Jindřich II., Plantagenet

Dějiny do roku 1197 (druhý nástup Přemysla I.) - stěhování národů, Sámova říše, Velká Morava, české knížectví a nedědičné království (Vratislav a Vladislav). Světové dějiny do konce 12. století

Moderátor: Ježek

Katerina
Královna
Příspěvky: 1773
Registrován: 29 led 2007 16:32
Bydliště: Velvary
Been thanked: 1 time

Jindřich II., Plantagenet

Nový příspěvek od Katerina »

Máme zde jeho manželku, lásku i sokyni - Eleanor, i syna Richarda, nicméně i Jindřich si vlastní téma zaslouží.

Bezesporu jedna z nejvýraznějších osobností středověkých dějin, nejen anglických.
Král, který ve svých rukou soustředil velká území i moc, které se později neuměl vzdát, budovatel království, tvůrce zákonů, ale na sklonku života i osobně asi velice neštastný muž, zklamaný otec mnoha synů, kteří se proti němu neustále bouřili a stále ho zrazovali s úhlavním nepřítelem. Jeho prudká povaha mu způsobovala mnoho problémů, zapříčinila i rozpad jeho rodiny a v neposlední řadě smrt bývalého přítele, arcibiskupa a budoucího světce Tomáše Becketta, smrt, která ho postavila proti církvi.
Opředen mnoha mýty se stal i vyhledávaným tématem uměleckých děl, filmů i knih, především krizová období jeho života - spor s manželkou, s Beckettem či syny.
Úspěšný mladý muž, činorodý vládce ve středním věku , který musel na konci života přihlížet jak jeho synové ničí jeho dílo.

V neposlední řadě se dá najít i několik paralel s našimi Lucemburky.
Šarm , zděděný po anjouovském otci, rychlost přesunů při válečných střetnutí i úspěšná vyjednávání sdílel s Janem, nutnost postarat se o sám o sebe i usilovat o vlastní království obojí v raném věkuale i fatální otcovské selhání s Karlem, s Václavem pak špatný odhad při jmenování přítele nejvyšším církevním představitelem svého království.

Otcem Jindřicha II. byl Geoffrey z Anjou - první Plantagenet - prý dle snítky janovce , který tak rád nosil za kloboukem. Geoffrey a jeho rod měli údajně pocházet od Meluzíny, ovšem na rozdíl od prámati lucemburského rodu, anjouovská Meluzína měla být přímo d´áblem, a její rod plemenem satana. Potvrzovat to měla mimo jiné i vyhlášená anjouovská prchlivost s návaly vzteku, kterou po otci zdědil nejen Jindřich ale i jeho synové.
Kronikáři často zmiňují jeho nesmírnou činorodost, dnešní psychologové by pravděpodobně hovořili o hyperaktivitě, zkrátka Jindřich chvilku neposeděl, neustále se něčím zabýval ale také byl nesmírně pracovitý.

Jindřichovou matkou byla Matylda, dcera anglického krále JIndřicha I., který zemřel bez mužských dědiců, což vedlo k brutální občanské válce mezi Matyldou a jejím bratrancem Štěpánem z Blois. Tuto válku ukončil až JIndřich, který strýce porazil a dohodl s ním své nastupnictví.Kromě odvahy mu nechyběla ani drzost, pokud je pravdou legenda, že v počátcích bojů se Štěpánem, kdy mladému Jindřichovi došly peníze jak na najaté vojsko tak cestu zpět z Anglie do Francie, si peníze na návrat od strýce prostě půjčil.

Jeho vláda byla dlouhá, provázená častým válčením, ale i úspěšná co se stabilizace poměrů v zemi týká. Jindřich usilovat o pevný zákonný řád.

Zajímavostí je, že on, jako otec jednoho z nejproslulejších rytířů středověku a sám úspěšný vojevůdce neměl rád turnaje, na které se díval jako na zbytečné utrácení peněz i hazard s životy bojovníků, které potřeboval pro reálné bitvy a tak měl turnaje na anglickém území prostě zakázat. Což ovšem nezabránilo jeho anglickým rytířům jezdit si "zaturnajit" přes kanál. Ironiíí osudu měl stál jeden takový turnaj ve Francii život jeho syna Geoffreyho Bretaňského, který tam pobýval při jedné ze svých vzpour proti otci.

Velkou a smutnou kapitolou jeho života byl příběh manželství s další osobností té doby Eleanor Aquitánskou, sňatkem s n í získal bohatou
Aquitánii, ale i výraznou partnerku pro další život, matku svých 5 synů a 3 dcer.

To je ovšem téma na delší diskusi, stejně tak jako jeho spor s Tomášem Beckettem.

Jindřich přežil jak svého nejstaršího syna, tak syna Geoffreho, jeho nástupcem se stal druhorozený syn Richard- Lví sdrce, ten ovšem v Anglii mnoho nepobýval ani se jí příliš nevěnoval.
Richard svým nástupcem zvolil nikoliv posledního bratra Jana, ale synovce, Artuše Bretaňského, jediného syna svého bratra Geoffreyho a Constance bretaňské, ten však za neznámých okolností umírá v internaci na hradě Rouen, asi 15ctiletý, zřejmě další z teenagerovských princů, kteří doplatili na mocenské ambice a hru o trůny svých nejbližších příbuzných.
Zajímavé jsou na tom 2 momenty - jednak určitá Richardova velkorysost při výběru nástupce, protože Richard s bratrem Geofreyem byli neustále ve sporu, i proto , že jejich majetky spolu sousedily ( ve hře ovšem může být i nenávist k Janovi, nikoliv velkorysost) a za druhé - pokud by to vyšlo , měla by Anglie po staletích zase krále Artuše. Otázkou ovšem je, jestli by to normanským pánům vůbec něco říkalo.
Biau seigneur, je vous prie chiérement et par la foi que vous me devés, que vous me menés si avant en bataille que je puisse férir un coup d´espée.
  • Podobná témata
    Odpovědi
    Zobrazení
    Poslední příspěvek

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Common Crawl Bot, DotBot a 0 hostů