Mistr Jan Hus a jeho odkaz ...

[Jiří Motyčka]

...V souladu s nazory Paw³a W³odkowica z Brudzenia herbu Do³êga, rektora Krakovske university, ktery se zucastnil soboru v Konstancji jako clen polske delegace, a protestoval proti poruseni zaruk, danych Husovi, a proti exekuci nespravedliveho rozsudku.

Ano, a nejenom on. Bylo více Poláků, kteří se v městě na břehu Bodamského jezera angažovali v Husův prospěch. Mimo jiných taky Zawisza Czarny herbu Sulima, vyslanec polského krále Vladislava (II.) Jagellonského...

[Jiří Motyčka]

Víš, Pavle, když něco podobného katolík tvého rázu použije jako argument „contra Huss“, zpozorním. Myslím, že nikdo ze soudných lidí, kteří znají komplexně Husovo CV, jeho dílo, učení i kostnickou kauzu, ho nemůže považovat za bohorovného člověka. A pokud bychom např. analyzovali „do posledního slůvka“ Husovy pochybnosti v Kostnici o některých „sporných pasážích“ ve svých spisech, tak na základě toho bych ho spíš nazval člověkem bohabojným. To bude bezesporu přesnější. Ale k věci.

...A u Jana Husa nebylo projevem bohorovnosti, když v dopise králi Václavovi se dožadoval upálení svých teologických odpůrců jakožto kacířů, jak uvádí Palacký ve svých Dějinách?

Pochopitelně tato věta vytržená z celkového kontextu Husovy osobnosti neříká o Husovi zhola nic. Tím méně o jeho údajné „bohorovnosti“. Tato věta může spíše svědčit o Palackého poctivém přístupu při zpracování úseku našich dějin týkajících se husitství. To je asi tak všechno. Každopádně ji Hus napsal poté, co právě jemu samotnému bylo neustále vyhrožováno smrtí na hranici jeho teologickými odpůrci.
U tebe bych však spíše očekával - když už - tak že za projev Husovy „bohorovnosti“ budeš považovat jeho odvolání se proti rozsudku papežského soudu k soudu Kristovu, tj. aplikace „instrumentu“, které kanonické právo vůbec nezná. K jeho ovolání ke Kristu ho však vedly naprosto stejné pohnutky, s nimiž psal onen výše zmíněný list svému králi ...

[Jiří Motyčka]

...Já jsem se tím teď trochu zabývala, ... jenom mi do toho úplně nezapadal ten Husův vztah k bití - ale asi bychom od něj chtěli příliš mnoho.

Ano, i Hus žil ve zcela konkrétních souřadnicích místa a času.
Kdybychom ho postavili na piedestal a hleděli na něho jako na nedostižný ideál zbožného křesana, vytrhli bychom ho z dobového kontextu. Navíc jako každý smrtelník měl i on své chyby, které nám ho svým způsobem i sympaticky zlidšují. I lidi chybující mají právo hřát se výsluní přízně boží. A toho si byl Hus také pochopitelně vědom, ale bylo by to na dlouhé povídání ...

[Paulus Minutus]

...Já jsem se tím teď trochu zabývala, ... jenom mi do toho úplně nezapadal ten Husův vztah k bití - ale asi bychom od něj chtěli příliš mnoho.

Ano, i Hus žil ve zcela konkrétních souřadnicích místa a času.
Kdybychom ho postavili na piedestal a hleděli na něho jako na nedostižný ideál zbožného křesana, vytrhli bychom ho z dobového kontextu. Navíc jako každý smrtelník měl i on své chyby, které nám ho svým způsobem i sympaticky zlidšují. I lidi chybující mají právo hřát se výsluní přízně boží. A toho si byl Hus také pochopitelně vědom, ale bylo by to na dlouhé pvídání ...

Každá osoba má své charakterové klady a zápory. To je třeba si přiznat, a už o tom píše katolík nebo evangelík a nezastírat to nějakou konfesní nevraživostí. U Jana Husa je poněkud zarážející jeho vztah k arcibiskupu Zbyňkovi, který jej řadu let kryl a jeho excesy omlouval jeho mládím a nezkušeností. Ale jak Hus stále více nasával Viklefovo učení, došlo nakonec k roztržce mezi ním a arcibiskupem, z Husovy strany zjevně provázené nepřátelstvím, snad i nenávistí. Poté začal Hus hlásat, že pořádek v církvi má udělat světská moc a utekl se ke králi Václavovi, který jej přijal s otevřenou náručí, nebo arcibiskupa Zbyňka nenáviděl, protože ten kritizoval králův nezřízený život.(V této době také Hus králi psal dopis, v němž se dožadoval, aby jeho teologičtí odpůrci byli upáleni, což opět jasně dosvědčuje, že to byl prostě člověk své doby navíc s dosti vysokým sebevědomím) Tím byly zpřetrhány poslední vazby mezi Husem a církevní hierarchií. Dále je nutno zmínit, že Hus silně podléhal vybičovanému chiliasmu a Viklefovu učení o antikristu, což vydatně uplatňoval ve svých kázáních. Domníval se snad, že je povolán, aby stanul v čele národa "Bohemů" - t.zn. národa Bohem vyvoleného, jak vysvětloval, povolaného k tomu, aby zničil onu veskrze zkaženou římskou církev a místo ni vyhlásil program viklefismu. V tomto postoji a i ve vztahu k arcibiskupovi je znát určitá Husova pýcha a hlavně se tak dostal do situace, která zřejmě nebyla řešitelná. V této souvislosti je zajímavé, co Husovi před odjezdem do Kostnice napsal jeho bývalý přítel Ondřej Brodu: "Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky!"

[Jiří Motyčka]

...To je třeba si přiznat, a už o tom píše katolík nebo evangelík a nezastírat to nějakou konfesní nevraživostí...

To může znít sice sympaticky, ale mohou to být taky pouze prázdná slova. Bohužel tobě (o Bernardovi ani nemluvě!) se to při nejlepší vůli mnohdy moc nedaří, ten katolický akcent jde často za čáru, ale třeba se to časem zlepší. Naděje umírá poslední.

... U Jana Husa je poněkud zarážející jeho vztah k arcibiskupu Zbyňkovi, který jej řadu let kryl a jeho excesy omlouval jeho mládím a nezkušeností. ...

Nedělejme si iluze o arcibiskupu Zbyňkovi Zajíci z Hazmburka. Husa se pragmaticky zastával jen do té doby, než mu začalo hrozit, že by se on sám mohl ocitnout ve sporu s Římskou kurií. Netřeba proto dělat z nouze cnost.

... Ale jak Hus stále více nasával Viklefovo učení, ...

Jo, taky jsem se setkal dokonce s názory, že vlastně Hus od Viklefa všechno voprásk. Hus nic „nenasával“, pouze si Viklefovo dílo důkladně prostudoval. Aby poznal, jak naložit s preláty, kteří kázali vodu a sami chlastali víno, aby našel své vlastní řešení v podmínkách Českého království, jak ony znemravnělé sluhy boží přivést církev zpět do Kristova ovčince. Pokud na to nebudou stačit církevní páky, bude nutné přistoupit k zásahu světskou mocí. Ano, to je celý Viklef. Hus však od Viklefa nekriticky nepřevzal zdaleka všechno, tvrdit opak znamená přeceňovat Viklefův vliv na Husa.
Už jen chybí, abys nám důvěrně sdělil, že Hus zastával remanenční nauku a jeho do nebe volající kacířství je takřka kompletně předestřené.

...Poté začal Hus hlásat, že pořádek v církvi má udělat světská moc a utekl se ke králi Václavovi, který jej přijal s otevřenou náručí, nebo arcibiskupa Zbyňka nenáviděl, protože ten kritizoval králův nezřízený život. ...

... Tak Václav IV. neměl moc v lásce arcibiskupy, kauzu Jana z Jenštejna snad netřeba připomínat. Je třeba si uvědomit, že v době panování krále Václava vrcholí střet moci světské s mocí duchovní.
A Husa se zastával taky jen potud, pokud to bylo pro něho především vnitropoliticky únosné.

... V této době také Hus králi psal dopis, v němž se dožadoval, aby jeho teologičtí odpůrci byli upáleni, což opět jasně dosvědčuje, že to byl prostě člověk své doby navíc s dosti vysokým sebevědomím...

Naprosto nechápu, proč tohle opětovně a tvrdošíjně připomínáš, pravda s poněkud jinou dikcí, když ti na to bylo již odpvězeno tady. Moje repliky buď nečteš, nebo ignoruješ.

...Dále je nutno zmínit, že Hus silně podléhal vybičovanému chiliasmu...
... Domníval se snad, že je povolán, aby stanul v čele národa "Bohemů" - t.zn. národa Bohem vyvoleného...

Nespekulujme nad tím, co se Hus domníval, ale hlavně mu nepodsouvej cosi, čemu podlehli jeho následovnící (zvaní obeceně husité) a to až poté, co dávno vychladla hranice v Kostnici tak, že už ani jeden uhlík z ní nešel rozfoukat ...

... jak vysvětloval, povolaného k tomu, aby zničil onu veskrze zkaženou římskou církev a místo ni vyhlásil program viklefismu. V tomto postoji a i ve vztahu k arcibiskupovi je znát určitá Husova pýcha ...

... a protože byl tak pyšný, musel skončit tak, jak skončil, kacíř jeden nenapravitelnej.
No, myslím, že Husa můžeme obviňovat ze všeho možného (dokonce bych ti mohl i napovědět, kdybys nevěděl), ale obávám se, že z pýchy asi ne. Ani žádný program viklefizmu nechtěl vyhlásit, chtěl "pouze" napravit církev, která se ocitla v hluboké krizi a která měla v čele místo Trojjediného Boha trojhlavou hydru trojpapežství. Nezaměňujeme, prosím, s odstupem 6 století ty, kteří tenkráte byli pyšní ...

[Paulus Minutus]

Jiří, já jsem četl tvou odpověď, která se týkala toho, jak se Hus dožadoval upalování svých odpůrců. Nicméně jsem ji příliš nepochopil. Kdo v té době Husovi hrozil smrtí? On tehdy byl jedním z nejvýznamnějších pražských kněží, měl přízeň krále a stal se rektorem univerzity. Tehdy mu nikdo smrtí vyhrožovat nemohl. A v době, kdy už byl Hus v králově nemilosti, muselo mu být jasné, co mu hrozí, nebo kanonické právo zcela jistě znal, a pochopitelně dopisy, v nichž by od krále požadoval upalování svých odpůrců, psát nemohl, to by byl úplný nesmysl, protože již byl ve zcela jiné pozici. Hus na to upalování změnil názor až v Kostnici, což píše ve svých dopisech. Arcibiskup Zbyněk nad Husem velmi dlouho držel ochrannou ruku, po celou dobu, kdy Hus káral nemravnosti v církvi a vybízel k návratu k čistotě. Na tom nebylo nic pragmatického, spíše naopak. Ale jakmile Hus začal kázat hereze, které přejal od Viklefa, tak to pochopitelně hájit nešlo. Navíc je třeba rozlišovat mezi tím, co Hus učil na univerzitě a říkal v rámci univerzitních disputací - za to ho nikdo netrestal a nepronásledoval, nebo na univerzitní půdě měl zaručenu akademickou svobodu a v rámci svobodného bádání takové věci říkat mohl. Problém nastal, když tyto názory začal kázat jako kněz, takže je prezentoval jako nauku církve. Zde bylo povinností arcibiskupa zasáhnout a žádný biskup na světě by se nemohl zachovat jinak. Já jsem netvrdil, že Hus přejímal kompletně celé Viklefovo učení, to samozřejmě není pravda. Ovšem dobovému chiliasmu, který byl v Čechách vybičován na nejvyšší míru a hlásán už Husovými předchůdci, Hus bezpochyby podléhal - o tom svědčí i to, že přejal téměř celý Viklefův spis O Kristu a jeho odpůrci Antikristu. Tomuto nepodléhal jen Hus, ale i jeho nejbližší spolupracovníci, například Jakoubek ze Stříbra, který o tom napsal dlouhý traktát a takovéto myšlenky se objevují i v jeho výkladu na Zjevení sv. Jana. (velmi podrobně to rozebírá Paul de Vooght v knize Jacobellus de Stribro - Premier theologien du hussitisme). Hus nepřijímal úplně všechny Viklefovy názory, není například úplně jasné, zda učil remanenci, o tom píše velmi nejasně a jeho věty se dají vykládat obojím způsobem. Ale velký problém bylo to, že kázal vyložený blud o neviditelné církvi a to, že kněz v těžkém hříchu neuděluje platné svátosti(a že i panovník v těžkém hříchu přestává být legitimním panovníkem a lid ho nemá poslouchat). Je jasné, že když tohle domyslíme do důsledků, znamenala by taková nauka naprostý rozvrat církve i celé společnosti.

[Jiří Motyčka]

Svoji repliku si dovolím rozdělit do dvou částí.

Velmi pekne napsane a podle pravdy...

Je vidět, že názory na Husa se v některých katolických kruzích nezměnily dodnes. Není to příjemné zjištění, upřímně přiznávám. Přesto se najdou mezi Čechy, pro něž se stal 6. červenec státním svátkem, i významní katolíci, kteří na Husa mají názor poněkud odlišný. Jsem mile překvapen, když poslouchám katolíka, který ve svém privátním názoru na Husa dokáže v sobě „potlačit“ katolický akcent, kterému rozumím, ale nemohu se s ním ztotožnit, a upřednostní spíše ekumenický pohled na kostnického mučedníka.
Pro nekatolíky je objektivní pohled na Husa poněkud „ztížen“ faktem, že Hus byl až do svého odsvěcení katolík. Katolíci však naopak v tom vidí jedinečnou příležitost Husa neustále odsuzovat pouze dle regulí kanonického práva bez toho, aby si uvědomili jednu zásadní tezi, kterou lze nepochybně aplikovat i na Husovu kauzu, cituji: "...nestačí jen konstatovat formální správnost procesu. Rozpor mezi soudci, poměřujícími jeho činy a osobnost právními normami a Husem, který hledá pro sebe spravedlnost v právu Božím, je v podstatě rozpor mezi pouhou aplikací práva a hledáním jeho obsahu a smyslu uplatněním požadavku, aby právo bylo syntézou správného a dobrého." Obávám se velice, že této syntézy Husovi kostničtí soudci nebyli schopni, protože by museli překročit svůj vlastní stín. (Co říkáš, Violo?...)

Při posuzování Husa nelze oddělit teologické aspekty jeho pře a dobové souvislosti, do jejichž širokého rámce jsou život, dílo i jeho smrt na hranici zasazeny. Této nepřesnosti se někdy dopouští i česká historiografie, zahraniční se většinou zase nedokáže oprostit od katolického a nacionalistického podtextu. V této souvislosti se nemohu nedotknout zmiňovaného Paula de Vooghta, u něhož bych spíše než dílo o Jakoubkovi ze Stříbra připomenul jeho dílo o Husovi a sice L'hérésie de Jean Huss I-II. Jako katolický historik a člen řádu benediktýnů se nebál vylíčit Husa v novém, „nekatolickém“ pohledu, který mezi některými katolíky vyvolal lehký šok. Hus dle Vooghta nezemřel proto, že odmítl odvolat bludy, které mu byly neprávem kladeny za vinu podjatými soudci i svědky (a to i z Čech!), nýbrž proto, že odmítl i bludy, které mu byly kladeny dle (ne)zaujatých soudců právem. Všimněte si - velký znalec českého jazyka, belgický katolík připouští ve svém dvousvazkovém díle, že Hus byl obviňován i neprávem. Názor, který dodnes nejsou schopni připustit ani v náznaku někteří katolíci ještě na prahu třetího milénia.
Tolik úvodem...

[Jiří Motyčka]

... a nyní k věci.
"Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého a pokorně a radostně přijmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme." (M. J. Hus)
Takto pokorně, bez náznaku pýchy a bez bohorovnosti Hus zastával ne nějakou svoji relativní pravdu, ale Pravdu vyšší, absolutní, tj. zákon Boží. S tímto krédem Hus odjel do Kostnice, nejednou ho otcům koncilu trpělivě opakoval i vysvětloval a jak mu to bylo platné, je všeobecně známo. Jsem pevně přesvědčen, že tomuto krédu se Hus nikdy nezpronevěřil.
Více se k zde předestřenému „pyšnému“ a „bohorovnému“ Husovi nehodlám vracet.

...Navíc je třeba rozlišovat mezi tím, co Hus učil na univerzitě a říkal v rámci univerzitních disputací - za to ho nikdo netrestal a nepronásledoval, nebo na univerzitní půdě měl zaručenu akademickou svobodu a v rámci svobodného bádání takové věci říkat mohl. ...

Naprosto souhlasím.
Proto Hus v souladu se svým učitelem Stanislavem ze Znojma vědecky polemizoval o názoru remanenčním jen na akademické půdě, i když se jednalo v jejich případě spíše o konsubstanciační nauku. A právě už tady byl z auditoria překřikován, že je to kacířství patřící na hranici.

...Kdo v té době Husovi hrozil smrtí?...

Ano, už na akademické půdě mu bylo vyhrožováno smrtí nejen jeho německými kolegy, především nominalisty dávno před Kutnohorským dekretem a dávno před tím, než se Hus dostal do sporu s Římskou kurií. V tom smyslu byla moje replika. Byla o tom, co bylo dříve a co až potom.
Pochopitelně z kazatelny z Betlémské kaple svým posluchačům kázal už jenom v duchu transsubstanciační nauky. To byla podstata toho, čemu jeho věřící mají věřit. A tento velice podstatný rozdíl, tj. rozdíl mezi polemikou na akademickě půdě a kázáním na kazatelně kostničtí soudci v potaz vůbec nevzali a obvinění z hlásání remanence se stalo jedním z (hlavních) bodů Husovy obžaloby v Kostnici.

...Navíc je třeba rozlišovat mezi tím, co Hus učil na univerzitě a říkal v rámci univerzitních disputací -
za to ho nikdo netrestal ...

... ano, svatá pravda. S výjimkou kostnických soudců, viz předchozí replika.

...Ovšem dobovému chiliasmu, který byl v Čechách vybičován na nejvyšší míru a hlásán už Husovými předchůdci, Hus bezpochyby podléhal...

Nejsem si zcela jist, do jaké míry mu podléhal, nechci totiž za každou cenu slovíčkařit, rozhodně to však nebyl chiliasmus táborského rázu z daleko pozdějších dob, který měl objektivně vzato nezpochybnitelné atributy hereze. A o něm jsem psal v tom smyslu, že to nebylo srovnatelné. A když se „chiliasti“, o nichž píšeš ty, dívali na to, jaké mravy vládnou v římské církvi zasažené hlubokou krizí, lze se jim divit, že podobné myšlenky napadaly ty lidi, kteří dosud neměli jiné řešení, řešení s nímž přišel až Hus? ...

[Paulus Minutus]

Tak abych se k tomu v krátkosti vyjádřil. Souhlasím, že Hus pravděpodobně, pokud se to dá z jeho spisů rekonstruovat, zastával umírněnou remanenci a vysvětloval Kristovu přítomnost Krista v Eucharistii zhruba podobně jako později Luther. Toto je ovšem blud. Na koncilu se neprojednávalo to, co Hus říkal v akademických diskusích na universitě, tím se vůbec koncil nemohl zabývat a nemohl zasahovat do akademických svobod. Předmět jednání byl Husův spis De Ecclesia, z něhož bylo odsouzeno celekm 30 sentencí. Pravdou je, že Hus zpočátku na koncilu vystupoval velice sebevědomě, ale když viděl, že Viklefovo učení bude odsouzeno jako heretické, začal taktizovat a prohlásil, že ho nikdy nezastával, což byla pochopitelně lež. Své učení, které bylo pod velkým vlivem viklefismu, však neodvolal - také proto, že byl neustále kontrolován a obklopen družinou českých pánů, kteří ho zarputile nabádali k odporu, nebo nechtěli připustit, aby své záležitosti vypořádal smírně, jak ho neustále vybízeli členové koncilu. Husův proces je podrobně popsán u Sedláka a i Palacký ve svých Dějinách líčí a dosvědčuje, že preláti na koncilu měli zájem na Husově odvolání, aby ho nemuseli vydat světskému rameni k upálení.
Pokud jde o situaci na universitě - problém byl v tom, že pražská universita byla v té době nová, bez jakékoliv intelektuální tradice. Na universitách v zahraničí, které již měly svou tradici, se viklefismus nijak neuchytil, naopak byl zcela zapomenut a to i v Anglii. Ale ani v Praze nebyly Husovy a Jakoubkovy názory přijímány bez kritiky. viklefismem se nedali zlákat zkušenější němečtí mistři, ti však přes všechny disputace s naivními Čechy nic nezmohli. Konzervativnější mistři - hlavně Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč - proti nim postavili střízlivý rozbor.
K tomu chiliasmu - Hus po roztržce s arcibiskupem začal stále více užívat apokalyptického slovníku - rovněž podle Viklefova vzoru. Neustále hovořil o příchodu antikrista, kterého ztotožňoval s církevní hierarchií, papežem a i mnohými křesany. Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč tehdy tyto představy střízlivě vyvraceli a poukazovali na to, že podmínky příchodu antikrista a jeho doby, jak je popsáno v Novém zákoně, nejsou splněny. Vždy papež není hlavou protivníků Kristovy víry, nepronásleduje náboženství a dovoluje křtít děti, nezakazuje přijímání svátostí a nikterak o něm nelze tvrdit, že je hlavou všech zpustlíků a rouhačů a že založil protikřesanský kult. Tohoto ovšem Hus a ani později Jakoubek nedbali. Ale pochopitelně blouznilství pozdějších husitů, Jana Želivského, táboritů a tak dále bylo podstatně horší, s tím samozřejmě souhlasím.

[Jiří Motyčka]

Repliku musím opět rozdělit na 2 části ...

Na koncilu se neprojednávalo to, co Hus říkal v akademických diskusích na universitě...

Dejme tomu. Zato mu bylo neustále předhazováno, že o remanenci kázal v Betlémské kapli, což bylo naprosto křivé obvinění, tedy čirá lež. Dále byl obviňován z toho, že on způsobil odchod cizích mistrů z pražského učení. Bylo to absurdní obvinění, neb je nikdo nevyhnal, pouze nevydejchali změnu poměru hlasů na univerzitě, a proto zhrzeni odešli.

...Předmět jednání byl Husův spis De Ecclesia ...

Bohužel zdaleka ne jenom. Taky např. traktáty proti Štěpánovi z Pálče (Contra Stephanum Palecz) a Stanislavovi ze Znojma (Contra Stanislaum de Znoyma). Nejde však jen o jakési akademické konciliární debaty, já stále mluvím o tom, z čeho byl Hus obviňován.
Tak zaprvé trvala stále jeho kauza nedostavení se k soudu papežovu do Říma. Na základě této kauzy, která v době Husova příjezdu do Kostnice pořád ještě nebyla ukončena, byl Hus brzy zatčen a byla na něho uvalena vazba. Součástí obžaloby bylo i jeho odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu. A v neposlední řadě pak již zmiňované obvinění z remanence, které bylo jedním z nejzávažnějších. A tady „ohne sranda“, tady šlo o život! ...
Jedním z 45 oficiálně odsouzených Viklefových článků zní: Substantia panis materialis et similiter substantia vini materialis remanet in sacramento alteris (Substance materiálního chleba a podobně substance materiálního vína zůstávají ve svátosti oltářní). Hus se musel mj. i k tomuto fundamentálnímu článku s jasně remanenčním stanoviskem vyjádřit písemně. Jak odpověděl? „To jsem nikdy nedržel a nedržím, protože se řídím učením svatých a církve.“ Jedná se snad o slabošské zapření sebe sama, či důkaz, že nakonec Hus o eucharistii smýšlel katolicky? Není to jedno ani druhé!
Hus vlastně mluví pravdu, že inkriminovanému článku nikdy neučil. Byla mu sympatická pouze konsubstanciační nauka v té podobě, jak ji písemně zveřejnil jeho učitel Stanislav ze Znojma r. 1403 ve spise De corpore Christi (O těle Kristově). Podle této Stanislavovy verze konsubstanciační nauky však v konsekrované hostii materiální chléb nezůstává v celé své postatě, ale pouze ve stavu jakéhosi útlumu (sopite) a v pozadí. Nechci tady unavovat podrobnostmi této složité a zároveň subtilní problematiky. Chci "jen" naznačit, že Hus ve své odpovědi na první článek a také, když zapřísahal své soudce, aby nevěřili, že učil, že v konsekrované hostii zůstává materiální chléb, mluvil čistou pravdu. Nenašel se však bohužel nikdo ze svědků, který by mu to potvrdil, a na obhájce ani ex offo obviněný z kacířství dle kanonického práva nemá prostě nárok.

…Husův proces je podrobně popsán u Sedláka a i Palacký ve svých Dějinách líčí a dosvědčuje, že preláti na koncilu měli zájem na Husově odvolání, aby ho nemuseli vydat světskému rameni k upálení. …

No, ono je třeba sáhnout i po dílech moderní české historiografie, tj. po Šmahelovi, Čornejovi a Kejřovi. Po tom posledně jmenovaném především. A všichni z uvedených více či méně vycházejí ze zprávy očitého svědka Petra z Mladoňovic.
Preláti zájem sice měli, to je pravda, ale ne kvůli Husovi, na něm jim totiž vůbec nezáleželo. Kdyby se "jakýsi profláklý" kacíř z Čech náhodou obrátil na "pravou" víru a odvolal své bludy, měli by z toho profit především oni. Nedělejme si iluze o kostnických jestřábech. Upřímný zájem na tom, aby Hus odvolal, mělo jen pár erudovaných teologů, kteří byli na koncilu v drtivé menšině a jimž bylo brzy jasné, že Hus žádným kacířem není.

[Jiří Motyčka]

…Pokud jde o situaci na universitě - problém byl v tom, že pražská universita byla v té době nová, bez jakékoliv intelektuální tradice. …

Nějak mladá univerzita přece začít musí a tu "intelektuální tradici" si nejprve pracně vybudovat. A když Hus stanul v jejím čele jako rektor, bylo tomuto učilišti pouhých 61 let.

…Na universitách v zahraničí, které již měly svou tradici, se viklefismus nijak neuchytil, naopak byl zcela zapomenut a to i v Anglii. Ale ani v Praze nebyly Husovy a Jakoubkovy názory přijímány bez kritiky. viklefismem se nedali zlákat zkušenější němečtí mistři, ti však přes všechny disputace s naivními Čechy nic nezmohli. Konzervativnější mistři - hlavně Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč - proti nim postavili střízlivý rozbor. ...

Ano, "viklefizmus" se uchytil v Čechách díky Jeronýmovi Pražskému, Husovi a dalším představitelům realizmu na pražské univerzitě. To, že se "zkušenější němečtí mistři nedali zlákat" Viklefem, je naprosto irelevantní argument, aspoň pro mne. Ano, věřím, že pro německé mistry, nominalisty bylo Viklefovo učení noční můrou. To nám chce autor ocitované pasáže opravdu naznačit, že čeští mistři byli méně "zkušení", rozumějme méně erudovaní než němečtí, a proto sáhli po Viklefovi? Nepodceňujme je. Taky si velice obtížně dovedu představit, že by např. Jeroným Pražský, čtyřnásobný mistr svobodných umění, byl "naivní". Dopředu v této souvislosti odmítám argument, že Jeroným nebyl teolog a měl pouze nižší svěcení.
Je třeba si však především uvědomit to, že Husovi šlo v prvé řadě o důsledné uplatnění "viklefizmu" v praxi. Právě tímto cíleným zaměřením na praxi se Hus nejvíce odlišil od anglického myslitele, teoretika uzavřeného to ticha své pracovny. A v tomto punktu nalezlo Viklefovo učení rozvinuté Husem v Čechách nejpříhodnější podmínky. V této jedné větě je skryt závěr hlubokých analýz moderní, nejen české historiografie.
Stanislav ze Znojma i Štěpán z Pálče byli dlouho oddanými přáteli Husa. Ale pozor! Pouze do té doby, než se r. 1412 v Praze objevili prodavači odpustků, jako „vyslanci“ papeže Jana XXIII. Tady se začal lámat chleba a přátelství, které tato vypjatá situace měla "prověřit ohněm", se sesypalo jak domeček z karet.

…Vždyť papež není hlavou protivníků Kristovy víry, nepronásleduje náboženství a dovoluje křtít děti, nezakazuje přijímání svátostí a nikterak o něm nelze tvrdit, že je hlavou všech zpustlíků a rouhačů a že založil protikřesťanský kult. Tohoto ovšem Hus a ani později Jakoubek nedbali...

Čeho že Hus nedbal? ...
Že nedbal na obedienci ve vztahu k nedůvěryhodným papežům usilovně se zabývajícím papežským fiskalizmem, že kritizoval to, jak ryba smrdí od hlavy a že měl farizejsky přehlížet schizma jako by ho nebylo a nevidět, že na Petrově stolci, ať už se nacházel v Avignonu nebo v Římě, není vše v pořádku?
Ano, o reformu církve, naprosto zásadní a radikální mělo jít především biskupům, kardinálskému sboru a papeži a ne aby se za reformu této znemravnělé církve museli brát nějací „zoufalci“ z Prahy. Kde to vůbec je, ta Praha, z pohledu věčného města? ...

[Ježek]

http://digilib.phil.muni.cz/handle/oktavo/115306 texty nejenom k Husovi

[Ježek]

Dekarli, Martin: Hledání zákonné autority v době vymknuté z kloubů, Jan Hus a krize církve v kontextu pozdně středověkých debat: https://asjournals.lib.cas.cz/Mediaeval ... 2fc8177947

[Ježek]

https://www.stream.cz/velici-velikani/t ... i-64556429

Zajímavé, ale také několik nepřesností a současných interpretací.

[Simplex]

Není to sice moje parketa, ale podle mě o Husovi napsal nejlepší knížku Jiří Kejř. Jeho Jan Hus známý i neznámý je určený skutečně každému. Pokud bych musel dát povinnou četbu, tak tahle knížka by tam byla. Podle mě napsal pan Kejř ve vysokém věku neskutečnou knihu, kterou bohužel málokdo zná.
Kejř Jiří: Jan Hus známý i neznámý, Karolinum 2008

[Ježek]

Současně se známějším jmenovcem se ve stejném prostoru a stejné době pohyboval ještě jeden Jan, řečený Hus. Od roku 1401/1402 byl Jan Hus, ale z Boru farář v středočeském Mukařově (ale neobešlo se to bez sporů o držbu beneficia před pražskou konsistoří). Ten tam měl střídníka Jakuba z Hořovic.
V roce 1409 si vyměnil s Petrem faru v Mukařově za kostel sv. Havla v Praze, takže několik stovek metrů od Betlémské kaple.

LC VI, s. 71-72, 270-271, AJ IV, č. 156, s. 227-228.