Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
Moderátor: Ježek
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. NLN, Praha 2001. - https://www.nln.cz/knihy/dejiny-islandu/" onclick="window.open(this.href);return false;
Island je malá, periferní země, která nikdy aktivně nezasahovala do větší mezinárodní politiky.
Čím je zajímavá a v jistém konkrétním ohledu i světově nenahraditelná, to je bohaté písemnictví. To pro potřeby historie pokrývá i nejstarší dějiny ostrova počínaje osídlením; po první staletí svých dějin byl Island jakousi protorepublikou řízenou právem, takže právní a politická věda tu má ke studiu pár originálních zákoníků. Z Islandu pochází také sbírka germánských mýtů, druhý největší pramen pro indoevropskou mytologii hned po té indické (a předčící v tomto ohledu i řeckou nebo římskou), což činí islandskou kulturu právě celosvětově nenahraditelnou.
Sepsání knihy se tak mohla ujmout Helena Kadečková, což není historička, ale profesorka literatury. Myslím, že kniha jí sedla, prosvítá z ní zájem o zemi i o lidi. To když píše o "dojemné snaze" farmářů zkoušejících stále nová a nová odvětví, které je v takové drsné zemi možné nebo podle zkušeností nemožné provozovat, nebo když komentuje doplňky stravy v podobě mořských řas jako "naštěstí bohaté na vitamíny".
Knihou prostupuje neustálý boj lidí o přežití na drsném ostrově a autorčina empatie je znát.. Severské klima přinášelo v tuhých zimách hynutí dobytka, zamrzlé přístavy, kam nemohla ani proudit pomoc z ciziny, samotný ostrov hrozí i v dnešní stabilní době sopečnými výbuchy. A i když se lidé dokázali z krizových let rychle zotavit, je otázka "kolik z jejich vitálního vybavení spotřebovala podvědomá obrana před strachem z podobné katastrofy" (s. 191).
Když to srovnám se zkratkovitou kapitolou z Dějin Norska od téže autorky, tak odhaduji, že tady dostala možnost většího rozletu a že to je na knize v pozitivním slova smyslu znát.. Není tu vidět tlak na nějaké krácení textu, plně se může věnovat odbočkám, současně má kniha ucelený průběh.. Možná to je výhoda malého státu, že lze napsat vše a vejde se to do jedné knihy..
---
Islanďané psali ságy a další díla na pergamen z ovčí kůže. Když se spočte jen materiál, tak to ukazuje, jaké ohromné náklady vydávali na tuto záležitost. Je to zase střípek do mozaiky, jak Vikingové (resp. jejich potomci) nebyli barbarští válečníci, ale v pár ohledech dost kulturní lidé.. Že se v těch ságách píše o vraždění a koloběhu msty a končí to něčím upálením nebo vyhlazením celého rodu, to je samozřejmě věc další..
V případě Islandu jaksi neplatí, že ve válce mlčí múzy. Islanďané přes léto bojovali a v zimě tyto události, ve kterých i sami figurovali, zapisovali..
Islanďané zapisovali i dějiny norských králů a zároveň byli jakožto literáti najímáni. Norský král sv. Olaf měl v družině islandské básníky (=skaldy), kteří zapisovali jeho činy. Dva životopisci Olafa Trygvassona byli mniši islandské kláštera v Tingeyrar a když chtěl norský král Sverre nadiktovat ságu o svém životě, povolal k tomu účelu opata zmíněného kláštera.
Knižní kultura je pro Island typická dodnes. V zemi vychází nejvíc knih v přepočtu na obyvatele a nějakou knihu napíše jeden z deseti Islanďanů. Nejvíc knih vychází před Vánocemi, protože kniha je klasický dárek - https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/li ... 60007.html" onclick="window.open(this.href);return false;
---
Raní Islanďané neměli nad sebou krále, před utužováním královské moci v Norsku naopak utekli. Severoněmecký kronikář Adam Brémský je charakterizoval, že "nevládne jim král, ale zákon".
Co je zákon – není to jen formální mantinel pro lidské chování, jak je chápán dnes, spíš to byl živoucí organismus v neustálém pohybu, zakládající se na tradici, která se pomalu přizpůsobuje současnosti, a zákon byl i prvek identity.
Pokud Islanďané přijali mezi sebe propuštěnce nebo cizince, tak ho "uvedli do zákona". Když wessexský král Alfréd Veliký definitivně odrazil expanzi dánské Velké armády, byli Dánové usazeni ve Východní Anglii, která se nově nazývala Danelag/Danelaw, tedy Území dánského práva. V Norsku fungovaly kraje vymezené působností místního sněmu a jeho práva – ve středním Norsku tak bylo území Tröndelag – území trondského práva (a centrem se stal Trondheim), Frostathingslagen – právo sněmu (thingu) ve Frostu, nebo Gulathingslagen – právo sněmu v Guli. Právě právo tohoto sněmu tvořilo základ práva islandského, protože odtud pocházelo nejvíce prvních Islanďanů i první sjednotitel islandského práva jménem Ulfljót, jehož právní systém schválil celoislandský sněm (althing) r. 930.
Zákony byly přednášeny na každoročních zasedáních althingu, k prvnímu zapsání došlo na přelomu let 1117/18 (tzv. Haflodiho kodex, ale dochovaly se asi dvě strany), pak koncem samostatnosti do rozsáhlého kodexu zvaného Šedá husa. Po ztrátě samostatnosti následovaly dva nové zákoníky, první, takový provizorní, byla Železná stránka, za deset let ji nahradila Jónova kniha.
Právní dějiny tu mají tento bohatý studijní pramen..
V češtině vyšla o těchto zákonících kniha - http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Král vikinské doby, který vydával zákony, dostával přízvisko Dobrý; zákon zřejmě představoval v očích seveřanů dobro... Tak i norský král Magnus VI. (1263-80) byl zván Zákonodárce nebo Dobrý. Reformoval zákoníky norských sněmů a Islanďanům dal nepříliš kvalitní zákoník zvaný Železná stránka (1271, přijat 1273). Ten byl po jeho smrti nahrazen novým zákoníkem psaným Islanďanem, ten se po něm jmenuje Jónova kniha a platil po staletí.
Král byl zván dobrý i tehdy, kdy jeho zákoníky nebyly příliš "dobré", ve smyslu "kvalitní". Třeba podle roskildské kroniky zaváděl dánský král Erik Dobrý nespravedlivé zákony (Dějiny Dánska s. 28).
Islandská víra v zákon byla vnímatelná při celosvětové finanční krizi. Islanďané zažalovali tehdejšího premiéra za to, že o krizi dopředu věděl a nic neudělal, což by asi v jiné zemi nikoho nenapadlo.. -
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/18/ ... ueId=18544" onclick="window.open(this.href);return false;
Nějak mi to na Islanďany sedí, ale neumím to úplně přesně pojmout.. Asi neexistuje konkrétní zákon, který by tohle kvalifikoval dopředu jako trestný čin, ale Islanďané chtěli alespoň omluvu, nápravu věcí tím, že se uzná chyba.. Nějak zacelit psychologickou díru, kterou udělala krize do společnosti, aby nezůstala jen pachuť, že přišlo zlo a uškodilo a my jsme ho ani symbolicky nezahladili..
Jiná věc je, že Vikingové v nepříznivých letech obětovali svého krále, takže nemají výčitky hodit přes palubu premiéra.. To je asi blbá paralela, ale za tou vírou v zákon a zahlazení stavu, té rány, tam vnímám něco až metafyzického..
---
Islanďané zachovali bohatý mytologický materiál severogermánského okruhu. Tolerance vůči pohanské tradici vyplývala z více faktorů. Islanďané křesťanství přijali sami (byť pod nátlakem), na starou tradici nebyl veden útok zvenčí nebo od královského/knížecího dvora.
Odlehlost ostrova držela stranou křesťanské fundamentalisty, štěstím pro mytologické spisy bylo i to, že na ostrov nepřišli cisterciáci..
Hlavními prameny jsou tzv. Eddy. Starší Edda je anonymní a veršovaná, složená z písní. Úvodní a nejznámější Vědmina píseň popisuje se značnou silou počátky světa po jeho zánik během ragnaroku. Je to v takové zkratce dohromady Genesis a Janova Apokalypsa..
Druhým cyklem Starší Eddy je pak hrdinský cyklus o drakobijci Sigurdovi, jehož rozsáhlejší německá verze je známá jako Píseň o Nibelunzích.
Druhým pramenem je Mladší Edda učence Snorriho Sturlussona. Ten rozepisuje některé příběhy o bozích, bez kterých by některé Písně Starší Eddy zůstaly nejasné..
Zajímavé jsou pak osudy záchrany těchto rukopisů. Starší Eddu zachránil spolu s dalšímu rukopisy biskup Brynjólfur Sveinsson (1639-74), který místo aby ji jako křesťan zničil, tak ji s dalšími spisy předal dánskému králi. V Dánsku byl spravován archiv islandských rukopisů, kterého se časem ujal islandský sběratel Árni Magnusson (kolem r. 1700).
Po osamostatnění Islandu byly vzácné rukopisy postupně vraceny na Island. Za to všechnu snahu při sepsání a záchraně takového kulturního dědictví jsou určitě ve správných rukách..
Kdyby nebylo islandské mytologické literatury, nezbylo by z pramenů o germánských bozích v podstatě nic.. Asi by se citovala Caesarova zpráva ze Zápisků o válce galské: "Za bohy považují jen ty, které vidí a kteří je podporují zjevně, totiž Slunce, Oheň a Měsíc, ostatní nepoznali ani z pověstí." (V. 21).
Germánům by byla upevněna pověst barbarů žijích primitivním způsobem v nehostinných močálech, podobně jako když se o Islanďanech v raném novověku psalo, že žijí v jeskyních a pod Islandem je vchod do pekla..
Jeden student zaměstnaný při kodaňském archivu islandských rukopisů hledal další spisy v anglických archivech a sbírkách. Podařilo se mu nalézt rukopis anglosaského eposu Beowulf, sepsaného asi v 10. století a mísícího germánskou pohanskou kulturu s novou kulturou křesťanskou. Beowulf je nejvýznamnějším pramenem anglosaské pohanské kultury a za jeho zachování můžeme vděčit opět Islanďanovi..
---
Úplně specifickou literární formou jsou islandské básně (tzv. skaldské). Psány byly amatérsky i profesionálně.
O rozšířeném psaní svědčí jedno usnesení z altingu, kde se řešil nějaký spor s norským králem. Každý účastník altingu pak dostal za úkol složit na krále nějakou dehonestující báseň.. (i když tady šlo asi i o jednomyslnost rozhodnutí i konání).
Posměšnou báseň složil jistý Islanďan na jednoho misionáře a jeho islandského průvodce. Kněze kvůli jeho sukni nazval ženou a Islanďana otcem jeho dětí.. To bylo ovšem obvinění z homosexuality a skončilo to typicky dvěma zabitími..
Zdatní básníci vstupovali do služeb králů. Králové byli ochotni dát za kvalitní báseň zlatý prsten, protože si cenili své pověsti stejně jako majetku – moderně řečeno si takto akumulovali symbolický kapitál.. Za toto obdarování je zpětně básník oslavil jako bohatého a štědrého vládce (myslím, že toho se týká i vůbec nejstarší zlomek skaldské básně).
Básně byly psány složitými opisy a ve složitých metrech. To znamenalo z hlediska historie jednu věc – pokud byly opisovány nebo ústně zachovány, nešly změnit.. Pokud se v 11. století zapsala báseň, která byla složena o dvě století dříve a hlásí se do té doby, tak tu máme přes dobu několika generací naprosto spolehlivý historický pramen.. To je jinak problémem ság nebo Knihy o záboru země, která popisuje ústně zachované tradice o tom, kdo odkud na Island připlul a kde se usadil. U ság a Knihy mohla lidská paměť něco poplést, u pevně daných básní ne..
Skaldské opisy se nazývaly kenningy, popisovaly triviální a časté věci novými a novými obraty. „Had moře“ je loď, „dárce prstenů“ je král.. Něco jako když napíšeme, že bitva je „déšť šípů“.. V nové době si Islanďané vypomáhali kenningy pro puristické označení nových věcí, třeba válec je „bijce hrbolů“.
Island je malá, periferní země, která nikdy aktivně nezasahovala do větší mezinárodní politiky.
Čím je zajímavá a v jistém konkrétním ohledu i světově nenahraditelná, to je bohaté písemnictví. To pro potřeby historie pokrývá i nejstarší dějiny ostrova počínaje osídlením; po první staletí svých dějin byl Island jakousi protorepublikou řízenou právem, takže právní a politická věda tu má ke studiu pár originálních zákoníků. Z Islandu pochází také sbírka germánských mýtů, druhý největší pramen pro indoevropskou mytologii hned po té indické (a předčící v tomto ohledu i řeckou nebo římskou), což činí islandskou kulturu právě celosvětově nenahraditelnou.
Sepsání knihy se tak mohla ujmout Helena Kadečková, což není historička, ale profesorka literatury. Myslím, že kniha jí sedla, prosvítá z ní zájem o zemi i o lidi. To když píše o "dojemné snaze" farmářů zkoušejících stále nová a nová odvětví, které je v takové drsné zemi možné nebo podle zkušeností nemožné provozovat, nebo když komentuje doplňky stravy v podobě mořských řas jako "naštěstí bohaté na vitamíny".
Knihou prostupuje neustálý boj lidí o přežití na drsném ostrově a autorčina empatie je znát.. Severské klima přinášelo v tuhých zimách hynutí dobytka, zamrzlé přístavy, kam nemohla ani proudit pomoc z ciziny, samotný ostrov hrozí i v dnešní stabilní době sopečnými výbuchy. A i když se lidé dokázali z krizových let rychle zotavit, je otázka "kolik z jejich vitálního vybavení spotřebovala podvědomá obrana před strachem z podobné katastrofy" (s. 191).
Když to srovnám se zkratkovitou kapitolou z Dějin Norska od téže autorky, tak odhaduji, že tady dostala možnost většího rozletu a že to je na knize v pozitivním slova smyslu znát.. Není tu vidět tlak na nějaké krácení textu, plně se může věnovat odbočkám, současně má kniha ucelený průběh.. Možná to je výhoda malého státu, že lze napsat vše a vejde se to do jedné knihy..
---
Islanďané psali ságy a další díla na pergamen z ovčí kůže. Když se spočte jen materiál, tak to ukazuje, jaké ohromné náklady vydávali na tuto záležitost. Je to zase střípek do mozaiky, jak Vikingové (resp. jejich potomci) nebyli barbarští válečníci, ale v pár ohledech dost kulturní lidé.. Že se v těch ságách píše o vraždění a koloběhu msty a končí to něčím upálením nebo vyhlazením celého rodu, to je samozřejmě věc další..
V případě Islandu jaksi neplatí, že ve válce mlčí múzy. Islanďané přes léto bojovali a v zimě tyto události, ve kterých i sami figurovali, zapisovali..
Islanďané zapisovali i dějiny norských králů a zároveň byli jakožto literáti najímáni. Norský král sv. Olaf měl v družině islandské básníky (=skaldy), kteří zapisovali jeho činy. Dva životopisci Olafa Trygvassona byli mniši islandské kláštera v Tingeyrar a když chtěl norský král Sverre nadiktovat ságu o svém životě, povolal k tomu účelu opata zmíněného kláštera.
Knižní kultura je pro Island typická dodnes. V zemi vychází nejvíc knih v přepočtu na obyvatele a nějakou knihu napíše jeden z deseti Islanďanů. Nejvíc knih vychází před Vánocemi, protože kniha je klasický dárek - https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/li ... 60007.html" onclick="window.open(this.href);return false;
---
Raní Islanďané neměli nad sebou krále, před utužováním královské moci v Norsku naopak utekli. Severoněmecký kronikář Adam Brémský je charakterizoval, že "nevládne jim král, ale zákon".
Co je zákon – není to jen formální mantinel pro lidské chování, jak je chápán dnes, spíš to byl živoucí organismus v neustálém pohybu, zakládající se na tradici, která se pomalu přizpůsobuje současnosti, a zákon byl i prvek identity.
Pokud Islanďané přijali mezi sebe propuštěnce nebo cizince, tak ho "uvedli do zákona". Když wessexský král Alfréd Veliký definitivně odrazil expanzi dánské Velké armády, byli Dánové usazeni ve Východní Anglii, která se nově nazývala Danelag/Danelaw, tedy Území dánského práva. V Norsku fungovaly kraje vymezené působností místního sněmu a jeho práva – ve středním Norsku tak bylo území Tröndelag – území trondského práva (a centrem se stal Trondheim), Frostathingslagen – právo sněmu (thingu) ve Frostu, nebo Gulathingslagen – právo sněmu v Guli. Právě právo tohoto sněmu tvořilo základ práva islandského, protože odtud pocházelo nejvíce prvních Islanďanů i první sjednotitel islandského práva jménem Ulfljót, jehož právní systém schválil celoislandský sněm (althing) r. 930.
Zákony byly přednášeny na každoročních zasedáních althingu, k prvnímu zapsání došlo na přelomu let 1117/18 (tzv. Haflodiho kodex, ale dochovaly se asi dvě strany), pak koncem samostatnosti do rozsáhlého kodexu zvaného Šedá husa. Po ztrátě samostatnosti následovaly dva nové zákoníky, první, takový provizorní, byla Železná stránka, za deset let ji nahradila Jónova kniha.
Právní dějiny tu mají tento bohatý studijní pramen..
V češtině vyšla o těchto zákonících kniha - http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Král vikinské doby, který vydával zákony, dostával přízvisko Dobrý; zákon zřejmě představoval v očích seveřanů dobro... Tak i norský král Magnus VI. (1263-80) byl zván Zákonodárce nebo Dobrý. Reformoval zákoníky norských sněmů a Islanďanům dal nepříliš kvalitní zákoník zvaný Železná stránka (1271, přijat 1273). Ten byl po jeho smrti nahrazen novým zákoníkem psaným Islanďanem, ten se po něm jmenuje Jónova kniha a platil po staletí.
Král byl zván dobrý i tehdy, kdy jeho zákoníky nebyly příliš "dobré", ve smyslu "kvalitní". Třeba podle roskildské kroniky zaváděl dánský král Erik Dobrý nespravedlivé zákony (Dějiny Dánska s. 28).
Islandská víra v zákon byla vnímatelná při celosvětové finanční krizi. Islanďané zažalovali tehdejšího premiéra za to, že o krizi dopředu věděl a nic neudělal, což by asi v jiné zemi nikoho nenapadlo.. -
https://www.respekt.cz/tydenik/2012/18/ ... ueId=18544" onclick="window.open(this.href);return false;
Nějak mi to na Islanďany sedí, ale neumím to úplně přesně pojmout.. Asi neexistuje konkrétní zákon, který by tohle kvalifikoval dopředu jako trestný čin, ale Islanďané chtěli alespoň omluvu, nápravu věcí tím, že se uzná chyba.. Nějak zacelit psychologickou díru, kterou udělala krize do společnosti, aby nezůstala jen pachuť, že přišlo zlo a uškodilo a my jsme ho ani symbolicky nezahladili..
Jiná věc je, že Vikingové v nepříznivých letech obětovali svého krále, takže nemají výčitky hodit přes palubu premiéra.. To je asi blbá paralela, ale za tou vírou v zákon a zahlazení stavu, té rány, tam vnímám něco až metafyzického..
---
Islanďané zachovali bohatý mytologický materiál severogermánského okruhu. Tolerance vůči pohanské tradici vyplývala z více faktorů. Islanďané křesťanství přijali sami (byť pod nátlakem), na starou tradici nebyl veden útok zvenčí nebo od královského/knížecího dvora.
Odlehlost ostrova držela stranou křesťanské fundamentalisty, štěstím pro mytologické spisy bylo i to, že na ostrov nepřišli cisterciáci..
Hlavními prameny jsou tzv. Eddy. Starší Edda je anonymní a veršovaná, složená z písní. Úvodní a nejznámější Vědmina píseň popisuje se značnou silou počátky světa po jeho zánik během ragnaroku. Je to v takové zkratce dohromady Genesis a Janova Apokalypsa..
Druhým cyklem Starší Eddy je pak hrdinský cyklus o drakobijci Sigurdovi, jehož rozsáhlejší německá verze je známá jako Píseň o Nibelunzích.
Druhým pramenem je Mladší Edda učence Snorriho Sturlussona. Ten rozepisuje některé příběhy o bozích, bez kterých by některé Písně Starší Eddy zůstaly nejasné..
Zajímavé jsou pak osudy záchrany těchto rukopisů. Starší Eddu zachránil spolu s dalšímu rukopisy biskup Brynjólfur Sveinsson (1639-74), který místo aby ji jako křesťan zničil, tak ji s dalšími spisy předal dánskému králi. V Dánsku byl spravován archiv islandských rukopisů, kterého se časem ujal islandský sběratel Árni Magnusson (kolem r. 1700).
Po osamostatnění Islandu byly vzácné rukopisy postupně vraceny na Island. Za to všechnu snahu při sepsání a záchraně takového kulturního dědictví jsou určitě ve správných rukách..
Kdyby nebylo islandské mytologické literatury, nezbylo by z pramenů o germánských bozích v podstatě nic.. Asi by se citovala Caesarova zpráva ze Zápisků o válce galské: "Za bohy považují jen ty, které vidí a kteří je podporují zjevně, totiž Slunce, Oheň a Měsíc, ostatní nepoznali ani z pověstí." (V. 21).
Germánům by byla upevněna pověst barbarů žijích primitivním způsobem v nehostinných močálech, podobně jako když se o Islanďanech v raném novověku psalo, že žijí v jeskyních a pod Islandem je vchod do pekla..
Jeden student zaměstnaný při kodaňském archivu islandských rukopisů hledal další spisy v anglických archivech a sbírkách. Podařilo se mu nalézt rukopis anglosaského eposu Beowulf, sepsaného asi v 10. století a mísícího germánskou pohanskou kulturu s novou kulturou křesťanskou. Beowulf je nejvýznamnějším pramenem anglosaské pohanské kultury a za jeho zachování můžeme vděčit opět Islanďanovi..
---
Úplně specifickou literární formou jsou islandské básně (tzv. skaldské). Psány byly amatérsky i profesionálně.
O rozšířeném psaní svědčí jedno usnesení z altingu, kde se řešil nějaký spor s norským králem. Každý účastník altingu pak dostal za úkol složit na krále nějakou dehonestující báseň.. (i když tady šlo asi i o jednomyslnost rozhodnutí i konání).
Posměšnou báseň složil jistý Islanďan na jednoho misionáře a jeho islandského průvodce. Kněze kvůli jeho sukni nazval ženou a Islanďana otcem jeho dětí.. To bylo ovšem obvinění z homosexuality a skončilo to typicky dvěma zabitími..
Zdatní básníci vstupovali do služeb králů. Králové byli ochotni dát za kvalitní báseň zlatý prsten, protože si cenili své pověsti stejně jako majetku – moderně řečeno si takto akumulovali symbolický kapitál.. Za toto obdarování je zpětně básník oslavil jako bohatého a štědrého vládce (myslím, že toho se týká i vůbec nejstarší zlomek skaldské básně).
Básně byly psány složitými opisy a ve složitých metrech. To znamenalo z hlediska historie jednu věc – pokud byly opisovány nebo ústně zachovány, nešly změnit.. Pokud se v 11. století zapsala báseň, která byla složena o dvě století dříve a hlásí se do té doby, tak tu máme přes dobu několika generací naprosto spolehlivý historický pramen.. To je jinak problémem ság nebo Knihy o záboru země, která popisuje ústně zachované tradice o tom, kdo odkud na Island připlul a kde se usadil. U ság a Knihy mohla lidská paměť něco poplést, u pevně daných básní ne..
Skaldské opisy se nazývaly kenningy, popisovaly triviální a časté věci novými a novými obraty. „Had moře“ je loď, „dárce prstenů“ je král.. Něco jako když napíšeme, že bitva je „déšť šípů“.. V nové době si Islanďané vypomáhali kenningy pro puristické označení nových věcí, třeba válec je „bijce hrbolů“.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Re: Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
Islandské dějiny jsou netypické tím, na jaké období je kladen důraz a zájem. Polovina knihy je věnována období do ztráty samostatnosti r. 1262. Bylo to období heroické, vrcholící kolonizací Grónska a objevením severoamerického kontinentu.
Islanďané zůstávali ve spojení se světem. Jistý Torvaldur cestoval do Skandinávie, přidal se k vojsku dánského krále Knuta Velikého při vpádu do Anglie, v Sasku se nechal pokřtít a přivedl na Island misionáře, vstoupil do služeb byzantského císaře a postavil na Rusi klášter, kde byl pohřben..
Připojení k Norsku r. 1262 bylo symbolické v tom, že Island se stal objektem jiné země, ne samostatnou jednotkou. Připojení Norska k Dánsku r. 1380 pak odsunulo Island na ještě větší periferii. Klesal i počet obyvatel, mezi lety 1100 – 1800 o jednu třetinu. Na vině bylo hlavně využití přírodních zdrojů, stáda ovcí spásala louky a zapříčinila erozi, do toho nějakou úrodnou půdu občas zalila sopeční láva.
Přesně 400 let po ztrátě samostatnosti, r. 1662, vyhlašuje dánský král absolutismus, takže Island přichází o další zbytek práv (Dánsko si monopolizovalo islandský obchod).
Napojení na kontinentální kulturní okruh se projevuje ještě v obchodních vztazích s Hanzou, jinak další vztah byl navázán k Británii – obchodní i konkurenční (Britové lovili ryby v islandských vodách).
Vyvrcholení kontaktů s Brity bylo britské obsazení Islandu za druhé světové války, aby se předešlo osudu Dánska a Norska. Brity asi po roce vystřídali Američané jako třetí kulturní okruh. Američané přinesli peníze a ekonomický rozvoj i konzumní kulturu, která vyvolala reakci v podobě návratu k vlastním kulturním kořenům.
***
Island byl oficiálně zasídlen od r. 874. Zastřešující organizací se stal alting od r.930 alting, obecný sněm se soudní a legislativní mocí v čele se zákonopravcem (vykladačem zákona). Moc výkonná chyběla, takže soudní nálezy nebylo možno stoprocentně uvádět do praxe a zemi stejně ke konci samostatnosti ničila občanská válka a anarchie.
Země byly navíc rozdělena na čtvrtě, v každé z nich byly tři lokální sněmy (=12 celkem) a u každého sněmu 3 godové (=36 celkem), tedy předáci. Tyto instituce zvané godordy se dědily, popř. se daly prodat, takže postupem času jeden godi vlastnil všechny tři godordy při svém sněmu.. Taková koncentrace moci vyústila v systém mocných rodů, které spolu soupeřily.
Roku 1000 přijal alting pod nátlakem norského krále Olafa Trygvassona křesťanství. O přijetí rozhodl zákonopravce, zatímco pohanská strana se chystala přistoupit k lidským obětem, aby dosáhla svého.. Křesťanská strana přistoupila kupodivu ke stejnému kroku, akorát vyčetla pohanské straně, že ta chce obětovat nějaké nejhorší muže, ktreých nebude taková škoda, zatímco křesťané hodlali obětovat své muže nejlepší.. Hlavní křesťanští předáci Gissur Teitsson a Hjalti Skeggjasson nbídli skromně sami sebe..
Je to otázka, nakolik to bylo pohanské reziduum, nebo jestli se tito křesťané hodlali stát mučedníky, nebo jestli je to připsané pozdějšími vypravěči (třeba po vzoru Abrahámovy oběti jeho syna Izáka).. To jsou právě věci, které řeší islandská kritická historiografie..
R. 1056 vzniklo biskupství v jihoislandském Skálholtu, načež si severní, nejlidnatější čtvrť vymohla r. 1106 své biskupství v Hólaru (resp. v Hólech, to Hólar je množné číslo). A vůbec, když byl skálholtský biskup Tórlákur prohlášen r. 1198 svým nástupcem za svatého, hólarští prosadili r. 1200 svatořečení svého bývalého biskupa Jóna Ögmundssona.
Do r. 1493 vzniklo v zemi na 11 klášterů a další dva v Grónsku.
Islanďané zůstávali ve spojení se světem. Jistý Torvaldur cestoval do Skandinávie, přidal se k vojsku dánského krále Knuta Velikého při vpádu do Anglie, v Sasku se nechal pokřtít a přivedl na Island misionáře, vstoupil do služeb byzantského císaře a postavil na Rusi klášter, kde byl pohřben..
Připojení k Norsku r. 1262 bylo symbolické v tom, že Island se stal objektem jiné země, ne samostatnou jednotkou. Připojení Norska k Dánsku r. 1380 pak odsunulo Island na ještě větší periferii. Klesal i počet obyvatel, mezi lety 1100 – 1800 o jednu třetinu. Na vině bylo hlavně využití přírodních zdrojů, stáda ovcí spásala louky a zapříčinila erozi, do toho nějakou úrodnou půdu občas zalila sopeční láva.
Přesně 400 let po ztrátě samostatnosti, r. 1662, vyhlašuje dánský král absolutismus, takže Island přichází o další zbytek práv (Dánsko si monopolizovalo islandský obchod).
Napojení na kontinentální kulturní okruh se projevuje ještě v obchodních vztazích s Hanzou, jinak další vztah byl navázán k Británii – obchodní i konkurenční (Britové lovili ryby v islandských vodách).
Vyvrcholení kontaktů s Brity bylo britské obsazení Islandu za druhé světové války, aby se předešlo osudu Dánska a Norska. Brity asi po roce vystřídali Američané jako třetí kulturní okruh. Američané přinesli peníze a ekonomický rozvoj i konzumní kulturu, která vyvolala reakci v podobě návratu k vlastním kulturním kořenům.
***
Island byl oficiálně zasídlen od r. 874. Zastřešující organizací se stal alting od r.930 alting, obecný sněm se soudní a legislativní mocí v čele se zákonopravcem (vykladačem zákona). Moc výkonná chyběla, takže soudní nálezy nebylo možno stoprocentně uvádět do praxe a zemi stejně ke konci samostatnosti ničila občanská válka a anarchie.
Země byly navíc rozdělena na čtvrtě, v každé z nich byly tři lokální sněmy (=12 celkem) a u každého sněmu 3 godové (=36 celkem), tedy předáci. Tyto instituce zvané godordy se dědily, popř. se daly prodat, takže postupem času jeden godi vlastnil všechny tři godordy při svém sněmu.. Taková koncentrace moci vyústila v systém mocných rodů, které spolu soupeřily.
Roku 1000 přijal alting pod nátlakem norského krále Olafa Trygvassona křesťanství. O přijetí rozhodl zákonopravce, zatímco pohanská strana se chystala přistoupit k lidským obětem, aby dosáhla svého.. Křesťanská strana přistoupila kupodivu ke stejnému kroku, akorát vyčetla pohanské straně, že ta chce obětovat nějaké nejhorší muže, ktreých nebude taková škoda, zatímco křesťané hodlali obětovat své muže nejlepší.. Hlavní křesťanští předáci Gissur Teitsson a Hjalti Skeggjasson nbídli skromně sami sebe..
Je to otázka, nakolik to bylo pohanské reziduum, nebo jestli se tito křesťané hodlali stát mučedníky, nebo jestli je to připsané pozdějšími vypravěči (třeba po vzoru Abrahámovy oběti jeho syna Izáka).. To jsou právě věci, které řeší islandská kritická historiografie..
R. 1056 vzniklo biskupství v jihoislandském Skálholtu, načež si severní, nejlidnatější čtvrť vymohla r. 1106 své biskupství v Hólaru (resp. v Hólech, to Hólar je množné číslo). A vůbec, když byl skálholtský biskup Tórlákur prohlášen r. 1198 svým nástupcem za svatého, hólarští prosadili r. 1200 svatořečení svého bývalého biskupa Jóna Ögmundssona.
Do r. 1493 vzniklo v zemi na 11 klášterů a další dva v Grónsku.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Významné rody a občanská válka ve 13. století
Ve 12. století se koncentruje moc do rukou nejsilnějších rodů. Na JZ prosperoval rod Haukadalských, k nimž patřil Gissur Bílý, hlavní předák, který prosazoval r. 1000 na altingu přijetí křesťanství.
Gissur poslal svého syna Ísleifa na církevní studia do Saska a Ísleif byl pak v říši r. 1056 vysvěcen na biskupa. Biskupství bylo ustanoveno r. 1082 na Skálholtu, haukadalské usedlosti, kterou rod daroval církvi.Dalším biskupem byl Ísleifův syn Gissur Ísleifsson (1082-1106).
Gissur Halsson byl v letech 1181-99 zákonopravcem altingu, předákem několika godordů, u norského dvora měl titul královského podkoního, jeho syn se stal biskupem na Skálholtu. Gisuurův vnuk Gissur Torvaldsson vstoupil do dějin jako muž, který pomohl předat norskému králi vládu nad Islandem. Ačkoli byl považován kvůli tomu za národního zrádce, tak to byla ve velké míře jen reakce na bestiality, které mu nachystali jiní Islanďané.
V Haukadalu zřídil rod školu, chodil do ní mj. Ari Moudrý, autor dějepisných knih o osídlení Islandu.
Jižně od Haukadalu sídlili Oddaverjové. Patřil k nim učenec Saemund Moudrý, iniciátor křesťanského práva a zákona o desátku. Na škole v Oddi vychoval budoucího biskupa a světce Tórlákura.
Saemundův syn Loft měl za ženu nevlastní dceru norského krále Magnuse Bosého, Loftův syn Jón Loftsson (1124-97) byl ve své době nejvlivnějším mužem Islandu. Jón vychoval Snorriho Sturlussona, nejznámějšího autora ság a pisatele mladší Eddy.
Rod ale poněkud přepálil své možnosti a naopak zanikl. Druhý Loftův syn Saemnudr Loftsson, jediný manželský, se ucházel o ruku dcery orknejského jarla. Rod měl po dceři Magnuse Bosého královskou krev, zřejmě mu islandské rody nebyly dost dobré, tak bez nástupců zašel.. Majetek si rozebrala řada potomků, ze kterých už žádný více nevyniknul..
Kolem r. 1200 vykrystalizovalo šest největších rodů. Na jihu tedy Oddaverjarové a Haukadalští.
Na východě byli Svínfellingové; východ byl rozlohou největší, ale země lávovitá, nejméně osídlená.
Na SZ na největším islandském poloostrově byli Vatnsfirdingové. Živili se rybolovem, prosperovali tak i po ztrátě samostatnosti.
Výraznými hráči islandské krize byli Ásbirningové na severu a Sturlungové na západě a severu,
Ásbirningové byli spojenci Haukadalských, ale narozdíl od jižních kultivovaných rodů byli víc násilničtí. Vládli nejlidnatější islandské čtvrti včetně biskupství v Hólech, ale s biskupem byli ve sporu. Nejprve odmítli volbu biskupa na altingu, aby dosadili vlastního, podle jejich mínění lépe ovladatelného. Biskup Gudmund Arason (1201 - 1237) byl asketa, podivín, "ulítlo", v úřadě rozdal svůj majetek chudým, ale v úřadě se začal chovat stejně zásadově a nekompromisně jako v osobním životě, takže se dostal do konfliktu se světskou mocí. Konečným výsledkem bylo, že r. 1236-37 dosadil biskupy v Hólech i na Skálholtu norský arcibiskup, čímž končí islandská církevní samostatnost.
Sturlungové byli nejvýznamnějším rodem své doby, spojují se v nich kulturní i válečné osobnosti, členové rodu stáli i proti sobě.
Praotcem rodu byl Sturla Tórdarsson (zemřel r. 1183). měl více synů, hlavní byli tři -
Tórdur (zemřel r. 1237) - neválčí, má literárně nadané syny.
a) Sturla Tórdarsson napsal mj. Ságu o křesťanství, Ságu o Sturlunzích a od něj pochází jedna ze dvou dochovaných redakcí Knihy o záboru země (tam je popsáno, kde se jaký rod usídlil). Druhý syn byl Olaf Bílý skald, pobýval v Dánsku, napsal Ságu u Knýtlinzích, to byl dánský královský rod.
b) Sighvatur (zemřel r. 1238), bojovný, sňatkem se dostává do spojenectví s Ásbirningy. Jeho syn je mj. Tórdur Kakali, ten bude hrát krutou roli, a Sturla Sighvatsson.
c) Snorri Sturlusson - (zemřel r. 1241). R. 1215-18 a 1222-31 zákonopravcem, r. 1218 získal titul královského číšníka na norském dvoře.
Mimoto byl literárně činný, napsal Heimskringlu, to byly norské královské ságy včetně nejdelší Ságy o sv. Olavovi. Dále mladší Eddu, sbírku severských mytologických příběhů.
Snorri byl mocný a bohatý muž, ale dostával se kvůli majetku do sporů, což ho nakonec stálo život.
Snorri uzavřel sňatek s vdovou po oddaverjském velmoži Björnovi, získal tím sídlo v západoislandském Borgu. Snorri neuznává dědické nároky Björnových synů, takže získává nepřátele.
Ve 20. letech udeřil na svého synovce Sturlu Sighvatssona kvůli dědictví jednoho godordu, ale je poražen a odejde do Norska.
Na Sturlu a Sighvatura ale udeří Gissur ve spojení s Ásbirningy a oba umírají v bitvě u Skagafjordu r. 1238. Snorri se tedy vrací na Island. Dostane se typicky do sporu s Gissurem kvůli jednomu dědictví a Gissur r. 1241 Snorriho nechá zabít.
Gissur chce mír a sjednává sňatek mezi svým synem a dcerou Sturly Tórdarssona. To ale překazí Tórdur Kakali, syn Sighvatura, který svatbu r. 1252 přepadne a svatebčany vyvraždí. Gissur prchá do Norska, r. 1258 ho král vyšle na Island, aby ho podřídil Norsku. Gissur účel své cesty tají, ale když je nucen ho vyjevit, tak ho přednese na altingu a Islanďané se králi mezi lety 1262-64 podvolí.
Gissur poslal svého syna Ísleifa na církevní studia do Saska a Ísleif byl pak v říši r. 1056 vysvěcen na biskupa. Biskupství bylo ustanoveno r. 1082 na Skálholtu, haukadalské usedlosti, kterou rod daroval církvi.Dalším biskupem byl Ísleifův syn Gissur Ísleifsson (1082-1106).
Gissur Halsson byl v letech 1181-99 zákonopravcem altingu, předákem několika godordů, u norského dvora měl titul královského podkoního, jeho syn se stal biskupem na Skálholtu. Gisuurův vnuk Gissur Torvaldsson vstoupil do dějin jako muž, který pomohl předat norskému králi vládu nad Islandem. Ačkoli byl považován kvůli tomu za národního zrádce, tak to byla ve velké míře jen reakce na bestiality, které mu nachystali jiní Islanďané.
V Haukadalu zřídil rod školu, chodil do ní mj. Ari Moudrý, autor dějepisných knih o osídlení Islandu.
Jižně od Haukadalu sídlili Oddaverjové. Patřil k nim učenec Saemund Moudrý, iniciátor křesťanského práva a zákona o desátku. Na škole v Oddi vychoval budoucího biskupa a světce Tórlákura.
Saemundův syn Loft měl za ženu nevlastní dceru norského krále Magnuse Bosého, Loftův syn Jón Loftsson (1124-97) byl ve své době nejvlivnějším mužem Islandu. Jón vychoval Snorriho Sturlussona, nejznámějšího autora ság a pisatele mladší Eddy.
Rod ale poněkud přepálil své možnosti a naopak zanikl. Druhý Loftův syn Saemnudr Loftsson, jediný manželský, se ucházel o ruku dcery orknejského jarla. Rod měl po dceři Magnuse Bosého královskou krev, zřejmě mu islandské rody nebyly dost dobré, tak bez nástupců zašel.. Majetek si rozebrala řada potomků, ze kterých už žádný více nevyniknul..
Kolem r. 1200 vykrystalizovalo šest největších rodů. Na jihu tedy Oddaverjarové a Haukadalští.
Na východě byli Svínfellingové; východ byl rozlohou největší, ale země lávovitá, nejméně osídlená.
Na SZ na největším islandském poloostrově byli Vatnsfirdingové. Živili se rybolovem, prosperovali tak i po ztrátě samostatnosti.
Výraznými hráči islandské krize byli Ásbirningové na severu a Sturlungové na západě a severu,
Ásbirningové byli spojenci Haukadalských, ale narozdíl od jižních kultivovaných rodů byli víc násilničtí. Vládli nejlidnatější islandské čtvrti včetně biskupství v Hólech, ale s biskupem byli ve sporu. Nejprve odmítli volbu biskupa na altingu, aby dosadili vlastního, podle jejich mínění lépe ovladatelného. Biskup Gudmund Arason (1201 - 1237) byl asketa, podivín, "ulítlo", v úřadě rozdal svůj majetek chudým, ale v úřadě se začal chovat stejně zásadově a nekompromisně jako v osobním životě, takže se dostal do konfliktu se světskou mocí. Konečným výsledkem bylo, že r. 1236-37 dosadil biskupy v Hólech i na Skálholtu norský arcibiskup, čímž končí islandská církevní samostatnost.
Sturlungové byli nejvýznamnějším rodem své doby, spojují se v nich kulturní i válečné osobnosti, členové rodu stáli i proti sobě.
Praotcem rodu byl Sturla Tórdarsson (zemřel r. 1183). měl více synů, hlavní byli tři -
Tórdur (zemřel r. 1237) - neválčí, má literárně nadané syny.
a) Sturla Tórdarsson napsal mj. Ságu o křesťanství, Ságu o Sturlunzích a od něj pochází jedna ze dvou dochovaných redakcí Knihy o záboru země (tam je popsáno, kde se jaký rod usídlil). Druhý syn byl Olaf Bílý skald, pobýval v Dánsku, napsal Ságu u Knýtlinzích, to byl dánský královský rod.
b) Sighvatur (zemřel r. 1238), bojovný, sňatkem se dostává do spojenectví s Ásbirningy. Jeho syn je mj. Tórdur Kakali, ten bude hrát krutou roli, a Sturla Sighvatsson.
c) Snorri Sturlusson - (zemřel r. 1241). R. 1215-18 a 1222-31 zákonopravcem, r. 1218 získal titul královského číšníka na norském dvoře.
Mimoto byl literárně činný, napsal Heimskringlu, to byly norské královské ságy včetně nejdelší Ságy o sv. Olavovi. Dále mladší Eddu, sbírku severských mytologických příběhů.
Snorri byl mocný a bohatý muž, ale dostával se kvůli majetku do sporů, což ho nakonec stálo život.
Snorri uzavřel sňatek s vdovou po oddaverjském velmoži Björnovi, získal tím sídlo v západoislandském Borgu. Snorri neuznává dědické nároky Björnových synů, takže získává nepřátele.
Ve 20. letech udeřil na svého synovce Sturlu Sighvatssona kvůli dědictví jednoho godordu, ale je poražen a odejde do Norska.
Na Sturlu a Sighvatura ale udeří Gissur ve spojení s Ásbirningy a oba umírají v bitvě u Skagafjordu r. 1238. Snorri se tedy vrací na Island. Dostane se typicky do sporu s Gissurem kvůli jednomu dědictví a Gissur r. 1241 Snorriho nechá zabít.
Gissur chce mír a sjednává sňatek mezi svým synem a dcerou Sturly Tórdarssona. To ale překazí Tórdur Kakali, syn Sighvatura, který svatbu r. 1252 přepadne a svatebčany vyvraždí. Gissur prchá do Norska, r. 1258 ho král vyšle na Island, aby ho podřídil Norsku. Gissur účel své cesty tají, ale když je nucen ho vyjevit, tak ho přednese na altingu a Islanďané se králi mezi lety 1262-64 podvolí.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Středověk
R. 1262 byla mezi norským králem Magnusem a Islanďany uzavřena tzv. Stará smlouva. Island se stává de facto provincií, musí odvádět daně. Jsou dány nové zákony a zákoník, novoty ale musí před uvedením v platnost schválit alting. Ten se ale přeorientovává hlavně na instituci soudní. Krevní msta je zakázána, pokuty za porušení zákonů připadají nově králi, ne poškozenému.
Došlo k odluce církve od státu. Církev vyhrála v boji o statky z kostelů, tedy desátky už nedostává zakladatelský rod, ale přímo kostel.. To na jednu stranu vede k majetkovému úpadku starých rodů, které mohly tvořit protiváhu vůči královské moci. Církev vůbec bohatne, věnuje se mj. rybářství. Církev přebírá kulturu, na Skálholtu vzniká knihovna.
Po r. 1262 pokračuje psaní ság. Vznikají i nové a významné ságy jako Sága o Njálovi, o Hrafnkelovi, o Gunnlaugovi hadím jazyku..
Dál vznikají legendární ságy o původně skutečných lidech, např. Sága o Hrólfovi Chodci- to je historický Rollo, zakladatel normandského vévodství. Chodec se jmenoval, protože byl tak velký, že ho žádný kůň neunesl.. Dále Sága o Ragnaru Lodbrokovi, což je Ragnar z toho seriálu Vikingové - česky vyšla v této knize- http://www.iliteratura.cz/Clanek/28891/ ... -davnoveku" onclick="window.open(this.href);return false;
Legendární styl ság nakonec ústí do burleskních a fantastických příběhů, které si nehrají na nějakou historičnost a jsou zvány jako Lživé ságy. Výběr vyšel v češtině - http://www.iliteratura.cz/Clanek/36235/ ... eho-severu" onclick="window.open(this.href);return false;
Kolem r. 1350 nastaly ekonomické potíže. Norsko postihl hroznou měrou mor, takže na Island nedopluly lodě se zbožím (ale izolace ostrova umožnila, že se mu mor vyhnul).
Obchod byl obnoven kolem r. 1375, Islanďané se naučili lovit ryby na obchod. Příjemci byly mj. evropské kláštery, šlo o postní jídlo..
Monopol na islandský obchod obdržela Hanza. To přineslo i nečekané potíže, když se Hanza postavila v jedné válce proti Norsku a poplenila Bergen (1393,1395), kde měla jinak hlavní norskou základnu. Toho času přirozeně bergenská Hanza opět nevyslala lodě k Islandu.
Místo Hanzy ale zaujali Angličané. Pro Island to mimo pozitiv znamenalo i to, že se stal bojištěm mezi zájmy dánsko-norské unie a Hanzy proti zájmům Anglie. Král Erik Pomořanský vydal zákaz obchodu s Anglií, který nikdo nerespektoval, Angličané r. 1425 dosadí na hólarský biskupský stolec Angličana Johna Craxtona.
Spory a námořní bitky trvaly po celé 15. století. Pro Island bylo výhodnější mít styky s hanzou, která kupovala islandské ryby a dovážela kontinentální zboží, zatímco Angličané vyráželi lovit ryby na vlastní pěst a Islanďanům nic moc nepřiváželi..
R. 1380 se Norsko stalo součástí Dánska a s Norskem automaticky i Island (a Grónsko a Faery, ty jsou dánské dodnes).
Došlo k odluce církve od státu. Církev vyhrála v boji o statky z kostelů, tedy desátky už nedostává zakladatelský rod, ale přímo kostel.. To na jednu stranu vede k majetkovému úpadku starých rodů, které mohly tvořit protiváhu vůči královské moci. Církev vůbec bohatne, věnuje se mj. rybářství. Církev přebírá kulturu, na Skálholtu vzniká knihovna.
Po r. 1262 pokračuje psaní ság. Vznikají i nové a významné ságy jako Sága o Njálovi, o Hrafnkelovi, o Gunnlaugovi hadím jazyku..
Dál vznikají legendární ságy o původně skutečných lidech, např. Sága o Hrólfovi Chodci- to je historický Rollo, zakladatel normandského vévodství. Chodec se jmenoval, protože byl tak velký, že ho žádný kůň neunesl.. Dále Sága o Ragnaru Lodbrokovi, což je Ragnar z toho seriálu Vikingové - česky vyšla v této knize- http://www.iliteratura.cz/Clanek/28891/ ... -davnoveku" onclick="window.open(this.href);return false;
Legendární styl ság nakonec ústí do burleskních a fantastických příběhů, které si nehrají na nějakou historičnost a jsou zvány jako Lživé ságy. Výběr vyšel v češtině - http://www.iliteratura.cz/Clanek/36235/ ... eho-severu" onclick="window.open(this.href);return false;
Kolem r. 1350 nastaly ekonomické potíže. Norsko postihl hroznou měrou mor, takže na Island nedopluly lodě se zbožím (ale izolace ostrova umožnila, že se mu mor vyhnul).
Obchod byl obnoven kolem r. 1375, Islanďané se naučili lovit ryby na obchod. Příjemci byly mj. evropské kláštery, šlo o postní jídlo..
Monopol na islandský obchod obdržela Hanza. To přineslo i nečekané potíže, když se Hanza postavila v jedné válce proti Norsku a poplenila Bergen (1393,1395), kde měla jinak hlavní norskou základnu. Toho času přirozeně bergenská Hanza opět nevyslala lodě k Islandu.
Místo Hanzy ale zaujali Angličané. Pro Island to mimo pozitiv znamenalo i to, že se stal bojištěm mezi zájmy dánsko-norské unie a Hanzy proti zájmům Anglie. Král Erik Pomořanský vydal zákaz obchodu s Anglií, který nikdo nerespektoval, Angličané r. 1425 dosadí na hólarský biskupský stolec Angličana Johna Craxtona.
Spory a námořní bitky trvaly po celé 15. století. Pro Island bylo výhodnější mít styky s hanzou, která kupovala islandské ryby a dovážela kontinentální zboží, zatímco Angličané vyráželi lovit ryby na vlastní pěst a Islanďanům nic moc nepřiváželi..
R. 1380 se Norsko stalo součástí Dánska a s Norskem automaticky i Island (a Grónsko a Faery, ty jsou dánské dodnes).
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Novověk
V 16. století zasáhla Island reformace. Dánský král používal luteránství k zabavování církevního majetku a stejně hodlal postupovat i na Islandu (skálholtský biskup vlastnil 1/11 užitkové půdy).
Na Island vyrazil luterský místodržící, který vyraboval klášter ve Videy a na Skálholtu byl za své chování zabit. Islandský soud shledal zabití jako oprávněné..
Na Skálholtu působí biskup Gissur Einarsson (1542-47), který inklinoval k luteství už za studií a nyní symbolizuje klidnější přestup k nové formě víry. Katolictví drží hólarský biskup Jón Arason (1524-50), který r. 1548 vyrazí na Skálholt s tím, že jako jediný katolický hodnostář má právo biskupský stolec obsadit. Tím se dostává automaticky do sporu s dánským králem. Následuje dvojí volba biskupa, Jón zajme svého konkurenta, ale r. 1550 je sám zajat a popraven. Ostatní katolíci se podvolí králi, z Jóna se stal symbol islandského vlastenectví.
Král po tomto zásahu vlastní 17% islandské půdy, k tomu vyhlásí monopol na islandský obchod. Luterství přineslo i negativní ekonomické dopady. Odpadají půsty a ruší se kláštery, kde mniši odebírali ryby jakožto postní jídlo.. Menší poptávka po rybách zasáhne i islandský rybolov.
R. 1662, přesně 400 let po ztrátě samostatnosti Islandu, vyhlásí dánský král absolutismus. Pro Island to jinak faktickou přímou změnu neznamená.
***
R. 1700 složí alting hold novému králi a současně vyšle prosbu o zlepšení životních podmínek. Král vyšle komisi za účelem sčítání lidu, vypracování pozemkové knihy a zprávy o ekonomice.
To celé mělo velký význam z hlediska historických pramenů. Komise r. 1703 vydala přesný soupis lidu včetně stáří, pohlaví, zaměstnání a bydliště. To je významný historický pramen sám o sobě, ale dal vzniknout ještě jedné islandské specialitě, a sice genetické bance. Ta sleduje rodové vazby v průběhu času a zjišťuje např. dědičnost chorob, což se využívá v genetické medicíně. Islandská genetická banka má dnes větší hodnotu než všechny islandské finanční banky dohromady..
Co bylo dále podstatné ohledně historiografie – členem komise byl jistý Árni Magnusson, profesor historie v Kodani a rodilý Islanďan. Árni systematicky sbíral všechny staré islandské písemnosti, vozil do Dánska a nechával přepisovat. Zachránil tak ohromné množství islandských pramenů.
Dánové měli o islandské prameny zájem, protože se týkaly i jejich historie. Hodilo se jim to do propagandisticky do války se Švédy, kteří už začali s vytěžováním pramenů o své slavné historii..
Islandský archiv byl nakonec r. 1720 kompletně převezen do Dánska, čímž byl na jednu stranu zachráněn, na druhou stranu se ocitl v mimo domov.. Postupný návrat archiválií probíhal ve druhé polovině 20. století.
Konec 18. století veselý nebyl. R. 1783 vybouchla sopka Laki, řekou Skaftá místo vody tekla ohnivá láva, načež popílek zakryl pastviny a pomřel dobytek. Vypukl hladomor a Dánsko se zabývalo možností přesídlit Islanďany do Dánska a severního Norska.
Výbuch Laki a pokrytí nebe popelem mělo za následek ochlazení klimatu Evropy víc jako jeden stupeň, čehož důsledkem byla i ledová povodeň r. 1784, která těžce poškodila Karlův most - https://www.novinky.cz/zahranicni/evrop ... vodne.html" onclick="window.open(this.href);return false;
R. 1784 následuje zemětřesení, které zničí i biskupské sídlo na Skálholtu (tam je dnes jen novostavba). Biskupství je přeneseno do Reykjavíku. R. 1801 je zrušeno biskupství v Hólaru a celá země spadá pod jednoho biskupa.
Vláda končí se svým monopolem na islandský obchod a přenechává ho obchodní společnostem. Ty prodělávají a aby mohly splácet dluhy, je stále zakázáno provozovat obchod samotným Islanďanům. Alting posílá r. 1795 protest, v čemž monarchie vnímá odraz Francouzské revoluce a alting přemění na pouhou soudní instituci v rámci čtyřstupňového soudnictví. Alting je přestěhován do Reykjavíku a r. 1801 za reformy soudnictví zrušen úplně.
Stěhování institucí do Reykjavíku začalo být trendem, r. 1850 už bylo město sídlem úřadů, institucí i kultury.
Na Island vyrazil luterský místodržící, který vyraboval klášter ve Videy a na Skálholtu byl za své chování zabit. Islandský soud shledal zabití jako oprávněné..
Na Skálholtu působí biskup Gissur Einarsson (1542-47), který inklinoval k luteství už za studií a nyní symbolizuje klidnější přestup k nové formě víry. Katolictví drží hólarský biskup Jón Arason (1524-50), který r. 1548 vyrazí na Skálholt s tím, že jako jediný katolický hodnostář má právo biskupský stolec obsadit. Tím se dostává automaticky do sporu s dánským králem. Následuje dvojí volba biskupa, Jón zajme svého konkurenta, ale r. 1550 je sám zajat a popraven. Ostatní katolíci se podvolí králi, z Jóna se stal symbol islandského vlastenectví.
Král po tomto zásahu vlastní 17% islandské půdy, k tomu vyhlásí monopol na islandský obchod. Luterství přineslo i negativní ekonomické dopady. Odpadají půsty a ruší se kláštery, kde mniši odebírali ryby jakožto postní jídlo.. Menší poptávka po rybách zasáhne i islandský rybolov.
R. 1662, přesně 400 let po ztrátě samostatnosti Islandu, vyhlásí dánský král absolutismus. Pro Island to jinak faktickou přímou změnu neznamená.
***
R. 1700 složí alting hold novému králi a současně vyšle prosbu o zlepšení životních podmínek. Král vyšle komisi za účelem sčítání lidu, vypracování pozemkové knihy a zprávy o ekonomice.
To celé mělo velký význam z hlediska historických pramenů. Komise r. 1703 vydala přesný soupis lidu včetně stáří, pohlaví, zaměstnání a bydliště. To je významný historický pramen sám o sobě, ale dal vzniknout ještě jedné islandské specialitě, a sice genetické bance. Ta sleduje rodové vazby v průběhu času a zjišťuje např. dědičnost chorob, což se využívá v genetické medicíně. Islandská genetická banka má dnes větší hodnotu než všechny islandské finanční banky dohromady..
Co bylo dále podstatné ohledně historiografie – členem komise byl jistý Árni Magnusson, profesor historie v Kodani a rodilý Islanďan. Árni systematicky sbíral všechny staré islandské písemnosti, vozil do Dánska a nechával přepisovat. Zachránil tak ohromné množství islandských pramenů.
Dánové měli o islandské prameny zájem, protože se týkaly i jejich historie. Hodilo se jim to do propagandisticky do války se Švédy, kteří už začali s vytěžováním pramenů o své slavné historii..
Islandský archiv byl nakonec r. 1720 kompletně převezen do Dánska, čímž byl na jednu stranu zachráněn, na druhou stranu se ocitl v mimo domov.. Postupný návrat archiválií probíhal ve druhé polovině 20. století.
Konec 18. století veselý nebyl. R. 1783 vybouchla sopka Laki, řekou Skaftá místo vody tekla ohnivá láva, načež popílek zakryl pastviny a pomřel dobytek. Vypukl hladomor a Dánsko se zabývalo možností přesídlit Islanďany do Dánska a severního Norska.
Výbuch Laki a pokrytí nebe popelem mělo za následek ochlazení klimatu Evropy víc jako jeden stupeň, čehož důsledkem byla i ledová povodeň r. 1784, která těžce poškodila Karlův most - https://www.novinky.cz/zahranicni/evrop ... vodne.html" onclick="window.open(this.href);return false;
R. 1784 následuje zemětřesení, které zničí i biskupské sídlo na Skálholtu (tam je dnes jen novostavba). Biskupství je přeneseno do Reykjavíku. R. 1801 je zrušeno biskupství v Hólaru a celá země spadá pod jednoho biskupa.
Vláda končí se svým monopolem na islandský obchod a přenechává ho obchodní společnostem. Ty prodělávají a aby mohly splácet dluhy, je stále zakázáno provozovat obchod samotným Islanďanům. Alting posílá r. 1795 protest, v čemž monarchie vnímá odraz Francouzské revoluce a alting přemění na pouhou soudní instituci v rámci čtyřstupňového soudnictví. Alting je přestěhován do Reykjavíku a r. 1801 za reformy soudnictví zrušen úplně.
Stěhování institucí do Reykjavíku začalo být trendem, r. 1850 už bylo město sídlem úřadů, institucí i kultury.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
19. století
Počátkem 19. století vzniká islandské národní hnutí, trochu paradoxně v Kodani, a sice mezi islandskými studenty. Mezi nnimi vyrostl nejvýznamnější islandský politik Jón Sigurdsson, představitel liberalismu.
Jón prosazuje obnovu altingu, a sice do Reykjavíku, což se v podstatě povede. R. 1843 je obnoven alting jakožto poradní sbor a zasedá jednou za dva roky po dobu jednoho měsíce, tudíž nejde o obnovu nějak dokonalou. Do altingu je voleno na 20 delegátů.
Jón Sigurdsson zůstal i ve druhé polovině století hlavní postavou islandské politiky. V Kodani zápasil proti konzervativním monarchistům za větší práva pro Island , na Islandu zápasil s konzervativními sedláky, když chtěl zavádět evropské pokrokové věci.
Např. jeden spor proběhl ohledně otázky zahraničních kapitálových investic – Jón v tom viděl nutnost pro rozvoj ekonomiky, zatímco odpůrci citovali slavnou řeč z Heimskringly, kde Islanďané odmítají nechat norskému králi byť jen kousek nevýznamné půdy na jednom severoislandském ostrovu, protože cizí majetek znamená ohrožení suverenity..
***
Revolučního roku 1848 se král chystá pod tlakem liberálů přijmout ústavu, a tím i zrušit zbytky absolutismu. Ústava by se týkala i Islandu, jenže vznikl problém, protože podle Jóna byl Island spojen s Dánskem pouze v rámci personální unie s osobou krále, ale neměl by být spojen i společnými zákony.. Následovaly každoroční demonstrace na Sněmovní pláni (místě zasedání vikinského a středověkého altingu), r. 1848 se účastnilo 19 lidí, poté už 180.
Další kroky byly ovlivněny evropskými událostmi. Král r. 1851 zatrhl jednání o ústavě, protože měl plno starostí s německým separátním hnutím ve Šlesvicku-Holštýnsku. Obě tato území Dánsko ztratilo r. 1864 ve válce s Pruskem a pokud chtělo zpět alespoň část Šlesvicka, nabídlo mu právě liberální ústupky včetně ústavy.
Ústavu nabídne r. 1867 král i Islandu. Alting by měl mít i legislativní moc a rozhodovat o financích. Alting požaduje některé změny a jednání se zaseknou, takže král ústavu r. 1871 prostě naoktrojuje. Island získá částečnou autonomii, společná zůstává hlava státu, měna, obrana a zahraniční politika.
Podmínky to byly poměrně dobré, ale horší byl způsob nadiktování, takže se stejně zvedla vlna protestů.
Celá věc se vyřešila r. 1874 při oslavách tisícího výročí od počátku osídlení ostrova. Bylo dohodnuto, že král dá ústavu darem, což učinil. Oslav na Sněmovní pláni se účastnil dánský král i zahraniční delegace, událost zachytily evropské deníky, zazněla tu poprvé pozdější islandská hymna. Tisícileté výročí jakoby odpíchlo Island k normálnímu evropskému životu včetně zahraničních kontaktů i k větší domácí stabilitě.
V 70. letech dosáhl maxima počet obyvatel Islandu, jakého bylo možno dosáhnout klasickým extenzivním hospodařením, a sice 67 000 obyvatel. Islanďané řešili věc mj. migrací, a sice do severní Kanady. Celkem odešlo necelých 10 000 lidí, kontakty mezi emigranty a starou vlastí zůstaly i do budoucna zachovány.
V čele Islandu stojí hejtman odpovědný ministrovi pro Island. Alting se dělí na dvě komory, v dolní sedí 24 poslanců, v horní celkem 12 (6 volených, 6 dosazených králem).
V 90. letech vzniká hnutí, které prosazuje, aby ministr pro Island zasedal na altingu a uměl islandsky. Je to taková lehce průhledná věc, kde by ministrem fakticky musel být Islanďan, který by úřadoval na Islandu, tudíž by islandská vláda fungovala na Islandu, ne v Kodani.. Král to odmítá, ale r. 1901 vítězí ve volbách drtivě liberálové, kteří islandské požadavky podpoří.
Jón prosazuje obnovu altingu, a sice do Reykjavíku, což se v podstatě povede. R. 1843 je obnoven alting jakožto poradní sbor a zasedá jednou za dva roky po dobu jednoho měsíce, tudíž nejde o obnovu nějak dokonalou. Do altingu je voleno na 20 delegátů.
Jón Sigurdsson zůstal i ve druhé polovině století hlavní postavou islandské politiky. V Kodani zápasil proti konzervativním monarchistům za větší práva pro Island , na Islandu zápasil s konzervativními sedláky, když chtěl zavádět evropské pokrokové věci.
Např. jeden spor proběhl ohledně otázky zahraničních kapitálových investic – Jón v tom viděl nutnost pro rozvoj ekonomiky, zatímco odpůrci citovali slavnou řeč z Heimskringly, kde Islanďané odmítají nechat norskému králi byť jen kousek nevýznamné půdy na jednom severoislandském ostrovu, protože cizí majetek znamená ohrožení suverenity..
***
Revolučního roku 1848 se král chystá pod tlakem liberálů přijmout ústavu, a tím i zrušit zbytky absolutismu. Ústava by se týkala i Islandu, jenže vznikl problém, protože podle Jóna byl Island spojen s Dánskem pouze v rámci personální unie s osobou krále, ale neměl by být spojen i společnými zákony.. Následovaly každoroční demonstrace na Sněmovní pláni (místě zasedání vikinského a středověkého altingu), r. 1848 se účastnilo 19 lidí, poté už 180.
Další kroky byly ovlivněny evropskými událostmi. Král r. 1851 zatrhl jednání o ústavě, protože měl plno starostí s německým separátním hnutím ve Šlesvicku-Holštýnsku. Obě tato území Dánsko ztratilo r. 1864 ve válce s Pruskem a pokud chtělo zpět alespoň část Šlesvicka, nabídlo mu právě liberální ústupky včetně ústavy.
Ústavu nabídne r. 1867 král i Islandu. Alting by měl mít i legislativní moc a rozhodovat o financích. Alting požaduje některé změny a jednání se zaseknou, takže král ústavu r. 1871 prostě naoktrojuje. Island získá částečnou autonomii, společná zůstává hlava státu, měna, obrana a zahraniční politika.
Podmínky to byly poměrně dobré, ale horší byl způsob nadiktování, takže se stejně zvedla vlna protestů.
Celá věc se vyřešila r. 1874 při oslavách tisícího výročí od počátku osídlení ostrova. Bylo dohodnuto, že král dá ústavu darem, což učinil. Oslav na Sněmovní pláni se účastnil dánský král i zahraniční delegace, událost zachytily evropské deníky, zazněla tu poprvé pozdější islandská hymna. Tisícileté výročí jakoby odpíchlo Island k normálnímu evropskému životu včetně zahraničních kontaktů i k větší domácí stabilitě.
V 70. letech dosáhl maxima počet obyvatel Islandu, jakého bylo možno dosáhnout klasickým extenzivním hospodařením, a sice 67 000 obyvatel. Islanďané řešili věc mj. migrací, a sice do severní Kanady. Celkem odešlo necelých 10 000 lidí, kontakty mezi emigranty a starou vlastí zůstaly i do budoucna zachovány.
V čele Islandu stojí hejtman odpovědný ministrovi pro Island. Alting se dělí na dvě komory, v dolní sedí 24 poslanců, v horní celkem 12 (6 volených, 6 dosazených králem).
V 90. letech vzniká hnutí, které prosazuje, aby ministr pro Island zasedal na altingu a uměl islandsky. Je to taková lehce průhledná věc, kde by ministrem fakticky musel být Islanďan, který by úřadoval na Islandu, tudíž by islandská vláda fungovala na Islandu, ne v Kodani.. Král to odmítá, ale r. 1901 vítězí ve volbách drtivě liberálové, kteří islandské požadavky podpoří.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
20. století
R. 1917 proběhne spor o islandskou vlajku, konkrétně o to, jestli ji Island může používat i polooficiálně jako označení lodí, když není samostatným státem. Na základě toho se začne řešit postavení celé země a 1. 12. 1918 je vyhlášena plná autonomie Islandu (bude tomu 100 let, takže na Islandu už se chystají oslavy).
V meziválečném období nastává ekonomický vzestup. Používají se motorové lodě s vlečnou sítí (namísto lodí s plachtou). Cizí lodě si najímají na palubu Islanďany, takže vzniká nová možnost obživy i dělnická třída.
R. 1925 stoupá počet obyvatel na 95 000.
Smlouva o autonomii z r. 1918 se stala vzheldem k novým okolnostem prvním krokem k plné samostatnosti, což tehdy ovšem nikdo nemohl tušit. Smlouva byla uzavřena do r. 1940, kdy mohla být v případě neplnění po dalších třech letech vypovězena.
R. 1940 obsadil Dánsko Hitler, takže Dánové nemohli o pokračování smlouvy jednat. Island pro změnu obsadili Britové, aby se mu vyhnul osud Dánska a Norska. Britská správa učinila okupaci s omluvou a vysvětlením, takže islandská vláda akt přijala, stanovila podmínky okupace a Brity vyhlásila za hosty. Téhož roku střídají Brity Američané, což bude mít trvalejší vliv.
Island pak využije možnost vypovězení smlouvy o autonomii a r. 1944 vyhlašuje úplnou samostatnost. Objevily se také hlasy, že je to je vzhledem k situaci Dánska trochu nefér.. Samostatnost jinak propagovaly všechny politické strany, bylo vyhlášeno referendum s výsledkem 97% pro samostatnost.
Vyhlášení samostatnosti proběhlo 17. 6. 1944 na Sněmovní pláni, byl zvolen i prezident.
Dánský král Kristián X. akt osamostatnění přijal s vyjádřením lítosti, že k tomu dochází za takovýchto podmínek. (Kristián nebyl žádný despotický tyran, za okupace nekompromisně bránil dánské Židy. Značení Židů žlutou hvězdou komentoval tak, že pokud bude zavedeno, připne si ji sám.
Kristián intervenoval i ve prospěch dánských Židů deportovaných do Terezína, nacisté je odtud radši neodváželi do plynu, po válce pro ně král vyslal autobusy..
Nacisté kvůli zmátnutí Dánska a Červeného kříže vytvořilo potěmkinovskou akci, kde prezentovali Terezín jako bohulibé místo k životu a natočili o tom propagandistický film - http://www.armadninoviny.cz/terezin-pre ... -smrt.html" onclick="window.open(this.href);return false;).
Islanďané v referendu o samostatnosti hlasovali ještě o formě nového státu, 95% hlasů získala republika. Je to vzhledem k dějinám Islandu úplně logická věc, zatímco když se r. 1905 osamostatnili Norové, odhlasovali si monarchii a králem se stal člen vedlejší větve dánského královského rodu. Norové měli v dějinách monarchii vlastní, pak královskou unii se Švédy a Dány, do toho byli součástí severské Kalmarské unie, poslední století před samostatností byli součástí monarchie švédské.. Islanďané oproti tomu v počátcích prchali před norskou královskou mocí a i když se může jednat do nějaké míry o novodobý mýtus (část imigrantů pocházela už z britských ostrovů kolonizovaných Vikingy, nemluvě o keltské složce - http://historyweb.dennikn.sk/clanky/det ... yzCfiAyXIW" onclick="window.open(this.href);return false; ), tak i tento mýtus má na identitu Islanďanů formující vliv..
***
Hlavní zahraničně-politickou otázkou byla trvající přítomnost americké armádní základny v Keflavíku. Američtí vojáci přišli za světové války a americké vlády hodlaly ponechat své vojáky ve studené válce na strategickém místě v půli cesty mezi oběma kontinenty.
Američané byli ochotni za základnu poskytovat ekonomické výhody, což převažovalo nad hlasy proti základně.
Americká základna potřebovala potravinové a hlavně technické zázemí, čehož se podle dohod ujaly islandské firmy. Další Islanďané byli zaměstnáni na provozu letiště. Dokonce i opuštěné vojenské hangárové domy sloužily dlouho po válce jako příbytek pro nejchudší vrstvy.
Přítomnost Američanů vtáhla Island do dalšího kulturního okruhu (mimo severoevropského a britského). Po vzoru americké ekonomiky začíná prosperovat i ta islandská, nejen kvůli ziskům z americké základny, ale hlavně dík novým zemědělským a rybářským technologiím.
Novým specifikem Islandu je využití geotermální energie, která levně a ekologicky vytápí domácnosti, a zmíněná genetická banka využívaná k medicínské vědě. Zemědělské usedlosti se přeorientovávají na ubytování turistů (i když dovolená na Islandu je vzhledem k daleké cestě a přepočtu cen asi nejdražší v Evropě, turistů jezdí na Island dost).
Americká konzumní kultura přinesla rozhlasovou a televizní zábavu, což vyvolalo protireakci v podobě zájmu o vlastní (staro-)islandskou literaturu a kulturu. Jinak takový symbolický střet kultur vnímám v tom, že Islanďané začali kupovat tolik Coca-Coly, že klesla produkce mléka, nejtradičnějšího islandského nápoje..
Neutrální poloha Islandu napůl mezi Amerikou a Evropou byla využita pro setkání hlav států Reagana a Gorbačova r. 1986, v Reykjavíku se jednalo o jaderném odzbrojení (chystá se o tom už asi deset let film - https://www.csfd.cz/film/333608-reykjavik/diskuze/" onclick="window.open(this.href);return false; )
V meziválečném období nastává ekonomický vzestup. Používají se motorové lodě s vlečnou sítí (namísto lodí s plachtou). Cizí lodě si najímají na palubu Islanďany, takže vzniká nová možnost obživy i dělnická třída.
R. 1925 stoupá počet obyvatel na 95 000.
Smlouva o autonomii z r. 1918 se stala vzheldem k novým okolnostem prvním krokem k plné samostatnosti, což tehdy ovšem nikdo nemohl tušit. Smlouva byla uzavřena do r. 1940, kdy mohla být v případě neplnění po dalších třech letech vypovězena.
R. 1940 obsadil Dánsko Hitler, takže Dánové nemohli o pokračování smlouvy jednat. Island pro změnu obsadili Britové, aby se mu vyhnul osud Dánska a Norska. Britská správa učinila okupaci s omluvou a vysvětlením, takže islandská vláda akt přijala, stanovila podmínky okupace a Brity vyhlásila za hosty. Téhož roku střídají Brity Američané, což bude mít trvalejší vliv.
Island pak využije možnost vypovězení smlouvy o autonomii a r. 1944 vyhlašuje úplnou samostatnost. Objevily se také hlasy, že je to je vzhledem k situaci Dánska trochu nefér.. Samostatnost jinak propagovaly všechny politické strany, bylo vyhlášeno referendum s výsledkem 97% pro samostatnost.
Vyhlášení samostatnosti proběhlo 17. 6. 1944 na Sněmovní pláni, byl zvolen i prezident.
Dánský král Kristián X. akt osamostatnění přijal s vyjádřením lítosti, že k tomu dochází za takovýchto podmínek. (Kristián nebyl žádný despotický tyran, za okupace nekompromisně bránil dánské Židy. Značení Židů žlutou hvězdou komentoval tak, že pokud bude zavedeno, připne si ji sám.
Kristián intervenoval i ve prospěch dánských Židů deportovaných do Terezína, nacisté je odtud radši neodváželi do plynu, po válce pro ně král vyslal autobusy..
Nacisté kvůli zmátnutí Dánska a Červeného kříže vytvořilo potěmkinovskou akci, kde prezentovali Terezín jako bohulibé místo k životu a natočili o tom propagandistický film - http://www.armadninoviny.cz/terezin-pre ... -smrt.html" onclick="window.open(this.href);return false;).
Islanďané v referendu o samostatnosti hlasovali ještě o formě nového státu, 95% hlasů získala republika. Je to vzhledem k dějinám Islandu úplně logická věc, zatímco když se r. 1905 osamostatnili Norové, odhlasovali si monarchii a králem se stal člen vedlejší větve dánského královského rodu. Norové měli v dějinách monarchii vlastní, pak královskou unii se Švédy a Dány, do toho byli součástí severské Kalmarské unie, poslední století před samostatností byli součástí monarchie švédské.. Islanďané oproti tomu v počátcích prchali před norskou královskou mocí a i když se může jednat do nějaké míry o novodobý mýtus (část imigrantů pocházela už z britských ostrovů kolonizovaných Vikingy, nemluvě o keltské složce - http://historyweb.dennikn.sk/clanky/det ... yzCfiAyXIW" onclick="window.open(this.href);return false; ), tak i tento mýtus má na identitu Islanďanů formující vliv..
***
Hlavní zahraničně-politickou otázkou byla trvající přítomnost americké armádní základny v Keflavíku. Američtí vojáci přišli za světové války a americké vlády hodlaly ponechat své vojáky ve studené válce na strategickém místě v půli cesty mezi oběma kontinenty.
Američané byli ochotni za základnu poskytovat ekonomické výhody, což převažovalo nad hlasy proti základně.
Americká základna potřebovala potravinové a hlavně technické zázemí, čehož se podle dohod ujaly islandské firmy. Další Islanďané byli zaměstnáni na provozu letiště. Dokonce i opuštěné vojenské hangárové domy sloužily dlouho po válce jako příbytek pro nejchudší vrstvy.
Přítomnost Američanů vtáhla Island do dalšího kulturního okruhu (mimo severoevropského a britského). Po vzoru americké ekonomiky začíná prosperovat i ta islandská, nejen kvůli ziskům z americké základny, ale hlavně dík novým zemědělským a rybářským technologiím.
Novým specifikem Islandu je využití geotermální energie, která levně a ekologicky vytápí domácnosti, a zmíněná genetická banka využívaná k medicínské vědě. Zemědělské usedlosti se přeorientovávají na ubytování turistů (i když dovolená na Islandu je vzhledem k daleké cestě a přepočtu cen asi nejdražší v Evropě, turistů jezdí na Island dost).
Americká konzumní kultura přinesla rozhlasovou a televizní zábavu, což vyvolalo protireakci v podobě zájmu o vlastní (staro-)islandskou literaturu a kulturu. Jinak takový symbolický střet kultur vnímám v tom, že Islanďané začali kupovat tolik Coca-Coly, že klesla produkce mléka, nejtradičnějšího islandského nápoje..
Neutrální poloha Islandu napůl mezi Amerikou a Evropou byla využita pro setkání hlav států Reagana a Gorbačova r. 1986, v Reykjavíku se jednalo o jaderném odzbrojení (chystá se o tom už asi deset let film - https://www.csfd.cz/film/333608-reykjavik/diskuze/" onclick="window.open(this.href);return false; )
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Doová, Lenka: Islandské středověké zákoníky
Doová, Lenka: Islandské středověké zákoníky; Šedá husa / Železné kování / Jónova kniha. Filosofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2014.
http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Kniha se věnuje specifickému druhu islandských pramenů v podobě dochovaných zákoníků.
Autorka prokládá hloubkové náhledy do zákonů obecnějšími dějinami – charakteristikou islandské (proto-)republiky, jak tento útvar nazývá (neříká ani „státní útvar“, protože stát se vyznačuje výkonnou a silovou mocí, která ale kvůli absenci královské nebo jiné vlády chyběla, s. 57), v jiné kapitole se zabývá okolnostmi příchodu křesťanství. Studie ze zákoníků jsou uspořádány do samostatných kapitol, např. rodina (včetně dětství), mimosoudní dohody apod., což jsou věci přístupné vnímání čtenáře a neodtažené od života..
Při prvním nahlédnutí jsem měl obavu, aby to nebylo jen srovnání typu, že v jednom zákoníků je pokuta za krádež ovce dvě unce a druhém zákoníků unce tři, ale naštěstí se to nepotvrdilo.. Takové mechanické srovnávání by použil někdo beze vztahu k tématu a bez širších znalostí.. Autorka naopak podává ucelené obrazy, srovnává zákony s praxí zachovanou v ságách, co chvíli něco okomentuje v poznámkách, podává vysvětlení (třeba výši pokuty srovná v příjmem jedné osoby nebo ji přepočte na jiný majetek).
Někde autorka srovnává s přítomností – když sedlák přijal pod střechu těhotnou ženu, tak přebíral odpovědnost za ní i za dítě, a „pohostinnost ve středověku tedy neměla nic společného s bontonem“, znamenala odpovědnost za životy.. (s. 146)
Jestli se někde objeví namáhavější pasáže na čtení nebo suché právní rozbory, je to prostě dáno charakterem pramenů, ze kterých se nějaký ultranapínavý historický příběh sršící vtipem, dobrodružstvím i mravním ponaučením prostě udělat nedá..
***
Podle Knihy o Islanďanech od Ariho Moudrého byl jistý Ulfljót poslán do Norska za účelem studia zákonů, jeho návrhy podle zákonů thingu v Guli byly přijaty na prvním zasedání altingu r. 930; jsou nazývány Ulfljótovy zákony.
Zákony byly zprvu kodifikovány ústně tím, že je přednášel zákonopravce na úvodu zasedání altingu. Protože úřad zákonopravce trval po tři léta, citoval zákonopravce vždy třetinu zákonů (které musel umět všechny nazpaměť a předat nástupci).
První známý písemný zápis proběhl r. 1117/18 a r. 1118 byl schválen altingem. Soupis je zván jako Haflidiho kodex a zachovaly se z něj pouhé dvě strany.
Zákony byly průběžně zapisovány, ale také průběžně měněny podle zákonopravce. V případě odlišných zápisů zákonů byl v platnosti ten, který měl u sebe skálholtský biskup.
Koncem samostatnosti byl sepsán zákoník, resp. svod zákonů, zvaný Šedý husa. Existují dva opisy, jeden z 50. let 13. století (součástí spisu Codex Regius), druhý ze 70. let. (stadarhólská kniha podle statku, kde byl uchováván a nalezen). Obě verze se v detailech opět mírně liší.
Název vznikl omylem. Zákoník Šedá husa byl v platnosti v Norsku za Magnuse Dobrého, ale ztracen. Nálezci islandského zákoníku měli za to, že nalezli právě tento norský zákoník a název se už ujal.
Po ztrátě samostatnosti r. 1262 stanovil norský král Magnus VI. Zákonodárce nový zákoník zvaný Železné kování (přijat altingem r. 1271). Norský monarcha logicky musel dát co nejdříve nový zákoník státu založeném na protorepublikánských zásadách. K tomu ale pokračoval v centralizaci práva, které prováděl v samotném Norsku, kde novelizoval všechny čtyři krajové zákoníky a sbližoval je (tzv. Zemský zákoník byl v letech 1274-76 schválen na všech těch čtyřech krajových sněmech).
Norské vzory byly velmi znatelné i v Železném kování, protože je historiky charakterizováno jako nepovedená, umělá inkorporace norského práva na odlišné islandské podmínky. Plných 83% zákonů Železného kování je prostým opisem zákonů norských.
Dokonalejším zákoníkem byla Jónova kniha, uvedená do praxe r. 1281 (některé dílčí zákony byly dále platné po staletí). Jón byl Islanďan a zároveň straník krále, jeho zákoník vychází z Šedé husy (43%), druhá část z revidovaných zákoníků norských a Zemského zákoníku.
Královské zákoníky formálně přitvrdily. Alting ztratil legislativní moc a byl přeměněn na soudní orgán a degradován na popraviště, kde se věšelo nebo utápělo.
Z práva zmizely mimosoudní dohody, protože viník mimo náhrady škody poškozenému musel ještě platit poplatky soudu. Pokud tento soud nově ovládal král, tak se neohlášení trestného činu soudu rovnalo okrádání krále na poplatcích a bylo tak posuzováno.
***
Islandská místní správa ukazuje na charakter tamější (proto-)demokracie i na postupný vývoj k oligarchizaci moci.
Altingu se musel účastnit každý devátý svobodný člověk. Zbylých osm se muselo skládat na náklady na cestu a pobyt, popř. mohli tvořit jeho doprovod.
Sněmovník měl právo/povinnost účasti na orgánech altingu - být členem soudní poroty nebo poradcem v zákonné radě altingu.
Malou skupinu lidí reprezentuje godi. Už podle názvu (podobné s ang. God) je patrné, že šlo o osobu spjatou s kultem, resp. správou svatyně. S tím se pojila i přirozená autorita godiho, která se promítala do moci světské (asi jako slovanský kňjaz v sobě nese pojem kněz i kníže).
Godi tak chránil své lidi a reformou r. 965 byl stanoven přesný počet godiů - ostrov se rozdělil na čtyři čtvrtě podle světových stran a v každé z nich působilo 9 godiů (celkem tedy 36), (severní čtvrť jakožto nejlidnatější obdržela tři dodatečné gody, to jen pro pořádek).
Na jaře a na podzim probíhaly lokální sněmy, kde zasedali vždy tři godiové (celkem tedy 12 sněmů). Jarní sněm probíhal v květnu 4-7 dnů, podzimní sněm pouze vyhlašoval závěry altingu.
Godiův okrsek se nazýval godord a nebyl určen geograficky, nýbrž lidmi. Ke godimu se mohli přidat lidé i zdaleka, teoreticky mohli přejít i k jinému, pokud měli názor, že by hájil lépe jejich zájmy.
Pod godiho spadalo minimálně 11 sněmovníků.
Ve 12. století spolu s rostoucí majetkovou mocí několika rodů dochází ke slučování godordů. Godordy se totiž jednak dědí, což je i přirozené, jednak se mohou prodávat a kupovat. Godi, který ovládl tři godordy, a tím i celý jarní a podzimní sněm, se nazýval velký godi a jeho okrsek přímo ríki – říše.
Godordy a jejich slučování se staly nástroji mocenského boje mezi rody, místo aby primárně reprezentovaly zájmy godiho lidí.
---
Měl jsem germánské sněmy zažité jako model přímé demokracie, ale z toho popisu nakonec vychází Island jako model demokracie zastupitelské. Na sněm se vysílá zástupce, pro každodenní věci si člověk může zvolit, resp. „zvolit nohama“, když přejde k jinému. V praxi to pravděpodobně nijak časté nebylo.
http://vffup.upol.cz/edice/historie/len ... e-zakoniky" onclick="window.open(this.href);return false;
Kniha se věnuje specifickému druhu islandských pramenů v podobě dochovaných zákoníků.
Autorka prokládá hloubkové náhledy do zákonů obecnějšími dějinami – charakteristikou islandské (proto-)republiky, jak tento útvar nazývá (neříká ani „státní útvar“, protože stát se vyznačuje výkonnou a silovou mocí, která ale kvůli absenci královské nebo jiné vlády chyběla, s. 57), v jiné kapitole se zabývá okolnostmi příchodu křesťanství. Studie ze zákoníků jsou uspořádány do samostatných kapitol, např. rodina (včetně dětství), mimosoudní dohody apod., což jsou věci přístupné vnímání čtenáře a neodtažené od života..
Při prvním nahlédnutí jsem měl obavu, aby to nebylo jen srovnání typu, že v jednom zákoníků je pokuta za krádež ovce dvě unce a druhém zákoníků unce tři, ale naštěstí se to nepotvrdilo.. Takové mechanické srovnávání by použil někdo beze vztahu k tématu a bez širších znalostí.. Autorka naopak podává ucelené obrazy, srovnává zákony s praxí zachovanou v ságách, co chvíli něco okomentuje v poznámkách, podává vysvětlení (třeba výši pokuty srovná v příjmem jedné osoby nebo ji přepočte na jiný majetek).
Někde autorka srovnává s přítomností – když sedlák přijal pod střechu těhotnou ženu, tak přebíral odpovědnost za ní i za dítě, a „pohostinnost ve středověku tedy neměla nic společného s bontonem“, znamenala odpovědnost za životy.. (s. 146)
Jestli se někde objeví namáhavější pasáže na čtení nebo suché právní rozbory, je to prostě dáno charakterem pramenů, ze kterých se nějaký ultranapínavý historický příběh sršící vtipem, dobrodružstvím i mravním ponaučením prostě udělat nedá..
***
Podle Knihy o Islanďanech od Ariho Moudrého byl jistý Ulfljót poslán do Norska za účelem studia zákonů, jeho návrhy podle zákonů thingu v Guli byly přijaty na prvním zasedání altingu r. 930; jsou nazývány Ulfljótovy zákony.
Zákony byly zprvu kodifikovány ústně tím, že je přednášel zákonopravce na úvodu zasedání altingu. Protože úřad zákonopravce trval po tři léta, citoval zákonopravce vždy třetinu zákonů (které musel umět všechny nazpaměť a předat nástupci).
První známý písemný zápis proběhl r. 1117/18 a r. 1118 byl schválen altingem. Soupis je zván jako Haflidiho kodex a zachovaly se z něj pouhé dvě strany.
Zákony byly průběžně zapisovány, ale také průběžně měněny podle zákonopravce. V případě odlišných zápisů zákonů byl v platnosti ten, který měl u sebe skálholtský biskup.
Koncem samostatnosti byl sepsán zákoník, resp. svod zákonů, zvaný Šedý husa. Existují dva opisy, jeden z 50. let 13. století (součástí spisu Codex Regius), druhý ze 70. let. (stadarhólská kniha podle statku, kde byl uchováván a nalezen). Obě verze se v detailech opět mírně liší.
Název vznikl omylem. Zákoník Šedá husa byl v platnosti v Norsku za Magnuse Dobrého, ale ztracen. Nálezci islandského zákoníku měli za to, že nalezli právě tento norský zákoník a název se už ujal.
Po ztrátě samostatnosti r. 1262 stanovil norský král Magnus VI. Zákonodárce nový zákoník zvaný Železné kování (přijat altingem r. 1271). Norský monarcha logicky musel dát co nejdříve nový zákoník státu založeném na protorepublikánských zásadách. K tomu ale pokračoval v centralizaci práva, které prováděl v samotném Norsku, kde novelizoval všechny čtyři krajové zákoníky a sbližoval je (tzv. Zemský zákoník byl v letech 1274-76 schválen na všech těch čtyřech krajových sněmech).
Norské vzory byly velmi znatelné i v Železném kování, protože je historiky charakterizováno jako nepovedená, umělá inkorporace norského práva na odlišné islandské podmínky. Plných 83% zákonů Železného kování je prostým opisem zákonů norských.
Dokonalejším zákoníkem byla Jónova kniha, uvedená do praxe r. 1281 (některé dílčí zákony byly dále platné po staletí). Jón byl Islanďan a zároveň straník krále, jeho zákoník vychází z Šedé husy (43%), druhá část z revidovaných zákoníků norských a Zemského zákoníku.
Královské zákoníky formálně přitvrdily. Alting ztratil legislativní moc a byl přeměněn na soudní orgán a degradován na popraviště, kde se věšelo nebo utápělo.
Z práva zmizely mimosoudní dohody, protože viník mimo náhrady škody poškozenému musel ještě platit poplatky soudu. Pokud tento soud nově ovládal král, tak se neohlášení trestného činu soudu rovnalo okrádání krále na poplatcích a bylo tak posuzováno.
***
Islandská místní správa ukazuje na charakter tamější (proto-)demokracie i na postupný vývoj k oligarchizaci moci.
Altingu se musel účastnit každý devátý svobodný člověk. Zbylých osm se muselo skládat na náklady na cestu a pobyt, popř. mohli tvořit jeho doprovod.
Sněmovník měl právo/povinnost účasti na orgánech altingu - být členem soudní poroty nebo poradcem v zákonné radě altingu.
Malou skupinu lidí reprezentuje godi. Už podle názvu (podobné s ang. God) je patrné, že šlo o osobu spjatou s kultem, resp. správou svatyně. S tím se pojila i přirozená autorita godiho, která se promítala do moci světské (asi jako slovanský kňjaz v sobě nese pojem kněz i kníže).
Godi tak chránil své lidi a reformou r. 965 byl stanoven přesný počet godiů - ostrov se rozdělil na čtyři čtvrtě podle světových stran a v každé z nich působilo 9 godiů (celkem tedy 36), (severní čtvrť jakožto nejlidnatější obdržela tři dodatečné gody, to jen pro pořádek).
Na jaře a na podzim probíhaly lokální sněmy, kde zasedali vždy tři godiové (celkem tedy 12 sněmů). Jarní sněm probíhal v květnu 4-7 dnů, podzimní sněm pouze vyhlašoval závěry altingu.
Godiův okrsek se nazýval godord a nebyl určen geograficky, nýbrž lidmi. Ke godimu se mohli přidat lidé i zdaleka, teoreticky mohli přejít i k jinému, pokud měli názor, že by hájil lépe jejich zájmy.
Pod godiho spadalo minimálně 11 sněmovníků.
Ve 12. století spolu s rostoucí majetkovou mocí několika rodů dochází ke slučování godordů. Godordy se totiž jednak dědí, což je i přirozené, jednak se mohou prodávat a kupovat. Godi, který ovládl tři godordy, a tím i celý jarní a podzimní sněm, se nazýval velký godi a jeho okrsek přímo ríki – říše.
Godordy a jejich slučování se staly nástroji mocenského boje mezi rody, místo aby primárně reprezentovaly zájmy godiho lidí.
---
Měl jsem germánské sněmy zažité jako model přímé demokracie, ale z toho popisu nakonec vychází Island jako model demokracie zastupitelské. Na sněm se vysílá zástupce, pro každodenní věci si člověk může zvolit, resp. „zvolit nohama“, když přejde k jinému. V praxi to pravděpodobně nijak časté nebylo.
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Re: Doová, Lenka: Islandské středověké zákoníky
Vikinský přístup k náboženství byl pragmatický až ekonomický. Často se udává příklad, kdy Vikingové absolvovali tzv. primsigning, což je příslib křestu. Nehodlali to splnit, ale mohli potom obchodovat s křesťany, kteří jinak měli zákaz obchodovat s pohany.. Jiné zprávy zas hovoří, jak Islanďané uctívali Krista, ale na cestách nebo v bouři boha Thora. Jiný viking se ve Francii nechával opakovaně křtít v různých městech, aby dostal darem bílou košili (to o pár století později opakovali kočovní Cikáni).
Pragmatický byl přístup dánských králů při přijetí křesťanství i při konverzi k luterství. Při christianizaci spadalo Dánsko pod hambursko-brémské arcibiskupství, takže v Dánsku docházelo k zasahování do vnitřních záležitostí. Když dánský král konvertoval, převzalo Dánsko i církevní struktury a zamezilo zásahům zvenčí.
Luterství zase dovolovalo převzetí církevního majetku do rukou krále, takže dánská dynastie konvertovala už po r. 1530.
Islandský pragmatický přístup pak dobře vyniká v kontrastu českého biskupa Vojtěcha. Vojtěch byl jak známo rozhořčen poměry v Čechách, kde se nesvětila neděle, panovalo mnohoženství apod. Opustil tedy úřad, pak se vrátil, ale když knížecí družina zabila v kostele cizoložnou ženu, čímž porušila církevní právo azylu, opustil Čechy napořád (alespoň fyzicky, jako pozdější patron Čechům odpustil).
Islandské zákony by se s Vojtěchem nemazaly. Biskup, který opustil úřad, byl potrestán nejvyšším možným trestem psanectví (jako kdyby spáchal třeba vraždu). Biskup totiž svým konáním ohrozil zájmy komunity, a to se netolerovalo..
Zájmy komunity byly nadevše, zřejmě to byl odraz krizových přírodních podmínek ledového ostrova, kde každé zaváhání mohlo nést fatální následky.
Odráželo se to i v placení desátku. Islanďané platili hlavní desátek ve výši deseti procent svého majetku jednou za život (vedle toho se platil setinový desátek). Pokud chtěl nějaký Islanďan odevzdat církvi další desátek nebo dar, musel získat souhlas zákonných dědiců, protože ohrožoval dědictví, a tím i životní podmínky budoucích dědiců.
Jestliže církevní legendy kontinentální Evropy oslavovaly šlechtice, kteří rozdali majetek a šli poustevničit, islandské zákony měly jiný úhel pohledu.
Od desátků byly naopak osvobozeny osoby, které se staraly o nemohoucího člověka. Pakliže čtvrtina z desátků šla stejně na pomoc chudým, tak ty peníze mohly zůstat u chudých už na začátku.., je v tom takový selský rozum prostý byrokratizace, podobně jako v celém sociálním zabezpečení islandské společnosti.
Islandské zákony trestaly odklony od víry. Nějaké vzývání pohanských ale bohů nebylo tak stíhané jako projevy magie, které opět měly někoho poškozovat.. A takové černomagické konání stíhaly světské soudy, protože šlo zase o ochranu komunity..
Asi jediná věc, kde by Islanďané byli pobouřeni stejně jako sv. Vojtěch, bylo zabití v kostele.. Islandské zákony zapovídaly jakékoli nosení zbraní do kostela, i jen jejich opření o zeď, a to zase vysokými tresty (vyhnanství plus dvojnásobná pokuta oproti základní formě vyhnanství).
***
Autorka dělá hluboké sondy do zákoníků, není věnováno tolik prostoru srovnání islandské práva s jinými právy. Podle autorky pochází ordál žhavým železem z římského práva; muž na důkaz neviny uchopil žhavé železo, žena vyjímala z horké vody kameny nebo kov. To jsem nečekal, protože tento typ zkoušky znám nejvíce z germánského prostředí - je zachycen z Islandu v samotném mýtickém cyklu o drakobijci Sigurdovi, na východě na Kyjevské Rusi v zákoníku Ruská pravda, obvinění nevěry touto zkouškou královna Kunhuta, manželka císaře Jindřicha II. atd.
Nejvíce by mě zajímalo nějaké srovnání germánského práva Islandu s právem americkým. Obě země mají v něčem společný vývoj. Na začátku je osídlení nové země po ideou svobody, tomu odpovídá slabá centrální vláda nahrazená místními komunami a silnou vládou práva. Následuje rozvrstvení společnosti, které narušuje počáteční rovnostářské vztahy. Na Islandu už po r. 930 pronajímají staří usedlíci svoji půdu novousedlíkům, kolem r. 1200 existuje šest dominantních rodů. V případě USA míří celkový vývoj k monopolům a kartelům a velmocenské pozici ve světě..
Právo řídí společnost místo centrální vlády, právo je teoreticky rovné pro všechny zainteresované, ale nese to riziko v tom, že znalec práva dosáhne svého i tehdy, když není úplně v právu.
Doová ukazuje na str. 241 na příkladu Ságy o Njálovi: "Jak by se situace vyvíjela dále, kdyby na záchranu Gunnara nepřispěchal Njál? Hámundův syn by byl bezpochyby odsouzen jako k vyhoštění tak jako řada jiných hrdinů, kteří se bohužel nemohli opřít o moudré rady Njálovy."
V USA je kvalitní výřečný právník základem úspěchu soudního jednání..
Klasik politologie Alexis de Tocqueville napsal zásadní dílo Demokracie v Americe - https://www.kosmas.cz/knihy/169666/demo ... v-americe/" onclick="window.open(this.href);return false; . Tam považuje právníky za mocenskou vrstvu americké demokracie, resp. její protiváhu: "Kdyby se mě někdo zeptal, kde vidím aristokracii americkou, odpověděl bych bez váhání, že rozhodně ne mezi boháči, které nespojuje žádná obecná vazba. Americká aristokracie je na lavici advokátů a na stolici soudců.
Čím více člověk přemýšlí o tom, co se děje ve Spojených státech, tím více je přesvědčen, že sbor právníků tvoří v této zemi nejmocnější a takřka jedinou protiváhu demokracie." (s. 262) Nebo: "francouzský právník je pouze učenec; ale anglický nebo americký právník se jistým způsobem podobá egyptským kněžím; jako oni je jediným vykladačem tajného vědění." (s. 261)
Germánské právo vychází z tzv. přirozeného zákona - co je přirozené a generace tradované, je dobré. Zákony se nemají vymýšlet jako v římském právu, zákony se mají tradovat a vykládat - nejvyšší islandský představitel altingu se nazýval zákonopravce, tedy ten, kdo praví zákon.. Podobně Tocqueville popisuje: "Anglický právník ctí zákony ne tak proto, že jsou dobré, ale že jsou staré; a když cítí nutnost změnit je v některých bodech, aby je přizpůsobil změnám, k nimž ve společnosti došlo v průběhu času, uchyluje se k nejneuvěřitelnějším důmyslnostem, aby přesvědčil sám sebe, že dodává-li něco k dílu svých otců, rozvíjí pouze jejich myšlenku a doplňuje jejich práci." (s. 262)
Z této kultury vychází čistá pravice - společensky konzervativní a spoléhající na přirozený zákon (kde je základem rodina, proto asi o odpor k právům homosexuálů), chtějící slabý stát s minimem zákonů, a zároveň je to kultura ekonomicky liberální, lpějící alespoň v tomto ohledu na svobodě.
Tohle srovnání by mohlo napovědět, kam by se hnul Island, kdyby mohl pokračovat dál vývojem protorepubliky, nebo to může pomoci přiblížit evropskému myšlení politickou kulturu USA..
Pragmatický byl přístup dánských králů při přijetí křesťanství i při konverzi k luterství. Při christianizaci spadalo Dánsko pod hambursko-brémské arcibiskupství, takže v Dánsku docházelo k zasahování do vnitřních záležitostí. Když dánský král konvertoval, převzalo Dánsko i církevní struktury a zamezilo zásahům zvenčí.
Luterství zase dovolovalo převzetí církevního majetku do rukou krále, takže dánská dynastie konvertovala už po r. 1530.
Islandský pragmatický přístup pak dobře vyniká v kontrastu českého biskupa Vojtěcha. Vojtěch byl jak známo rozhořčen poměry v Čechách, kde se nesvětila neděle, panovalo mnohoženství apod. Opustil tedy úřad, pak se vrátil, ale když knížecí družina zabila v kostele cizoložnou ženu, čímž porušila církevní právo azylu, opustil Čechy napořád (alespoň fyzicky, jako pozdější patron Čechům odpustil).
Islandské zákony by se s Vojtěchem nemazaly. Biskup, který opustil úřad, byl potrestán nejvyšším možným trestem psanectví (jako kdyby spáchal třeba vraždu). Biskup totiž svým konáním ohrozil zájmy komunity, a to se netolerovalo..
Zájmy komunity byly nadevše, zřejmě to byl odraz krizových přírodních podmínek ledového ostrova, kde každé zaváhání mohlo nést fatální následky.
Odráželo se to i v placení desátku. Islanďané platili hlavní desátek ve výši deseti procent svého majetku jednou za život (vedle toho se platil setinový desátek). Pokud chtěl nějaký Islanďan odevzdat církvi další desátek nebo dar, musel získat souhlas zákonných dědiců, protože ohrožoval dědictví, a tím i životní podmínky budoucích dědiců.
Jestliže církevní legendy kontinentální Evropy oslavovaly šlechtice, kteří rozdali majetek a šli poustevničit, islandské zákony měly jiný úhel pohledu.
Od desátků byly naopak osvobozeny osoby, které se staraly o nemohoucího člověka. Pakliže čtvrtina z desátků šla stejně na pomoc chudým, tak ty peníze mohly zůstat u chudých už na začátku.., je v tom takový selský rozum prostý byrokratizace, podobně jako v celém sociálním zabezpečení islandské společnosti.
Islandské zákony trestaly odklony od víry. Nějaké vzývání pohanských ale bohů nebylo tak stíhané jako projevy magie, které opět měly někoho poškozovat.. A takové černomagické konání stíhaly světské soudy, protože šlo zase o ochranu komunity..
Asi jediná věc, kde by Islanďané byli pobouřeni stejně jako sv. Vojtěch, bylo zabití v kostele.. Islandské zákony zapovídaly jakékoli nosení zbraní do kostela, i jen jejich opření o zeď, a to zase vysokými tresty (vyhnanství plus dvojnásobná pokuta oproti základní formě vyhnanství).
***
Autorka dělá hluboké sondy do zákoníků, není věnováno tolik prostoru srovnání islandské práva s jinými právy. Podle autorky pochází ordál žhavým železem z římského práva; muž na důkaz neviny uchopil žhavé železo, žena vyjímala z horké vody kameny nebo kov. To jsem nečekal, protože tento typ zkoušky znám nejvíce z germánského prostředí - je zachycen z Islandu v samotném mýtickém cyklu o drakobijci Sigurdovi, na východě na Kyjevské Rusi v zákoníku Ruská pravda, obvinění nevěry touto zkouškou královna Kunhuta, manželka císaře Jindřicha II. atd.
Nejvíce by mě zajímalo nějaké srovnání germánského práva Islandu s právem americkým. Obě země mají v něčem společný vývoj. Na začátku je osídlení nové země po ideou svobody, tomu odpovídá slabá centrální vláda nahrazená místními komunami a silnou vládou práva. Následuje rozvrstvení společnosti, které narušuje počáteční rovnostářské vztahy. Na Islandu už po r. 930 pronajímají staří usedlíci svoji půdu novousedlíkům, kolem r. 1200 existuje šest dominantních rodů. V případě USA míří celkový vývoj k monopolům a kartelům a velmocenské pozici ve světě..
Právo řídí společnost místo centrální vlády, právo je teoreticky rovné pro všechny zainteresované, ale nese to riziko v tom, že znalec práva dosáhne svého i tehdy, když není úplně v právu.
Doová ukazuje na str. 241 na příkladu Ságy o Njálovi: "Jak by se situace vyvíjela dále, kdyby na záchranu Gunnara nepřispěchal Njál? Hámundův syn by byl bezpochyby odsouzen jako k vyhoštění tak jako řada jiných hrdinů, kteří se bohužel nemohli opřít o moudré rady Njálovy."
V USA je kvalitní výřečný právník základem úspěchu soudního jednání..
Klasik politologie Alexis de Tocqueville napsal zásadní dílo Demokracie v Americe - https://www.kosmas.cz/knihy/169666/demo ... v-americe/" onclick="window.open(this.href);return false; . Tam považuje právníky za mocenskou vrstvu americké demokracie, resp. její protiváhu: "Kdyby se mě někdo zeptal, kde vidím aristokracii americkou, odpověděl bych bez váhání, že rozhodně ne mezi boháči, které nespojuje žádná obecná vazba. Americká aristokracie je na lavici advokátů a na stolici soudců.
Čím více člověk přemýšlí o tom, co se děje ve Spojených státech, tím více je přesvědčen, že sbor právníků tvoří v této zemi nejmocnější a takřka jedinou protiváhu demokracie." (s. 262) Nebo: "francouzský právník je pouze učenec; ale anglický nebo americký právník se jistým způsobem podobá egyptským kněžím; jako oni je jediným vykladačem tajného vědění." (s. 261)
Germánské právo vychází z tzv. přirozeného zákona - co je přirozené a generace tradované, je dobré. Zákony se nemají vymýšlet jako v římském právu, zákony se mají tradovat a vykládat - nejvyšší islandský představitel altingu se nazýval zákonopravce, tedy ten, kdo praví zákon.. Podobně Tocqueville popisuje: "Anglický právník ctí zákony ne tak proto, že jsou dobré, ale že jsou staré; a když cítí nutnost změnit je v některých bodech, aby je přizpůsobil změnám, k nimž ve společnosti došlo v průběhu času, uchyluje se k nejneuvěřitelnějším důmyslnostem, aby přesvědčil sám sebe, že dodává-li něco k dílu svých otců, rozvíjí pouze jejich myšlenku a doplňuje jejich práci." (s. 262)
Z této kultury vychází čistá pravice - společensky konzervativní a spoléhající na přirozený zákon (kde je základem rodina, proto asi o odpor k právům homosexuálů), chtějící slabý stát s minimem zákonů, a zároveň je to kultura ekonomicky liberální, lpějící alespoň v tomto ohledu na svobodě.
Tohle srovnání by mohlo napovědět, kam by se hnul Island, kdyby mohl pokračovat dál vývojem protorepubliky, nebo to může pomoci přiblížit evropskému myšlení politickou kulturu USA..
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Re: Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
Smutná zpráva, nejslavnější česká nordistka Helena Kadečková zemřela - https://www.facebook.com/revue.souvislo ... 6765571008" onclick="window.open(this.href);return false;
- Ingolf
- Král
- Příspěvky: 1400
- Registrován: 24 srp 2008 12:16
- Has thanked: 3 times
- Been thanked: 40 times
Re: Kadečková, Helena: Dějiny Islandu
K paní Kadečkové nekrolog - https://www.ff.cuni.cz/2018/08/helena-k ... -se-slovy/" onclick="window.open(this.href);return false;
A něco k osídlení Norska Islanďany - https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2560 ... li-gronsko" onclick="window.open(this.href);return false;
A něco k osídlení Norska Islanďany - https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2560 ... li-gronsko" onclick="window.open(this.href);return false;
-
- Podobná témata
- Odpovědi
- Zobrazení
- Poslední příspěvek
-
- 4 Odpovědi
- 5611 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od marsedl
-
- 12 Odpovědi
- 6774 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ježek
-
- 0 Odpovědi
- 670 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od boukaljan
-
- 1 Odpovědi
- 2969 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Ingolf
-
- 1 Odpovědi
- 5067 Zobrazení
-
Poslední příspěvek od Wladislaus
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Common Crawl Bot a 0 hostů