Arpádovci ve vrcholném středověku

[elizabeth]

nákladný, drahý, marnotratný ... není sumptus ale sumpuosus. Sumpta je participium (minulé), které je odvozeno od supina slova sumo - sumptum a má to několik možných významů, z nichž základní je vzít, chopit se (ty další jsou velmi různé, stránku sem asi ofotím, psát se mi je rozhodně všechny nechce). Norma může ale také být pravidlo předpis. Zítra sem vhodím kontext a zkusíme se něčemu dobrat. Terminus technicus norma sumpta asi nebude, na to má v listinách a vůbec příliš malou četnost výskytu.

[slavicekvac]

nákladný, drahý, marnotratný ... není sumptus ale sumpuosus. Sumpta je prarticipium (minulé), které je odvozeno od supina slova sumo - sumptum a má to několik možných významů, z nichž základní je vzít, chopit se (ty další jsou velmi různé, stránku sem asi ofotím, psát se mi je rozhodně všechny nechce). Norma může ale také být pravidlo předpis. Zítra sem vhodím kontext a zkusíme se něčemu dobrat. Terminus technicus norma sumpta asi nebude, na to má v listinách a vůbec příliš malou četnost výskytu.

Sumptuosus je pravda, ale sumptus, sumpta existuje jak jsem uvedl. Křížek to dokládá například Caes. b. G. 1,18 - Nep. Cic. 4,3 - Liv 2, 9, 6 - Nep. Milt. 7, 6 - Nep. Dion 7, 2 - Liv 2, 33, 11 - Nep. Ham. 1, 3 - Liv 1, 20, 5 - Nep. Att. 13, 2 - Sall.Iug. 4, 7. Sousloví norma sumpta je nejspíš moralistní obrat papeže, nikoliv běžně užívaná fráze, terminus technicus to jistě není. Podle mne má spíše význam mezí v jednání, zde v rozhazování peněz.

[elizabeth]

nákladný, drahý, marnotratný ... není sumptus ale sumpuosus. Sumpta je odvozeno od supina slova sumo - sumptum a má to několik možných významů, z nichž základní je vzít, chopit se (ty další jsou velmi různé, stránku sem asi ofotím, psát se mi je rozhodně všechny nechce). Norma může ale také být pravidlo předpis. Zítra sem vhodím kontext a zkusíme se něčemu dobrat. Terminus technicus norma sumpta asi nebude, na to má v listinách a vůbec příliš malou četnost výskytu.

Sumptuosus je pravda, ale sumptus, sumpta existuje jak jsem uvedl. Křížek to dokládá například Caes. b. G. 1,18 - Nep. Cic. 4,3 - Liv 2, 9, 6 - Nep. Milt. 7, 6 - Nep. Dion 7, 2 - Liv 2, 33, 11 - Nep. Ham. 1, 3 - Liv 1, 20, 5 - Nep. Att. 13, 2 - Sall.Iug. 4, 7. Sousloví norma sumpta je nejspíš moralistní obrat papeže, nikoliv běžně užívaná fráze, terminus technicus to jistě není. Podle mne má spíše význam mezí v jednání, zde v rozhazování peněz.

Díky, já pak všechny ty odkazy vyhledám. Sumpta ale nesouvisí se sumptus - to se skloňuje úplně jinak, viz příspěvek níže s vyhledáním uváděných příkazů, ale vychází právě ze slovesa sumo (viz přiložený obrázek - i když nakonec jiný než jsem zamýšlela). Osobně to také pokládám za moralistní obrat, ale vztahující se spíše k tomu, že žil nedovoleně s Kumánkou Eduou, způsobem, který si sám zvolil, ale který byl zavrženíhodný (čili klidně nízký, sprostý), což podle mě sem sedí víc než kdyby ten způsob byl rozhazovačný.

Tady je celá část listiny:

Ačkoli jsi ústy předstíral občas vyhovět promluvám této matky, přece je zřejmé, že se dobrovolně vrháš do zkázy, když se nebojíš Bohem pohrdat nebo mít v úctě zavržené; a i jinak se uvaluješ do svržených, zničením vlastní pověsti pohrdaje, čehož význačně štědrý, ocitl ses národům v centru významné podívané, aby sis zasloužil být jednotlivci označován jako zločinec, za to pak nejvíce, že prý poté, co jsi odložil nebo spíše odvrhl křesťanskou zbožnost, dohodl ses /spojil se, pohrdaje jménem Božím; s Tatary, Saracény, Neugary, pohany obcováním/ stykem zavrženíhodným, zvláště s týmiž Neugary žít způsobem ? (norma sumpta); a opovrženíhodným/sprostým, dokonce poté, co jsi krutě uvrhl do vězení vlastní ženu, tedy naši nejdražší dceru v Kristu, jasnou královnu.

A přikládám taky kopii hesla ze slovníku (teda ne z toho, co jsem včera slibovala - Pražák, Novotný ale z Ledy, tedy toho dosud nejnovějšího). Ví někdo, jak jsou na tom další sešitová vydání slovníku středověké latiny? Zatím jsme byli někde u me...

[elizabeth]

Sumptuosus je pravda, ale sumptus, sumpta existuje jak jsem uvedl. Křížek to dokládá například Caes. b. G. 1,18 - Nep. Cic. 4,3 - Liv 2, 9, 6 - Nep. Milt. 7, 6 - Nep. Dion 7, 2 - Liv 2, 33, 11 - Nep. Ham. 1, 3 - Liv 1, 20, 5 - Nep. Att. 13, 2 - Sall.Iug. 4, 7. Sousloví norma sumpta je nejspíš moralistní obrat papeže, nikoliv běžně užívaná fráze, terminus technicus to jistě není. Podle mne má spíše význam mezí v jednání, zde v rozhazování peněz.

ad 1
Caes. b. G. 1,18 -Bellum Gallicum 1, 18 His rebus et suam rem familiarem auxisse et facultates ad largiendum magnas comparasse; 5 magnum numerum equitatus suo sumptu semper alere et circum se habere,...

Těmito záležitostmi si rozmnožil své soukromé jmění a opatřil si bohaté prostředky na štědré dary; stále si vydržuje na svůj náklad jízdu o velkém počtu a má ji stále kolem sebe...

Tohle ale není přímo odvozeno od slovesa sumo (od kterého odvozuje ta Honoriova listina) ale už přímo od podstatného slova sumptus (4. deklinace, vzor exercitus, takže v žádném pádě nemůže být uvedeno jako sumpta ) - suo sumptu - svým nákladem, svým výdajem, takže na svůj náklad.

Postupně budu dále tento příspěvek upravovat. Co je zkratka Nep.? Liv. je Livius Ab urbe condita .... Sall. je Sallustius (toho ale nemám).

[elizabeth]

Tak už význam tohoto participia slovesa sumo znám (ještě že tu němčinu máme, to už je podruhé, co mi to celý pomohla rozseknout tím správným směrem); v tomto konkrétním případě je to tedy převzít, přisvojit si - takže "vivendi...norma sumpta" je "žít způsobem, který jsi převzal" (nebo "který sis přisvojil") a když teda celou tu část trochu zkultivujeme (aby zněla i česky) bude ...zvláště jsi převzal způsob života týchž Neugarů (tedy Kumánů), který je opovrženíhodný ...

a celý kontext bude vypadat následovně:

Ačkoli jsi ústy předstíral občas vyhovět promluvám této matky, přece je zřejmé, že se dobrovolně vrháš do zkázy, když se nebojíš Bohem pohrdat nebo mít v úctě zavržené; a i jinak se uvaluješ do svržených, zničením vlastní pověsti pohrdaje, čehož význačně štědrý, ocitl ses národům v centru významné podívané, aby sis zasloužil být jednotlivci označován jako zločinec, za to pak nejvíce, že prý poté, co jsi odložil nebo spíše odvrhl křesťanskou zbožnost, spojil ses, pohrdaje jménem Božím; stykem zavrženíhodným s Tatary, Saracény, Neugary, pohany , zvláště žít způsobem života týchž Neugarů; který je hoden opovržení, dokonce poté, co jsi krutě uvrhl do vězení vlastní ženu, tedy jasnou královnu, naši nejdražší dceru v Kristu.

[slavicekvac]

Sumptuosus je pravda, ale sumptus, sumpta existuje jak jsem uvedl. Křížek to dokládá například Caes. b. G. 1,18 - Nep. Cic. 4,3 - Liv 2, 9, 6 - Nep. Milt. 7, 6 - Nep. Dion 7, 2 - Liv 2, 33, 11 - Nep. Ham. 1, 3 - Liv 1, 20, 5 - Nep. Att. 13, 2 - Sall.Iug. 4, 7. Sousloví norma sumpta je nejspíš moralistní obrat papeže, nikoliv běžně užívaná fráze, terminus technicus to jistě není. Podle mne má spíše význam mezí v jednání, zde v rozhazování peněz.

ad 1
Caes. b. G. 1,18 -Bellum Gallicum 1, 18 His rebus et suam rem familiarem auxisse et facultates ad largiendum magnas comparasse; 5 magnum numerum equitatus suo sumptu semper alere et circum se habere,...

Těmito záležitostmi si rozmnožil své soukromé jmění a opatřil si bohaté prostředky na štědré dary; stále si vydržuje na svůj náklad jízdu o velkém počtu a má ji stále kolem sebe...

Tohle ale není přímo odvozeno od slovesa sumo (od kterého odvozuje ta Honoriova listina) ale už přímo od podstatného slova sumptus (4. deklinace, vzor exercitus, takže v žádném pádě nemůže být uvedeno jako sumpta ) - suo sumptu - svým nákladem, svým výdajem, takže na svůj náklad.

Postupně budu dále tento příspěvek upravovat. Co je zkratka Nep.? Liv. je Livius Ab urbe condita .... Sall. je Sallustius (toho ale nemám).

Křížek přímo uvádí, že je toto m ze sumo odvozeno. Změna rodu "sumpta" pro "norma" je podle mne myslitelná. Ostatně už je to dost pokročilý středověk, žádná antika. Zdroj Nep. att. nejsem schopen identifikovat, Křížek nemá slovník pramenů, ale hojně je používá, celý slovník je na tom založen. Zachová má sumptus, m vydání, útrata. Nic jiného nepoužívám Ale určitě nejde vyloučit posun významu, už jsme od antiky v této listině dost daleko.

[elizabeth]

ad 1
Caes. b. G. 1,18 -Bellum Gallicum 1, 18 His rebus et suam rem familiarem auxisse et facultates ad largiendum magnas comparasse; 5 magnum numerum equitatus suo sumptu semper alere et circum se habere,...

Těmito záležitostmi si rozmnožil své soukromé jmění a opatřil si bohaté prostředky na štědré dary; stále si vydržuje na svůj náklad jízdu o velkém počtu a má ji stále kolem sebe...

Tohle ale není přímo odvozeno od slovesa sumo (od kterého odvozuje ta Honoriova listina) ale už přímo od podstatného slova sumptus (4. deklinace, vzor exercitus, takže v žádném pádě nemůže být uvedeno jako sumpta ) - suo sumptu - svým nákladem, svým výdajem, takže na svůj náklad.

Postupně budu dále tento příspěvek upravovat. Co je zkratka Nep.? Liv. je Livius Ab urbe condita .... Sall. je Sallustius (toho ale nemám).

Křížek přímo uvádí, že je toto m ze sumo odvozeno. Změna rodu "sumpta" pro "norma" je podle mne myslitelná. Ostatně už je to dost pokročilý středověk, žádná antika. Zdroj Nep. att. nejsem schopen identifikovat, Křížek nemá slovník pramenů, ale hojně je používá, celý slovník je na tom založen. Zachová má sumptus, m vydání, útrata. Nic jiného nepoužívám Ale určitě nejde vyloučit posun významu, už jsme od antiky v této listině dost daleko.

Tak samozřejmě, že i podstatné jméno sumptus má základ ve slovese sumo. To ale pořád nemění nic na tom, že sumpta je participium odvozené přímo od slovesa sumo (lépe řečeno jeho supina sumptum) a nikoli od podstatného jména sumptus, které převzalo jen některé z významů od sumo. Souhlasím s tebou, že mnohdy byla úroveň středověkých písařů na hony vzdálená latině Ciceronově nebo Tita Livia či Caesara, ale toto je list z papežské kanceláře a tam si myslím, že ta latina byla na úrovni. Každopádně děkuju za pomoc a diskusi. Tu listinu pak dám celou k dispozici, je skoro hotová, jen některé věci potřebují doladit.

[Pongrac]

Dobry den,
Ja mam novu otazku ohladom Bela IV. Vsade sa pise ze prijal Kumanov nie len kvoli tomu aby sa posilnil proti Tatarom, a pridal si k titulu, "Kral Kumanov," ale nabral si tychto cudzincov aj proti nepriatelom z vnutra. Kto ale boli presne ti nepriatelia?

Bela si narobil nepriatelov ked zriadil komisie ktore mali prehodnotit kralovske dekrety o udeleni majetkov datujuce az do roku 1196. Pomocou tejto komisie, Bela anuloval vsetky donacie ktore udelil jeho otec. Zial sa mi nedari najst nikde kto presne boli ti pohnevani slachtici. Myslim, ze mozno medzi nimi bol jeden zo synov Michala Koszegiho (ktore mal prsty vo vrazde kralovny Gertrudy) dalej Hont-Poznanovci zo Svateho Jura (taky Alexander and Sebes) ktori boli odmeneni Ondrejom II. Ale to su len moje dohady a boli by to len dve rodiny. Muselo tam byt tych pohnevanych slachticov viac, inac by sa Bela neobaval vzbury.

[Ingolf]

Našel jsem jen velmi obecné informace. V Uličného Dějinách Slovenska od 10. - 13. století je na str. 48, že Béla potrestal účastníky spiknutí proti jeho matce Gertrudě zabavením pozemkového majetku.
Na Slovensku vyšly nějaké Dějiny Uher, v nich nic není?

[Pongrac]

Našel jsem jen velmi obecné informace. V Uličného Dějinách Slovenska od 10. - 13. století je na str. 48, že Béla potrestal účastníky spiknutí proti jeho matce Gertrudě zabavením pozemkového majetku.
Na Slovensku vyšly nějaké Dějiny Uher, v nich nic není?

Našel jsem jen velmi obecné informace. V Uličného Dějinách Slovenska od 10. - 13. století je na str. 48, že Béla potrestal účastníky spiknutí proti jeho matce Gertrudě zabavením pozemkového majetku.
Na Slovensku vyšly nějaké Dějiny Uher, v nich nic není?

Ano, to je ten problem vsade sa pise len vseobecne ze Bela mal nepriatelov medzi vysokou slachtov kvoli tim skonfiskovanym majetkom ale nikto nepise kto boli ti ludia. Akurat sa pise o spiknuti proti jeho matke a jej nemeckych privrzencoch. Andrej dal jedneho z vrahov, Petra syn Tore popravit a asi aj Bank Bar-Kalana, ostatni z toho vyviazli, neskor im akurat zkonfiskoval zeme. Potom az Bela po nich isiel. Dal oslepit vtedajsieho Palatina Dioniza syna Ampuda, ten aj umrel rok po Belovej Korunacii, Juliasa Kana dal zavret, a detom bratov Kacsicovcov majetky nevratil. Akurat zevraj Fulka Kacsica dal potrestat (in judicial combat) niekedy v r. 1246 - musel sa bit nahy proti ozbrojenemu rytierovi, ale to bolo kvoli tomu lebo z Fulka sa stal zbojnicky grof. Okradal cestujucich, zabijal ich a vraj maso z nich predaval ludom. (To bolo po mongolskom vpade ked bol velky hladomor) Takze tych mien sa mi zda malo, no asi sa nezachovali spisi vsetkych tych majetkov a rodin ktore prisli o tie donacie. Hladala som privrzencov Andreja II ktorych Andrej stedro obdaroval, ale aj tam som okrem niektorych Hont-Poznanovcov, Kacsicovcov, Kana a tych nemeckych pribuznych nikoho ineho nenasla.

Ale diky moc aj tak za odpoved. Rada sa o tom rozpravam

Adriana

[Ježek]

Z přednášky Dr. Gábor Barabás (University of Pécs) – Dynastic Conflicts in the Realm of Saint Stephen in the 13th Century (Angevins, Capetians, Arpadiens):

- U Arpádovců měli na trůn národ teoreticky všichni členové rodiny, fakticky byla podobně jako u nás snaha prosadit primogenituru. Samozřejmě byly četné dynastické konflikty, které se řešily vyhnáním ze země nebo oslepením. Arpádovci se chápali jako svatá dynastie (několik členů dnystaie bylo považováno za svaté), nikdy si nesáhli na život (podobně Přemyslovci), není zde ani kastrace.

- zajímavý moment je snaha Bély III. prosadit prvorozeného syna Imricha (proti druhorozenému Ondřejovi) a tak ho za svého života nechá dvakrát korunovat králem (1182, 1194). A pak se stane to, co se čekalo, začně boj o moc mezi Bélou a Ondřejem. V roce 1204 Imrich nechá korunovat svého syna Ladislava králem. V listopadu 1204 Imrich umírá, Ondřej je od té doby pouze regentem. Moc se nepokusí vzít do svých rukou, ale stejně mu spadne do klína, v roce 1205 Ladislav umírá.

- ještě jeden zajímavý moment. Ondřej II. naplnil slib svého bratra zúčastnit se křížové výpravy.

[palo satko]

Padla tu otazka: "Mimo soutěž - zvítězil někdy Béla IV. v bitvě? "
Spravna odpoveď znie vyhral. No a budete sa čudovať, ale namornu bitku v Jadranskom mori a odvratil namorny vysadok Mongolov. Davnejšie som napísal članok pre Historyweb:
"
Medzi stredovekým Uhorskom a Džingischánovým Mongolskom bola vzdialenosť 8000 kilometrov. Obe krajiny boli vtedajšími suchozemským mocnosťami, presnejšie Mongolsko bolo superveľmocou. Napriek tomu zviedli spomínané krajiny v roku 1242 významnú námornú bitku pri jadranskom pobreží dnešného Chorvátska – vo vodách, ktoré dnes naše cestovné kancelárie nazývajú „slovenské“ more. ,.

...Preto chceme znením tejto (listiny) dať na vedomie všetkým, že keď pre vpád Tatárov sme došli až do prímorských časti, istý menom Radun sa zdržiaval s nami pri mori, verne nám tam slúžil ...(z listiny Belu IV. zo dňa 1. 8. 1250 o darovaní časti zeme pri Hrone v katastri dnešného Hronseku Radunovi a jeho synom, citované z: Pramene k vojenským dejinám Slovenska I/2. 1000 - 1387.
Na začiatku jari 1241 vtrhli Mongoli do Uhorska a 11. 4. 1241 porazili kráľovskú armádu v bitke na rieke Slaná. Po prehratej bitke a dramatickom úteku sa uhorský panovník Belo IV. rozhodol vyčkať v poľnom tábore pri Záhrebe na pomoc od pápeža a cisára. Lenže žiadna pomoc neprichádzala, a preto sa v lete roku 1241 v obave, že Tatári prejdú cez Dunaj aj do Panónie, rozhodol exhumovať ostatky prvého uhorského kráľa sv. Štefana v Stoličnom Belehrade. Spolu s ostatkami svätca zobral aj korunovačné klenoty a cirkevné poklady z kostolov v Panónii. Prikázal všetko odviesť na pobrežie Jadranského mora – spolu s manželkou kráľovnou Máriou Lascari, synom Štefanom a dcérami Margitou a Katarínou. Najväčším mestom v Dalmácii bol Split, aj keď je pravdou, že vtedajší stredoveký Split sa rozlohou zmestil do starovekého Diokleciánovho paláca. Kráľovná Mária odmietla pozvanie občanov mesta a so svojím sprievodom a klenotmi sa usadila na blízkom kráľovskom hrade Klis (natáča sa tam Hra o tróny).

Prvá odbočka – Dalmácia
V tomto okamihu si musíme urobiť malú odbočku pre pochopenie vzťahu uhorských panovníkov a dalmátskych miest. Mestá na pobreží Jadranu po rozpade Západorímskej ríše pripadli Byzancii. Po príchode Chorvátov sa striedavo dostavali pod nadvládu chorvátskych kráľov, Byzancie, alebo mali relatívnu autonómiu po vzore Benátok. Uhorský kráľ Koloman Knihomoľ sa dal v roku 1105 korunovať za chorvátskeho kráľa a mestá na Jadrane mu zložili formálnu prísahu vernosti.
Nobilita miest ako Zadar, Split, Dubrovník, Korčula a čiastočne aj Trogir pozostávala hlavne z Talianov. Tí sa cítili nadradení slovanským Chorvátom a neochotne znášali aj vládu Arpádovcov. Ich ideálom bola nezávislá mestská republika.
Ďalším činiteľom v Dalmácii boli chorvátski veľmoži, ktorí mali dostatok sily mocensky zasahovať do života miest a niekedy proti nim podnikali lúpežné nájazdy. Okrem útokov z vnútrozemia boli mestá na pobreží vystavené prepadom od mora, hlavne Arabov, Normanov a pirátov, ktorí sa sústreďovali v meste Omiš.
Na pobreží Jadranu boli aj kráľovské hrady, ale mnohé z nich patrili templárom. Bojujúci mnísi získali svoje prvé nehnuteľnosti v Chorvátsku za vlády kráľa Štefana III. v rokoch 1162 – 1172. Väčšina templárov pochádzala z Francúzska, ale našlo sa medzi nimi aj niekoľko Chorvátov a Slavóncov. Svoje rezidencie mali v miestach Vrána, Gora, Glogovnica, Senj, Dubica a St. Martin. Pred tatárskym vpádom došlo k roztržke medzi templármi a Arpádovcami, mnísi však s podporou pápeža spor vyhrali. Celú situáciu ešte komplikoval trvale prítomný politický, hospodársky a aj mocenský tlak Benátok, ktoré neuznali nadvládu uhorských kráľov. Odvolávali sa na vymenovanie benátskeho dóžu Vitale Michiela I. za vojvodu chorvátskeho a dalmátskeho s titulom protosebastos cisárom Alexeiom I. v roku 1097. Samozrejme, že vtedajšia Dalmácia sa nevyhla ani náboženským problémom, či už to boli ťahanice ohľadom používania staroslovanského jazyka a glagolského písma pri bohoslužbách alebo prenikanie bogomilskej herézy z Bosny.
Aj v čase nášho príbehu uznávali mestá nadvládu arpádovských kráľov, ale viedli svoju vlastnú politiku, ktorej súčasťou boli aj vojny medzi mestami navzájom.

Útek pred Mongolmi
Keď na Vianoce 1241 Mongoli prešli po zamrznutom Dunaji do Panónie, bezbranný Belo utiekol na pobrežie Jadranu a spoločne s ním aj cirkevná a štátna vrchnosť, uhorská elita a boháči. Začiatkom marca privítal Bela v slávnostnom sprievode v Splite arcibiskup a metropolita Guncel, ktorý bol pôvodom Maďar a pred zvolením za arcibiskupa templár. Belo na popud svojej manželky Márie odmietol pohostinnosť a ochranu mesta Split a aj so svojím dvorom odišiel do neďalekého mesta Trogír. Ostatní uhorskí utečenci ale v Splite zostali.
Situácia na pobreží Dalmácie v roku 1242 bola výsledkom zložitej hry, v ktorej účinkovali uhorskí králi, Benátky, miestni talianski obyvatelia miest, chorvátski veľmoži, piráti, templári, tamojšia cirkev a samozrejme pápež.
Brat Bela IV. vojvoda Koloman, ktorý de iure vládol v Dalmácii v rokoch 1226 až 1241, si dokázal vybudovať dobré vzťahy s mestom Trogir. Úžasnou pamiatkou na Kolomanovu vládu je portál chrámu sv. Vavrinca v Trogire. V situácii, keď bol Belo, prenasledovaný Mongolmi, nečakane odkázaný na dobrú vôľu a lojalitu neznámych ľudí, kráľ zúročil dielo svojho nebohého brata. Z templárov, Talianov a Chorvátov si šťastne vybral za spojencov Chorvátov. Vtedajší Trogír bol opevneným mestom na ostrove, oddelenom úzkym kanálom od pevniny. Podestom v Trogire bol Stjepko II. Šubić Bribirski, chorvátsky šľachtic z rodu Šubić. Belo si poistil vernosť občanov mesta privilégiami. Je celkom možné, že túto voľbu urobila za neho už predtým kráľovná Mária, keď sa rozhodla usadiť na hrade Klis, ktorý mal chorvátsku posádku. Nech už rozhodol ktokoľvek, toto rozhodnutie im nakoniec zachránilo život.

Druhá odbočka – Mongoli
Po bitke pri Muhi v apríli 1241 zostala mongolská armáda vo Veľkej uhorskej nížine, aby sa im vypásli kone. Niektoré oddiely sa vrátili k Volge. Keď na Vianoce 1241 zamrzol Dunaj pri Bude, prešli pravdepodobne 2 tumene (cca 20 000 jazdcov) do Panónie. Dobyli Budu, zničili predmestie Ostrihomu a vypálili niekoľko nebránených kláštorov. Plienili krajinu a brali do zajatia ľudí, čo sa nestihli skryť v lesoch. Keď Kadan, syn druhého Veľkého chána Mongolov Ögedeia a vnuk Džingischána, ktorý velil armáde, ktorá prešla cez Dunaj, dobyl Zahreb, rozhodol sa prenasledovať Bela IV. až k moru. Vyslal poslov, aby zvolali všetky jednotky, ktoré zanechal pri významných kláštoroch a mestách (Pannonhalma, Stoličný Belehrad), aby urýchlene tiahli za ním. Keď prešiel do vnútrozemia dnešného Chorvátska, dal pri meste Bihać popraviť všetkých zajatcov. Kronikári zaznamenali, že Chorváti sa pred Mongolmi stihli ukryť v lesoch aj so svojimi zásobami obilia a s dobytkom.
Keď Mongoli prišli k Jadranu, zistili, že na pobreží nie je dostatok potravy pre ich kone, a tak nemohli podnikať dlhé ťaženia alebo obliehania a po pár dňoch sa vracali do vnútrozemia, pravdepodobne až ku Kninu, kde boli lepšie možnosti na pastvu, a odtiaľ naspäť k pobrežiu.

Mongolské hľadania kráľa
Niekoľko dní po Belovi pricválali k Splitu aj Mongoli. Obyvatelia Splitu si najskôr mysleli, že prichádzajú nepriateľskí Chorváti, ale utečenci z Uhorska rýchlo spoznali Mongolov a vypukla panika. Mongoli pritiahli k mestu, zabili každého, koho našli pred hradbami, a na zdesenie obyvateľov Splitu, začali robiť prípravy na obliehanie. Nakoniec od neho upustili, lebo niekto im dal správu (nepravdivú), že kráľ sa ukrýva na hrade Klis. Mongoli začali hrad obliehať. Aj keď pri obliehaní utrpeli veľké straty, podarilo sa im preniknúť na predhradie. Obliehanie ale nedokončili, lebo sa dozvedeli, že kráľ s rodinou je v meste Trogír.
Trogir bol oddelený od pevniny močiarmi a malým prielivom. Bol síce bezpečnejším mestom než Split, ale mongolskému dlhodobému obliehaniu, by asi nebol neodolal. Keď Mongoli prišli k mestu, kráľ prikázal zachovať pokoj a nikomu neodpovedať. Mongolský herold kričal cez hradby v reči Slovanov posolstvo, ktoré zaznačil Tomáš zo Splitu:
„Počujte slová posvätného Kadana, vodcu neporaziteľnej armády. Neberte na seba vinu za krv druhých, vydajte našich nepriateľov do našich rúk, aby ste sa nestali obetami našej pomsty a nezahynuli nadarmo.“
Keďže sa Mongoli nedočkali žiadnej reakcie, odišli. Dalo sa predpokladať, že sa vrátia. Belo sa preto rozhodol odplávať. Mesto pripravilo kráľovi bojovú trirému. Bola to bojová loď patriaca priamo Belovi, ale akým spôsobom ju panovník nadobudol, nás pramene neinformujú. Vtedajšia jadranská triréma vychádzala z rímskej. Mala posádku približne 170 veslárov, dĺžku 40 metrov a šírku 5 metrov. Veliteľom bol Marin z rodu Cernotai. Bojová triréma nebola jediná loď, s ktorou Belo odplával z Trogíru. Utečenci si prenajali ešte jednu, možno dve obchodné lode. S panovníkom sa určite plavila aj manželka so synom, kráľovské poklady a Belov sprievod. Čo sa dialo ďalej, je viac skladanie veľmi riedkej mozaiky než priame čerpanie z prameňov.

Tretia odbočka – Tomáš zo Splitu
Najviac informácií o útoku Mongolov a ich prenasledovaní kráľa Belu k Jadranu je obsiahnutých v diele Tomáša so Splitu Historia Salonitanorum atque Spalatinorum pontificum. Tomáš, ktorý bol pôvodom Talian, je, žiaľ, neobjektívny a jeho dielo je poznačené silným nepriateľstvom voči občanom Trogiru, Chorvátom, Slovanom a niektorým uhorským činiteľom. Udalosti opísal z pohľadu splitskej komunity a nespomenul zásluhy iných miest a Chorvátov. Preto zdrojom pre ďalšie rozprávanie sú darovacie listiny samotného kráľa, v ktorých pripomína zásluhy nielen ľudí zo svojho sprievodu, ale aj chorvátskych vojakov, šľachticov a občanov jadranských miest.

Námorná bitka
Belova „flotila“ vyplávala z Trogiru, bitka sa odohrala vo vodách a na pobreží ostrova Pag. Medzi Trogirom a Pagom je vzdialenosť po vode približne 190 kilometrov. Samotná námorná bitka ale vyvoláva niekoľko otáznikov. Prvým otáznikom je, odkiaľ sa Mongoli dozvedeli o vyplávaní a smere plavby uhorského kráľa? Je pravdepodobné, že Belo sa príliš nevzďaľoval od pevninského pobrežia a Mongoli mohli jeho lode vidieť alebo sa o plavbe dozvedieť od rybárov.
Druhou nemenej závažnou otázkou je, kto poskytol Mongolom člny a kto ich obsluhoval. Bohužiaľ, nielen kronika Tomáša zo Splitu, ale ani darovacie listiny neuvádzajú bližšie informácie o zradcoch. Možno preto, lebo zradca bol všeobecné známy. Vytrvalým nepriateľom uhorských kráľov boli Benátky, ktoré v tých časoch boli spojencami Mongolov. Benátčania na Kryme a na pobreží Čierneho mora kupovali od Mongolov zajatcov, ktorých ako otrokov predávali v Stredomorí. Je celkom možné, že Benátky boli nápomocné Mongolom nielen informáciami, ale aj „logistikou“.
Mongoli dostihli Belove lode pri pobreží ostrova Pag pred vplávaním do rovnomenného mesta v zátoke, kde sa odparovaním produkovala soľ. Vtedajšie mesto Pag sa nachádzalo v polohe dnes nazývanej Stari Grad, hlbšie v zálive a ďalej od mora. Aj keď triréma bola najmocnejšou loďou vtedajšieho Jadranu, proti presným lukostrelcom v člnoch bola jej posádka bezbranná a jedinou záchranou bol útek. Belo chcel pravdepodobne pristáť a nájsť útočište v meste, ale boj sa začal už na mori a pokračoval pri vyloďovaní Bela a jeho rodiny. Okrem statočne bojujúcich posádok lodí prišli Belovi na pomoc aj občania mesta Pag. Zabili veľa mongolských dôstojníkov a mongolských vojakov ešte vo vodách a ostatných na pobreží. Samotný kráľ sa ocitol v priamom ohrození života, keď bol obkľúčený Mongolmi a nemohol ustúpiť, lebo za ním boli hradby mesta. V darovacej listine sa spomína, že kráľa v tesnej bitke bránilo 38 obrancov zo Sriemu. Medzi nimi aj traja bratia Kres, Kupiša a Rak. Práve hrdinský Kres v poslednej chvíli zabil tatárskeho veliteľa, ktorý sa chystal šípom zabiť kráľa. Podľa listín obrancovia mesta a Belova družina zabili alebo pohádzali do mora všetkých Mongolov, takže nik z nich neprežil.
Keď zlyhalo aj prenasledovanie na mori, Kadan sa pre nedostatok krmiva pre kone rozhodol opustiť jadranské pobrežie a ťažením cez južnú Dalmáciu a Srbsko sa spojil s armádou Batuchána na hraniciach Bulharska.
Je zaujímavé, že v opisoch tatárskeho vpádu sa nič nedočítame o námornom strete. Pritom listina kráľa Bela z roku 1256 opisuje nielen boj s Mongolmi, ale zdôrazňuje aj kráľovu úzkosť a strach z blízkej smrti, ktorý ho ovládol pri boji na mori a na pobreží Pagu. Ak si uvedomíme, že v prípade porážky alebo potopenia lodí mohlo Uhorsko prísť nielen o kráľa a jeho nasledovníka, ale aj o „štátotvornú“ korunu, sväté ostatky zakladateľa a cirkevnú a svetskú elitu, ktorá bola v ich prítomnosti, význam stretu predstihuje mnohé iné bitky v uhorských dejinách.
Tento zaujímavý úsek uhorských dejín som neobjavil ja. Našiel som ho v knihe Ivana Kukuljevića Sakcinskiho (1816 – 1889), významného chorvátskeho historika, spisovateľa, politika a zakladateľa chorvátskej archeológie. Knihu vydal v roku 1863 pod názvom Borba Hrvatah s Mongoli i Tatari a zdôraznil v nej úlohu slovanských Chorvátov, Slavóncov a Slovákov pri obrane Uhorska a záchrane uhorského kráľa.
Celý príbeh námornej bitky by mohol pripomínať skôr legendu ako historickú pravdu. Nakoniec z tých čias sa traduje veľa legiend, ktoré nemajú reálny historický základ počnúc Tatármi pod Sitnom, víťazstvom Jaroslava zo Šternberka nad Tatármi pri Olomouci, zabitím vraj až 60 tisíc Tatárov chorvátskymi rytiermi na Grobnickom poli alebo víťazstvom Fridricha II. Bojovného pri Viedenskom Novom Meste. Ale kráľ Belo mal naozaj bojovú triremu a odplával na lodiach z Trogiru, vo Fejérovom diplomatári sú opisy listín s menami a s činmi a to potvrdzuje informácie Ivana Sakcinskiho.
Ale vráťme sa na začiatok k Belovej donácii. Z nej vyplýva, že spomínaný Radun trvale sprevádzal kráľa pri Jadrane a je pravdepodobné, že sa zúčastnil aj námornej bitky. Radun bol pravdepodobne Slovan a možno aj Slovák. Nie je preto vylúčené, že poznáme meno a bydlisko prvého slovenského námorného víťaza z neuveriteľnej bitky.
Na záver ešte jedna zaujímavosť. Pokiaľ viem, uhorský kráľ Belo IV. prehral všetky pozemné bitky svojho života a je preto prekvapujúce, že vyhral práve tú jedinú námornú."