Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce; Sonda do slovanského archaického náboženství. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017 (II. vyd.). - http://www.pavelmervart.cz/kniha/perun- ... vladce-61/" onclick="window.open(this.href);return false;
Na začátek jeden drb. Téra je jezuita (to není ten drb, on fakt je) a asi přes svůj zájem o pohanství se dostal k jednomu představiteli slovanskému novopohanství v Čechách. Jak to proběhlo, nevím, ale mělo to skončit inzultací toho pohana ze strany Téry, čímž si vysloužil u těch pohanů, co mi to sdělilli, kupodivu uznalé pokývání hlavou, protože jednat s odvahou, to se u nich cení .
Téra se věnuje dějinám a kultuře východních Slovanů, udělal novodobý překlad Nestorova letopisu (obdoba českého Kosmy), přičemž předchozí překlad pořídil až K. J. Erben r. 1867. Pak je spoluautorem nově zpracovaných Dějin Ruska v edici Dějiny států Nakladatelství Lidových novin.
Bůh Perun je také (východo-)slovanský, takže tady asi pramení paradoxní zájem jezuity o toto téma.
Není ale žádná výjimka, že se jezuité zajímali o zcela cizí témata. Pramení to ze zásady „poznej svého nepřítele“, kde dokázali pochopit i vysvětlit nějakého svého oponenta lépe, než třeba jeho samotní sympatizanti.. Jak s tím pak naložili, to je věc jiná.
Neznám konkrétní Térovu motivaci, proč zpracovává zrovna pohanské téma, ale ten přístup k je založený také na přesné a důkladné analýze se snahou mluvit srozumitelně. Na konci kapitol jsou pak shrnuty hlavní body, aby čtenář pochopil a zapamatoval si..
Co je dál sympatické, autor zmiňuje některé alternativní výklady zavedených tezí, udává jejich pro i proti, a zmiňuje je i tehdy, když s nimi sám nesouhlasí.. Ale čtenář může sám soudit nebo hledat další pro a proti..
Např. podle Nestora měl Perun vous za zlata a stříbra a Téra uvádí možnost, že tu Nestor jen použil biblický citát „jejich modly jsou stříbro a zlato“.
Téra myslí na čtenáře, provádí ho tématem a hledáním pravdy (takže se nevyhýbá uvádění omylů a jejich vyvracení), ale někdy provádí čtenáře jakoby až za ruku jako dítě. To hledání končí slovy „my se domníváme“ (např. s. 173), „odmítáme teorii“ (s.146), přičemž tím „my“ myslí i čtenáře, jakoby čtenář neměl šanci domnívat se něco jiného..
Mně to není sympatické samo o sobě a ještě z jednoho osobního/profesního důvodu. Pracuju v psychitrické léčebně na oddělení nad 65 let, pacienti mají v drtivé většině případů nějakou formu demence. Člověka samozřejmě napadne, proč někoho taková nemoc postihne, i když má klidně titul inženýra nebo doktora filosofie, takže o nějaké lenosti přemýšlet to není. Jednou jsem si vyslechl dceru jedné pacientky, její maminka dostala Alzheimera a projevilo se to smrti jejího manžela. Manžel tak nějak rozhodoval o domácnosti, určoval, co se bude dělat, prostě myslel za ní nebo místo ní.. A pacientka po jeho smrti neuměla myslet sama, až tu schopnost úplně ztratila.. Z toho mám takovou radu - nenech za sebe myslet někoho jinýho, jinak za tebe jednou začne myslet Alzheimer..
Přitom Téra do svého konečného hodnocení postupuje pro mě dobře. Dává k dispozici informace, podává různé pohledy na věc, i málo pravděpodobné, podá vysvětlení, proč se kloní k jakému vysvětlení, provádí čtenáře myšlenkami, je to pravý opak nějakého dogmatického výkladu.., ale místo aby konečný verdikt nechal na čtenáři nebo otevřený, tak ten konec stanoví místo čtenáře sám a zazdí to.. Pro někoho to může být nepostřehnutelný rozdíl, ale ďábel se skrývá v detailu..
***
Zdeněk Váňa tvrdil ve svém souhrnném díle o slovanské mytologii „Svět slovanských bohů a démonů“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/svet- ... onu-139103" onclick="window.open(this.href);return false; z r. 1990 , že nějaké zásadní informace k zaplnění děr ve vědomostech ohledně slovanského náboženství může přinést už jen archeologie.
Čas jakoby mu dával za pravdu. Knížka „Bohové dávných Slovanů“ je jen citově podbarvenější a podpořená kresbami (vybavuji si pasoucí se prasátko), naopak „Encyklopedie slovanské mytologie“ postupuje přísně vědecky, ale podává pouze hesla. Nových věcí je tam pomálu.
Térova kniha je zásadním průlomem do zakonzervovaného stavu. Zveřejňuje nové písemné prameny, i když novějšího rázu; podává nové interpretace informací, které se jinak zdají být jasné a jednoznačné; kombinací informací a originálního myšlení dospívá k novým informacím; některé obecně přijímané věci naopak vyvrací. Popořadě -
a) Téra uvádí a cituje např. hustýnský letopis ze 17. století, kde jsou informace o zboření Perunovy sochy v Novgorodu. Pak uvádí prameny, kde se Perun vyskytuje v ahistorické podobě. Např. v ruské Alexandreidě je Alexandr synem Peruna (ne Dia jako jinde), v novějším pokračování tématu Alexandr Peruna poráží v boji.. Je to možná úsměvná věc, ale zcela přirozeně potvrzuje, že hromovládný Perun je protějškem hromovládného Dia.
b) Když nechal kníže Vladimír porazit Perunovu sochu v Kyjevě, kázal ji nechat bít pruty, hodit do řeky a nechat odplavat. Kronikář Nestor zachytil pláč některých přítomných, kteří podle něj boha želeli.
Na první pohled jasná informace, lidé kvůli svému pohanskému přesvědčení želeli svého boha, ale co když se jednalo o pláč rituální? Co když měla celá situace znázorňovat pohřeb, kde je oplakávání součástí.. Bylo by to rituální loučení se se starým patronem..
A co když to celé byla forma rituálu, která je z celého slovanského folkloru snad nejznámější, a sice topení smrtky? Negativní postava je bita a puštěna po vodě, odkud pluje do podzemí, aby více neškodila..
Peruna bilo holemi dvanáct lidí. To je počet soudců u germánských a odtud i ruských soudů – co když mělo jít o jakýsi soudní proces s Perunem, který soudci rozhodli v jeho neprospěch a měli to dát takto veřejně najevo?
c) Perunovým atributem je mj. skála. Chetitsky se řekne Perunaš; zbraní indoevropského hromovládce je hromoklín, původně také kamenný. Germánský Thor má kladivo, asi nejznámější amulet vikinské doby, přičemž germánské Hammer a severské hammar je příbuzné se slovanským kameň/kámen (germánština změkčila k na kh a h, zatímco slovanština změkčila koncové slabé -r na -n nebo -ň).
Na skalách roste mechový netřesk, který si dávali lidé na domy právě z důvodu, aby je chránil před bleskem, kterým hromovládce umí uškodit.. To jméno netřesk má znamenat, že do domu netřískne
d) V románských a germánských jazycích jsou dny pojmenovány podle bohů. Čtvrtek je zasvěcen hromovládci, v latině Jovi dies (Jovův den), z toho franc. Jeudi. V angličtině je to Thursday podle Thora, v němčině Donnerstag podle Donara.
V jazyce severolabských Drevanů se objevilo slovo perendan, tedy Perunův den. Obecně se to vykládá jako důkaz, že Slované Perunovi zasvětili čtvrtek, ale Téra s tím nesouhlasí. Jinde se pojmenování neobjevuje a protože Drevani byli obklopeni germánským prostředím, měli přijmout (resp. jejich předkové Obodriti) čtvrtek jako den hromovládce, tak prohodili Donara za svého Peruna.
Osobně bych to nechal otevřené, protože v Térově knize jsou další indicie. Perunův baltský protějšek Perkunas se chtěl čtvrtého dne ženit, ale čert odnesl jeho nevěstu (s. 153). Na Zelený čtvrtek Slované světily hromničky, svíčky zapalované za bouře, aby chránily před bleskem.. Slované mohli mít čtvrtek spojený s Perunem. Téra považuje posvátnost čtvrtku opět za přenos, tentokrát ze Středomoří (sedmitýdenní týden vznikl už v Mezopotámii, to je na celou studii).
- Tzv. zbručský idol je nejznámějším archeologickým nálezem vztahovaným ke slovanské mytologii. Sloup se čtyřmi tvářemi má odpovídat vícehlavým modlám Polabanů, jak jsou zachyceny v písemných pramenech.
Téra to zpochybňuje. Polabské modly (a Polabané nejsou Poláci) bývaly dřevěné, zbručský idol je kamenný. Analogie napovídají přiřazení idolu ke kočovným kulturám, které zasahovaly při své mobilitě i do dnešního Polska. Rysy obličejů pak nesou i turkické rysy - https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbru%C4%8 ... %D0%B0.jpg" onclick="window.open(this.href);return false;
A skutečně ty rysy jsou podobné obličeji na želkovické rotundě, přičemž ten obličej i seriózní historici diskutují jako hlavu Mongola, který má upomínat na mongolský vpád z r. 1242.. - http://www.hrady.cz/index.php?OID=4797" onclick="window.open(this.href);return false;
Téra, Michal: Perun
Moderátor: Ježek
- Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1413
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 5 times
- Been thanked: 47 times
Veles
Druhým nejznámějším bohem východních Slovanů byl Veles. Když Varjagové uzavírali smlouvy s Byzancí, přísahali právě na Peruna a Velese, resp. Volose. I tak se o Velesovi zachovalo málo zpráv, měl by být bohem zásvětí, možná i magie, a pak bohem skotu a pastevectví.
Velesovo jméno by mohlo vycházet z kořene indoevropského *uel ve smyslu luh, louka. Z toho pochází i elysejské nivy v řecké mytologii, místo pro spravedlivé lidi.
Další vývoj do germánštiny by přinesl slova jako severogermánské val – padlý, od toho Valhalla nebo valkýra.
Veles pravděpodobně představuje zemní/podzemní božstvo, kam jednak odcházejí zemřelí, ale odkud žijící naopak přijímají úrodu, a tím i prosperitu.
Spojení země, smrti a úrody představují dokládá jeden rituál a jeden mýtus. Slované pletli z klasů obilí plných zrn postavu, kterou pohřbívali a ze které pak na jaře vyrazilo husté nové obilí.
V řecké mytologii unesl bůh Hádes mladou bohyni Persefonu, čímž urazil její matku Démétér, bohyni úrody, takže země přestala plodit. Bohové donutili protivné strany ke kompromisu, kde Persefona bude část roku u Háda v podsvětí a druhou část u Démetery na Zemi - https://cs.wikipedia.org/wiki/Persefona" onclick="window.open(this.href);return false;
Persefona má zřejmě podobný úkol jako ona postava pletená z obilí a pohřbená do země – obě jsou na podzim pohřbeny, aby na jaře opět přišly zpět na zem a s sebou přinesly úrodu.
Veles by mohl odpovídat buď tomu Hádovi, ale nezachovaly se myslím nikde ani útržky mýtu, kde by unášel někoho do podsvětí. Nebo Veles jakožto podsvětní bůh sám zprostředkovává úrodu a prosperitu.
Zemědělskou prosperitu u Indoevropanů vyjadřoval mj. skot.
Gótové měli slovo skatt, ze kterého se vyvinulo slovanské skot, ale jak Téra připomíná, tak i německé der Schatz (poklad).
Latinsky skot se řekne pecu, od čehož je pak odvozeno slovo pecuniae, což jsou přímo peníze.
Starogermánština má pro dobytek slovo fehu. Vychází také ze slova pecu, ale přidává germánské přídechy (p na pf/f, k na kh/h/ch). Ze slova fehu pak vzešlo i německé das Vieh. V runové abecedě zvané futhark odpovídá písmenu F právě slovo fehu a má znamenat právě dobytek a bohatství (samozřejmě jestli přijmeme výklad, že runy mají i další významy než jen prosté znázornění písmen).
A Veles je bohem skotu, Volos je zván doslova jako „skotí bůh“ (skotij bog).
Pastýři byli i mladí Perseus a Herakles. Oba byli syny hromovládce Dia, protějška Peruna, což mě zase přivedlo na jiný sled myšlenek.
Perun má co do činění se skotem v jednom obraze, kde sedí na vrcholu stromu a pronásleduje blesky hada, který se skrývá v kořenech. Had je zároveň zlodějem stáda dobytka. V baltském pojetí jsou v tomto souboji jmenováni Perkunas a jako protivník Velnias.
Indická mytologie nabízí mýtus hromovládce Indry, který bojuje s démonem Valou, který ukradl dobytek a ukryl do skály. Skála je ale pro hromovládce pomalu jeho živel, rozhodně pak žádná překážka, takže Indra skálu rozbije a „krávy“ osvobodí.
Hérodotos zaznamenal skytskou pověst, kde Héraklovi ukradla stáda ve skytské poušti nestvůra v podobě napůl ženy, napůl had, a stádo ukryla v jeskyni.
Trochu to bije do očí. Indický démon Vala se jménem podobá Velesovi. Hláska "e" vzniká zúžením hlásky "a" (třeba němčina používá jako mezistupeň přehlasované "ä"). Vala krade dobytek, je za to stíhán hromovládcem. Veles je "skotí bůh" a jeho baltský protějšek Velnias je přímo protivníkem Perkuna.. Veles by tedy nebyl bohem skotu, ale jeho zlodějem, v podstatě i démonem, čemuž odpovídají i jeho temné rysy..
Téra ovšem ke konci knihy tenhle vývod zpochybňuje (s. 236-7): "Nemáme jediný důkaz, že Veles bojoval s Perunem, nevíme nic o Velesově dračí nebo hadí přirozenosti." ... "Další důkaz o boji Velese a Peruna - totiž baltskou verzi o střetu Velniase a Perkuna - lze odmítnout s tím, že je zde Velnias přítomen již v degradované podobě ďábla a označení ´velnias´už neznamená boha, ale jen a jen čerta, nečistou sílu."
Přímé důkazy pro ztotožnění Velese a Valy nejsou, nepřímé tu vidím a jsou nápadné.. Na druhou stranu mohlo dojít k posunu významu, jako třeba u postavy jménem Zmaj. U východních Slovanů byl Zmej drak nebo had (odtud asi i české zmije), kterého zatáhli do popruhu dva bratři Kuzma a Demjan a vyorali s ním kolem Kyjeva brázdu zvanou Zmijevy valy (obdoba toho, jak sv. Prokop zapřáhl čerta a vyoral s ním Čertovu brázdu). Ale u Bulharů je Zmaj větrnou bytostí, které zápasí s démonem Alou/Chalou (obdobou indického Valy?).
Velesovo jméno by mohlo vycházet z kořene indoevropského *uel ve smyslu luh, louka. Z toho pochází i elysejské nivy v řecké mytologii, místo pro spravedlivé lidi.
Další vývoj do germánštiny by přinesl slova jako severogermánské val – padlý, od toho Valhalla nebo valkýra.
Veles pravděpodobně představuje zemní/podzemní božstvo, kam jednak odcházejí zemřelí, ale odkud žijící naopak přijímají úrodu, a tím i prosperitu.
Spojení země, smrti a úrody představují dokládá jeden rituál a jeden mýtus. Slované pletli z klasů obilí plných zrn postavu, kterou pohřbívali a ze které pak na jaře vyrazilo husté nové obilí.
V řecké mytologii unesl bůh Hádes mladou bohyni Persefonu, čímž urazil její matku Démétér, bohyni úrody, takže země přestala plodit. Bohové donutili protivné strany ke kompromisu, kde Persefona bude část roku u Háda v podsvětí a druhou část u Démetery na Zemi - https://cs.wikipedia.org/wiki/Persefona" onclick="window.open(this.href);return false;
Persefona má zřejmě podobný úkol jako ona postava pletená z obilí a pohřbená do země – obě jsou na podzim pohřbeny, aby na jaře opět přišly zpět na zem a s sebou přinesly úrodu.
Veles by mohl odpovídat buď tomu Hádovi, ale nezachovaly se myslím nikde ani útržky mýtu, kde by unášel někoho do podsvětí. Nebo Veles jakožto podsvětní bůh sám zprostředkovává úrodu a prosperitu.
Zemědělskou prosperitu u Indoevropanů vyjadřoval mj. skot.
Gótové měli slovo skatt, ze kterého se vyvinulo slovanské skot, ale jak Téra připomíná, tak i německé der Schatz (poklad).
Latinsky skot se řekne pecu, od čehož je pak odvozeno slovo pecuniae, což jsou přímo peníze.
Starogermánština má pro dobytek slovo fehu. Vychází také ze slova pecu, ale přidává germánské přídechy (p na pf/f, k na kh/h/ch). Ze slova fehu pak vzešlo i německé das Vieh. V runové abecedě zvané futhark odpovídá písmenu F právě slovo fehu a má znamenat právě dobytek a bohatství (samozřejmě jestli přijmeme výklad, že runy mají i další významy než jen prosté znázornění písmen).
A Veles je bohem skotu, Volos je zván doslova jako „skotí bůh“ (skotij bog).
Pastýři byli i mladí Perseus a Herakles. Oba byli syny hromovládce Dia, protějška Peruna, což mě zase přivedlo na jiný sled myšlenek.
Perun má co do činění se skotem v jednom obraze, kde sedí na vrcholu stromu a pronásleduje blesky hada, který se skrývá v kořenech. Had je zároveň zlodějem stáda dobytka. V baltském pojetí jsou v tomto souboji jmenováni Perkunas a jako protivník Velnias.
Indická mytologie nabízí mýtus hromovládce Indry, který bojuje s démonem Valou, který ukradl dobytek a ukryl do skály. Skála je ale pro hromovládce pomalu jeho živel, rozhodně pak žádná překážka, takže Indra skálu rozbije a „krávy“ osvobodí.
Hérodotos zaznamenal skytskou pověst, kde Héraklovi ukradla stáda ve skytské poušti nestvůra v podobě napůl ženy, napůl had, a stádo ukryla v jeskyni.
Trochu to bije do očí. Indický démon Vala se jménem podobá Velesovi. Hláska "e" vzniká zúžením hlásky "a" (třeba němčina používá jako mezistupeň přehlasované "ä"). Vala krade dobytek, je za to stíhán hromovládcem. Veles je "skotí bůh" a jeho baltský protějšek Velnias je přímo protivníkem Perkuna.. Veles by tedy nebyl bohem skotu, ale jeho zlodějem, v podstatě i démonem, čemuž odpovídají i jeho temné rysy..
Téra ovšem ke konci knihy tenhle vývod zpochybňuje (s. 236-7): "Nemáme jediný důkaz, že Veles bojoval s Perunem, nevíme nic o Velesově dračí nebo hadí přirozenosti." ... "Další důkaz o boji Velese a Peruna - totiž baltskou verzi o střetu Velniase a Perkuna - lze odmítnout s tím, že je zde Velnias přítomen již v degradované podobě ďábla a označení ´velnias´už neznamená boha, ale jen a jen čerta, nečistou sílu."
Přímé důkazy pro ztotožnění Velese a Valy nejsou, nepřímé tu vidím a jsou nápadné.. Na druhou stranu mohlo dojít k posunu významu, jako třeba u postavy jménem Zmaj. U východních Slovanů byl Zmej drak nebo had (odtud asi i české zmije), kterého zatáhli do popruhu dva bratři Kuzma a Demjan a vyorali s ním kolem Kyjeva brázdu zvanou Zmijevy valy (obdoba toho, jak sv. Prokop zapřáhl čerta a vyoral s ním Čertovu brázdu). Ale u Bulharů je Zmaj větrnou bytostí, které zápasí s démonem Alou/Chalou (obdobou indického Valy?).
- Ingolf
- Vévoda
- Příspěvky: 1413
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 5 times
- Been thanked: 47 times
Karel Sklenář a hromové kameny
Když jsem na začátku vyjmenoval základní knihy týkající se slovanské mytologie, tak se sluší dodat ještě jednu. Napsal ji popularizátor archeologie Karel Sklenář a jmenuje se Hromové klíny a hrnce trpaslíků - https://www.databazeknih.cz/knihy/hromo ... liku-17046" onclick="window.open(this.href);return false; Autor popisuje folorní tradici, když rolníci nacházeli na polích pravěké kamenné sekery (nebo novější bronzové a železné) a připisovali je tomu, že hromoklín přiletěl spolu s bleskem. Těmto artefaktům byla připisována veliká moc. Tuto folklorní tradici uvádí i Téra (str. 64-65, 83-84)
Podle lidové víry taková sekerka často zasáhla dub (a on fakt přitahuje blesky) a sloužila proti úderu blesku do domu. Sklenář třeba uvádí, že lidé stavěli hromový klín do oken a pokud i zapalovali hromničku, tak ji dávali do otvoru sekerky (kde kdysi bývalo dřevěné topůrko).
Na Sklenářově knize pozoruhodné, že ač přesně pojmenuje zvyky vážící se k artefaktu, vůbec nezmiňuje osobu hromovládce, od něhož a jeho vlastností tyto folklorní zvyky vycházejí.. Takže tu máme knihu o slovanské mytologii, která pravděpodobně vůbec neví, že je i o mytologii, a o kteréžto knize příliš neví zase badatelé o mytologii. Téra ji mimochodem vůbec nemá uvedenou v literatuře..
Když se podíváme na průřez Sklenářovou tvorbou, tak ta absence mytologie ale nepřekvapuje. Sklenář používá vědecko-materialistickou metodu, kam mytologie tolik nezapadá.
První Sklenářova kniha nese název Slepé uličky archeologie - https://www.databazeknih.cz/knihy/slepe ... ogie-69648" onclick="window.open(this.href);return false; Zabývá se vyvracením mylných archeologických představ raných moderních učenců. Vyvrací takové názory, jako že některé staré keramické střepy pocházely ještě z doby před potopu světa nebo že některé črty na pravěkých nálezech se dají interpretovat jako pravěké písmo. V údajné otce ztracené Přemyslem Oráčem ve Stadicích a vykopanou tamním obyvatelem identifikoval keltskou železnou sekerku.
Takto vyvrací řadu omylů, ale nutno dodat, že bez nějakého výsměchu jejich tvůrcům. Zájem o ranou archeologii ho dovedl k náčrtům osudů několika archeologů např. ve knize Učenci a pohané a nakonec, místo když měl nastudovanou dobu obrozenců, vydal i knihu o 19. století s názvem Obraz vlasti - https://www.databazeknih.cz/knihy/obraz ... uzea-17044" onclick="window.open(this.href);return false;
Co mi přijde v Sklenářově díle velice trefné, to je vysvětlení stavby Stonehenge bez zásahu nějakých mimozemšťanů, což je taková ukrutná blbost, která pořád někde straší - https://www.databazeknih.cz/knihy/tanec ... enge-17045" onclick="window.open(this.href);return false; Lidé tehdy postavili nosné megality do jam, což je pomocí pák a kladek představitelná věc. Pak tyhle kůly zasypali hlínou do roviny, přičemž od kůlů vedla nakloněná rovina k okolnímu povrchu. Po nakloněné rovině se přitáhnul další megalit, položil se na vrcholky nosných megalitů a hlína se odhrabala a je tu dnešní stav Stonehenge..
Podle Sklenáře se dá všechno vysvětlit vědecky a jedna kapitola z jeho jedné knihy nese vůbec název „Budoucnost patří suché vědě“. Mytologie v tomto pojetí patří asi do stejných mezí jako to UFO a uctívači Peruna do stejné kategorie jako vyznavači UFO..
Jenže v tomhle pojetí se ztrácí schopnost „vidět za“. I když Sklenář sebere co nejvíce údajů o hromoklínech, k nim co nejvíce pověr a určí, z jaké doby přesně hromoklíny, resp. už jen pravěké sekerky) pocházejí, stejně tam chybí důvod, proč lidé tyto pověry vyznávali. Znalost indoevropských hromovládců to přitom objasňuje naprosto přesně. Hromoklín použil hromovládce jako zbraň proti démonu, a takový božský artefakt musí mí i moc zahánět zlé. Pohromy i nemoci, za kterými stojí nečisté síly, tento hromoklín zahání..
A ve výkladu se dá jít ještě dál. Sklenář uvádí, že hromoklín chránil před bouří – je to trochu paradox, když podle téže víry je hromoklín sám o sobě předmětem pocházející z bouře. Téra to se svou znalostí mytologie vysvětlit umí. Když za bouře stíhá hromovládce ďábly, tak se schovávají na různá místa – do kořenu stromů, do vody.., ale i pod lidi nebo do lidských obydlí. Pokud je ale v obydlí hromoklín, produkt minulého stíhání ďáblů, ďábel se tomuto obydlí vyhne a místo zůstává v bezpečí..
Když se pohlédne za to hmotné, v tomto případě za hromoklín, a uvidí se tam jeho významy, otevírá to komplexnější pohled na věc. Nejde o přesvědčování, že hromovládce je reálnou bytostí, jde o ten komplexní pohled na věc ze strany lidové víry.
Nebo jinak – mohu mít před sebou knihu a přečíst a vidět v ní jen její informace. Nebo mohu vidět i za tu knihu a vidět tam autora – můžu vidět za knihou o Perunovi jezuitu a jeho pohled na svět, mohu za Sklenářovými knihami vidět typického materialistu (s důkladným a poctivým zpracováním věci, ale i omezeným pohledem). Kdo chce, může vidět za každou knihou člověka, kdo chce, může za přírodními jevy vidět přírodní bytosti, za hmotou vnímat ducha..
Podle lidové víry taková sekerka často zasáhla dub (a on fakt přitahuje blesky) a sloužila proti úderu blesku do domu. Sklenář třeba uvádí, že lidé stavěli hromový klín do oken a pokud i zapalovali hromničku, tak ji dávali do otvoru sekerky (kde kdysi bývalo dřevěné topůrko).
Na Sklenářově knize pozoruhodné, že ač přesně pojmenuje zvyky vážící se k artefaktu, vůbec nezmiňuje osobu hromovládce, od něhož a jeho vlastností tyto folklorní zvyky vycházejí.. Takže tu máme knihu o slovanské mytologii, která pravděpodobně vůbec neví, že je i o mytologii, a o kteréžto knize příliš neví zase badatelé o mytologii. Téra ji mimochodem vůbec nemá uvedenou v literatuře..
Když se podíváme na průřez Sklenářovou tvorbou, tak ta absence mytologie ale nepřekvapuje. Sklenář používá vědecko-materialistickou metodu, kam mytologie tolik nezapadá.
První Sklenářova kniha nese název Slepé uličky archeologie - https://www.databazeknih.cz/knihy/slepe ... ogie-69648" onclick="window.open(this.href);return false; Zabývá se vyvracením mylných archeologických představ raných moderních učenců. Vyvrací takové názory, jako že některé staré keramické střepy pocházely ještě z doby před potopu světa nebo že některé črty na pravěkých nálezech se dají interpretovat jako pravěké písmo. V údajné otce ztracené Přemyslem Oráčem ve Stadicích a vykopanou tamním obyvatelem identifikoval keltskou železnou sekerku.
Takto vyvrací řadu omylů, ale nutno dodat, že bez nějakého výsměchu jejich tvůrcům. Zájem o ranou archeologii ho dovedl k náčrtům osudů několika archeologů např. ve knize Učenci a pohané a nakonec, místo když měl nastudovanou dobu obrozenců, vydal i knihu o 19. století s názvem Obraz vlasti - https://www.databazeknih.cz/knihy/obraz ... uzea-17044" onclick="window.open(this.href);return false;
Co mi přijde v Sklenářově díle velice trefné, to je vysvětlení stavby Stonehenge bez zásahu nějakých mimozemšťanů, což je taková ukrutná blbost, která pořád někde straší - https://www.databazeknih.cz/knihy/tanec ... enge-17045" onclick="window.open(this.href);return false; Lidé tehdy postavili nosné megality do jam, což je pomocí pák a kladek představitelná věc. Pak tyhle kůly zasypali hlínou do roviny, přičemž od kůlů vedla nakloněná rovina k okolnímu povrchu. Po nakloněné rovině se přitáhnul další megalit, položil se na vrcholky nosných megalitů a hlína se odhrabala a je tu dnešní stav Stonehenge..
Podle Sklenáře se dá všechno vysvětlit vědecky a jedna kapitola z jeho jedné knihy nese vůbec název „Budoucnost patří suché vědě“. Mytologie v tomto pojetí patří asi do stejných mezí jako to UFO a uctívači Peruna do stejné kategorie jako vyznavači UFO..
Jenže v tomhle pojetí se ztrácí schopnost „vidět za“. I když Sklenář sebere co nejvíce údajů o hromoklínech, k nim co nejvíce pověr a určí, z jaké doby přesně hromoklíny, resp. už jen pravěké sekerky) pocházejí, stejně tam chybí důvod, proč lidé tyto pověry vyznávali. Znalost indoevropských hromovládců to přitom objasňuje naprosto přesně. Hromoklín použil hromovládce jako zbraň proti démonu, a takový božský artefakt musí mí i moc zahánět zlé. Pohromy i nemoci, za kterými stojí nečisté síly, tento hromoklín zahání..
A ve výkladu se dá jít ještě dál. Sklenář uvádí, že hromoklín chránil před bouří – je to trochu paradox, když podle téže víry je hromoklín sám o sobě předmětem pocházející z bouře. Téra to se svou znalostí mytologie vysvětlit umí. Když za bouře stíhá hromovládce ďábly, tak se schovávají na různá místa – do kořenu stromů, do vody.., ale i pod lidi nebo do lidských obydlí. Pokud je ale v obydlí hromoklín, produkt minulého stíhání ďáblů, ďábel se tomuto obydlí vyhne a místo zůstává v bezpečí..
Když se pohlédne za to hmotné, v tomto případě za hromoklín, a uvidí se tam jeho významy, otevírá to komplexnější pohled na věc. Nejde o přesvědčování, že hromovládce je reálnou bytostí, jde o ten komplexní pohled na věc ze strany lidové víry.
Nebo jinak – mohu mít před sebou knihu a přečíst a vidět v ní jen její informace. Nebo mohu vidět i za tu knihu a vidět tam autora – můžu vidět za knihou o Perunovi jezuitu a jeho pohled na svět, mohu za Sklenářovými knihami vidět typického materialistu (s důkladným a poctivým zpracováním věci, ale i omezeným pohledem). Kdo chce, může vidět za každou knihou člověka, kdo chce, může za přírodními jevy vidět přírodní bytosti, za hmotou vnímat ducha..
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Common Crawl Bot, MagpieRSS a 0 hostů