Pár postřehů (spíše ve formě článku) od Kuby:
Nerad bych podceňoval naši generaci, ale stále víc nabývám dojmu určitého pokřivení odpovědi na otázku, jak to tehdy bylo a proč to tak bylo. Každý z nás odpovídá už strojově, že 17. Listopadu 1989 začala tzv. sametová revoluce, která vyvrcholila pádem komunistické nadvlády a přijmutí demokratických prvků do ústavy a každodenního života. Tato memorovaná odpověď je zajisté správná, ale bez znalosti souvislostí a důvodů se tato odpověď stává jen pojmem téměř nulové výpovědní hodnoty. V tom vidím hlavní problém naší generace, který bych rád pár řádky nasměroval správným směrem, abychom se v budoucnu vyvarovali jakékoliv dezinterpretace a nebyli náchylní na různé formy demagogie, které se snaží komunistický režim ospravedlnit a dokonce rehabilitovat, jako to například dnes v novinách ukázal předseda KSČM, Vojtěch Filip.
Kde se vzal 17. listopad?
Ačkoliv je tento datum znamením začátku sametové revoluce, přestože tento název mnozí neradi používají, pro lepší přehlednost a pochopení budu tento termín užívat, v historii sehrál důležitou roli o 50 let dříve. Tehdy neexistovalo Československo, ale Protektorat Böhmen und Mähren. Celá státní správa byla pod kontrolou nacistů. O zvěrstvech které nacisté u nás prováděli se zmiňovat nebudu.
Odpor proti německé likvidační politice na našem území poprvé přerostl do masovějšího charakteru při výročí vzniku československého státu, 28. října 1939. Tehdy proběhly v Praze protinacistické demonstrace a nepokoje, které přerostly v otevřenou manifestaci proti nacistické vládě. Nacisty toto veřejné gesto odporu překvapilo, přesto okamžitě zareagovali a tvrdě zasáhli proti manifestujícím lidem. Životem tehdy zaplatil student lékařské fakulty, Jan Opletal a pekařský učeň Václav Sedláček. Den pohřbu Jana Opletala, 15. listopad, posloužil jako další záminka k protinacistické manifestaci. Nacisté se již delší dobu připravovali k zakročení proti inteligenci a vysokým školám. Veřejné protesty proti okupaci jim posloužili jako definitivní záminka k uzavření vysokých škol. 17. listopadu byly všechny české vysoké školy uzavřeny, 1200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a devět čelních představitelů studentského hnutí bylo popraveno.
Tímto jsem nastínil velmi stručně historický původ data 17. listopadu, který je dodnes slaven jako den studentstva.
Komunistický režim
Věřím, že mnozí z vás si již stihli udělat obraz o tehdejší době z vyprávění starších lidí. Nejednou mi rodiče povídali o frontách, nedostatku všeho, rozkrádání a společenské apatii. Rád bych to rozvedl a doplnil. Celý komunistický režim pod patronací Sovětského svazu v polovině 80. let představoval kolos, který se pomalu hroutil. Dříve dominantní Sovětský blok, který ve studené válce naplno rozjel svoji ideologickou válku proti západu, se nyní dostával do krize. Různé ekonomické, politické a mocenské důvody nemá cenu rozebírat, jen bych tím zabíhal do přílišných podrobností.
Celý východní blok procházel celou řadou změn, které otřásaly v samotné pozici komunistické strany. Musím zde ale upozornit, že jakékoliv změny a snahy o aspoň částečnou reformu už tak dost zkostnatělého režimu se děli v horizontu let, nikoliv měsíců. Události v Československu nebyly jiné. 80. léta jsou ve znamení pozvolného růstu disentu, který řadou akcí upozorňoval na podmínky v Československu a dovolával se jejich nápravy. Přesto tato hrstka lidí otevřeně bojujících proti totalitnímu režimu byla zastíněna masou lidí, kterou komunisti doslova zlomili. Jejich apatie vůči všemu v okolí, strach a nejistota tvořila dobou náladu, kterou komunisti proměňovali v monopol vlády. Velmi jim v tomto pomáhal opravdu rozsáhlý byrokratický aparát, který ovládal téměř všechny složky veřejného člověka.
Státní policie byla jednou z nejdůležitějších složek státní moci. Vyhledávala lidi opozičně smýšlející, lidi vyjadřující svůj názor a potlačovala jakékoliv náznaky odlišnosti. Komunistická společnost se tak stala jednou monotónní společností, kde individualismus byl potlačen na úkor společnosti. Svoboda jednoho byla přímo podřízena svobodě společnosti. Jedinec byl jen kolečkem ve stroji. Pod touto ideologií existovala komunistická strana jako neochvějný dominant nad vším ve státě. Né nadarmo se dodnes užívá výrok: ,, Poručíme větru, dešti“. Zatýkání a věznění lidí i několik měsíců, nebo let, bez důvodu bylo na denním pořádku. Výslechy Stb, domovní prohlídky, cenzůra, ovlivňované volby, nedodržování základních lidských práv, propouštění ze zaměstnání a přesun na podřadná místa, vydírání, odmítání přijetí na vysoké školy a mnoho dalších projevů represí a šikany, to bylo denní kafe komunistického režimu. Už vůbec se nechci pouštět do popisování toho, co se dělo při výslechu nebo ve věznicích. Cestování do cizích zemí bylo nemožné, málo komu se podařilo dostat pozitivní kádrový posudek, který byl základem možnosti vycestování do zahraničí. Režim se snažil zamezit pohybu lidí a informací přes hranice na západ.
Tímto chci jen ukázat, že komunistický režim nebyl jen nějaký utopický tábor, kde všechno končilo u ideologických pohádek o vládě lidu a socialismu. Tento režim si moc vynucoval násilím. Celou společnost propletl sítí agentů, téměř každý obyvatel měl svoji složku, do které státní bezpečnost psala posudky. Absurditu doby dokonale ukazuje projev M. Jakeše na Červeným hrádku. (
http://www.youtube.com/watch?v=kkVvPLXN2xo)
17. listopad 1989
Považovat 17. listopad za pád komunismu, nebo revoluci je dosti dezinformační. Snažit se datovat počátky pádu komunistického systému je velmi problematické, protože před otevřeným vystoupením studentů proti tehdejšímu režimu byla řada akcí organizovaných disidenty, které tvořili podhoubí pro možný růst opozice v Československu.
V pátek 17. listopadu 1989 se sešlo přibližně 15 tisíc studentů a občanů na manifestaci u příležitosti 50 let od úmrtí Jana Opletala. Tato manifestace byla oficiálně povolena. Již od začátku byla manifestace charakteru politického. Na transparentech a při skandování se objevovaly hesla požadující výraznější společenské změny, odstoupení zkompromitovaných politiků, propuštění politických vězňů, zrušení Státní bezpečnosti a mnoho dalších hesel, která byla zaměřena ostře proti komunistickému systému. Průvod vyšel v 16h z Albertova a kolem 18h na Vyšehradě měla být oficiální část manifestace ukončena. Většina lidí se však rozhodla pokračovat dál a zamířila do centra Prahy. Dav se snažil dojít na Václavské náměstí, za tu dobu se k průvodu přidalo přibližně dalších 50 tisíc lidí. Na Národní třídě byl průvod zastaven zátarasem SNB. Všechny únikové ulice byly zataraseny příslušníky SNB. Celý průvod se tak ocitl na Národní třídě bez možnosti úniku. Po 20h byl vydán příkaz k násilnému zákroku. Dav byl tlačen kordony policistů. Ti vytvořili několik únikových propustí, kdy každý, kdo chtěl uniknout, byl mlácen a kopán. Poté co byla demonstrace rozptýlena, byly skupinky účastníků v postraních ulicí surově napadány.
Rád bych zde krátce ocitoval výpověď přímě účastnice tohoto násilného činu:
Byla jsem v tom pověstném lidském zdrcenci, který byl v té noci na Národní třídě nejprv rafinovaně slisován a pak v místech, kam oko kamer nedohlédlo- v podloubích-, zběsile masakrován. Nebyla jsem mlácena ani červeným baretem, ani bílou helmou, přesto jsem zažila něco, na co jsou slova krátká. Jsem maličká, takže jsem neviděla hradbu štítů jedné, ani obrněné transportéry, najíždějící do nás z druhé strany. Jen jsem cítila nepopsatelnou hrůzu, tušenou smrt. Chvílemi, když se rozum vyhoupl nad tyto propastné emoce, jsem věděla, že se jedná o něco zcela mimořádného, o něco přelomového. Ve chvíli, kterou se to všechno rozhodlo, zvolal jeden student do našich hlasitých otčenášů: ,, Tohle jim nedarujem!“Věděla jsem, že to řekl za nás za všechny. Tak teď dost! ( Jitka Vodňanská, vyšetřovala následky masakru na Národní třídě ).
Podle oficiální zprávy vydané ČTK ze dne 12. dubna 1990 bylo v souvislosti s brutálním zákrokem na Národní třídě zraněno 592 lidí, z toho 28 zlomenin, 56 otřesů mozku, 17 pohmožděnin mozku, 58 psychotraumat, 54 tržných ran na hlavě. Různé zhmožděniny utrpělo 487 lidí, z toho 126 zhmožděnin hlavy, 57 zhmožděnin krční páteře, pohmožděné ledviny mělo 11 lidí a pohmožděné genitálie 8 lidí.
Tento výčet zranění dokládá brutalitu pořádkových služeb proti lidem nenásilně manifestujícím za lepší zítřky. Mnoho z těchto lidí byli studenti, stejně starý jako většina z nás. Tato masová manifestace jen ukazuje, že již nebylo jiného východiska než otevřeného odporu proti komunistickému režimu i za cenu zmlácení a brutalitu režimu, který se snažil udržet u moci za každou cenu.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.