Albrecht z Valdštejna

[Ingolf]

Josef JANÁČEK: Valdštejn a jeho doba. Svoboda, Praha 1978.
Josef POLIŠENSKÝ, Josef KOLLMANN: Valdštejn, ani císař, ani král. Academia, Praha 1995.
Josef KOLLMANN: Valdštejn a evropská politika 1625-1630; Historie 1. generalátu. Academia Praha 1999.
Josef KOLLMANN: Valdštejnův konec; Historie 2. generalátu. Academia, Praha 2001.
Petr ULIČNÝ a kol.: Architektura Albrechta z Valdštejna. NLN, Praha 2017. Náhled zde - https://www.academia.edu/32122141/Archi ... ol_1360_pp
Petr ULIČNÝ, Barbora KLIPCOVÁ: Valdštejnův Jičín; Architektura centra frýdlantského vévodství. Nakladatelství Pankrác, Praha 2024.
Eliška FUČÍKOVÁ: Valdštejn. Academia, Praha 2007.
Josef PEKAŘ: Dějiny valdštejnského spiknutí. Academia, Praha 2008. Vydání z let 1895 a přepracované z let 1933-34 dostupné on-line - https://aleph.nkp.cz/F/?func=find-b&fin ... sk%C3%A9ho
Peter FABER: Valdštejn; Vojevůdce a mírotvůrce. Naše vojsko, Praha 2019.

Velká a rozporuplná osobnost českých dějin (v anketě Největší Čech skončil na 130. místě), veliký vzestup a pád, veliké nepravosti i veliké/velikášské projekty. Valdštejn byl ještě před historiky předmětem zájmu literátů, jako byl Fridrich Schiller, v Československu mu věnoval kus díla katolický literát Jaroslav Durych v románu Bloudění a povídkách Rekviem (1929- 1930), zvané i jako Větší a Menší valdštejnská trilogie.
Čeští historici se Valdštejnovi věnovali už za monarchie, Josef Pekař sepsal r. 1895 Dějiny valdštejnského spiknutí, tzn. pokus o zhodnocení, jestli Valdštejn skutečně zradil císaře. Kniha vyšla v novém vydání za republiky k 300. výročí Valdštejnovy smrti a po Listopadu ji znovuvydala Academia.
O různých pohledech literátů a historiků na Valdštejna napsal fundovaně Petr Holub na Echu24 - https://www.echo24.cz/a/SNDkf/zradce-va ... allenstein

Roku 1980 sepsal obsáhlé dílo Josef Janáček. Kniha je na pomezí díla odborného a populárně-vědeckého, přičemž vědeckost Janáčkovy tvorby už byla předmětem diskuse, i na stránkách ČČH - https://asjournals.lib.cas.cz/Ceskycaso ... df?lang=cs
Populární je spíš Janáčkův styl psaní, viz formulace typu „svou nenasytností se proměňoval v hrůzný přízrak, zobrazující katastrofu pro jedny a opojení vítězstvím pro druhé“. (s. 264) Ale Janáčkovy vývody jsou brány za své i v odborné literatuře, např. nově u Starého. Totiž přes absenci poznámkového aparátu se nedá říct, že Janáček psal něco fakticky chybně, obzvláště když se historii věnoval do té doby odborně.
Janáček píše rozmáchle, u jiných knih jsem zvyklý, že odkazují na nedostatky pramenů apod., ale Valdštejn je psaný tak, že kdyby mohl, rozběhne se ještě dál. Nebo když vystoupí na scénu nová postava nebo děj, tak Janáček fundovaně uvede, o koho nebo o co jde. A tak když Polišenský napíše, že o Valdštejnově dětství na Heřmanicích nevíme nic jistého, tak Janáček má kapitolu o šesti stranách, kde popisuje život té doby na malé tvrzi, výchovu dětí apod.
Janáčkův Valdštejn je dost podobný jeho Rudolfovi II. - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... doba-80327 Obě knihy jsou o slavných osobnostech českých dějin, ale Janáček ukazuje na jejich temné stránky. Rudolf II. je spojen v českém povědomí s leskem císařského dvora (je to nový Karel IV.), alchymií nebo přímo filmem Pekařův císař. Janáček má jiný obraz – Rudolf se schoval do Prahy před svými příbuznými a tam se vlastně schovával před světem. Pod vlivem duševní choroby se stahoval do ústraní, nebyl schopen vykonávat vládu, císaře využívalo jeho nejbližší okolí (rádci rozhodovali, koho za úplatek k císaři pustí). Nejvíce to připomíná chabý výkon prezidentské funkce nemocného Miloše Zemana, ne vládu císaře Karla IV. Janáčkův Rudolf je šílenec s těžkou maniodepresí, na kterou nasedají bludy, Janáčkův Valdštejn je bezskrupulózní, macchiavelistický, velice schopný „válečný podnikatel“.
Rudolf a Valdštejn měly společný zájem o astrologii a oba hostili Jana Keplera. Kepler vypracoval Valdštejnovi horoskop, do kterého si Valdštejn zapisoval, co už se splnilo. Kepler pak dožil na Valdštejnově dvoře v Zaháni a zemřel r. 1630 po cestě do Řezna, kde se odbyl sněm, který vedl k sesazení Valdštejna z pozice generála. Na sněmu byl účasten i císař Ferdinand II. a Kepler měl zřejmě vizi, že mu císař zaplatí dluhy, které měl vůči Keplerovi právě Rudolf II.

Josef Polišenský a Josef Kollman napsali společnou monografii roku 1995, je to takové vypřádání se s Janáčkem. Něco zní jako výtah z Janáčka, částečně oglosovaný, ke konci je jiné hodnocení Valdštejnovy možné zrady. Valdštejnovy generaláty pak Kollmann podrobněji rozebírá ve své vlastní práci.

Kollmanův dvojdílný Valdštejn podle obou generalátů, to jsou dějiny třicetileté války a Valdštejnova role v ní. Výklad tedy začíná rokem 1625, dobou vzestupu Valdštejna. Je to opačný přístup od Janáčka, který chtěl ukázat celou životní dráhu, která vedla právě k vzestupu nevýznamného šlechtice do pozice hlavního vojevůdce celého Rakouska.
Kollmann čerpá z pramenů samotného Valdštejnova štábu a válečné kanceláře.

Z cizí provenience napsal Faber obhajobu Valdštejna jakožto mírotvorce, to si pak zaslouží vlastní rozbor.

Úplně jiný přístup má Marek Starý, ten neřeší velké dějiny nebo Valdštejnovo spiknutí, ten se zabývá dějinami Frýdlantského knížectví - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... tvi-550830 Je to až pozitivistická práce s prameny, kde jednak mapuje územní vývoj Valdštejnovy domény v čase a přesný rozsah jeho území. Na nějakou diskusi tam ale nic nezbývá. Starého kniha je prvním dílem, plány na další díl(y) neznám.

To rozpětí od mezinárodních dějin k místním je podobné jako u Přemysla Otakara II. - může se studovat vzestup říše a pád, v místních dějinách pak rozvoj stavby měst nebo hradů. U Valdštejna se mimo vzestupu a pádu dá také studovat, co po sobě stihnul zanechat, hlavně v architektuře. O tom je veliká monografie pod vedením Petra Uličného.
Jako rodák z Jičína se budu zabývat vlivem Valdštejna na toto město a na něj se soustředí menší práce Petra Uličného a Barbory Klipcové Valdštejnův Jičín. Je to výtah z předešlé obsáhlé monografie aktualizovaný o nové poznatky.
Uličný vydal k valdštejnským památkám řadu studií, některé jsou v časopise Průzkumy památek, většinu z nich dal dispozici na academia.edu.

Komplexnější pohled na Valdštejna má pak Fučíková a kol., kniha je vývod z jedné výstavy o Valdštejnovi.

Díl o Valdštejnovi na Historii.cs - https://www.ceskatelevize.cz/porady/101 ... 801400008/
Dokument Závisti navzdory také na ČT - https://www.ceskatelevize.cz/porady/101 ... -navzdory/
Dvoudílný film z r. 1990 Popel a hvězdy - https://www.csfd.cz/film/238432-popel-a-hvezdy/prehled/

[Ingolf]

Albrecht z Valdštejna pocházel z chudého rodu v Podkrkonoší. Zakladatelem této větve byl Jan z Valdštejna, který r. 1506 umírá na panství v Hořicích. Jan měl tři syny, Viléma, Zdeňka a Jiřího. Nás může zajímat Zdeněk a Vilém. Zdeněk zdědil v Podkrkonoší panství Hostinné, to po něm zdědil jeho syn Jiří. Jiří měl šest synů, jeden se jmenoval Vilém a to byl otec Albrechta z Valdštejna. Vilém dostal tedy asi šestinu majetku otce, což ho řadí mezi chudou šlechtu. Albrechtův děd Jiří měl bratra Jana, pána v Heřmanicích, a Heřmanice Vilém rodina r. 1572 dědí. Albrecht tedy vyrůstá na panství v Heřmanicích.
Bratr Zdeňka Vilém zdědil panství Lomnice nad Popelkou, je to nedaleko Jičína. Vilém měl pět synů, mezi nimi Jan z Hrádku nad Sázavou. Jan se jako jediný z této východočeské větve Valdštejnů majetkově i společensky vyšvihl a jeho syn je známý Adam mladší z Valdštejna (přízvisko mladší ho odlišuje od Adama staršího ze Žehušic). Albrecht a Adam ml. byli tedy vzdálení bratranci, jejich pradědové byli bratři. Adam mladší konvertoval ke katolictví a pomáhal Albrechtovi najít místo u pražského dvora. Tato hrádecká větev Valdštejnů existuje dodnes.

Albrechtův otec Vilém měl za manželku Markétu z náchodské větve rodu Smiřických. Byl to majetkově nerovný sňatek. Oba manželé se hlásili k českobratrské církvi. Roku 1583 se jim narodil syn Albrecht. Roku 1593 byl poslán na základní vzdělání na českobratrskou školu do Košumberka na panství Slavatů z Chlumu a Košumberka. Školu založil Diviš z Košumberka a nyní vedl jeho syn Jindřich Slavata z Košumberka (1549-1599). Známí katolíci Albrecht z Valdštejna a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka pocházejí původně z českobratrských rodů, ještě vzájemně spřízněných.
Onoho roku 1593 umírá Albrechtova matka Markéta a to studium je možná už součástí Albrechtova zaopatření. Albrechtův otec Vilém píše r. 1594 závěť a r. 1595 umírá, přičemž Albrecht je jeho jediný syn a jeho poručníkem Vilém stanovuje právě Jindřicha Slavatu. Albrecht dědí všechen majetek vyjma zaopatření pro své dvě sestry.

Albrecht je poslán na luteránské gymnázium do slezského Goldbergu, vrací se r. 1599 kvůli úmrtí Jindřicha Slavaty. Poručnicí se stává Albrechtova teta, Albrecht odchází na akademii do Altdorfu u Norimberka, kde prosluje výtržnostmi a začátkem r. 1600 se vrací. V letech 1600-1602 absolvuje kavalírskou cestu po Evropě.
Roku 1602 je obnoven svatojakubský mandát z r. 1508, který potírá Jednotu bratrskou. Albrecht vidí, že vyznání dokáže zazdít nebo podpořit společenský vzestup, asi i kvůli tomu bývá hostem u Adama mladšího.
Na druhou stranu Albrechtova sestra Kateřina Anna si 24. 8. 1604 bere za muže Karla st. ze Žerotína, hlavu bratrské šlechty na Moravě.

Svatby se Albrecht nezúčastní, protože vytáhne s habsburským vojskem proti Turkům do Uher. Císařské vojsko pod velením generála Basty narazí v září na Turky, kteří oblehli Ostřihom. Turci se na podzim stahují do Bělehradu a generál Basta odchází na východní Slovensko, kde probíhá povstání uherské šlechty vedené Bočkajem. Tažení probíhá vítězně, než císařští dojdou ke Košicím, kde jsou odraženi. Vojsko se rozpadá mj. kvůli nevyplacenému žoldu a Valdštejn je poslán jako součást poselstva do Prahy, aby žold sehnal. Valdštejn utrpěl u Košic průstřel ruky a v Uhrách se podle svých slov nakazil „morem“, což podle výsledků antropologických výzkumů doktora Vlčka mohla být syfilis. Valdštejn každopádně zůstává v Čechách, asi aby se léčil.

Šestého června 1605 je Albrecht doložen na zámku v Rosicích u Brna, kde navštíví těžce nemocnou sestru Kateřinu Annu. Ta umírá 7. srpna.
Mezitím pokračují uherské války. V dubnu 1605 se Basta stáhl do Bratislavy, ale Bočkaj ho obejde a pustoší jednak Rakousy, jednak Moravu. Do toho se do Uher vrátili Turci a dobyli Ostřihom. Císař Rudolf II. pověří svého bratra Matyáše jednáním s Uhry. To se táhne, takže mír s Bočkajem je uzavřen r. 1606. České stavy zatím počítají s pokračováním bojů, svolají zemskou hotovost, kde už figuruje i Valdštejn, dokonce v hodnosti plukovníka. Protože ale Albrecht měl velet nějakému pluku Němců, kteří v Česku vůbec nebyli, jednalo se zřejmě jen o plán, ne skutečné povýšení.
Na podzim roku 1606 Albrecht v tichosti konvertuje ke katolictví.
R. 1607 chce odejít válčit do Nizozemí na straně Habsburků proti Nizozemcům. V Nizozemí vládne bratr Rudolfa II. Albrecht, Rudolf už dá Valdštejnovi glejt, ale úmysl překazí mír. Valdštejn odchází s Žerotínovým doporučením do Vídně ke dvoru dalšího Rudolfova bratra Matyáše (ač ho Rudolf nesnáší).

Roku 1609 se Valdštejn žení s bohatou vdovou Lukrécií z Nekšova, která vlastní panství Vsetín a Lukov. Zesnulý manžel Lukrécie Arkleb z Víckova byl protestant, a tak Lukrécii dohodili katolického manžela buď olomoučtí jezuité, nebo Lukréciina teta, protože rod Nekšů byl naopak katolický.
Nekšové byli bohatý rod jedna jejich transakce má dozvuky dodnes. Roku 1546 prodali Kuřim Brnu, takže Kuřim musí doteď od Brna vykupovat pozemky na svém katastru - https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zp ... e-40564617
Roku 1612 zve panství jezuity na panství, aby prováděli konverze, a sám absolvuje cestu do Itálie, kterou spojí s návštěvou poutního místa Lorety.
Roku 1613 umírá Lukrécie a Valdštejn plánuje založit na její počest nějaké nadání. Jezuité mají velké nároky a r. 1615 jim založí v sousedním Holešově kolej Ladislav Lobkovic, a tak Valdštejn sáhne po kartuziánech a rozestaví pro ně klášter ve Štípě. Ten kvůli politickým turbulencím zůstane nedostavěný a r. 1623 ho Valdštejn přenáší do Valdic u Jičína.
Roku 1614 přijede na sněm do Olomouce arcikníže Ferdinand Štýrský, budoucí to český král Ferdinand II. Valdštejn se zřejmě v této době sbližuje s radikálním katolickým křídlem.

Roku 1615 Vídeň požaduje zřízení stavovského vojska proti Turkům. Češi odmítnou, Moravané přijmou a zřídí tři pluky. Jednomu jakožto plukovník pěchoty velí Valdštejn, zbylým dvěma Petr Sedlnický z Choltic (protestant) a Jiří z Náchoda (z Jednoty bratrské, ale spolupracuje s katolíky).
Roku 1616 se Valdštejn dává do služeb Ferdinanda Štýrského, který od minulého roku vede soukromou válku v severní Itálii. Valdštejn vybaví na své náklady jednotku o 200 vojácích a dá ji Ferdinandovi k dispozici na dluh. 7. 6. 1617 je Ferdinand Štýrský provolán českým králem jakožto Ferdinand II. (proti byli jen Jindřich Matyáš Thurn a Collona z Felsu), a to už Valdštejn jede do Itálie. Tam se potká s vojevůdci Dampierrem a Marradasem, účastní se prolomení obrany v obleženém Gradišče, kam dovezli zásoby. Koncem roku 1617 se Valdštejn vrací.

Roku 1618 vládne Čechám pět místodržících, mezi nimi Adam mladší z Valdštejna. Adam je umírněný katolík a během pražské defenestrace leží nemocen doma, tak se událostem přímého převratu vyhne. Vyhýbavé k převratu jsou i moravské stavy, sněm v Olomouci 25. června 1618 odmítne spolupráci a nabízí pouze zprostředkování smíru s Habsburky. Moravané svolají hotovost, i když není jasné, proti komu vlastně. Hotovost se skládá z oněch tří pluků. Sedlnický si jako podplukovníka bere Ladislava Velena ze Žerotína, hlavu odbojných protestantů.
Třetího srpna je další moravský sněm, tam jde osobně Ferdinand II., požaduje volný průchod vojska do Čech a k tomu polovinu moravské zemské hotovosti. Sněm souhlasí, evangelíci jsou pasivní, a to po vzoru jejich vůdce Karla st. ze Žerotína, který velí klidnit situaci.
Do čela moravské zemské hotovosti byl jmenován kardinál František z Ditrichštejna a ten pošle pluky Valdštejna a Sedlnického jako týl do Jihlavy a Telče. Buquoy zatím táhne do Čech, 10. září je v kontaktu s Čechy u Čáslavi a stahuje se do Pelhřimova. Valdštejn mu doručuje proviant a kryje ústup. Buquoy 4. listopadu vytáhne do jižních Čech a je poražen 9. 11. u Lomnice. Valdštejn opět pomáhá se zásobami a péčí o raněné.
Valdštejn vystupuje nepokrytě v zájmu Vídně, což neodpovídá jeho oficiální pozici moravské hotovosti, která má bránit zemi. České stavy žádají jeho odvolání, moravští katolíci také nejsou nadšeni, protože je to nutí vystoupit ze zákrytu a také vyjít otevřeně na podporu Vídně. Valdštejn dělá pro Vídeň více než arivisté (političtí katolíci) včetně kardinála Ditrichštejna.
Třináctého prosince proběhne další sněm v Brně, evangelíci jsou nabuzeni neúspěchem císařských vojsk v Čechách. Účast odvolá Ferdinand II. z obavy, že by ho evangelíci zajali. Naopak dorazí z Čech Thurn, jehož neteř je manželkou Ladislava Velena. Sněm chce komisi pro vyšetření nepravostí na evangelících, ale ve sporu s Vídní zůstává Morava pod vlivem Karla st. ze Žerotína stále neutrální.
V lednu 1619 jede Valdštejn do Vídně, odmítá smír jako iluzi, staví se tím i proti císaři Matyášovi a jeho rádcovi kardinálovi Khleslovi. Obrat nastává úmrtím Matyáše 20. 3. 1619 a plným nástupem Ferdinanda II. Hned 24. března dostává Valdštejn císařský plukovnický patent (místo u moravské hotovosti si má ponechat).
České stavy plánují tažení na Moravu. Žerotín varuje Ditrichštejna, aby povolal hotovost k hranicím, ten je paralyzován strachem a pasivní. Češi vytáhnou 19. dubna, k obraně burcuje Žerotín, v praxi ji vede Valdštejn. Češi 23. dubna ovládnou Jihlavu a těsně před příchodem Dampierra ovládnou Znojmo. Tam dorazí František z Ditrichštejna a Karel z Lichtenštejna a vzdají se. Sedlnický se se svým plukem přidá k povstalcům, s Thurnem vytáhne na Brno.
Třicátého dubna se stanou dvě události ohledně zbylých pluků. Náchod vytáhl s plukem do Olomouce za Valdštejnem. Vojáci ale chtějí vidět rozkazy stavů, které Náchod nemá. Vojáci se vrátí a Náchod prchá do Vídně. Valdštejnův pluk je v té Olomouci a Valdštejn ho chystá odvést do Uher. Vojáci také chtějí vidět stavovské rozkazy, ale Valdštejn mluvčího nespokojených vojáků zabije. K tomu Valdštejn ukradne stavovskou pokladnici. Za plukem pošle Thurn jízdu a ta dostihne a obrátí nazpět šest z deseti praporců.
Moravský sněm v květnu 1619 pošle do domácího vězení Karla st. ze Žerotína, Ditrichštejna a Karla z Lichtenštejna. Valdštejn je odsouzen ke ztrátě cti a majetku. Ferdinand II. na prosby Ditrichštejna navrátí zbylé praporce z pluku i stavovskou pokladnu.
Valdštejn v květnu dorazí do Pasova k arciknížeti a biskupovi Leopoldovi Habsburskému (to je ten, který r. 1609 provedl vpád Pasovských do Čech). V Pasově Valdštejn počká na příchod pluku kyrysníků z Nizozemí, kterým se postaví do čela. V červnu 1619 se dostanou do Čech a pomohou Buquoyovi zvítězit 10. června nad Mansfeldem u Záblatí. Kyrysníci vytáhnou pod Dampierem na Moravu, kde je všechny překvapivě u Dolních Věstonic porazí Ladislav Velen ze Žerotína.
Před Bílou horou Valdštejn pacifikuje severozápadní Čechy, po Bílé hoře byl vyznamenán Valdštejnův podplukovník de la Motte. 17. listopadu 1620 předá Maxmilián Bavorský správu Čech Karlovi z Lichtenštejna. Valdštejn stále operuje v SZ Čechách, kde povstalci doufají v pomoc Jana Jiřího Saského. 4. 11. dobyde brutálním způsobem Louny, kde místo vyjednávání bleskově srovná se zemí lounské předměstí. V Lounech rozbije svůj hlavní stan a měšťany vcelku sprostě okrádá.
Tvrdý přístup zastává Valdštejn k poraženým, chce velké tresty a konfiskace, zatímco Adam mladší z Valdštejna chrání své přítele z protestantské strany.

Dvacátého února 1621 vydá císař rozkaz k zadržení k zadržení 90 osob, Karel z Lichtenštejna si bere na pomoc jako pobočníky Albrechta, Adama mladšího, Tillyho a Pavla Michnu z Vacínova. Albrecht jede osobně na Pecku pro Kryštofa Haranta a cestou se staví v Jičíně.
Valdštejn už teď začíná budovat pozemkovou doménu. Chce mj. dědictví po Smiřických – jeho matka byla ze smiřického rodu, ale to by byl slabý nárok. Valdštejn nabídne císaři půjčku peněz a za to dostane v březnu 1621 jako zástavu Jičín a za další obnos jako zástavu Český Dub, Hrubou Skálu, Hořice a Semily, k tomu 21. června ještě Frýdlant a Liberec po Kryštofu Redernovi. Za statky dává podhodnocenou částku a ani tu nevyplácí úplně.

V létě 1621 sbírá síly Jan Jiří Krnovský a u něho se soustředí i česko-moravský exil. Albrecht obléhá Kladsko a když Krnovský vytáhne na Moravu, Albrecht je tam stažen. Krnovský zatím pokračuje na Slovensko, kde se spojí se sedmihradským knížetem Gaborem Bethlenem (to byla osoba, která neustále přebíhala od Vídně k povstalým stavům nebo k Turkům a naopak). Do toho umírá Buquoy a velení přebírají Španělé. Správce Moravy, kardinál František z Ditrichštejna, se hroutí a navrhuje povýšit Valdštejna do velení vojska. Bylo by to sice povýšení, ale Valdštejn by odnesl i porážku. V září 1621 jdou Bethlen a Krnovský na Moravu, na Valašsku i propukne povstání, ale Valdštejn nepřítele zablokuje. Před zazimováním se Valdštejn opevní v Olomouci, na kterou zaútočí Velen, Thurn i Krnovský, ale Valdštejn se ubrání.

Koncem roku 1621 jede Valdštejn do Vídně připomenout svoje zásluhy. Jeho zastánci u dvora jsou Karel z Harrachu a Jan Oldřich z Eggenberka. V prosinci 1621 pak proběhnou zásnuby Maxmiliána z Valdštejna, to je syn Adama mladšího, s dcerou Karla z Harrachu Kateřinou. Albrecht získal dekret pražského plukovníka, což je zemský velitel. Albrecht se tak stěhuje do Prahy a hledá nějaké bydlení.
Valdštejn zabere na Malé Straně dva domy po Václavu Roupovci z Roupova, člena stavovského direktoria. Na jaře 1622 koupí pět domů od Marie Magdaleny Trčkové, která ve Valdštejnovi rozpoznala potenciál. Součástí koupě je i palác Jana Rudolfa na dnešním Valdštejnském náměstí, a to byl základ pro dnešní Valdštejnský palác.
Trčkové byl protestantský rod, který vlastnil Jičín ještě před Smiřickými. Jan Rudolf měl ze ženu Marii Magdalenu, dceru katolíka Ladislava z Lobkovic. Marie byla energická a všechoschopná žena, která dokázala vylavírovat i pobělohorské represe a jejíž syn Adam Erdmann se stane Valdštejnovým pobočníkem a zahyne těsně před ním v Chebu.
V únoru 1622 Valdštejn zastaví nákupy pozemků i financování staveb, protože hodlá vrhnout prostředky do nákupu konfiskací a do aktivit finančního konsorcia.

[Ingolf]

Finanční konsorcium a konfiskační komise

Obě dvě instituce byly zřejmě provázané, resp. konsorcium vzniklo v očekávání pobělohorských konfiskací. Počítalo se, že dojde ke konfiskacím majetku účastníků stavovského povstání, tyto statky pak císař podá novým zájemcům a tito zájemci potřebovali velké sumy peněz. A finanční konsorcium vyrábělo množství měny, ale devalvované, takže pro kupující to vyšlo levněji. Ale popořádku.

Osmnáctého ledna 1622 je založeno finanční konsorcium, má reagovat na nedostatek peněz. Konsorcium má předkupní právo na stříbro z českých dolů a monopol na ražbu mincí v českých zemích a Dolním Rakousku.
Konsorcium mělo 15 členů, přičemž jistě známých je asi jen pět – Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna, Adam Michna z Vacínova, Hans de Witte a Jakob Baševi. Skrytí účastníci zřejmě kryli aktivity konsorcia u dvora a zůstali tajní zřejmě proto, že konsorcium bylo od začátku jako pochybný podnik. Pochybný byl i Witte, původem Nizozemec působil od r. 1612 jako dvorský kupec a byl zapleten do aféry s vývozem mincí – tedy znal mincovnictví i nelegální aktivity kolem něho. Jakob Baševi byl Albrechtův rádce ve finančnictví, vedl nákupy zemědělských přebytků a poté působil v Jičíně a tam se podle něj jmenuje místní kulturní židovský spolek - https://basevijc.webnode.cz/ Witte a Baševi mají za úkol shánět pagament, tedy kov pro mince, a vedou ražbu.
Nové mince měly být devalvovány v rámci plánu Vídně. Jakmile ale začala klesat kupní cena těch mincí, konsorcium devalvovalo dále už proti císařským úmyslům. Právě tyto praktiky konsorcia zřejmě u dvora kryjí tajní členové. Hodnota mincí klesla asi o 90%, devalvace zapříčinila chudobu a ruinování úspor. Mince se nazývá i v odborné literatuře jako „dlouhá“, slyšel jsem výklad, že to je proto, že se „dlouho počítala“, protože na placení bylo potřeba velké množství minci. Jinak nízká kvalita mince se poznala záhy, protože se rychle ošoupala. 28. 12. 1623 je vyhlášen státní bankrot (jinak též kaláda podle španělského vzoru) a konsorcium končí činnost.

Devalvovanou mincí platili kupující konfiskované statky. Nominální hodnota mince byla stejná jako nedevalvovaná, ale reálná hodnota byl nižší až o těch 90%. Prodej konfiskátů se čekal dlouho, mnoho statků už měli čekatelé v zástavě. Jako první kupuje Maxmilián z Trautmannsdorfu 30. 3. 1622 Horšovský Týn po Vilému st. z Lobkovic a tím s věci pohnou.
Císař vydá 9. dubna a 13. května patenty, podle kterých mají čekatelé zástavy buď za výplatu předat zpět, nebo je koupit, a rozjede se plný výprodej konfiskátů. Valdštejn mezi 12. 7. a 20. 8. získává do vlastnictví mj. Frýdlant a Liberec, po Matyáši Thurnovi hrad Veliš u Jičína, po Jáchymu Ondřejovi Šlikovi Klášter Hradiště a Mnichovo Hradiště (v Mnichově Hradišti jsou dnes jeho ostatky).
Valdštejn opět podhodnocuje nákupní cenu, takže podle Janáčka koupil za 0,5 mil. zlatých statky za více než milion. A opět, místo placení ceny Valdštejn zkalkukuje, že odpustí císaři jeho všechny možné dluhy a dluh za nákup panství Lukov.
V srpnu je Valdštejn ve Vídni, 12. 8. má potvrzený Frýdlant a Liberec jako dědičný majetek a od 15. září 1622 nese Albrecht titul z Valdštejna a Frýdlantu.

Do toho začala působit konfiskační komise. 7. 5. 1622 vydal císař generální pardon, kde slíbil ušetřit život povstalcům, kteří se sami přihlásí a dodají soupis provinění. 16. 9. 1622 sepíše komise souhrn plánovaných konfiskací provinilců a císař to schválí. Konfiskace postihnou plnou polovinu všech českých rodů.
Druhého listopadu 1622 tak nastává dělení majetku po Smiřických. Půl konfiskuje císař a půl přímo Valdštejn jak poručník za slaboduchého dědice rodu Jindřicha Jiřího, kterého jinak odvezla jeho matka do ciziny (viz kapitola o Jičíně). Hned 22. prosince 1622 přichází do Jičína první jezuité a r. 1623 se začíná stavba jezuitské koleje a gymnázia.
V lednu 1623 Valdštejn kupuje další statky, aby scelil doménu v SV Čechách. Na severu získává Vartenberk, Českou Lípu, v Pojizeří Rohozec, Valečov, Zvířetice, na východě Hostinné, Adršpach, Nové Město nad Metují, Vamberk.
Na jaře 1623 přijede do Čech císař, definitivně stvrdí Valdštejnovi dědictví po Smiřických a 15. května povolí v jeho doméně vlastní jurisdikci, čímž vzniká jakýsi stát ve státě.

Devátého června 1623 Valdštejn bere za manželku druhou dceru Karla z Harrachu Isabelu Kateřinu. 7. 9. 1623 je Valdštejn povýšen do knížecího stavu, dosud byl jediným knížetem nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic.
Valdštejn se tak stává švagrem Maxmiliána z Valdštejna. Dalšími švagry pak jsou synové Karla z Harrachu. Leopold si vzal za ženu dceru Jana Ullricha z Eggenberku, Valdštejnova zastánce až do jeho vraždy, druhý Karlův syn byl Arnošt Vojtěch z Harrachu, kardinál (od r. 1626) a pražský biskup (1623-1667).

To už na Slovensku opět útočí Bethlen, 13. 9. 1623 je v Košicích. Proti němu vytáhne velitel císařských Caraffa, po 20. 10. proběhnou potyčky u Skalice za slovenskou hranicí, císařští se stahují a jsou obklíčeni v Hodoníně; v obklíčení sedí Carrafa, Valdštejn a Marradas. Bethlen zatím plení Moravu a obležené v Hodoníně zachrání příměří sjednané císařem. Vojevůdci obou stran se setkají na hostině, jak tedy bývalo zvykem, a Valdštejn dostane místo vedle Jindřicha Matyáše Thurna, na jehož úkor získal Veliš. Po neslavné válce plánuje císař redukci vojska a Valdštejn odjíždí na své statky. Roku 1623 započne stavba malostranského paláce.

V lednu 1624 Valdštejn směňuje statky s Marií Magdalenou Trčkovou, oba tak scelují domény. Marie získá k centru v Opočně mj. Náchod, Nové Město nad Metují, Vamberk, Adršpach, a také Heřmanice, kde byli pochováni Valdštejnovi rodiče. Valdštejn získá mj. Bartoušov a Kopidlno, tedy oblasti jižně od Jičína.
Dvanáctého března 1624 je Frýdlant povýšen na knížectví.

V Praze se kupí nespokojenost. Celá země je proti dalšímu vyživování vojáků, což se týká přímého rekvírování i placení daní na obživu. Valdštejn naopak žádá zvýšení početního stavu vojska. Šlechta je nespokojená s omezením stavovských práv, protože to dopadá i na moc šlechty katolické a prohabsburské, ale místodržící Karel z Lichtenštejna reaguje tak, že chce do úřadů místo domácí šlechty povolat cizí byrokraty. Opozice si netroufne kritizovat přímo císaře, ale jeho exponenty ano a první na ráně jsou Valdštejn a Lichtenštejn.
Lichtenštejn napíše Valdštejnovi žádost, aby nějaké daně zaplatil i z frýdlantského knížectví, které bylo od odvodů osvobozeno. Do toho Vilém Slavata (to je ten defenestrovaný) napíše do Vídně dalekosáhlý udavačský dopis, kde vytkne Valdštejnovi množství podvodů s dlouhou mincí a konfiskáty, načež Valdštejn zaplatí jako odškodné za dlouhou minci nějaké odškodné (leden 1625).