1) K (re-)definici feudalismu – když vyjdeme z té zjednodušené definice, kterou shazuje Třeštík, že král dal šlechtici léno a tento lenní pán pak dřel poddaný lid. Nesedí tam to, že pán mohl mít půdu i s poddanými ve svém osobním, děděném vlastnictví. To se nazývalo alod. Podobně v raném feudalismu fungovala i na dolejší straně společenského žebříčku vrstva svobodníků, tedy zemědělců, kteří také měli svoji půdu ve svobodném osobním vlastnictví, a nad sebou neměli žádného pána. Navíc ve Francii mohlo mít léno formu peněz, ne nutně půdy.
Otázka pak zní, kolik procent půdy ve státě bylo svobodné a kolik dané v léno. Pokud by převažoval podíl půdy v lénu, dá se snad mluvit o společnosti feudální. K lénu patří nějaká státní i společenská kultura, takže samotná instituce léna společnost dost zasahuje.
Bloch ten odhad podílu nikde nemá, resp. nevšimnul jsi ho. Ale udává příklad Jindřicha Lva, kterého Barbarossa zbavil říšských len, a Lev i tak podržel svá osobní knížectví, základ pro pozdější lünebursko-brunšvické vévodství. V říši bylo alodů více než ve Francii.
Ale zmiňuje otázku těch svobodníků. Ti stojí mimo prameny, protože sami půdu nesměňovali, takže nevydávali listiny; nebyli v poddanském svazku, takže se jich netýkají urbáře apod. Jediný bod, kde vstupují do pramenů, je právě tehdy, když se vzdávají svobodného postavení a vstupují do poddanství. Vrstva svobodníků zaniká na Západě ze stejného důvodu jako v Česku (jak rozebírá Žemlička v Čechách doby knížecí), tedy že svobodný člověk je vydán napospas násilí, takže radši volí poddanství, které nabízí ochranu od pána. Pokud si tento nový poddaný nechá kus alodní půdy, může ji prodat jen se souhlasem pána. Na Západě vrstva svobodníků mizí (alespoň z pramenů) koncem 11. stol.
Bloch ještě relativizuje rovnítko feudál = šlechtic: „V smyslu, který je jediný legitimní, však na Západě šlechta vznikla až relativně pozdě. První obrysy této instituce se začaly objevovat nejdříve ve 12. století a pevně se tato třída utvořila až ve století následujícím, když byly léno a vazalita už na sklonku své existence. Celý první feudální věk a doba bezprostředně předcházející šlechtu vůbec neznaly.“ (s. 293)
Dále feudální přísaha je výrazem hierarchie, kde podřízený člověk přísahá věrnost vyššímu. Ale existovaly i jiné přísahy, které mezi sebou uzavírala města (tzv. komuny) nebo obchodníci (tzv. gildy). Komuny a gildy si přísahaly svým členům také ochranu, když nefungoval stát, jak měl. Ale ty přísahy byly uzavírány mezi rovnými subjekty, ne jako v feudální přísaze, kde se slabší dává silnějšímu v ochranu. Feudálové a panovnická moc tuto nevítanou konkurenci byli schopni většinou převážit, ale ne vždy, viz severoněmecká Hanza.
1a) Feudum dává osoba společensky nadřazená osobě nižší, ale stále svobodné; samotná instituce takového léna nezakládá na vykořisťování poddaných - to bych odsouhlasil, ale zase, není to důvod, proč odmítat samotný pojem feudalismus. V lidovém povědomí a v povědomí definovaném třídními boji se vztah šlechtice a poddaného dostává do hlavního zorného pole, ale tam právě nepatří. Hlavní feudální vztah je mezi králem nebo výše postaveným šlechticem a na druhé straně mezi příjemcem léna z řad nižších svobodných vrstev.
U toho se chci zastavit, protože některé vztahy pána s poddanými a pána s jeho pánem se také podobají. Lenní vztahy dokázaly být mnohovrstevné. Král dál léno baronovi, baron dal kus toho léna jako léno klášteru, klášter dal kus toho léna jako léno hraběti a hrabě dal tuto půdu v užívání svým poddaným. Poddaný je poslední článek v celém řetězci, který na půdě skutečně pracuje. Poddaný se zároveň liší v pojetí svobody. Poddaný svobodu nemá, velmoži nad ním ano. Poddaný nemůže jeho půdu už dál prodávat nebo dávat v léno.
Svobodný vztah je zpodobněn i v samotném homagiu, tedy rituálu předání léna a stvrzení leníkovi věrnosti. Leník klečí na koleni a sepjatí ruce dává do rukou pána, kterému se tímto dává jako člověk. Pán leníka pozvedne a políbí na ústa, což Bloch vykládá jako výraz rovnosti obou lidí; leník neupadá v nesvobodu. Naproti tomu poddaný dostává půdu od pána klidně na smlouvu, ale za kus půdy k živobytí dává pánovi nejen sebe, ale i svou svobodu.
Pokud zemře leník nebo jeho pán, lenní vztah se „dědí“, tedy potomci zesnulého mají nárok na pokračování vztahu, Tento vztah se však musí obnovit, musí být složeno nové homagium jako výraz svobodné vůle obou stran. Naproti tomu když zemře pán, tak jeho poddaní přecházejí automaticky na dědice onoho pána.
Co je všem podobné – příjemce půdy dává na oplátku sám sebe. Družiník raného středověku byl knížecí profesionální voják, který dostával od knížete obživu, stoloval s knížetem o hostinách. Leník dává svoji věrnost, vyjádřenou opět hlavně ochotou jít za pána bojovat, ale z léna pramení i některé ekonomické služby. Poddaný dostává půdu a na oplátku dává také sám sebe, včetně své svobody, a také některé ekonomické služby. Poddaný nedává svou fyzickou aktivitu ve formě boje, nýbrž ve formě roboty, tedy práce ve prospěch pána. A ekonomické služby, to jsou klasicky odváděné dávky naturálií a peněz.
Poddaný půdu nevlastní, spravuje ji v nějaké formě pronájmu, takže Bloch hovoří o pachtu. Aby to nebylo tak jednoduché, tak samotné i slovo léno pochází z něm. lehnen – půjčit.
Co je společné všem – výše postavená osoba dává majetek, konkrétně půdu, níže postavená osoba dává sama sebe, své schopnosti (pokud dává majetek, tak je to část zisku z oné půdy). To je prastarý princip, který provozují primitivní společnosti při výměně darů a který provozují lidé v nějaké formě dodnes.
Umět dávat nebo brát není jen tak. Dát dar se hodí, je to výraz náklonnosti a touhy udělat radost. Kdo nedává dary, kdo myslí na sebe, bývá často sobec a nejedná sociálně. Umět dar přijmout – přijmout se musí, odmítnout znamená urazit dárce, protože bych odmítl kus jeho. Takže přijmout dar se musí, ale aby příjemce nezůstal dlužen, tak dar oplatí. A vedle umění dar dát a přijmout je toto třetí druh sociálního umění, tedy umět přijmout a současně ještě umět dát, resp. dát zpátky v nějaké protihodnotě.
Potud je to nevinné, ale může nastat situace, kdy příjemce oplatí darem ve vyšší hodnotě. Protistrana tak musí také dar oplatit, ale může cenu stupňovat, a tak nastane pokerová situace, kdy se přihazuje a buď se cena vyrovná, nebo jedna strana ze hry odstoupí, protože už nemá prostředky. A kdo odstoupí z té výměně darů a současně už přijal dar, který nemůže ani vrátit (urazil by), ani oplatit, tak nabídne – sám sebe. Může sám sebe nechat prodat do otroctví, jak to podle Tacita dělali Germáni, když hráli svoje hazardní hry, nebo může nabídnout svoje schopnosti a služby. Opět je to situace, kde bohatší strana dává majetek a chudší strana své lidské schopnosti.
Tento princip je vysvětlení toho, jak probíhala výměna darů mezi Španěly a Indiány po objevení Ameriky. Španělé nabízeli cetky a dostávali za ně zlato. Ta nerovnost směny mohla znamenat to, že Indiáni neznali skutečnou cenu neznámých věcí, tak radši nabídli protihodnotou něco velmi cenného, aby náhodou nezůstali dlužní a nemuseli splácet sami sebou, svými schopnostmi nebo přímo svoji duší.
Kolem roku 1900 tvořil svá díla Max Weber a mluvil mj. o „odkouzlení světa“. Kde doposud fungovala náboženství nebo mystično, tak to zakrývalo jakousi mlhou nebo dekou to, co se dělo mezi lidmi. Výměna darů zakrývala, že jde v realitě a vyjádření moci toho bohatšího; posílání tributu se nazývalo také darem, i když v realitě se to dá označit za výpalné. Odkouzlení světa pak znamenalo, že tyto jevy vyšly najevo ve své syrovosti, v čistě ekonomických vztazích. A tak dnes kdo má peníze a chce je zmnožit, dá kus peněz zaměstnanci ve formě mzdy a zaměstnanec na místě toho chudšího z obou dává zaměstnavateli svoje schopnosti. Už ne sám sebe, ve volném čase je plně svobodný a nezávislý, ale v rámci zaměstnání se jako pozůstatek věrnosti udržuje nepsaná loajalita vůči zaměstnavateli.
V rámci toho vícevrstevnatého vztahu měl největší moc nad poddaným jeho nejbližší vlastník. Největší moc měl pán nad poddaným nebo ještě otrokem přímo v domácnosti, v tom se Bloch shoduje i s Petráčkem, který psal o nesvobodných vrstvách na knížecím velkostatku v Česku raného středověku. Více svobody měl rolník, který měl půdu v pachtu, odváděl dávky a zbytek si mohl zkonzumovat nebo prodat.
Bezprostřední moc nad poddaným měla pro pána další výhody. Pán vybíral i ty dávky, které byly určeny i králi. Ty si mohl odklánět pro sebe a časem se jich stejně zmocnil. (s. 260)
Také čím vzdálenější moc, tím menší nároky. Tak pokud byla linie král-baron-klášter-hrabě a hrabě měl 50 ozbrojenců, tak klášteru musel poskytnout plácnu třeba 20 vojáků, baronovi 15 a králi 10.
Ekonomicky ale bylo výhodnější nechat poddanému nějakou půdu a nechat ho odvádět dávky. Pokud měl poddaný přebytky, zkonzumoval je nebo prodal. Stále měl motivaci vyrobit co nejvíc, aby mu co nejvíc zbylo, a pán tak měl zaručený příjem dávek bez nějakého donucení. (s. 268)
To odpovídá příkladu z Norska kolem roku 1000, jak se píše v Sáze o svatém Olavu o velmožovi Erlingovi Skjálgssonovi: „Erling měl doma vždy třicet otroků, krom jiné čeledi. Otrokům určoval denní práci a potom jim dával volný čas a dovolení, aby každý, kdo by chtěl, si pracoval za večera nebo v noci pro sebe. Dal jim také půdu, aby si zaseli zrno, a úroda z něho byla jejich. U každého stanovil cenu a výkupné. Mnozí se vykoupili již nebo druhý rok a všichni, kteří se jen trochu snažili, vykoupili se ve třech letech. Za ty peníze si Erling opatřil novou čeleď.“ (kap 23)
Vikinská společnost neměla prostředky na nějaké ideální zotročení člověka, tak se mohla chovat takto. A nástroj na ideální zotročení člověka byl – stát. Otrokářské civilizace staré Mezopotámie nebo Egypta dokázaly podmanit člověka do státního systému, ze kterého neměl úniku.
Ono čím dál do minulosti, tím více se dá stát definovat jako ozbrojená moc, která byla zaměřena nejen navenek, ale právě i dovnitř. V Česku je vidět přelom za vlády Boleslava I. a II., kdy se družina určená původně pro výboje stahuje po krachu expanze do Čech, kde se začíná živit na úkor domácích – a tady zřejmě vzniká český stát.
Když za covidu stát začal omezovat pohyb a celkový život, ozývaly se hlasy proti „covidovému fašismu“. Ale to zdaleka nebyl fašismus, to jen stát ještě hodně jemně připomněl, jaké jsou jeho kořeny. Lidé si zvykli na stát, který vykonává správu, zajišťuje vzdělání nebo péči, ale ten prapůvod je právě někde dost jinde.
Stát má za nepřítele také revoluční levice, která v něm vidí nástroj třídního útlaku. Anarchisté mají hesla proti státu a kapitalismu, komunisti mohou vzpomenout na Leninův spis Stát a revoluce, kde Lenin považuje stát za nástroj diktatury buržoazie, kterou má nahradit dělnický stát jako nástroj diktatury proletariátu (to je socialistická fáze), aby stát ve fázi komunismu úplně zanikl. Revolučně levicový boj proti státu má konkrétní výraz v konfliktech s policií, protože tato instituce, která chrání mj. soukromý majetek proti krádežím, chrání i samotný kapitalistický systém založený právě na soukromém vlastnictví.
Stát má mimo té represivní funkce samozřejmě pozitivnější významy. Když si stát dodnes nárokuje monopol na použití násilí, tak tímto násilím zaručuje dodržování práva; kdysi si toto právo nárokoval král, dostal moc, kterou měl používat právě k výkonu spravedlnosti a stíhání zločinců. Kde je právo, je jistota. A kde stát a právo slábnou, nastupují jiné forma hledání bezpečí. A to je právě příklad feudalismu. Antický Řím vyvinul propracované římské právo a římský stát dokázal zaručit jeho dodržování. Barbarské kmeny na troskách Říma převzaly něco z římské správy, ale zdaleka ne dokonale. Barbaři pak míchali stát se starými institucemi rodové společnosti. A Bloch udává rod jako další instituci, která vedle státu zaručí člověku bezpečí a jistoty. Pokud nefunguje ani stát, ani rod, nastupuje feudalismus jako záruka bezpečí. A pokud někde rodová společnost vydržela fungovat, tak tam feudalismus nenastoupil, leda časem po dobytí jako import zvenku, příklady jsou keltské společnosti na Britských ostrovech, nizozemské Frísko, severosaská „selská republika“ Dithmarschen a částečně Skandinávie (zde rodová společnost v kombinaci s fungujícím státem).
Svobodný člověk „pána hledal či trpěl jen proto, že jiné společenské struktury, jako byla rodová solidarita či státní moc, selhaly“. (s. 257) Také na místo římské praxe, kde uprchlý kolón měl být vrácen rodné půdě, vizigótský zákoník koriguje, že uprchlík má být vrácen svému pánovi. Moc práva nad zemí je nahrazena přímou mocí člověka nad člověkem.
Lenní vztah pak na jedné straně nahradil vztahy rodové, alespoň v tom smyslu, že lenní vztah stál výše než rodový. Na druhou stranu lenní vztah přebíral rodové vzorce, např. u soudu pána s leníkem měl pán vystupovat, jako kdyby byl otec, a leník, jako kdyby byl jeho syn. (s. 245) Lenní pán pak měl stát výše než ten skutečný otec. Vazal musí pánovi pomáhat i proti svým příbuzným a příbuzné lze bránit zbraní, ale nikoli proti svému pánovi. (s. 246)
Pán a leník jsou po vzoru rodové společnosti povinni pomstít toho druhého a podle rodového vzorce je leník povinen přebírat přátelství a nepřátelství svého pána, popř. „budu milovat, co ty miluješ, a nenávidět, co ty nenávidíš“. (s. 244) Už jen z tohoto duševního spojení je vidět, že feudální společnost je založena na vztahu pána s leníkem, ne na třídním protikladu pána a poddaného.
