Joanna Sobiesiak: Boleslav II.

[Ingolf]

Joanna Aleksandra SOBIESIAK: Boleslav II. Veduta, České Budějovice 2014.

Dobrá přehledová práce o tomto vladaři, je tu shrnuto všechno pohromadě, občas probleskne nový nápad nebo pohled.
Základní životopis Boleslava II. dává Kosmas, ale jak píše i Sobiesiak, Kosmas Boleslava II. protěžuje, dává ho do kontrast s jeho otcem Boleslavem I., vrahem svatého Václava. Kosmas dále píše s velkým časovým odstupem, takže Sobiesiak dává přednost časově bližším pramenům typu saských kronikářů Widukinda a Dětmara z Merseburku, pokud s Kosmou kolidují.
Kosmas třeba vůbec nezmiňuje Boleslavovu účast na nepovedených povstáních bavorského vévody Jindřicha Svárlivého proti hlavní větvi Otonů. Kosmas nezmiňuje ztrátu jižního Polska po r. 990, tu připisuje až Boleslavovi III. Kosmas také vyviňuje Boleslava II. ze zničení Libice, to měli mít na svědomí jeho velmoži.

Boleslav I. měl podle Kosmy zemřít r. 15. 7. 967. Jenže Widukind ho připomíná ještě v září téhož roku, kdy Boleslav I. pomáhá vojensky polskému Měškovi. Tady dává právě Sobiesiak přednost tvrzení Widukindovu. Úmrtí klade k r. 972, odvolává se na Letopisy české, které sice pocházejí ze 13. stol., ale čerpaly ze starších pramenů. Roku 973 už Boleslav II. vládne s jistotou, je uveden na říšském sjezdu v Quedlinburku.
Kosmův posun v datu zdůvodňuje spolu s Třeštíkem tak, aby na Boleslavovi I. neulpěla zásluha na zřízení pražského biskupství r. 973.

Rodina - Boleslav I. má doloženy čtyři potomky. Boleslav II. se bez problémů ujal vlády, neví se o nějakých nástupnických sporech. Další syn byl Kristián, dvě dcery byly Mlada a Doubravka. A pak je nejasné, jestli byl nějaký další syn.

Doubravka - tu si vzal za ženu polský kníže Měšek I., zakladatel piastovské dynastie.

Mlada - známá je hlavně svou cestou do Říma, kde měla vyjednat založení pražského biskupství a stála u založení svatojiřského kláštera, byla také první matkou představenou. To biskupství bude vlastní téma a co se týče kláštera, Sobiesiak tu vidí paralely s říší. Klášter je teoreticky nejstarším v Čechách, založen byl ještě před břevnovským. Má benediktinskou řeholi, ale vzhledem ke spojitosti s knížecím rodem je považován za rodinný, nikoli plnohodnotný, který je otevřený všem bez ohledu na původ.
Sobiesiak to vidí trochu jinak. Otoni měli také rodové kláštery, nejstarší v Gandersheimu, který založil ještě otec Jindřicha Ptáčníka Ota Vznešený. Další kláštery byly v Quedlinburku a Hildesheimu a vedly je dcery nebo sestry vládnoucích Otonů a současně fungovaly jako otonské nekropole. Byly to takové kombinace klášterů soukromých a normálních a sv. Jiří má stejné znaky - vedla ho knížecí dcera/sestra, je tam pohřbeno nejvíce Přemyslovců, hlavně z nejstarší doby.

Kristián/Strachkvas - podle Kosmy se narodil během téže hostiny, kdy byl zabit sv. Václav, tedy má nést jméno podle toho "strašného kvasu". Boleslav I. ve snaze napravit hřích bratrovraždy zasvětil Strachkvase církvi a poslal ho do řezenského kláštera sv. Jimrama, kde se stal mnichem.
Tento Strachkvas jakožto vystudovaný a gramotný klerik je zřejmě současně Kristiánem, který sepsal Kristiánovu legendu hlásící se do konce 10. stol. Podle svatovojtěšské Brunovy legendy vedl Kristián r. 992 poselstvo do Říma, které mělo přivést sv. Vojtěcha zpět do Čech, a tento Kristián byl "rodný bratr knížete té země". Kristián je zároveň krycí jméno, které znamená Křesťan - Kristián to nemyslí sebevědomě, naopak, v legendě se tituluje skromně jako "křesťan jen podle jména". Takže Kristián musel mít ještě jiné jméno civilní. Pokud by Kristián a Strachkvas byly dvě jiné osoby, tak byl měl Boleslav I. tři doložené syny a dva z nich by byli mniši..
Podle Kosmy chtěl Vojtěch před odchodem z Prahy oficiálně rezignovat a nabídl biskupskou berlu Strachkvasovi. Ten odmítl, ale jen z falešné skromnosti, protože pak se chtěl nechat na biskupa vysvětit a během aktu ho podle Kosmy popadl ďábel.
Kosmas neměl evidentně Strachkvase v oblibě, jak už napovídají okolnosti jeho narození. Dalším postřehem Sobiesiakové je to, že Strachkvas studoval v Bavorsku, kdežto Vojtěch v Magdeburku. Může to být odraz toho, že Přemyslovci tíhli k bavorské linii Otonů, tedy hlavně k tomu Jindřichovi Svárlivému, a Slavníkovci byli orientováni na Sasko s jeho hlavní větví otonské dynastie.

Neznámý syn (?) - Widukind zmiňuje k r. 950 vítězné tažení Oty I. do Čech. Otovi se vzdal nějaký syn Boleslava I., a to v nějakém Novém hradě; neví se ani jméno syna, ani co to je za hrad (teda jsou hypotézy, možná to je Žatec). Ten syn byl evidentně schopný vést vojsko, které aktuálně nevedl jeho otec. Je pak možné, že po smíření Sasů a Čechů vedl tento syn české vojsko r. 955 k Lechu proti Uhrům, kteréžto vojsko opět nevedl osobně Boleslav I. a které bylo docela zdecimováno. A tento syn by pak u Lechu padnul.

[Ingolf]

Sobiesiak podrobně popisuje Boleslavovu zahraniční politiku, která měla dopady na Čechy, včetně okolností založení pražského biskupství. Boleslav v říšské politice vsadil na špatnou kartu, tedy na bavorského vévodu Jindřicha Svárlivého z vedlejší otonské větve, který se snažil získat samostatnost a vposled i říšskou korunu. Boleslav se účastnil jeho tří vzpour, po porážce našel Jindřich v Čechách azyl, bylo to spojenectví pevné.
První spiknutí přišlo r. 974, rok po nástupu Oty II. na říšský trůn (973-983). Důvodem bylo asi obsazení švábského vévodství, které si nárokoval Jindřich, dostal ho Ota zvaný pak Švábský (syn Liudolfa, bratra Oty II.). Spiknutí se provalilo, Jindřich se šel kát a byl internován v Ingelheimu. Boleslav ale pokračoval v odboji, takže r. 975 Ota poplení Čechy, ale bez politického úspěchu, a Boleslav poplení v Bavorsku statky kláštera v Altachu.

V lednu 976 je Jindřich propuštěn z vězení a hned povstane znova. Na jaře se ještě ubrání, ale v červenci 976 je poražen a odchází do azylu do Čech. Ota vpadne v létě 976 do Čech a je poražen u Starého Plzence.
Velké dopady má poražené povstání na samotné Bavorsko. Bavorským vévodou se na chvíli stane onen Ota Švábský, hlavně ale dojde k územnímu štěpení. V Bavorsku už fungovala tzv. severní marka, zvaná též bavorská severní marka (aby se odlišila od saské severní marky) nebo zvaná jako Nordgau. Byla na samotném severním cípu Bavorska, vládli jí markrabí ze Schweinfurtu. Do tohoto rodu patřila i Judita Schweinfurtská, česky Jitka, kterou unesl a vzal za ženu budoucí český kníže Břetislav I.
Pro příbuzné Schweinfurtských byla vytvořena ještě Východní marka nebo-li Ostarrichi, budoucí Österreich, tedy Rakousko. Markrabím se stal Liutpold (976-994), zakladatel rodu Leopoldovců, kterří tu vládli do r. 1246 a jejichž dědictví převzali Přemyslovci. Dále na jih byly sloučeny Korutanská a Veronská marka do Korutanského vévodství pod vládou Jindřicha Korutanského. Korutany se časem také staly součástí Rakouska a toto osamostatňování Rakouska od Bavor, resp. od říše, má tedy počátky právě od r. 976.

Roku 977 dojde k povstání tří Jindřichů, vedle Jindřicha Svárlivého se přidá právě Jindřich Korutanský (a ještě biskup Jindřich Augsburský). Ota plení Čechy, ale zase bez vojenského vítězství. Češi vpadnou do říše a obsadí Žíč. Jindřich Svárlivý vpadne do Bavor a obsadí Pasov. Ota Pasov dobude, Jindřich je zajat. Boleslav se vzdává také, není jasné, jestli před nebo po zajetí Jindřicha v Pasově.

V létě 977 Češi a spojenci obsadili biskupství v Žíči. České vojsko vedl velmož Dedo, příbuzný míšeňského markrabího Rikdaga II. z rodu Wettinů. Vojáci vyhnali biskupa Huga, takže smyslem útoku asi nebyla kořist, nýbrž obsazení území. Vzhledem k výsledku války se Češi museli stáhnout. Rok 977 je posledním rokem válek Oty II. s Jindřichem Svárlivým i Boleslavem II.

Roku 978 proběhne soud, Jindřich Svárlivý je poslán do vězení do Utrechtu, tam zůstane do Otovy smrti. Boleslav souzen není, ale ztráta bavorské spojence znamená mocenský ústup. Od Čech k říši se navíc odvrací i Polsko, kníže Měšek si po smrti Doubravky bere za ženu Odu, dceru Dětřicha, markrabího saské severní marky.

Koncem r. 983 umírá Ota II. a jeho syn Ota III. je ještě v dětském věku. Jindřich Svárlivý je propuštěn z vězení a Otu III. v podstatě unese. Jeho cílem už je oproti minulým povstáním přímo říšská koruna. K Jindřichovi se přidají opět Boleslav II. a dočasně i Měšek Polský. Na leden 984 svolá Jindřich sjezd do Quedlinburku a je provolán králem. Jenže za Otu se postaví většina velmožů, odpor je i v Bavorsku, které teď drží Jindřich Korutanský, a Jindřich Svárlivý úsilí vzdává.
V Jindřichově koalici byli Boleslav II., arcibiskup Giselher magdeburský a míšeňský markrabí Rikdag. Rikdagův příbuzný Fridrich z Eilenburgu, bratr zmíněného Deda, pomohl Čechům dobýt Míšeň na jaře nebo létě 984. Je divné, že Fridrich dobýval Míšeň, která patřila jejich spojenci Rikdagovi. Ale Sobiesak nabízí hypotézu, že to byla součást širší dohody. Češi dostanou Míšeň a jako protiváhu dá Boleslav II. Krakovsko jakožto věno Rikdagově dceři, která se provdala za Boleslava Chrabrého. Tady se jinak podává takový pesimistický obraz, že budoucí polský vládce si vzal dceru říšského markrabího, takže to zase znamenalo oslabení Čech, ale v této fázi by tomu tak ještě nebylo.
Změna nastala r. 985, kdy umírá Rikdag a markrabím není jmenován jeho syn Karel, nýbrž Ekkehard (známý pak tím, že od něj převezme Boleslav III. Čechy v léno) . Češi se toho roku stahují z Míšně, Rikdagova dcera už nemá vliv ani v Krakově, a ten plně obsazuje Chrabrý. Češi by tak přišli o obě akvizice. Měšek po porážce Jindřichova povstání obnovuje koalici s říší.
Roku 985 dostane Jindřich Svárlivý zpět Bavorsko, ale proti Otovi III. už nevystoupí a Boleslav II. také ne. Roku 992 táhnou Ota III. a Poláci na Polabské Velety a Jindřich Svárlivý a Boleslav II. s nimi. Boleslav ztratil možnost zasahovat v říši a naopak se proti němu tlačili konkurenti. Poláci vyvíjeli tlak na dnešní jižní Polsko, které ovládl Boleslav I., a dokonce podle Sobiesiak museli čelit opozici přímo v českém státě, protože na Polsko a potažmo Sasko byli napojeni Slavníkovci.

***
Čechy a Polsko
Boleslav I. ovládal kus obchodní cesty ze západní Evropy až na Rus. Tato cesty vedla původně podél Dunaje, ale v důsledku uherské expanze se přesunula více na sever, takže procházela i Prahou. Přemyslovci pak ovládli cestu skrz celé jižní Polsko až ke hranicím Rusi.
Krize českého státu za Boleslava II. a vzestup Piastovců vedly ke ztrátě těchto území. Chronologie není jasná přesně na roky, jen rámcově. Předpokládat se dá alespoň směr - r. 981 dochází ke ztrátě na polsko-ruské hranici, území neslo jméno Červená Rus. Kolem r. 985 Češi ztrácí Krakovsko. Možná to bylo v souvislosti s úmrtím míšeňského Rikdaga II. (viz výše).
Dále na západ drželi Češi Slezsko. Dokládá to konfirmace zakládací listiny pražského biskupství, kde jsou do diecéze zahrnuti Slezani, Třebovani, Bobřani a Dědošani, všichni ve Slezsku. Dále archeologické nálezy dokládají ve Slezsku českou přítomnost v poslední čtvrtině 10. stol. Podle archeologie tak česká přítomnost souvisí s pokusem o trvalé usazení, nejsou to jen vojenské posádky, které kontrolovaly obchodní cestu v jižním Polsku.
Ztrátu Slezska stanovuje Sobiesiak na rok 990. Tehdy dospělo české-polské napětí k ozbrojenému tažení, kde se Poláci spojili se Sasy a Češi s Velety. Průběh popisuje kronikář Dětmar z Merseburku, na Čechy vytáhl slabý saský oddíl, se kterým se setkal Boleslav II., uznal bezvýchodnost situace, Sasům nechal volný odchod a ještě je ochránil před veletským pronásledováním. Češi se stáhli a Poláci obsadili Slezsko.

Do této souvislosti klade Sobiesiak i možný důvod odchodu svatého Vojtěcha r. 988. Vojtěch jako sympatizant Poláků nechtěl podporovat českou stranu, popř. mu mohla hrozit perzekuce. Vojtěch pak také potvrdil převod jižního Polska ze své diecéze pod polskou, čímž se v očích Přemyslovců samozřejmě dopustil zrady.

Roku 991 se Boleslav II. poprvé účastní říšského sjezdu, Sobiesiak to chápe jako přiznání podřízenosti. Roku 992 táhne Boleslav spolu se Sasy a Poláky proti svým dosavadním spojencům Veletům, bývalý spojenec Jindřich Svárlivý táhne taky. Boleslav nemá žádného spojence, do toho kronikář Dětmar píše, že Boleslav je obklíčený. A jako součást tohoto obklíčení označuje Sobiesiak i Slavníkovce.

Roku 995 se opakuje tažení proti Veletům, se Sasy jdou zase Poláci i Češi. Nyní ale v Čechách dojde k vyvraždění Slavníkovců na Libici. Česká historiografie si všímá toho, že hlavní bojeschopná síla Slavníkovců byla v cizině, a že Přemyslovci tedy využili příležitost. Sobiesiak k tomu dodává, že proto Přemyslovcům stála koalice říše, Poláků a Slavníkovců, takže Přemyslovci napadli ten článek té koalice, který byl nejbližší, nejslabší, ale současně nejvíc nepříjemný. Slavníkovci, kteří se účastnili tažení, pak odešli právě do Polska, stejně jako poté svatý Vojtěch, který pak na misii našel mučednickou smrt.

[Ingolf]

Sobiesiak dělá rozbor pramenů k počátkům pražského biskupství a zasazuje ho opět do kontextu těch válek v říši.
Prameny -
Kosmas poprvé - souhlas se založením českého biskupství vyjednala u papeže Mlada, sestra Boleslava II.

Život sv. Wolfganga, to byl opat a biskup v Řezně v letech 972-994, jeho život sepsal řezenský mnich Otloh asi 1040-1050. Wolfgang měl důležitou pozici, protože celé Čechy spadaly pod jeho řezenskou diecézi a s omezením územního rozsahu musel vyslovit souhlas a udělal to. Otloh píše, že vynětí Čech požadoval po Wolfgangovi Jindřich Svárlivý, a ten souhlasil i přes odpor kapituly.

Seznam štrasburských biskupů - pozdější opis, takže není to originál. Tady se píše, že mohučský arcibiskup Willigis a štrasburský biskup Erchenbald vysvětili r. 976 v Brumathu Dětmara na prvního pražského biskupa. V Brumathu se v lednu 976 pohyboval i Ota II., mohlo to být spojené s jeho pobytem.

Listina arcibiskupa Willigise z dubna 976, bohužel také jen v pozdějším opisu. Willigis tu zmiňuje pražského a i moravského biskupa, ale oba bez jména.

Kosmas podruhé - pražský biskup Jaromír nechal u Jindřicha IV. konfirmovat zakládací listinu pražského biskupství a tento opis tvoří jednu kapitolu Kosmovy kroniky (II., 37)
Předlohu mohl Jaromír pozměnit, Jaromír chtěl zrušit olomoucké biskupství, aby jeho diecézi dostal pod Prahu, a tak se i v opisu objevuje, že pražská diecéze má zůstat nerozdělená a její hranice jsou pojaty hodně velkoryse (včetně toho Slezska, v Uhrách až k Váhu). Proti tezi, že pražský biskup ovládal i Moravu, stojí ta Willigisova listina, která zná k r. 976 moravského biskupa.
Kosmas píše, že Jaromír "rozvinul přede všemi privilegium od svého dávného předchůdce biskupa svatého Vojtěcha a potvrzené jako od papeže Benedikta, tak od císaře Oty I." Papež Benedikt toho jména šestý vládl od 19. 1. 973 a Ota I. zemřel 7. 5. 973. To by sedělo. Problém ale je, že svatý Vojtěch byl zvolen biskupem až r. 982 a vysvěcen r. 983. tady bych měl za to, že Jaromír se chtěl opřít o největší autoritu, tak uvedl světce. A ukrást kus diecéze svatému, to nechce nikdo..

Sobiesiak se kloní k datu založení r. 973 a uvedení prvního biskupa Dětmara r. 976.
Mezi těmito lety probíhaly války Jindřicha Svárlivého a jeho spojence Boleslava II. proti Otovi II., takže na zakládání biskupství nebyl vhodný čas. Roku 976 nastane smír Boleslava II. a Oty II. a podle Sobiesiak se založení pražského biskupství ujímá Ota II. Kosmas sice dává slovo Mladě a papeži, ale tady jsme ve sféře vlivu říšské církve, kterou vede naopak říšský král, který dosazuje biskupy, dosazuje opaty a někdy, jako Ota I., odvolává dosazuje i papeže.
Roku 976 Ota II. omezuje vliv Bavorska, kterému vládl jeho sok Jindřich Svárlivý. Výše je uvedeno, jak oddělil od Bavor Východní marku a Korutany. A do toho vyjímá z bavorské řezenské diecéze celé Čechy a založené biskupství převádí pod arcibiskupství v Mohuči. Bavorsko tak nemůže skrze církev zasahovat v Čechách. S vynětím Čech souhlasil onen biskup a zároveň opat Wolfgang, což byl v Bavorsku straník Oty II. Jestliže Otloh píše, že Wolfgang rozhodl přes odpor kapituly, tak to odkazuje na stav, kde většina Bavor včetně členů oné kapituly stála za Jindřichem Svárlivým a poté se bránila zvýšenému vlivu hlavní větve Otonů. Takto to vychází, že dnešní Rakousko a pražské (arci-)biskupství jsou takoví sourozenci..

Proč šla Praha pod Mohuč - arcibiskup Willigis byl přirozeně věrný straník Oty II. Dále jsme jen pár let od chvíle, kdy bylo přes velké potíže založeno arcibiskupství v Magdeburku. Opět se jednalo o územní umenšení některých diecézí, kterážto území měl dostat Magdeburk. Kus území předala Magdeburku právě Mohuč, takže území diecéze pražské mohlo být takovou náhradou.
Prvním biskupem vysvěceným r. 976, možná za Otovy účasti, byl Dětmar, mnich ze saského kláštera Corvey. Tedy vliv na Čechy skrze církev nyní vyvíjí Sasko, resp. říše. Z Corvey pak pochází třetí pražský biskup Thiddag (998-1017).

Druhým pražským biskupem byl sv. Vojtěch a vzhledem k okolnostem ho Sobiesak považuje také za vlivovou postavu Otonů. Slavníkovci byli v dobrém vztahu s Poláky, spojenci Otonů, a Vojtěch studoval na škole právě v tom Magdeburku.
Kosmas tvrdí, že Vojtěcha i přes jeho protesty povolal na biskupský stolec Boleslav II., nicméně Sobiesiak tam vidí spíš tenzi. Prameny totiž naznačují, že proti Vojtěchovi stál Strachkvas, bratr Boleslava II. Kosmas zachycuje rozhovor Vojtěcha se Strachkvasem, kde Vojtěch se vyznává, že chce odejít a předat Strachkvasovi biskupství, Ten to odmítá, ale jen z falešné skromnosti, protože po odchodu se stolce chce ujmout, ale během vysvěcení ho popadne ďábel, takže se mu to nepovede. Vojtěch studoval v Sasku, Strachkvas v bavorském Řezně; poslal ho tam Boleslav I. na odčinění vraždy sv. Václava, podle Kosmy se Strachkvas narodil právě během toho strašnému hodokvasu, kdy vražda proběhla.
Sobiesiak se domnívá, že Boleslav by radši viděl za biskupa právě Strachkvase, svého bratra a přirozeného sympatizanta Bavor.
Vojtěch byl vysvěcen ve Veroně 29. 6. 983, tentokrát za jisté účasti Oty II. a vysvěcení udělil mohučský arcibiskup Willigis. Po příchodu do Čech se udává první ražba Vojtěchových minci, tedy druhá polovina roku 983. Koncem téhož roku umírá Ota II., Jindřich Svárlivý začíná další marný odboj a po porážce odchází r. 984 do českého azylu. Willigis je osobním nepřítelem Jindřicha a pro Vojtěcha znamená pobyt Jindřicha v Čechách asi dost velkou nepříjemnost.
Za biskupské sedisvakance naléhá na Vojtěchův návrat právě Willigis, možná tu chtěl mít svého člověka. Odpor české elity ale byl tak silný, že Vojtěch podruhé a definitivně odchází.
Čechy za Boleslava II. tedy ztratily zahraniční vliv a doma se jakž takž vypořádaly s konkurencí konkurenčního rodu.

***

Dosavadní pevné spojení Čech s Bavorskem Sobiesiak rozvíjí i na další události.

- Křest českých velmožů r. 845 proběhl v Řezně, bylo to přirozené východisko.
- Kníže Bořivoj čelil pohanské reakci, při které měli Češi povolat jako knížete Strojmíra. Ten žil ale tak dlouho u Němců, že zapomněl jazyk. Sobiesiak uvažuje, že Strojmír žil v Bavorsku a ta reakce by nemusela být pohanská, ale bavorská církev by prosazovala svého člověka oproti knížeti, který přijal křest na Velké Moravě.
- Královna Emma, manželka Boleslava II. nejasného původu. Sobiesiak tady rozebírá dosavadní teorie, ale žádná jí nevychází jako průkazná. A zase se kloní k tomu, že Emma by pocházela buď z Bavor, nebo přes bavorské zprostředkování (nabízí se Burgundsko).
To by mohlo mohlo potvrzovat tezi Václava, který tvrdí, že mincovní nápis Emma regina neznamená Emma královna, ale že to regina znamená Řezno.