Husitská revoluce

[Ježek]

Přemek Bar v nejnovější Matici publikoval studii k nově nalezeným pramenům - opisům průvodních dopisů, kredencí pro husitské poselstvo za velkoknížetem Vitoldem. Jde o poselstvo, které bylo vysláno z Kutné Hory a v září 1421 bylo zajato v Ratiboři - a předáno Zikmundovi. Opisy se zachovaly v řádovém archivu prostřednictvím vratislavského měšťana v rámci snahy Zikmundovy strany spojit husitské kacíře s Polsko-litevskou unií. Z dokumentů vyplývá, že dřívější poselstva byla pouze pražského svazu, nynější má podporu i panstva (v té době lavírující Oldřich z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka), s tím, že pánové nechtějí přijímat krále na dálku, ale požadují řádnou volbu v Čechách za jeho přítomnosti. Zmiňován je Jaroslav Sokol z Lamberka (není jisté, zda se účastnil, nebyl zajat), naopak v listech chybí zajatý Vaněk Pivo ze Zhoře.

https://www.academia.edu/115206976/Nezn ... card=title

[Ježek]

Robert Novotný na konferenci k dvorům řešil vliv personální politiky Václava IV. na husitství. Asi jako první se věnuje celkově vyšehradským manům. Ten institut vzniká na konci 14. století na základě udělených odúmrtí jako léno patřící k Vyšehradu - jako mocensko-vojenská protiváha Panské jednotě, v drtivé většině jde o nižší šlechtu, která je poměrně geograficky rozprostřená po celých Čechách - vyplývá to z logiky věci, úmrtí a odúmrti nebudou mít statisticky výraznější odchylky (no, i když vlastně ano - pro roztříštěné držbě nižší šlechty je daleko víc odúmrtí než při držbě panstvem).

Novotný nepředpokládá, že by většina vyšehradských manů plnila službu na Vyšehradě, spíše to byla forma zavázaní si panovníkem v regionech a reprezentování ho tamtéž. Neznamená to, že se samotní manové neznali - určitě se setkávali minimálně na dvorském soudu, byť nebyl asi tak formalizovaný jako lenní soud olomouckého biskupa. Symbolickým místem setkávání byla také kaple Božího těla na Karlově náměstí. Vyšehradští manové byli skupinou, která se podílela na vzniku husitského hnutí ve všech třech důležitých regionech - Praha (Jan Hlas z Kamenice), Tábor (Žižka, Mikuláš z Husi), východní Čechy (Miletínek, Smiřický). Vyšehradští manové ve velké míře pak stáli na straně husitů, takže evidentně to bylo prostředí, které spolu komunikovalo a nasávalo reformní ideály.

Předválečná znalost jiných manů pomohla třeba Žižkovy převzít struktury Orebského svazu, podobně jádro straníků Korybuta také tvořili bývalí (vlastně asi ta manství drželi i během války) vyšehradští manové - léno drželi Hašek z Valdštejna, Jan Puška z Kunštátu na Kostomlatech, Vilém z Chlumu na Košumberku, Jan Hlas z Kamenice, Jan ze Smiřic, Jošt ze Želče, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Rozvoda ze Stakor, Vilém Kostka z Postupic byl za leníky posel k deskám, nejistý je Valkoun z Adlaru, vyšehradskými leníky nebyli Hynek Krušina z Lichtenburka a Hynek z Valdštejna na Kolštejně.

Vyšehradští manové tak paradoxně nebyly skupinou spjatou panovníkem, po jehož smrti jejich kariéra skončila, ale naopak pokračovala ve vedení husitských obcí.

[Ježek]

Petr Drnovský: Vybrané archeologické doklady válečných událostí z husitského období v severovýchodních Čechách (Bilance možností a limitů výzkumu): https://journals.uhk.cz/historia-aperta ... view/n51_3

[Ježek]

U Brilla se objevila vydaná disertace Martina Pjechy: http://cms.flu.cas.cz/cz/publikace/novi ... -book.html

Neznám to, ale evidentně je na pozici, že o revoluci šlo.

[Ježek]

U Brilla se objevila vydaná disertace Martina Pjechy: http://cms.flu.cas.cz/cz/publikace/novi ... -book.html

Neznám to, ale evidentně je na pozici, že o revoluci šlo.

Dočteno.

Knížka se věnuje filosofickým, teologickým aj. základům husitského učení - především Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra. Autor dokládá vliv učení sv. Augustina, ale nikoliv v jeho pesimistické formě, ale v aktivismu. (Silný důraz na voluntarismus a optimistickou antropologii, který se zrodil díky Matěji z Janova a jeho intelektuálnímu původu, navazoval na dřívější husitská témata individualismu a aktivistické religiozity a rozšiřoval je o demokratizační potenciál, který zpochybňoval vysoce profesionalizované politické prostředí založené na augustinovském pesimismu. s. 193) Reformní učenci věřili, že křesťanstvo je možné napravit a reformovat (nepadali do determinismu spasení jako pozdější reformace, zvláště kalvínská), vnitřním příklonem k pravdě a pozdějším vnější změnou společnosti. Proto na počátku bylo tak klíčové kazatelství, propagační činnost. Zároveň je klíčové poukazování na nehodné kněží, podle reformního křídla ale nebylo možné učinit reformu bez pomoci světského rámě.

Reformní hnutí je ale do jisté míry obětí svého úspěchu - rozšíření na venkov a nižších vrstev znemožňuje ideologickou čistotu a kontrolu univerzitními mistry - střet se světskou mocí hnutí popularizuje, ale dodává mu i různé chilialistické odstíny.

Zajímavé, že Pjecha v anglickém vydání odlišuje husity a tábority - i u Táboritů vidí tři fáze, velki krátkou a špatně zdokumentovanou reformní, poté chilialistickou a nakonec revoluční.

Reformní počátky mají poměrně velký vliv na snahu zachovat jednotu, tím spíše v atmosféře ohrožení:
"Lidová válka proti politickým představitelům byla jistě již součástí její historické reality, ale pokud bereme vážně sebepochopení jejích aktérů, zdá se, že odpovídá spíše diskurzu sebezáchovy než násilné účasti na historické změně. Jak již bylo zdůrazněno, nejdůležitějším rysem, který stál za tímto rozlišením, byla historická determinovanost, kterou táboritští myslitelé do značné míry zdědili po traumatu a zhroucených očekáváních" (s. 230)

V neuskutečnění konce světa ale nevidí zásaní problém : "Ať už lze o táboritském rozhodnutí o revoluci říci cokoli jiného, zjevně nebylo učiněno z pohledu zoufalého přežití, ale spíše z jistého řádu."

Poté už se Tábor přiklání k revoluci: "Moc pokleslých králů a kleriků je odstraněna a přenesena na prostý lid (lid obecný) a jeho pokorné kněze a vzniká nový suverénní nábožensko-politický řád založený na prototypu prvotní dokonalosti. Ten byl pod zřetelným vlivem lidového reformátorství představován v duchu jednomyslnosti: v Kristově království neexistuje papežský úřad, klerici a biskupové nejsou jmenováni, ale voleni lidem, a veškerý majetek je držen společně v jasné nápodobě apoštolského řádu. V Táboře „není nic moje a nic tvoje, nýbrž spíše drží všechny věci ve společenství stejně: tak má být vždy všechno veřejné a nikdo nemá nic držet soukromě." (s. 243.)

Ale i ta revolučnost vychází ze snahy reformistů o život v pravdě, soulad s božím zákonem: "Táboritská výzva k revoluci nebyla ve své nejzákladnější rovině protikladem k tomuto obrazu kooperativního návratu k lidsko-božské identitě, ale spíše jeho radikálním rozvinutím. Bůh svým věrným pouze ukazuje novou, a dokonce destruktivní cestu své vůle, ale ta se nakonec stále opírá o jejich účast prostřednictvím přísného humanistického procesu sebeutváření a aktualizace, aby se uskutečnila jako osobní a kolektivní skutečnost."

[Ježek]

Pavel Soukup z Centra medievistických studií v Praze připravuje knížku v angličtině na téma křížových výprav proti husitům (z pohledu křižáků)

Průběžné závěry představil v přednášce, která byla i online http://cms.flu.cas.cz/cz/badatele/nase- ... -fixe.html

Úvodem konstatoval, že nejsou edičně vydány všechny buly ke křížovým výpravám, stejně tak i kázání na jejich podporu.
Kruciáty lze oprávněně považovat za vojensky neúspěšné - nedařila se koordinace jednotlivých větví, často po drobné poražce (Vítkov, Žatec) se výprava rozpadla. Jako úspěch dr. Soukup vidí to, že se jen konaly. A v druhé fázi husitských válek kruciáty zřejmě zabránily etablování kunštátské dynastie v českém království.

Křížové výpravy byly jedním z možných řešení, jinými byla jinak probíhací lokální válka, ignorace husitů (to se snad nikdy nestalo), a nebo integrace, což se poněkud pokusila Basilejské kompaktáta. Korvínská kruciáta ale ukázala, že konciliaristický pokus o integraci byl spíše vyjímka - zmrazení konfliktu, studená fáze mezi dvěma válkami. Odvolání kompaktát ovšem v Čechách vedlo k definitivnímu institucionálnímu ukotvení husitské církve. Zároveň boj proti Jiřímu z Poděbrad neměl podporu říšských knížat, což nevyplývalo z nějakých prohusitských myšlenek, ale odporu proti kuriální politice.

[Ježek]

Až do r. 1420 vzkvétal v národě našem život katolický: národ byl proniknut zbožností, organisace církevní pevná, kanonické právo v plné platnosti, duchovních velmi mnoho a též i mnoho chrámů, mezi nimiž mnoho velkolepých, ve větších, zvláště kapitulních a klášterních ozýval se ve dne i v noci velebný zpěv žalmů a hymnů, pozemské nadání církevních obročí hojné – ale to vše se takřka přes noc shroutilo.

Josef Kurka, Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký, diecéze litomyšlská. Místopis církevní do roku 1421, Praha 1915, s. 3
(podle Trojanova Děkanátu Kouřimského)

[Zany]

Josef Kurka, Archidiakonáty kouřimský, boleslavský, hradecký, diecéze litomyšlská. Místopis církevní do roku 1421, Praha 1915, s. 3
(podle Trojanova Děkanátu Kouřimského)

https://kramerius.svkhk.cz/view/uuid:f6 ... 81f03a047a

[Ježek]

BITVA U RYBNIKU (13. V. 1433).

S dnešním datem je spojeno ještě jedno husitské výročí - a to bitvy u slezské Třebnice (Trzebnica), kterou 13. května 1433 svedlo husitské vojsko opolského vévody Bolka V. Husity (Kacíře) proti vojsku vévody Mikuláše V. Krnovskému.

V roce 1433, během polsko-řádové války, husitské vojsko pod velením Jana Čapka, shromážděné převážně ze Slezska, spolu s polskými vojsky vpadlo a zpustošilo Novou Marku a Gdaňské Pomořansko a dosáhlo Baltského moře.

Účast husitů na této výpravě měla zásadní význam pro situaci ve Slezsku, kde několik zbývajících husitských jednotek pod velením hlohovsko-prudnického vládce Bolka V. Husity a Petra Poláka nedokázalo vzdorovat rostoucí síle protihusitského tábora, k němuž patřili vratislavský biskup Konrad Olešnický, ratibořsko-krnovský vévoda Mikuláš V., olešnický vévoda Konrád V. Kantner a břežský vévoda Ludvík II.

V dubnu 1433 Bolek V. obsadil neopěvněné městečko Rybnik a začal obléhat městečko Żory. Tomu přišlo na pomoc vojsko ratiborského vévody Mikuláše V. a Bolek obležení vzdal. Následně byl poražen u Rybniku.

Do konce roku 1433 se Slezanům podařilo ovládnout většinu měst a hradů obsazených husity. Dne 28. prosince 1434 opustila husitská posádka Němčí a v lednu 1435 vratislavský biskup znovu dobyl Otmuchów a Wierzbno. To byla poslední husitská centra ve Slezsku, kromě zemí pod přímou vládou Bolka V.

[Simplex]

Přednáška:
Petr Čornej - Bitva před Ústím v husitské a katolické interpretaci (Café Nobel Ústí n/L, 13.1.2022)
https://www.youtube.com/watch?v=0XscvLZt_Jk

[Simplex]

Listoval jsem knihou KŘESŤANSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH a tohle mě zaujalo. Samozřejmě jsem o tom nikde nečetl, ale vzhledem k tomu, že husitví není moje parketa, to není překvapivé.

heřman.jpg

[Ježek]

Listoval jsem knihou KŘESŤANSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH a tohle mě zaujalo. Samozřejmě jsem o tom nikde nečetl, ale vzhledem k tomu, že husitví není moje parketa, to není překvapivé.

K výročí těch událostá vznikl poměrně povedený sborník: https://www.databazeknih.cz/knihy/z-poc ... uce-430406

[Ježek]

Tohle má být dobrý

Jan Šlapák: Váleční zajatci v době husitských válek (1420–1437)
https://is.muni.cz/th/irdm6/?lang=cs

[Ježek]

Pavel Soukup v sborníku Zylinské podle mne dost přesně a trefně

Strůjci protihusitské politiky církve si byli dobře vědomi, že husitská snaha o nápravu církve reagovala na stejné problémy, jaké se snažili řešit také oni, pouze jinými (a pro ně naprosto nepřijatelnými) prostředky. Konkurence reformních projektů vyústila v tragický konflikt, jelikož v těchto projektech nebylo místo pro pluralitu přístupů. Sám tento ozbrojený konflikt coby extrémní forma zásahu proti kacířství byl ovšem ve své době chápán jako součást očisty církve. Vymýcení herezí leželo vůdčím prelátům na srdci stejně jako náprava zkorumpované a rozdělené církve. Opatření ve všech těchto oblastech měla vést k jednomu cíli – církvi jednotné a skutečně se řídící vlastními normami právními i mravními. Poněvadž
mnozí považovali šíření heterodoxních reformních hnutí za reakci na upadající úroveň církevního personálu, byla příslušná opatření navíc v příčinném vztahu: úspěšná oficiální reforma mohla vzít vítr z plachet všem alternativním návrhům.

Pavel Soukup: FARNÍ SÍŤ VE SLUŽBÁCH PROTIHUSITSKÝCH KŘIŽÁCKÝCH KAMPANÍ, s. 316

[Heiss]

V jedné knize o německé selské válce jsem narazil na zajímavou interpretaci původu vozové hradby: podle autora není žádná náhoda, že vznikla v Čechách, kde Kyeser napsal svůj Bellifortis. Má někdo tušení, odkud se tahle spojitost vzala, resp. jestli tam nějaká vůbec mohla být?

---

MILLER, Douglas, 2023. The German Peasants’ War 1524–26. Warwick: Helion. ISBN 978-1-80451-202-9. (s. 19)

[Ježek]

V jedné knize o německé selské válce jsem narazil na zajímavou interpretaci původu vozové hradby: podle autora není žádná náhoda, že vznikla v Čechách, kde Kyeser napsal svůj Bellifortis. Má někdo tušení, odkud se tahle spojitost vzala, resp. jestli tam nějaká vůbec mohla být?

To je spíš domněnka někoho, kdo tomu nerozumí a plete si koincidenci s kauzalitou. Bellifortis je až na pár věcí totální fantasijní úlet, který vypadá zajímavě, ale vojenství snad nijak neposunul.

Vozová hradba vyplývá z obecného stavu vojenství, když se používala jako ochrana tábora v okamžiku utáboření - podobně se pak na divokém západě bránili kolonisté proti indiánům. Použití vozů k obraně tábora podrobně popisuje Hodětínův vojenský řád z roku 1413: https://www.digladior.cz/historicky-ser ... aclava-iv/ Husitskou inovací je použití přímo v bitvě.