Štěpán z Pálče - pokus o rehabilitaci

[Brenon]

Je v naší historii málo rodilých Čechů, kteří by byli vnímáni tak negativně, jako Štěpán z Pálče. V životním příběhu Jana Husa sehrál opovrženíhodnou roli zrádce a jidáše, o tom má jasno každý filmař a každý spisovatel beletrie. A není mu nakloněna ani většina historiků.
Rád bych se na tomto malém prostoru pokusil o alespoň mírnou rehabilitaci muže, který byl zpočátku přítelem Jana Husa. Nechci omlouvat Štěpánovo chování na koncilu v Kostnici, to by byl úkol spíš nadlidský. Co ale vedlo Štěpána z Pálče k tomu, že změnil názory, "změnil stranu" a vyprovokoval tím konflikt, který vedl až k tragické smrti Jana Husa?
V roce 1408, kdy ještě byli oba muži přáteli a na pražské univerzitě oba hájili myšlenky Jana Viklefa, Štěpán z Pálče doprovázel kolegu Stanislava ze Znojma do Říma, kde se Stanislav měl obhajovat po udání jiného pražského profesora, Sasa Ludolfa Meistermanna, z hlásání heretických názorů. V Boloni byli pražští mistři zastaveni papežským legátem a kardinálem Balthasarem Cossou (pozdějším Janem XXIII.) a oba skončili na půl roku ve vězení. Do Prahy se vrátili v roce 1409.
Za tři roky, v dubnu 1412, dorazili do Prahy papežští nunciové Thiem a Fantuzzi, aby zde vybírali odpustky na válku papeže Jana XXIII. proti neapolskému králi Ladislavovi. Připravili písemnou instrukci, která obsahovala hlavní body papežské buly proti králi Ladislavovi a seznam milostí, kterých se má dostat zapojeným věřícím. Tehdy se sešli univerzitní odpůrci celé akce - Křišťan z Prachatic, Jan Hus a Štěpán z Pálče. Ten již obdržel od papežských vyslanců instrukci s rozhřešovacími formulemi a ukázal ji zbylým dvěma. Rozhořela se rozhořčená debata proti dokumentu. Sám Páleč řekl (a nikdy to nepopřel), že dokument obsahuje "hmatatelné bludy" a že vyslanci "roztáhli sítě na lapání peněz".
Zatímco Hus se do boje proti odpustkům pustil s veškerou vehemencí, pro Štěpána z Pálče naopak přišel okamžik zvratu: do aféry vstoupil král Václav IV. Přes Husovo lobbování se král rozhodl z politických důvodů papežským nunciům výběr odpustků v Čechách povolil.
Hus, který od začátku aféry naléhal na krále, aby svolal univerzitu a vyžádal si od ní stanovisko k odpustkové bule, dosáhl alespoň opožděného úspěchu. Král svolil a schůze univerzitních mistrů se sešla v půlce června. Na tomto shromáždění už Štěpán z Pálče stál proti Husovi, dokonce byl mluvčím profesorů teologické fakulty, kteří se za odpustky postavili.
Shromáždění je klíčové pro další vývoj vztahů mezi Husem a Pálčem, neboť položilo základy, na nichž oba v nadcházejícím několikaletém zápasu stáli. Páleč jménem celé skupiny řekl, že se nechtějí stavět proti panovníkovým příkazům a proti bulám schváleným králem a arcibiskupem. Nepřísluší jim ani soudit papežské listiny, nýbrž je prostě poslouchat. Členové univerzity mohou podle Pálče vyučovat a rozsuzovat sporné otázky pouze informativně, s definitivní platností tak smí činit jen církev.
Hus odpověděl, že má podporu mnoha mistrů, bakalářů a studentů, a chtěl po protivnících, aby podle "rozumu a zákonu božímu" prokázali, zda mohou dát papežovi na válku z toho, co jim "Bóh pójčil". Hus však na shromáždění celkově neuspěl a univerzita se odmítla k papežově bule jakkoliv vyjádřit.
Zásadní je jádro stanoviska obou mužů: Páleč hlásá poslušnost církvi, Hus vychází z nadřazenosti Písma nade vším, včetně papeže a církve.
Roztržka gradovala. Král pověřil královskou radu, aby zjednala na univerzitě pořádek. Rada vyzvala Husa, aby předložil svou pozici o odpustcích a papežské bule k posouzení teologické fakultě, jejímž děkanem byl Páleč. Hus odmítl. Páleč sepsal své vyjádření ke sporným bodům. Hus text zkritizoval a vedle Pálče napadl i Stanislava ze Znojma. "Ze zdlouhavých slov a nevkusného stylu usuzuji, že celá ta omáčka vykypěla z hlavy Stanislavovy s doplněním některých okolností z hlavy Pálče," napsal.
Páleč tak musel podruhé čelit vzdoru bývalého přítele a nyní - de facto - na fakultě svého podřízeného.
Obě znesvářené strany se sešly před královskou radou. Hus, který byl ve zranitelné pozici kvůli nepředložení svého stanoviska, přišel s překvapivým tahem. Řekl, že text poskytne pod podmínkou, že se doktoři druhé strany spolu s ním zavážou k tomu, že bude upálen ten, komu bude prokázáno kacířství. Protivníci se zalekli - ve středověku nebylo radno mluvit do větru o upalování. Doktoři teologie však nakonec dokázali odpovědět: do sporu o odpustky vnesli tzv. bludné Viklefovy články. Pětačtyřicet Viklefových tezí bylo v Praze odsouzeno už dvakrát, v roce 1403 a v roce 1408. A teď to teologická fakulta udělala potřetí.
A tím se další boj vedl hlavně o Viklefa. Což bylo téma, které nakonec stálo v Kostnici Jana Husa život.
Proč ale Páleč v odpustkové aféře změnil názor? Obvykle se to vysvětluje tím, že po věznění v Boloni dostal strach. Myslím, že tento důvod neobstojí. Mezi Boloní a odpustkovou aférou jsou tři roky, během nichž zůstával na pozicích hájených Husem. Také se někdy píše, že po letech bojů již neměl odvahu "kacířské" myšlenky dál hájit, nebo že byl vším unaven.
A co když Páleč, jako první z pražských univerzitních mistrů, objektivně postřehl, kam Viklefovy názory povedou a zalekl se toho? Stojí za připomínku, že podobným myšlenkovým vývojem později prošli všichni významní mistři univerzity, podporující zprvu husitský radikalismus a často ho sami vytvářející: Jakoubek ze Stříbra, Křišťan z Prachatic, Šimon z Tišnova či Jan z Příbrami. Tváří tvář táborskému radikalismu se ale od něj postupně distancovali a někteří se stali jeho odpůrci.
Páleč si jako první mohl uvědomit, že boření církevních autorit se nemusí zastavit jen v teoretické rovině, ale může se lehce projevit krveprolitím v praxi. Americký historik Kaminsky, specializující se na období husitství, trefně napsal, že Hus naučil lidi pohrdat církevní i jakoukoliv jinou autoritou. Výsledek se pak dostavil v podobě husitských válek.
A jak viděli důvod ukončení vzájemného přátelství oba protagonisté? Hus za příčinu označil odpustkové bouře. A tady je Pálečova odpověď: "Při vší úctě, není to pravda. Rozdělily nás neposlušnost papeži a římské církvi a dalším nadřízeným, nedbání trestů...obhajoba Viklefa a jeho bludů a knih, rouhání se papežským bulám i samotnému nejvyššímu pozemskému veleknězi, kázání před lidmi nesčetných ohavností proti církvi, církevnímu stavu a stavu prelátů a kléru."