přímo od osobního jména Karla Velikého, starší tituly jako kníže, vévoda nebo latinský rex ve svém názvu nesou i osvětlení významu tehdejší vladařské moci.
Dějiny Burgundska představují výzvu vzhledem k tomu, jak jsou proměnlivé v čase a prostoru. Jméno nese po dávno zaniklém kmenu Burgundů z dob stěhování národů. Burgundy ovládli Frankové, ale ponechali jméno. Po rozpadu franské říše stálo Burgundsko na pomezí Francie a Svaté říše římské a samo se rozpadalo na více kusů. Burgundské království, jinak Arelat, splynulo s říší, stejně jako Burgundské hrabství, jinak Franche-Comté. K Francii pak tíhlo Burgundské vévodství. Právě Burgundské vévodství pod vládou vedlejší linie dynastie z Valois představuje vrchol burgundských dějin. V politických dějinách má pokaženou pověst, protože za stoleté války udržovalo podezřelé styky s Angličany, kulturní význam tohoto burgundského dvora vyzdvihl Johann Huizinga v klasické knize Podzim středověku. Podzim je barevný, klidný, nese plody, ale také starý... A v Burgundském vévodství se skutečně odráží i zánik středověku. Burgundsko ovládli dynasticky Habsburkové a šťastnou shodou okolností Habsburkové touto cestou ovládli Španělsko, odkud pak Kolumbus vyplul pod habsburským patronátem do Nového světa, a tím i do Nového věku.
Britské ostrovy v raném středověku prošly velmi dynamickým vývojem. Původně keltské obyvatelstvo je germánskými Angly, Sasy a Juty vytlačeno z dnešní Anglie, aby později museli čelit útokům vikingů především z Dánska. V 10. století se anglosaská království začala sjednocovat, přičemž klíčovou postavou byl Alfred Veliký, který odolával vikingům. Tento proces vyvrcholil v roce 1066 normanskou invazí a anglonormanským záborem Irska.
Německý historik Dieter Hägermann vydal svoji rozsáhlou monografii o Karlovi Velikém s podtitulem "Vládce Západu". To zní nenápadně, ale je v tom schován jakýsi ideový posun od oproti historiografii před sto lety. Generace Němců a Francouzů ovlivněné nacionalismem se přetahovaly, čí tento významný vládce je, resp. koho je předkem. Karel jako císař obnovil římskou říši, která fungovala převážně v německy mluvících oblastech, v říši se nacházely i Cáchy. Francouzi zase odvozují jméno od Franků, linie francouzských králů se jmény Karel počítá s Karlem Velikým jako svým Karlem I. (a merovejský král Chlodvík je současně Ludvík I., a to v řadě, kde Ludvík IX. je zvaný Svatý, Ludvík XIV. je Král Slunce a Ludvíkem XVI. končí tato linie pod gilotinou).
Saské války vedené Karlem Velikým byly zdlouhavým a krvavým konfliktem, na jehož konci stálo Sasko začleněné ve franské říši. Stalo se součástí natolik pevnou součástí říše, že po vymření rodu Karlovců převzali Sasové jak vůdčí postavení v říši, tak říšské ideje i franskou praxi.
Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Uherský královský trůn se uvolnil 14. 1. 1301 smrtí posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Aktivní zájem o trůn projevovali Anjouovci už za jeho života. Vycházeli z příbuzenských nároků, kdy Marie, sestra předešlého krále Ladislava IV. Kumána, si vzala za manžela Karla II. z Anjou. Roku 1292 prohlásila Marie, že dává Uhry svému synovi Karlovi III. zvanému Martel. Martel umírá r. 1295, Marie se prohlašuje za uherskou královnu a nárok na uherský trůn předává synovi Karla III. (a jeho manželky Klemencie, dcery říšského krále Rudolfa Habsburského) Karlovi Robertovi. Dalším argumentem, ale spíše podpásovým, bylo zpochybňování arpádovského původu Ondřeje III.
Kolem r. 1300 v rychlém sledu vymřely tři hlavní středoevropské dynastie, které vládly svým státům po celý raný středověk - v českých zemích Přemyslovci, v Uhrách Arpádovci, v Polsku Piastovci. Chvíli to vypadalo, že z těchto událostí budou těžit Přemyslovci, když po uherské a polské koruně sahal Václav III. Ale právě tažení do Polska Václava stálo život a jím vymřela i dynastie českého státu.
Deník Právo v příloze Salon a internetové Novinky otiskly stať Jakuba Rákosníka o vztahu věd humanitních a přírodních.Naráží tam na častou otázku, k čemu jsou humanitní vědy užitečné, když nevyrábějí žádné hmotné statky k přežití.