Tvář středověké bitvy

[Heiss]

"Face of Battle" je kniha Johna Keegana z poloviny sedmdesátých let, která dala vzniknout novému přístupu ve zkoumání vojenské historie. Keegan v ní ukazuje, že bitvy je možné popisovat nejen z pohledu generálů, ale i obyčejných vojáků, a to bez ohledu na období: jeho tři případové studie, které rozebírá, jsou Agincourt, Waterloo a Somma. Vždy se v nich sice zaměřuje na britské vojáky, nicméně jeho metodologie je univerzální a dá se aplikovat prakticky kdekoli.

Keegan se ve své práci zaměřoval také na psychologii bojujících, čímž se svým způsobem zařadil do proudu nové vojenské historie. Načasování jeho práce však znamenalo, že v záplavě publikací zaměřených na "obraz fenoménu v pramenech" u českých historiků spíše zapadla. Nejsem si vědom, že by tento přístup byl v našem současném historickém bádání oblíben a praktikován, což je přitom škoda – česká vojenská historie potřebuje revizi některých mýtů jako sůl.

A proto zakládám toto vlákno.

Začít můžeme třeba v raném středověku. Před pár dny proběhla v Itálii reenactorská akce zaměřená na rekonstrukci různých kultur mezi pátým a sedmým stoletím a tamní boje představovaly docela zážitek z hlediska koordinace účastníků ze všech koutů střední a jižní Evropy. Podíval jsem se proto do pramenů a literatury a výsledky shrnul v tomto článku.

Zejména jde o to, že...

Hudební nástroje skutečně fungují a mají svou obrovskou roli na bojišti
Ani středověké vojsko se neobejde bez dobře fungujícího řetězu velení
Jazykově odlišné části vojska by neměly bojovat (a ani většinou nebojovaly) spolu
Pokud budeme chtít využívat reenactment jako prostředek vědeckého výzkumu, množství účastníků je klíčový faktor, na který bychom měli dávat zvlášť velký pozor

[palo satko]

V madarskej telke vysielali serial (zatial prvu seriu) Rise of the Raven o Janovi Hunyadim. https://www.imdb.com/title/tt15373664/
Su tam zobrazene bitky s Turkami od čias cisara Žigmunda až do Hunyadiho smrti. Da sa stiahnut v madarčine a aj česke titulky sa daju najsť a su tam aj byvali husiti, ktori bojuju na strane Hunyadiho (Roden)

[Heiss]

Bret Devereaux teď vydal článek, ve kterém se věnuje staré otázce jak vlastně vypadala římská bitva z pohledu jednotlivce. V historickém bádání se od devadesátých let objevuje přesvědčení, že Římané sice bojovali v bitvách trvajících několik hodin (v pramenech zpravidla 1–3), nicméně plné nasazení po tak dlouhou dobu není fyzicky možné. Tři historici (Sabin, Zhmodikov a Goldsworthy) proto navrhli model, podle kterého většinu času válečníci nebojovali přímo, ale stáli naproti sobě, vzájemně se provokovali a střídavě na sebe útočili a hlavně ustupovali.

Problém spočívá nicméně v tom, že velké ústupy s celými jednotkami prameny prakticky nezmiňují, a tak celý tento model trochu pokulhává (navzdory tomu, že jinak je velmi funkční: představy tříhodinových bitev, ve kterých muži ve dvacetikilovém kitu bojují od jejich počátku do konce, jsou o poznání méně uvěřitelné). Devereaux proto navrhuje původní "lulls" a "pulses" nahradit macro- a micro-pulses/lull, přičemž ty první by představovaly postup nebo ústup o poměrně velké vzdálenosti, druhé pak pohyb v rámci několika málo metrů. První podle něj nebyly příliš časté, ke druhým docházelo prakticky neustále. Římské bitvy podle něj byly poměrně dynamické, ale jen v rozmezí metrů. Přesto se ale domnívá, že byly plné čekání, provokací a samotný fyzický kontakt zabral jen malou část celkového času.

Některé náznaky macro-pulses a macro-lulls se objevují i v raném středověku; situace v pramenech je ale jako vždy velmi složitá.

[Ježek]

Tohle by měl řešit Duby v Neděli u Bouvines (ale nečetl jsem), že se družina, když byl pán unavený, stáhla - a ten si odpočinul i krátkým spánkem ve stanu. Ale je potřeba to pročíst, jestli si nevymýšlím.

[Heiss]

Představa, že tu knihu budu muset otevřít ještě jednou v honbě za citací, je poněkud strašidelná...

Ale podívám se na to; pokud je to skutečně tak, jak píšeš, tak je to jedna z mála věcí, za co by se dal pochválit.

[Heiss]

V souvislosti s výzkumy prováděnými po druhé světové válce, které naznačily, že většina amerických vojáků v boji nikdy nevystřelila na nepřítele, se někteří historici pokusili přenést tuto problematiku i do výzkumu předmoderních dějin. V extrémním případě občas dochází k tomu, že někdo považuje starověké a středověké válečníky za bojovníky velmi neochotné riskovat vlastní život, skrývající se po většinu času za štíty a své spolubojovníky.

Situace na bojišti se sice pro průměrného amerického brance na bojištích druhé světové války a náhodného kopiníka napříč dějinami lišila, ale určité trendy zůstaly stále stejné. Například Conor Whately (2018, 187) spočítal, že pokud činily perské ztráty u Dary v Prokopiových Válkách 5 000 mužů z celkových 40 000, pak jen jeden z pěti Východořímanů skutečně někoho zabil. Zatímco většina z 25 000vého vojska se v boji snažila přežít, vyhnout se boji nebo prostě byla příliš daleko od skutečného boje, břemeno likvidace protivníka na sebe vzalo pouhých pět tisíc mužů, a to jen za předpokladu, že někteří ve svém úkolu nebyli úspěšnější.

Pro vyvození jakýchkoli dalekosáhlých závěrů by však bylo potřeba najít a analyzovat další bitvy, protože pozdně antické a raně středověké prameny nakládají s údaji o počtech bojujících a zabitých jen značně volně.

Zbytek studie je věnován rozboru Prokopia a hledání podobností mezi dnešními a pozdně antickými prameny koheze jednotek a motivace jednotlivců v boji. Nakolik to prameny umožňují tvrdit, zdá se, že v tomto ohledu vládne velmi silná podobnost napříč staletími.

---

WHATELY, Conor, 2018. Combat Motivation and Cohesion in the Age of Justinian. In: Geoffrey GREATREX a Sylvain JANNIARD, ed. Le Monde de Procope. Paris: Éditions de Boccard, s. 185–204. ISBN 978-2-7018-0549-8. (dostupné také v rámci sborníku na Academii)