Řád svatého Lazara Jeruzalémského

[duli]

Vojenský a špitální řád byl založen z členů řádů, kteří museli řády opustit, protože se nakazili malomocenstvím - leprou. Této nevyléčitelné choroby se všichni báli a malomocní žili v izolaci od ostatní společnosti i v tzv. leprosériích na okrajích měst (také na ostrovech středozemního moře).
Všechno o řádu je zde:
http://www.oslj.cz/
Sídlo řádu u nás bylo na Zderaze viz. Lazarská ulice a okolí. Našla jsem jen zbytek zdi s obloukem, zazděný v jednom dvoře. Řád je u nás nyní obnoven.

Řád nebyl a není pod ochranou Svatého stolce, ale pod ochranou francouzské královské rodiny. To proto, že se (někdy ve 13. století) ujal leprou nakaženého francouzského prince. Po opuštění Svaté země byl Řád uveden do Francie (Boigny-sur-Bionne). Pod patronací Francouzské koruny byl Řád až do revoluce, potom krátce při restauraci monarchie a nyní (2005) opět prohlášením JKV Henriho, hraběte pařížského.

Je to světská nebo dynastická organizace. Řád je otevřený všem křesanům, není výhradně určen katolíkům.
http://www.oslj.org/World/index/index.html

[duli]

Rytíři Řádu sv. Lazara vycházeli z řehole sv. Bazila. http://sancti.catholica.cz/index.html?id=21

ZÁSADY vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského

Náš každodenní boj s utrpením, chudobou, hladem, odpíráním sociální integrace a nemocemi je založen na následujících principech:

Zdraví je stav fyzické, mentální, společenské a duchovní pohody, nikoliv pouze nepřítomnost nemoci nebo slabosti.

Zdraví je základním právem každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy, náboženství, politické orientace, nebo ekonomického či společenského postavení.

Zdraví všech národů je základním předpokladem míru a bezpečnosti a závisí zcela na spolupráci mezi jednotlivci a státy.

Úspěch kteréhokoliv státu, národa nebo skupiny v boji o zdraví, společenské zařazení a duševní integritu je prospěšný celému lidstvu.

Nerovnosti v rozvoji - a již ve státech, národech, náboženských skupinách, nebo při boji za zdraví a kontrolu nemocí, zvláště přenosných a nakažlivých - jsou nebezpečné.

Boj za zdraví dětí je elementární a vyžaduje schopnost žít harmonicky v měnícím se prostředí.

Zlepšení zdraví kohokoliv závisí na jeho možnostech být informován o dobrodiní medicinských, psychologických a duchovních znalostí a na možnostech toto dobrodiní přijímat.

Organizace Saint Lazare a její partneři přijímají odpovědnost za záruku zdraví kterékoliv osoby zapojené do jejích projektů. To může být uskutečněno pouze zaručením fyzické, mentální, společenské a duchovní pohody takové osoby.

Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského je zavázán k vyvíjení dobročinných, humanitárních a duchovních aktivit po celém světě. Každý jednotlivý člen je zavázán pomoci svému sousedu, všem potřebným, nemocným a vyděděncům.

Řád musí přinášet naději všem, kteří se topí v bídě, umírajícím hladem, zapomenutým a ničeným nemocí, jakož i všem nevinným obětem lidského barbarství.

LEPRA
O nemoci zvané také malomocenství

Nemocný jedinec musel žít mimo lidskou společnost. Jeho povinností bylo dávat kolemjdoucím výstrahu, aby se nepřibližovali. Tato zvyklost se v podobě zvonku či řehtačky uchovala v Evropě až do středověku. Ve starověku musel malomocný docházet za knězem, ten jej prohlédl bez jakéhokoliv doteku. Jestliže kněz uznal, že je již zdráv, byl člověk nucen absolvovat očistné obřady, které předcházely jeho návratu do zdravé společnosti.
Už ve starověku lidé poznali, že se nemoc šíří dotykem. Malomocní žili odděleně. Pouze v určené dny mohli své příbytky opouštět a chodit žebrat. Museli nosit "Lazarův oděv", černou kutnu s obrazem dvou bílých rukou na prsou. Ruce představovaly symboliku tíhy boží, která na nemocném spočinula. Součástí oděvu byl černý klobouk s bílým okrajem. Malomocní nesměli vstupovat do krámů či hostinců. Zboží, které si chtěli koupit, označovali holí. Měli zakázáno hovořit se zdravými osobami a pít z veřejných studní.
Církev usilovala o to, aby akt izolace nemocného byl důstojný. Proto vypracovala určité směrnice, které se měly dodržovat. Pochopitelně se tak všude nečinilo, spíše jen ve městech. Prvním krokem byla mše svatá za nemocné. Poté byl malomocný doprovázen rodinou a zástupci obce do leprosária, kde k němu promluvil kněz. Zdůrazňoval zejména to, že izolace je pouze fyzická, nikoli duchovní, rodina s ním v myšlenkách stále zůstává. Následoval přednes zákazů, které musí nemocný dodržovat. Nemocný dostal od kněze i předměty denní potřeby - jakousi výbavu: řehtačku, střevíce, kalhoty a další oblečení, soudek na vodu, nálevku, nůž, pohárek, lůžko, dva páry prostěradel, přikrývku, sekerku, misky na jídlo, mísu a hrnec na vaření, pokladničku na milodary. Sám kněz malomocného jako první obdaroval penězi. Aktem izolace v leprosáriu byl nemocný zbaven svéprávnosti až do konce života.

Ve svaté zemi, když byl útok nevěřících, tak rytíři řádu vyráželi do boje pod praporem se zeleným křížem (označeni, aby se jim ostatní nenakažení vyhýbali) a nechali se přivázat ke koním, protože jeli do největší řeže v naději, že zemřou. Pořád totiž lepší zemřít rychle v boji, než pomalou dlouhotrvající smrtí.

[maresch]

Jeden z nejzajímavějších křížových řádů. Doložená je účast v bitvě o Akko r. 1291, kde všichni rytíři zahynuli. Podle některých zdrojů jde o nejstarší křestanský řád.

[Simplex]

Už v roce 2003 vyšla na toto téma publikace Josefa Dolejšího.
Duch smaragdového kříže : dějiny rytířského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského se zvláštním zřetelem na Čechy a Moravu
https://www.knihovny.cz/Record/kkdvy.Vy ... d=33719080

duch.jpg

štorm.jpg

[Ingolf]

Rytířské řády prováděly poutníky do Svaté země, což zahrnovalo doprovod vojenský a služby špitální. Po konci válek tak některé řády odešly válčit jinam (němečtí rytíři,) jiné se v podstatě vrátily ke špitálnictví, akorát ho vedly v jiných zemích (johaniti). Lazariáni pečovali o nemocné leprou, v podstatě to byla péče o umírající, a tak dnešní lazariáni založili v Praze hospic v pražských Bohnicích - https://www.hospicstrasburk.cz/ . Budova je poznat zvenku, je na ní lazariánský zelený kříž, a kříže jsou i uvnitř, viz foto. č. 19 - https://www.hospicstrasburk.cz/fotogalerie/
Ono slovo hospic a špitál ve smyslu nemocnice vychází z jednoho slovníku základu - hospital. A ve své době to bylo dost propletené, pacient dostal nějakou péči a nadějí na uzdravení, ale vzhledem k tehdejším skrovnějším možnostem pacienti umírali více, takže v hospitalu dostal člověk i poslední zaopatření.
Nakolik to lazariáni stále vedou nebo spravují, to už nevím, prý tam proběhly nějaké změny.

Hospic má pronajatou budovu, která jinak patří do komplexu bohnické psychiatrické léčebny. Je to dobrá lokalita na návštěvu, vedle je bohnický kostel, původem románský, dále je tu památková rezervace, protože je tam zachovalý barokní statek a lokalita patří k několika částem Prahy, kde je původní vesnická architektura, a kus dál je hradiště Zámka, to je polykulturní a bylo to jedno z pražských slovanských center před založením pražského Hradu.

[Rubáš z Hrádku]

To co se nazývá řád sv. Lazara je novodobá organizace. Původní řád zanikl