Slovanské náboženství

[Ingolf]

Studium slovanského náboženství má zásadní problém spočívající v nedostatku pramenů. Je jich málo a jednak je psali výhradně jejich protivníci z pozic křesťanství. Mytologie Germánů a Keltů se zachovala jednak v antických pracích, kdy Římani byli schopni referovat neutrálně a ještě s vysvětlujícími komentáři, že Wodan je římský Merkur.
Kelti a Germáni k tomu zachovali prameny vlastní. Totiž Irové a Islanďané byli na svých ostrovech tak stranou, že k nim nedolehly plnou silou křesťanské represe, a také přijali křesťanství sami, což jim umožnilo ponechat si k náboženství předků alespoň neutrální vztah (tedy přijal to i lid, jinde přijala křest elita a lidu vnucovala ona). Slované nic takového neměli.

Slovanskou mytologii shrnuje v češtině podle mě nejlépe Zdeněk Váňa v knize Svět slovanských bohů a démonů - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... onu-139103
Souhrnně zpracovává téma polský autor Alexander Gieysztor, český název je Mytologie Slovanů - https://www.databazeknih.cz/knihy/mytol ... anu-432104 Vychází hodně z deduktivní metody, tedy obecné indoevropské principy aplikuje na slovanské prostředí.
Dále vyšla Encyklopedie slovanských bohů a mýtů - https://www.databazeknih.cz/knihy/encyk ... mytu-77861 . Je to určitě kvalitně sebrané, oproti Váňovi jsou tam informace z Bulharska, ale pořád je to jenom encyklopedie s hotovými informacemi, není tam podrobný výklad.

Z detailnějších výzkumů určitě kniha Michala Téry o Perunovi, hodně důkladně probrané téma, tu už jsem tu rozebíral jindy samostatně - https://www.databazeknih.cz/knihy/perun ... 60863#cmts

Dále práce Jiřího Dyndy - https://www.databazeknih.cz/autori/jiri-dynda-102711
Jeho kniha o slovanském pohanství ve středověkých latinských pramenech dává překlady i dánského kronikáře Saxa Gramatica nebo tzv. Knýtlingyságy, což jsou prameny do češtiny jako celek nepřeložené.
Nakladatelství Argo vydalo překlady všech čtyř kronik německých kronikářů, kteří něco napsali k Polabským Slovanům (Widukind z Corvey, Dětmar z Merseburku, Adam Brémský, Helmold z Božova), ale jednotlivé výseky z jiných pramenů vyšly až tady. Z české provenience je tam i Homiliář opatovický.
Rozhovor s Dyndou na youtubu - https://www.youtube.com/watch?v=NrBESn4 ... rPraslenov

Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů – spíš jsou to politické mýty typu, že pověst o příchodu Praotce Čecha je jakousi ústavou českého kmene. Je tam hodně srovnávací mytologie, hodně výkladů symbolů, ale centrem zájmu není vyloženě rozbor slovanské mytologie.

Pak vyšly nějaké dílčí studie, např. od Naďy Profantové „Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích“ ve sborníku „Co můj kostel má, nemůže kníže odníti“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/co-mu ... iti-203048

Pak ještě dílčí kapitoly v některých knihách. Jedna kapitola v Puhvelově Srovnávací mytologie je věnována slovanské mytologii - https://www.databazeknih.cz/knihy/srovn ... gie-139069
V souhrnném díle Zdeňka Měřínského České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. je kapitola „Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/ceske ... u-i-280372

Koukal jsem na theses.cz a tématu se věnuje pár závěrečných vysokoškolských prací, bohužel ne všechny jsou veřejnosti dostupné.

[Ingolf]

Zdeněk Váňa byl archeolog a kopal mj. na místech, která se vztahují k mýtickým počátkům českých dějin. Kopal na Vlastislavi, která byla podle Kosmy sídlem Lučanů, a skutečně se domníval, že hradiště patří do doby knížete Neklana, resp. doby před vládou prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje: "Konfrontace rozboru na sobě dvou nezávislých pramenů, tj. hmotných a písemných, vede tedy ke shodnému závěru: k časovému zařazení mezikmenových bojů v severozápadních Čechách a s nimi souvisejícího objektu hradu Vlastislavě do doby mezi polovinou 9. až počátku 10. století." ( Památky archeologické, LIX, 1968, č. 1, s. 185 - https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/vi ... 5056825209 ) To bylo shrnutí výzkumu mezi lety 1950 - 1960. Revizní výzkumy ovšem zjistily, že hradiště spadá do poloviny 10. stol. a zřejmě bylo součástí pásu hradišť kolem Ohře postavených Boleslavem I. proti očekávanému vpádu Oty I.
Váňa kopal i na Libušíně, r. 1973 o tom vydal knihu s podtitulem "Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu" - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... umu-186238 . Tady už neklade hradiště do mýtické doby, ale pozdější: "Archeologické datování hradiště až do počátků historického období kronikářovo tvrzení samozřejmě vyvrací." (s. 69)

Roku 1985 vydal v Památkách archeologických studii "K současnému stavu studia slovanského pohanství" - https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/vi ... f3fc9bb22f
Po Listopadu 1989 Váňa hned vydal zmíněnou knihu o slovanské mytologii a mimoto začal překládat i vyloženě duchovní literaturu. Váňa měl pro studium slovanské mytologie nadšení i erudici a je to v knize znát.


***

Váňa shrnul informace i vědecké disciplíny, které se dají použít a potencionálně i rozvíjet. To jsou historický rozbor písemných pramenů, archeologie, folklor a jazykověda.
Písemných pramenů je pomálu a jsou psané z nepřátelských pozic.. Váňa se vůbec brání psát o slovanské mytologii, protože mytologie znamená zkoumat počátky světa a činy a vztahy bohů, a o tom u slovanských bohů právě nevíme dostatečně moc.

Archeologové nalezli několik posvátných okrsků, v Česku s něakou míru jistoty na Staré Kouřimi nebo v Pohansku u Břeclavi (to Pohansko blíže rozeberu, jsou i pochybnosti), v německém Pomořansku hradiště Gross Raden a další. Ideální by bylo, kdyby se povedlo vůbec hlavní svatyni polabských Luticů v Retře, o které se ani neví, kde ležela.
Archeologie ale na rozdíl od písemných pramenů přichází s novými objevy a čas od času se povede nalézt nějaký artefakt. Ten je ale nutné nějak interpretovat, protože tady přichází ke slovu archeologický vtip "když něco najdeš a nevíš, co to je, tak je to kultovní předmět". A i takový zbručský idol považovaný za zpodobnění typického slovanského božstva s více obličeji považuje třeba Michal Téra za artefakt spjatý spíš s kočovným prostředím.

Folklor nebo etnografie pracuje s aktuálními zvyky, které sahají až do předkřesťanských dob. Tady je pak nutno odstranit křesťanský nátěr pro rekonstrukci původní podoby. Zvyky se ale netýkají tolik mytologie ve smyslu vyšších bohů, jako spíš bytostí nižšího řádu.
Bezpečně lze doložit minimálně jeden zvyk. V Arkově na Rujaně se Svantovítův kněz postavil za medový koláč a ptal se lidí, jestli ho vidí. Ti řekli, že vidí, a on odpověděl, aby ho za rok neviděli. Tím dával najevo, že úroda má být tak velká, že i koláč bude tak velký, že za ním kněz nebude vidět.
Tento zvyk uvádí Modzelewski v předmluvě ke Gieysztorovi, ale doložený je v Bulharsku v 20. stol. při slavnosti místního světce, kde pop klade chleby na oltář se stejnou otázkou na lidi i stejnou odpovědí. (s. 11)
A tento zvyk uvádí i Dušan Třeštík hned na začátku knihy Mýty kmene Čechů. To se r. 1974 dělal etnografický výzkum na slovenské Kysuci a tam se na Vánoce schovával gazda za chleba na stole. Otázka je stejná, jen odpověď je záporná, že ho tedy rodina nevidí, ale gazda klasicky popřeje, aby nebyl vidět ani za rok.

Jazykověda - široké pole, ve kterém se bohužel vyžívají i fantastové. Srovnávací jazykověda ale pomáhá vysvětlit význam jmen, třeba že bůh souvisí se slovem bohatství, Perun je bůh bouře, a když se bouří hodně, tak se také říká, že to venku pěkně pere. Baltský protějšek Peruna je Perkunas, s čímž souvisí latinské slovo perkuse (v hudbě bicí) a quercus, tedy dub, což je strom zasvěcený hromovládci. Jinde jazykověda zjišťuje, že Slované nemají jednotné slovo pro chrám, tudíž se dá předpokládat, že chrámy začali stavět až po rozpadu jazykové, potažmo etnické jednoty.

***

Bohové - nejvíc informací je o hromovládném Perunovi, vyšla o něm ta kniha od Michala Téry. Hromovládce mohl být u Indoevropanů na prvním místě panteonu, jako Zeus v Řecku. Ale i když stál níže tak o něm bývá nejvíce informací, protože byl nejvíce uctíván. Vládl silou, takže byl bohem bojovníků, a dával déšť, takže byl bohem úrody. Byl prostě bohem širokých vrstev. Pokud se u vykopaných slovanských svatyň povede identifikovat, komu byly zasvěceny, tak je to snad vždy Perun.

Svarog a Svarožic - Svarog je bůh ohně, Svarožic jeho syn (podle koncovky -ic) a to je bůh slunce. Svarožic má jinak vlastní jméno Dažbog.
Zeširoka - Slované si představovali, že za oblohou plane oheň. Hvězdy jsou jeho výrazem, popř. hvězdy může být díra v nebi, skrze kterou je ten oheň vidět. Bohem toho ohně je zřejmě Svarog. Váňa píše, že indicky nebe je svar. Jeden ruský pramen z 12. stol. ztotožňuje Svaroga s Hefaistem, řeckým božským kovářem (možná s tím souvisí i české svářet, pokud to neznamená spojit varem). Svarog jako vzdálený bůh mohl svět stvořit a pak ho nechat mladším bohům, třeba právě Svarožicovi. Nebo mohl ještě dát světu zákony nebo nějaké mantinely, Svarog podle toho pramene stanovil monogamii a narušitele házel do ohnivé pece.
Svarožic - bůh slunce. Sluneční kult dokládají arabské zprávy o slovanských kruhových svatyních, kde probíhá uctívání a jejichž tvar imituje sluneční kotouč.

Veles - široké pole působnosti, ale takové nejasné. Byl to bůh skotu a úrody. Podle pozdějších pramenů byl ztotožňován s ďáblem, což není nic neobvyklého ani u jiných bohů, ale tady je to zvýrazněné. Tak "táhni k Velesu" znamená "táhni k ďasu". Litevsky véles pak znamená duši v podsvětí nebo boha podsvětí. Je možné, že Veles jako bůh skotu měl rohy, a to svádělo ztotožnit ho s ďáblem.
Váňa zmiňuje možnost, že jméno Velese souvisí se slovem volst ve významu vlastnit. To by do sebe zapadalo, protože skot byl jednu dobu skutečně výrazem bohatství, tedy vlastnictví. Ta třeba latinské pecu znamená skot, a z toho vzniklo pecuniae, tedy peníze. Do němčiny přešlo slovo pecu jako fehu, protože němčina dává přídechy a z "p" je "pf, f," a z "k" je "kch, ch". Tak latinský páter je něm. Vater, porta je Pforte, casa je Haus atd. A runa f je pojmenována fehu a má značit právě bohatství.

***

Svarožic je jmenován jako bůh polabských Luticů, poprvé k r. 1008. Lutici byli kmenový svaz a pečovali o hlavní svatyni Polabských Slovanů v Retře. U toho stojí za to se zastavit.

Polabští Slované se dělily na tři hlavní svazy. Na jihu to byli Srbové, na severu u Labe Obodriti. Na severu Labe uhýbá k západu a Obodriti sídlili na východ i sever od Labe. Ve středu seděli Lutici, v karolinských pramenech známí jako Veleti/Vilci. Jeden pás ležel od středního Labe na východ ke střední Odře, tam kolem Sprévy a Havoly žili Sprévané a Stodorani (z nich pocházela Drahomíra). Odtud ještě pokračovali na sever k Baltu, kde vznikl tzv. Lutický svaz ze čtyř jejich kmenů. Hranicí mezi Obodrity a Lutici ležela východně od řeky Varny.
Obodriti brzy přijali křesťanství, Srbové byli pod stálým tlakem Sasů, takže i pod tlakem na christianizaci. Jediní Lutici se pohanství drželi pevně.

Lutický svaz zahrnoval na severu až u Baltu Chyžany a Črezpěňany, na jihu Ratary a Dolenčany. Hlavní svatyně Luticů zvaná Retra ležela v kraji Ratarů (a nebyla tedy dosud nalezena). Úpadek svazu nastal za povstání Črezpěňanů kolem r. 1050, proti kterým nakonec zbytek Luticů pozval i Obodrity a Dány. Črezpěňané byli poraženi, ale válka natolik rozvrátila lutický svaz, že se rozpadl. Náboženské centrum se pak přesunulo na Rujanu, tamní Svantovítova svatyně padla až r. 1168 po vpádu Dánů.

O Retře píší Dětmar z Merseburku (1. pol. 11. stol.) a Adam Brémský (2. pol. 12. stol.), ale ty zprávy dost kolidují.
Dětmar: "V kraji Ratarů stojí hrad Riedegost. Je trojhranný, se třemi branami a obklopuje ho hustý les. ... Uvnitř stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem, a pro odstrašení jsou oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic, zejména toho všichni pohané poslouchají a uctívají." (VI, 23)
Zaujalo mě, že sochy měly vyrytá jména, byli kněží gramotní?, bylo to psáno nějakou karolinskou unciálou?
Adam Brémský: "Ve středu mezi nimi sídlí nejmocnější ze všech Rataři a jejich město, nejpohanštější Retra, je sídlo modloslužebnictví. Zde je vystavěn velký chrám démonům, jejichž knížetem je Radegast. Jeho modla je ze zlata, lůžko vyložené purpurem. Tato obec má devět bran a odevšad ji obklopuje hluboké jezero." (II, 21)

Liší se počet bran, ale ten se mohl klidně během 150 let znásobit. Hlavní je ale posun jména Riedegost, u Dětmara to je jméno hradu/svatyně, a u Adama je Radegast jméno tamního boha; Adam a po něm Helmold z Božova nazývají místo jménem Retra. Váňa konstatuje, že Radegast jméno místní rozšířené ve více slovanských krajích. Takže Adam mohl prostě zaměnit jméno Svarožice za jméno místní.
Na hranicích Slezska a Moravy je hora Radhošť. Prý tam kdysi stála zlatá socha Radegasta, kterou shodili Cyril a Metoděj. Dnes tam mají sochy všichni tři a jejich sochy byly odhaleny současně r. 1931; socha Radegastova už je nyní kopie té původní. K Radegastovi se hlásí i obec Radhošť na Holicku, zmiňuje ji i Váňa, ale nevidím tam prokazatelné důkazy. Radegast je i značka piva a jeden ležák se jmenuje Ratar podle kmene Ratarů.

[Ingolf]

Koukám do kolektivní práce pod vedením Nory Berendové "Christianizace a utváření křesťanské monarchie", podtitul Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10. - 12. století. - https://www.databazeknih.cz/knihy/chris ... hie-155067
Jsou tam studie o několika vznikajících státech na přechodu od pohanství ke křesťanství. Studie jdou do hloubky i se nebojí oponovat zaběhlému, k tomu pak kolektiv autorů těch studií z několika zemí vynášel některé soudy.

K pramenům – pokud máme kroniku, kterou napsal nějaký klerik, tak tam často cíleně chybí zmínky o pohanství. Za všechny opatovický Neplach: „Zde začínají činy a děje českých knížat a králů, avšak protože někteří z nich byli pohané, není třeba se starat o to, kdy a jak vládli.“ To je pozdní pramen, ale takový Beda Ctihodný v Anglii 8. století to vidí podobně. (s. 59)
Oproti tomu stojí Polabští Slované, kteří setrvali v pohanství až do konce, resp. u nich neproběhla úplná christianizace. Nezanechali o sobě informace vlastní, protože neměli vrstvu gramotných kleriků, a kronikáře z ciziny občas jejich pohanství zaujalo a nechali o něm pár zpráv (i když tendenčních).
Takže tady nastupuje taková opačná úměra – čím více informací o politických dějinách, tím méně informací o pohanství; a čím více informací o pohanství, tím méně víme o jejich politických dějinách, což je přesně případ Polabských Slovanů a nejvíce Luticů.

Jinde autoři uvažují, jestli některé známé a zjevně pohanské věci nejsou spíš reakcí na postupující křesťanství.
Chrámy mohou být reakcí na kostely. To zmiňoval už Váňa s tím, že slovanská slova pro chrám nevycházejí z jednoho praslovanského základu, nýbrž z více zdrojů. Dále staří Germáni podle antických autorů slavili náboženské svátky pod otevřeným nebem, protože nechtěli zavírat bohy mezi čtyři stěny. Antické pohanské chrámy stály v civilizované a urbanizované oblasti, kdežto Slované a Germán žili v lesích. Takže ty chrámy skutečně mohly být až reakcí na kostely.
Amulety v podobě Thorova kladiva mohou být reakcí na nošení křížků. Našla se i jedna forma, kde se z jedné strany slévaly křížky a z jiné strany Thorova kladiva. Ekvivalentem Thorova kladiva byla u Slovanů Perunova sekerka, nálezy jsou hlavně z Rusi.

Runové kameny – bývají veliké, jsou na nich i výjevy z mytologie a dlouhé nápisy včetně uctívání bohů, hlavně Thora. Mimo těchto populárních kamenů existují ale i kameny s nápisy křesťanskými včetně evokací Krista. Takže zase ty evokace Thora mohou být až reakcí na křesťanskou praxi. Nepřímým důkazem je i to, že v Dánsku nejsou kameny ani jednoho typu, tedy křesťané svoje nestavěli a pohané neměli na co reagovat.
Obecně k písmu – plošné rozšíření gramotnosti přinesla církev. Spolu s tím přivedla latinu jako univerzální jazyk kultu i domluvy, ale i tam, kde se částečně prosadily národní jazyky (listiny, kroniky), i tam se používalo latinské písmo. Germáni používali už staletí to runové písmo, většinou ve formě nápisů na kamenech (otázka je, kolik materiálu typu kostí nebo dřeva mezitím zaniklo). Ale i tady měla latinská kultura ten vliv, že v takovém Norsku se runové písmo stalo předmětem denního užívání – změnilo se víc pro psaní na pergamen nebo papír, vyvinulo se, ale stále to byly runy.
A teď obloukem ke chrámu v Retře, kde měly být modly bohů a na nich nápisy s jejich jmény. Pokud byly pohanské chrámy nápodobou kostelů, tak i nápisy u bohů mohly imitovat nápisy v kostelech. Písmo Slované neměli, resp. není to plně prokázané, počítám tedy, že v Retře převzali to latinské. Druhou možností by bylo převzetí run, Lutici žili až u Baltu, mohli přebírat něco ze severogermánské kultury.

***
Jednotlivosti -
Svatyně Polabanů byly spíše regionální, max. ta Retra sloužila svazu čtyř lutických kmenů. Oproti tomu svatyně v Uppsale byla centrem kultu po celé tehdejší Švédsko (= bez jižního Švédska, to bylo po celé vikinské období dánské).

Slovo bůh je indoevropské a souvisí se slovem bohatství. Indickým bohem bohatství tak byl Bhaga, perský název města Bagdádu znamená Boží dar. Pohanští bohové tedy zajišťovali úrodu, plodnost a bohatství obecně. A k těmto pohanům přicházeli asketičtí mniši v otrhaných šatech a vyhládlí. U misií k pohanům to bylo samozřejmě kontraproduktivní, jak se přesvědčil sv. Bruno z Querfurtu: „Jak ti máme věřit, že jsi poslem nejvyššího Boha, který je tak slavný a plný všeho bohatství, když jsi sám opovrženíhodný a tak chudý, že si nemůžeš dopřát ani boty?“ (s. 77)
Protože kdo není bohy obdarován, tak je ne-bohý, u-bohý, ne-božák ve smyslu chudák.

Rujanský Svantovít měl u sebe roh hojnosti. Kněz se do něj díval při obřadech díků za úrodu a čím byl plnější, tím lepší to slibovalo příští úrodu. Nápojem v rohu měla být voda s medem. Rámcově se na tom shodují dánský kronikář Saxo Grammticus a anglický kronikář Vilém z Malmesbury. Vilém: „Vendové uctívají Fortunu, jejíž modlu umístili na význačné místo; roh v její pravé ruce naplní nápojem z vody a medu … v poslední listopadový den sedí v kruhu kolem modly a spslečně pijí.“
Jenže Vilém sám odkazuje na sv. Jeronýmy, podle kterého takové rohy užívali Egypťané a východní národy. Jeroným zase odkazuje ke starozákonnímu Izajášovi, který hrozí pohanům slovy: „“Vám, kteří opouštíte Hospodina, kdo zapomínáte na jeho svatou horu, kdo strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno.“ A Jeroným dodává: „Starým zvykem modloslužebníků je, že poslední den v roce vystrojí stůl plný pokrmů různých druhů a nádobu na nápoj smíšený s medem na znamení plodnosti v minulém nebo budoucím roce.“ (s. 60-61)
Tady se nabízí různé kombinace. Vilém mohl slyšet o rohu hojnosti a aplikovat na modlu znalosti biblického Izajáše a antického Jeronýma. Nebo nebo se ty pohanské obřady tak navzájem podobají, že Bible i Vilém zachycují jejich aktuální a skutečnou podobu. Nebo je realita někde mezi tím.