Skupina pražských a brněnských historiků nedávno vydala kolektivní monografii týkající se tématu, kterému kompletnější pracování zatím chybí, druhé křížové výpravě proti husitům v roce 1421.
Úvodní studie Pavla Soukupa popisuje tažení západní části kruciáty až k neúspěšnému obležení Žatce a ukončení výpravy, což je podle něj dané spíše nízkou morálkou vojska, potížemi se zásobováním a neochotou pokračovat v tažení s přicházející zimou, než zprávám o koncentraci husitských sil u Slaného. Druhá část příspěvku se věnuje legaci kardinála Brandy de Castiglione - který položil základ oragnizačního schématu papežské legace pro kruciátu. Soukup přináší nový pramen - memorandum kurfiřtů z 23. dubna 1421 papeži Martinovi V., na něm je zajímavé, že kurfiřti svoji aktivitu pro dobro Říše a vymýcení kacířství dávají do protikladu s nečinností Zikmunda.
Petr Elbel se věnuje Zikmundovi, kolem kterého vyvstává řada otázek- proč se neúčastnil norimberského sněmu, proč jeho výprava začala až s dvouměsíčním zpožděním, proč i přesto sám vytáhl do středu Čech. Zikmund, pobývající na počátku roku 1421 ve Znojmě plánoval účast na dubnovém sněmu, nicméně místo toho se věnoval pacifikaci husitů na východní Moravě, Elbel se domnívá, že spíše panstva v čele s Petrem z Kravař, nikoliv Nového Tábora v Nedakonicích. Badatel se také domnívá, že neexistoval zásadní rozpor mezi kurfiřty a Zikmundem, ten když viděl, že přípravy kruciáty pokračují, tak se vrátil do Uher, kde od listopadu 1419 nebyl.
Zdržení východní fronty nelze příliš vysvětlit, resp. lze to považovat za Zikmundovu strategickou chybu - v Trnavě jednal o sňatku dcery Alžběty s Albrechtem - snad aby v případě své smrti jeho dědic měl nároky na jeho trůny, nebo spíše, aby od Albrechta získal peníze na financování boje proti husitům (a Osmanům). Zikmund na Moravu vtrhl až v polovině října, v okamžicích, kdy se západní část kruciáty rozpadla a stáhla. Přesto byl ochoten táhnout do Čech, za pomoci Albrechta. Zbytek měsíce ale strávil na Moravy paficikací husitů (bitva u Uherského Ostrohu, boj proti Kravařům a Haškovi z Valdštejna), v listopadu v Brně byl vyhlášen landfríd, dále se Zikmund zdržel jednáním s českou šlechtou v Jihlavě. Petr Elbel vysvětluje laxnost Zikmundova vojska na přelomu prosince a ledna čekáním na posily od Albrechta, který ale po dobytí Jevišovic se stáhl zpět, aby připravil novou výpravu. Další kroky výpravy a její ústup vidí jako podcenění síly a manévrů husitského vojska, resp. úspěšný spěch husitů ke konfrontaci před příchodem Rakušanů. Petr Elbel se ale domnívá, že porážka nevedla k ochotě Zikmunda jednat s husity, král počítal i nadále s další výpravou i denní válkou.
Krystýna Luger se věnuje účasti Slezanů na křížové výpravě, kteří operovali na pomezí po většinu roku 1421, už před výpravou, ke které se připojili. Mladá badatelka uvádí medialonek vratislavského biskupa Konráda a popisuje vojenské operace v okolí Litomyšle v říjnu 1421. Odtud se část lužických a slezských jednotek stáhla, zbytek se připojil k Zikmundově tažení. Autorka také nově datuje listinu k dějinám Moravské Třebové - dva zdejší měšťané byli obviněni, že vydali město Slezanům. Aby se zbavili nařčení, tak si dojeli do Jihlavy pro potvrzení od Slezanů, že jim neotevřeli brány. Kromě edic několika nepublikovaných listin článek obsahuje i itinerář biskupa Konráda v roce 1422.
Další historička, Štěpánka Grunová, popisuje krátké Albrechtovo říjnové tažení, které vyvrcholilo pouze dobytím Jevišovic a pravděpodobně zničením husitské pozice v Červeném Martínkově. Autorka se domnívá, že cílem bylo spíše pacifikace lapkovského sídla (škodícímu i Rakousku), než pozice husitů. I zde je edičně zpřístupněn nový pramen, dopis tyrolského rytíře, který o dobytí Jevišovic informuje Fridricha Habsburského.
Alexandra Kaar se věnuje dalšímu neznámému prameni, německy psané (dochované v Řezně) výzvě Zikmunda ke křížové výpravě z července 1421. Stanislav Bárta se ve svém článku zabývá financováním výpravy a konstatuje, že Zikmundova zástavní a smluvní činnost je výrazně nižší než v roce 1420, ale i 1422, což vysvětluje jinou formou účasti domácí šlechty (zemská hotovost). Poslední článek Tobiase Heila poodhaluje komunikací města Norimberka během výprav v roce 1421 a 1427. Během té první bylo město velmi aktivní v poskytování informací o tažení (ale na vyžádání) pro německý jihovýchod (nejčastěji Ulm). Během další už takovým informačním bodem město už nebylo, věnovalo se v korespodenci hlavně situaci u Tachova.
Byla by škoda, kdyby tato drobnější publikace zapadla. I když jde o sborník, tak nenásleduje příkladu jiných sborníků, kdy stejná jména píší o stejných věcech a výsledek trpí rozplizlostí tématu. Zde naopak, možná i zapojením mladších historiků, se podařilo udržet sevřenost látky, a kniha dosahuje kvalit monografie. Většina studií přináší českému prostředí dosud neznámé prameny z hlavně říšského prostředí , které i edičně zpřístupňuje. Kvitovat lze i povedené články mladých autorek, kde prokazují erudici i bohatou znalost pramenů. Kniha poněkud vyrovnává deficit české historiografie, která se násobně více věnuje studiu husitské strany na úkor katolické, ukazuje druhou kruciátu jako určitý mezník, pokládá základ pozdější protihusitské propagandy a způsobů jejího šíření. Druhá porážka nákladné výpravy také posílila význam denní (i přeshraniční) války v mezidobí mezi jednotlivými křížovými výpravami.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
