Slovanské náboženství

[Ingolf]

Studium slovanského náboženství má zásadní problém spočívající v nedostatku pramenů. Je jich málo a jednak je psali výhradně jejich protivníci z pozic křesťanství. Mytologie Germánů a Keltů se zachovala jednak v antických pracích, kdy Římani byli schopni referovat neutrálně a ještě s vysvětlujícími komentáři, že Wodan je římský Merkur.
Kelti a Germáni k tomu zachovali prameny vlastní. Totiž Irové a Islanďané byli na svých ostrovech tak stranou, že k nim nedolehly plnou silou křesťanské represe, a také přijali křesťanství sami, což jim umožnilo ponechat si k náboženství předků alespoň neutrální vztah (tedy přijal to i lid, jinde přijala křest elita a lidu vnucovala ona). Slované nic takového neměli.

Slovanskou mytologii shrnuje v češtině podle mě nejlépe Zdeněk Váňa v knize Svět slovanských bohů a démonů - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... onu-139103
Souhrnně zpracovává téma polský autor Alexander Gieysztor, český název je Mytologie Slovanů - https://www.databazeknih.cz/knihy/mytol ... anu-432104 Vychází hodně z deduktivní metody, tedy obecné indoevropské principy aplikuje na slovanské prostředí.
Dále vyšla Encyklopedie slovanských bohů a mýtů - https://www.databazeknih.cz/knihy/encyk ... mytu-77861 . Je to určitě kvalitně sebrané, oproti Váňovi jsou tam informace z Bulharska, ale pořád je to jenom encyklopedie s hotovými informacemi, není tam podrobný výklad.

Z detailnějších výzkumů určitě kniha Michala Téry o Perunovi, hodně důkladně probrané téma, tu už jsem tu rozebíral jindy samostatně - https://www.databazeknih.cz/knihy/perun ... 60863#cmts

Dále práce Jiřího Dyndy - https://www.databazeknih.cz/autori/jiri-dynda-102711
Jeho kniha o slovanském pohanství ve středověkých latinských pramenech dává překlady i dánského kronikáře Saxa Gramatica nebo tzv. Knýtlingyságy, což jsou prameny do češtiny jako celek nepřeložené.
Nakladatelství Argo vydalo překlady všech čtyř kronik německých kronikářů, kteří něco napsali k Polabským Slovanům (Widukind z Corvey, Dětmar z Merseburku, Adam Brémský, Helmold z Božova), ale jednotlivé výseky z jiných pramenů vyšly až tady. Z české provenience je tam i Homiliář opatovický.
Rozhovor s Dyndou na youtubu - https://www.youtube.com/watch?v=NrBESn4 ... rPraslenov

Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů – spíš jsou to politické mýty typu, že pověst o příchodu Praotce Čecha je jakousi ústavou českého kmene. Je tam hodně srovnávací mytologie, hodně výkladů symbolů, ale centrem zájmu není vyloženě rozbor slovanské mytologie.

Pak vyšly nějaké dílčí studie, např. od Naďy Profantové „Nové poznatky o archeologicky zjistitelných projevech pohanství v českých zemích“ ve sborníku „Co můj kostel má, nemůže kníže odníti“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/co-mu ... iti-203048

Pak ještě dílčí kapitoly v některých knihách. Jedna kapitola v Puhvelově Srovnávací mytologie je věnována slovanské mytologii - https://www.databazeknih.cz/knihy/srovn ... gie-139069
V souhrnném díle Zdeňka Měřínského České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. je kapitola „Duchovní představy, věrské zvyky a předkřesťanský kult“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/ceske ... u-i-280372

Koukal jsem na theses.cz a tématu se věnuje pár závěrečných vysokoškolských prací, bohužel ne všechny jsou veřejnosti dostupné.

[Ingolf]

Zdeněk Váňa byl archeolog a kopal mj. na místech, která se vztahují k mýtickým počátkům českých dějin. Kopal na Vlastislavi, která byla podle Kosmy sídlem Lučanů, a skutečně se domníval, že hradiště patří do doby knížete Neklana, resp. doby před vládou prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje: "Konfrontace rozboru na sobě dvou nezávislých pramenů, tj. hmotných a písemných, vede tedy ke shodnému závěru: k časovému zařazení mezikmenových bojů v severozápadních Čechách a s nimi souvisejícího objektu hradu Vlastislavě do doby mezi polovinou 9. až počátku 10. století." ( Památky archeologické, LIX, 1968, č. 1, s. 185 - https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/vi ... 5056825209 ) To bylo shrnutí výzkumu mezi lety 1950 - 1960. Revizní výzkumy ovšem zjistily, že hradiště spadá do poloviny 10. stol. a zřejmě bylo součástí pásu hradišť kolem Ohře postavených Boleslavem I. proti očekávanému vpádu Oty I.
Váňa kopal i na Libušíně, r. 1973 o tom vydal knihu s podtitulem "Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu" - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... umu-186238 . Tady už neklade hradiště do mýtické doby, ale pozdější: "Archeologické datování hradiště až do počátků historického období kronikářovo tvrzení samozřejmě vyvrací." (s. 69)

Roku 1985 vydal v Památkách archeologických studii "K současnému stavu studia slovanského pohanství" - https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/vi ... f3fc9bb22f
Po Listopadu 1989 Váňa hned vydal zmíněnou knihu o slovanské mytologii a mimoto začal překládat i vyloženě duchovní literaturu. Váňa měl pro studium slovanské mytologie nadšení i erudici a je to v knize znát.


***

Váňa shrnul informace i vědecké disciplíny, které se dají použít a potencionálně i rozvíjet. To jsou historický rozbor písemných pramenů, archeologie, folklor a jazykověda.
Písemných pramenů je pomálu a jsou psané z nepřátelských pozic.. Váňa se vůbec brání psát o slovanské mytologii, protože mytologie znamená zkoumat počátky světa a činy a vztahy bohů, a o tom u slovanských bohů právě nevíme dostatečně moc.

Archeologové nalezli několik posvátných okrsků, v Česku s něakou míru jistoty na Staré Kouřimi nebo v Pohansku u Břeclavi (to Pohansko blíže rozeberu, jsou i pochybnosti), v německém Pomořansku hradiště Gross Raden a další. Ideální by bylo, kdyby se povedlo vůbec hlavní svatyni polabských Luticů v Retře, o které se ani neví, kde ležela.
Archeologie ale na rozdíl od písemných pramenů přichází s novými objevy a čas od času se povede nalézt nějaký artefakt. Ten je ale nutné nějak interpretovat, protože tady přichází ke slovu archeologický vtip "když něco najdeš a nevíš, co to je, tak je to kultovní předmět". A i takový zbručský idol považovaný za zpodobnění typického slovanského božstva s více obličeji považuje třeba Michal Téra za artefakt spjatý spíš s kočovným prostředím.

Folklor nebo etnografie pracuje s aktuálními zvyky, které sahají až do předkřesťanských dob. Tady je pak nutno odstranit křesťanský nátěr pro rekonstrukci původní podoby. Zvyky se ale netýkají tolik mytologie ve smyslu vyšších bohů, jako spíš bytostí nižšího řádu.
Bezpečně lze doložit minimálně jeden zvyk. V Arkově na Rujaně se Svantovítův kněz postavil za medový koláč a ptal se lidí, jestli ho vidí. Ti řekli, že vidí, a on odpověděl, aby ho za rok neviděli. Tím dával najevo, že úroda má být tak velká, že i koláč bude tak velký, že za ním kněz nebude vidět.
Tento zvyk uvádí Modzelewski v předmluvě ke Gieysztorovi, ale doložený je v Bulharsku v 20. stol. při slavnosti místního světce, kde pop klade chleby na oltář se stejnou otázkou na lidi i stejnou odpovědí. (s. 11)
A tento zvyk uvádí i Dušan Třeštík hned na začátku knihy Mýty kmene Čechů. To se r. 1974 dělal etnografický výzkum na slovenské Kysuci a tam se na Vánoce schovával gazda za chleba na stole. Otázka je stejná, jen odpověď je záporná, že ho tedy rodina nevidí, ale gazda klasicky popřeje, aby nebyl vidět ani za rok.

Jazykověda - široké pole, ve kterém se bohužel vyžívají i fantastové. Srovnávací jazykověda ale pomáhá vysvětlit význam jmen, třeba že bůh souvisí se slovem bohatství, Perun je bůh bouře, a když se bouří hodně, tak se také říká, že to venku pěkně pere. Baltský protějšek Peruna je Perkunas, s čímž souvisí latinské slovo perkuse (v hudbě bicí) a quercus, tedy dub, což je strom zasvěcený hromovládci. Jinde jazykověda zjišťuje, že Slované nemají jednotné slovo pro chrám, tudíž se dá předpokládat, že chrámy začali stavět až po rozpadu jazykové, potažmo etnické jednoty.

***

Bohové - nejvíc informací je o hromovládném Perunovi, vyšla o něm ta kniha od Michala Téry. Hromovládce mohl být u Indoevropanů na prvním místě panteonu, jako Zeus v Řecku. Ale i když stál níže tak o něm bývá nejvíce informací, protože byl nejvíce uctíván. Vládl silou, takže byl bohem bojovníků, a dával déšť, takže byl bohem úrody. Byl prostě bohem širokých vrstev. Pokud se u vykopaných slovanských svatyň povede identifikovat, komu byly zasvěceny, tak je to snad vždy Perun.

Svarog a Svarožic - Svarog je bůh ohně, Svarožic jeho syn (podle koncovky -ic) a to je bůh slunce. Svarožic má jinak vlastní jméno Dažbog.
Zeširoka - Slované si představovali, že za oblohou plane oheň. Hvězdy jsou jeho výrazem, popř. hvězdy může být díra v nebi, skrze kterou je ten oheň vidět. Bohem toho ohně je zřejmě Svarog. Váňa píše, že indicky nebe je svar. Jeden ruský pramen z 12. stol. ztotožňuje Svaroga s Hefaistem, řeckým božským kovářem (možná s tím souvisí i české svářet, pokud to neznamená spojit varem). Svarog jako vzdálený bůh mohl svět stvořit a pak ho nechat mladším bohům, třeba právě Svarožicovi. Nebo mohl ještě dát světu zákony nebo nějaké mantinely, Svarog podle toho pramene stanovil monogamii a narušitele házel do ohnivé pece.
Svarožic - bůh slunce. Sluneční kult dokládají arabské zprávy o slovanských kruhových svatyních, kde probíhá uctívání a jejichž tvar imituje sluneční kotouč.

Veles - široké pole působnosti, ale takové nejasné. Byl to bůh skotu a úrody. Podle pozdějších pramenů byl ztotožňován s ďáblem, což není nic neobvyklého ani u jiných bohů, ale tady je to zvýrazněné. Tak "táhni k Velesu" znamená "táhni k ďasu". Litevsky véles pak znamená duši v podsvětí nebo boha podsvětí. Je možné, že Veles jako bůh skotu měl rohy, a to svádělo ztotožnit ho s ďáblem.
Váňa zmiňuje možnost, že jméno Velese souvisí se slovem volst ve významu vlastnit. To by do sebe zapadalo, protože skot byl jednu dobu skutečně výrazem bohatství, tedy vlastnictví. Ta třeba latinské pecu znamená skot, a z toho vzniklo pecuniae, tedy peníze. Do němčiny přešlo slovo pecu jako fehu, protože němčina dává přídechy a z "p" je "pf, f," a z "k" je "kch, ch". Tak latinský páter je něm. Vater, porta je Pforte, casa je Haus atd. A runa f je pojmenována fehu a má značit právě bohatství.

***

Svarožic je jmenován jako bůh polabských Luticů, poprvé k r. 1008. Lutici byli kmenový svaz a pečovali o hlavní svatyni Polabských Slovanů v Retře. U toho stojí za to se zastavit.

Polabští Slované se dělily na tři hlavní svazy. Na jihu to byli Srbové, na severu u Labe Obodriti. Na severu Labe uhýbá k západu a Obodriti sídlili na východ i sever od Labe. Ve středu seděli Lutici, v karolinských pramenech známí jako Veleti/Vilci. Jeden pás ležel od středního Labe na východ ke střední Odře, tam kolem Sprévy a Havoly žili Sprévané a Stodorani (z nich pocházela Drahomíra). Odtud ještě pokračovali na sever k Baltu, kde vznikl tzv. Lutický svaz ze čtyř jejich kmenů. Hranicí mezi Obodrity a Lutici ležela východně od řeky Varny.
Obodriti brzy přijali křesťanství, Srbové byli pod stálým tlakem Sasů, takže i pod tlakem na christianizaci. Jediní Lutici se pohanství drželi pevně.

Lutický svaz zahrnoval na severu až u Baltu Chyžany a Črezpěňany, na jihu Ratary a Dolenčany. Hlavní svatyně Luticů zvaná Retra ležela v kraji Ratarů (a nebyla tedy dosud nalezena). Úpadek svazu nastal za povstání Črezpěňanů kolem r. 1050, proti kterým nakonec zbytek Luticů pozval i Obodrity a Dány. Črezpěňané byli poraženi, ale válka natolik rozvrátila lutický svaz, že se rozpadl. Náboženské centrum se pak přesunulo na Rujanu, tamní Svantovítova svatyně padla až r. 1168 po vpádu Dánů.

O Retře píší Dětmar z Merseburku (1. pol. 11. stol.) a Adam Brémský (2. pol. 12. stol.), ale ty zprávy dost kolidují.
Dětmar: "V kraji Ratarů stojí hrad Riedegost. Je trojhranný, se třemi branami a obklopuje ho hustý les. ... Uvnitř stojí božstva vytvořená lidskou rukou, každé s vyrytým jménem, a pro odstrašení jsou oděna helmami nebo pancíři. Nejvyšší nese jméno Svarožic, zejména toho všichni pohané poslouchají a uctívají." (VI, 23)
Zaujalo mě, že sochy měly vyrytá jména, byli kněží gramotní?, bylo to psáno nějakou karolinskou unciálou?
Adam Brémský: "Ve středu mezi nimi sídlí nejmocnější ze všech Rataři a jejich město, nejpohanštější Retra, je sídlo modloslužebnictví. Zde je vystavěn velký chrám démonům, jejichž knížetem je Radegast. Jeho modla je ze zlata, lůžko vyložené purpurem. Tato obec má devět bran a odevšad ji obklopuje hluboké jezero." (II, 21)

Liší se počet bran, ale ten se mohl klidně během 150 let znásobit. Hlavní je ale posun jména Riedegost, u Dětmara to je jméno hradu/svatyně, a u Adama je Radegast jméno tamního boha; Adam a po něm Helmold z Božova nazývají místo jménem Retra. Váňa konstatuje, že Radegast jméno místní rozšířené ve více slovanských krajích. Takže Adam mohl prostě zaměnit jméno Svarožice za jméno místní.
Na hranicích Slezska a Moravy je hora Radhošť. Prý tam kdysi stála zlatá socha Radegasta, kterou shodili Cyril a Metoděj. Dnes tam mají sochy všichni tři a jejich sochy byly odhaleny současně r. 1931; socha Radegastova už je nyní kopie té původní. K Radegastovi se hlásí i obec Radhošť na Holicku, zmiňuje ji i Váňa, ale nevidím tam prokazatelné důkazy. Radegast je i značka piva a jeden ležák se jmenuje Ratar podle kmene Ratarů.

[Ingolf]

Koukám do kolektivní práce pod vedením Nory Berendové "Christianizace a utváření křesťanské monarchie", podtitul Skandinávie, střední Evropa a Rus v období 10. - 12. století. - https://www.databazeknih.cz/knihy/chris ... hie-155067
Jsou tam studie o několika vznikajících státech na přechodu od pohanství ke křesťanství. Studie jdou do hloubky i se nebojí oponovat zaběhlému, k tomu pak kolektiv autorů těch studií z několika zemí vynášel některé soudy.

K pramenům – pokud máme kroniku, kterou napsal nějaký klerik, tak tam často cíleně chybí zmínky o pohanství. Za všechny opatovický Neplach: „Zde začínají činy a děje českých knížat a králů, avšak protože někteří z nich byli pohané, není třeba se starat o to, kdy a jak vládli.“ To je pozdní pramen, ale takový Beda Ctihodný v Anglii 8. století to vidí podobně. (s. 59)
Oproti tomu stojí Polabští Slované, kteří setrvali v pohanství až do konce, resp. u nich neproběhla úplná christianizace. Nezanechali o sobě informace vlastní, protože neměli vrstvu gramotných kleriků, a kronikáře z ciziny občas jejich pohanství zaujalo a nechali o něm pár zpráv (i když tendenčních).
Takže tady nastupuje taková opačná úměra – čím více informací o politických dějinách, tím méně informací o pohanství; a čím více informací o pohanství, tím méně víme o jejich politických dějinách, což je přesně případ Polabských Slovanů a nejvíce Luticů.

Jinde autoři uvažují, jestli některé známé a zjevně pohanské věci nejsou spíš reakcí na postupující křesťanství.
Chrámy mohou být reakcí na kostely. To zmiňoval už Váňa s tím, že slovanská slova pro chrám nevycházejí z jednoho praslovanského základu, nýbrž z více zdrojů. Dále staří Germáni podle antických autorů slavili náboženské svátky pod otevřeným nebem, protože nechtěli zavírat bohy mezi čtyři stěny. Antické pohanské chrámy stály v civilizované a urbanizované oblasti, kdežto Slované a Germán žili v lesích. Takže ty chrámy skutečně mohly být až reakcí na kostely.
Amulety v podobě Thorova kladiva mohou být reakcí na nošení křížků. Našla se i jedna forma, kde se z jedné strany slévaly křížky a z jiné strany Thorova kladiva. Ekvivalentem Thorova kladiva byla u Slovanů Perunova sekerka, nálezy jsou hlavně z Rusi.

Runové kameny – bývají veliké, jsou na nich i výjevy z mytologie a dlouhé nápisy včetně uctívání bohů, hlavně Thora. Mimo těchto populárních kamenů existují ale i kameny s nápisy křesťanskými včetně evokací Krista. Takže zase ty evokace Thora mohou být až reakcí na křesťanskou praxi. Nepřímým důkazem je i to, že v Dánsku nejsou kameny ani jednoho typu, tedy křesťané svoje nestavěli a pohané neměli na co reagovat.
Obecně k písmu – plošné rozšíření gramotnosti přinesla církev. Spolu s tím přivedla latinu jako univerzální jazyk kultu i domluvy, ale i tam, kde se částečně prosadily národní jazyky (listiny, kroniky), i tam se používalo latinské písmo. Germáni používali už staletí to runové písmo, většinou ve formě nápisů na kamenech (otázka je, kolik materiálu typu kostí nebo dřeva mezitím zaniklo). Ale i tady měla latinská kultura ten vliv, že v takovém Norsku se runové písmo stalo předmětem denního užívání – změnilo se víc pro psaní na pergamen nebo papír, vyvinulo se, ale stále to byly runy.
A teď obloukem ke chrámu v Retře, kde měly být modly bohů a na nich nápisy s jejich jmény. Pokud byly pohanské chrámy nápodobou kostelů, tak i nápisy u bohů mohly imitovat nápisy v kostelech. Písmo Slované neměli, resp. není to plně prokázané, počítám tedy, že v Retře převzali to latinské. Druhou možností by bylo převzetí run, Lutici žili až u Baltu, mohli přebírat něco ze severogermánské kultury.

***
Jednotlivosti -
Svatyně Polabanů byly spíše regionální, max. ta Retra sloužila svazu čtyř lutických kmenů. Oproti tomu svatyně v Uppsale byla centrem kultu po celé tehdejší Švédsko (= bez jižního Švédska, to bylo po celé vikinské období dánské).

Slovo bůh je indoevropské a souvisí se slovem bohatství. Indickým bohem bohatství tak byl Bhaga, perský název města Bagdádu znamená Boží dar. Pohanští bohové tedy zajišťovali úrodu, plodnost a bohatství obecně. A k těmto pohanům přicházeli asketičtí mniši v otrhaných šatech a vyhládlí. U misií k pohanům to bylo samozřejmě kontraproduktivní, jak se přesvědčil sv. Bruno z Querfurtu: „Jak ti máme věřit, že jsi poslem nejvyššího Boha, který je tak slavný a plný všeho bohatství, když jsi sám opovrženíhodný a tak chudý, že si nemůžeš dopřát ani boty?“ (s. 77)
Protože kdo není bohy obdarován, tak je ne-bohý, u-bohý, ne-božák ve smyslu chudák.

Rujanský Svantovít měl u sebe roh hojnosti. Kněz se do něj díval při obřadech díků za úrodu a čím byl plnější, tím lepší to slibovalo příští úrodu. Nápojem v rohu měla být voda s medem. Rámcově se na tom shodují dánský kronikář Saxo Grammticus a anglický kronikář Vilém z Malmesbury. Vilém: „Vendové uctívají Fortunu, jejíž modlu umístili na význačné místo; roh v její pravé ruce naplní nápojem z vody a medu … v poslední listopadový den sedí v kruhu kolem modly a spslečně pijí.“
Jenže Vilém sám odkazuje na sv. Jeronýmy, podle kterého takové rohy užívali Egypťané a východní národy. Jeroným zase odkazuje ke starozákonnímu Izajášovi, který hrozí pohanům slovy: „“Vám, kteří opouštíte Hospodina, kdo zapomínáte na jeho svatou horu, kdo strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno.“ A Jeroným dodává: „Starým zvykem modloslužebníků je, že poslední den v roce vystrojí stůl plný pokrmů různých druhů a nádobu na nápoj smíšený s medem na znamení plodnosti v minulém nebo budoucím roce.“ (s. 60-61)
Tady se nabízí různé kombinace. Vilém mohl slyšet o rohu hojnosti a aplikovat na modlu znalosti biblického Izajáše a antického Jeronýma. Nebo nebo se ty pohanské obřady tak navzájem podobají, že Bible i Vilém zachycují jejich aktuální a skutečnou podobu. Nebo je realita někde mezi tím.

[Ježek]

V Polsku v jezeře Ostrówa Lednického se našla 12x9 cm dřevěná hlava snad pohanského bůžka: https://tvpworld.com/87845267/archaeolo ... dnica-lake

[Ingolf]

Hradiska.sk k tomu: "Pri vykonávaní archeologického výskumu pod vodou pri brehu poľského jazera Lednica urobili archeológovia nečakaný objav. Keď z vody vytiahli dubový trám dlhý približne 1,2 metra, uvedomili si, že nejde len o obyčajné poleno. „Keď sme ho dôkladne očistili, ukázalo sa, že sa na nás pozerá tvár,“ povedal jeden z členov výskumného tímu. Odborníci zistili, že strom, z ktorého bol tento stĺp vyrobený, bol vyrúbaný okolo roku 967 nášho letopočtu. Domnievajú sa preto, že pôvodne patril k stredovekej pevnosti, ktorá stála na ostrove v jazere. Vyrezaná tvár by smerovala navonok z obranných hradieb – pravdepodobne ako forma symbolickej alebo duchovnej ochrany. Viac o tom, čo archeológovia označujú za „jeden z najcennejších artefaktov“ objavených v tejto oblasti za posledné desaťročia, sa dozviete tu: https://inter.st/5m8e

[Simplex]

Kus Dyndy zdarma
https://www.echo24.cz/a/HCt3s/podcast-h ... tva-lakava

[palo satko]

Slovanske naboženstvo prenika do sveta: https://www.lidovky.cz/orientace/bohove ... ntace_lvot

[Ježek]

Bakalářka k christianizaci, u nás a v Dánsku: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/201593

[Ingolf]

Pročetl jsem to a nic moc nového tam nevidím. Jsou to zprvu paralelní dějiny Čech a Dánska a až v poslední kapitole se hledají nějaké možné průniky.
Z těch čtyř pramenů srovnává autorka Kosmu se Saxonem Grammaticem. Saxonovy Dějiny Dánů jsou určitě svérázné dílo, které bohužel nebylo přeloženo do češtiny a zmínky ze Saxona se musejí hledat porůznu. Helena Kadečková přeložila ze Saxona „Příběh Amleta, prince jutského“ - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... icus-51838 Ten Amleth není nikdo než původní Hamlet, než se do něj pustil Shakespeare a dodal další reálie (např. Elsinor je pobřežní pevnost Helsingör).
Jiří Dynda v překladech latinských pramenů má ze Saxona kapitolu o dobytí Rujány včetně Svantovítovy svatyně. Této akce se účastnil mj. Absolon, biskup z dánského Roskilde. Absolon byl r. 1177 povýšen na arcibiskupa v Lundu a stal se rádcem nového dánského krále Knuta VI. (1182-1202). Knutovi Absolon poradil, ať neskládá přísahu věrnosti Barbarossovi, a místo toho ať zakládá na samostatném Dánsku. V kulturní oblasti měla být dánská svébytnost podložena kronikou o původu a činech Dánů, jejímž sepsáním Absolon pověřil právě Saxona. Kronika má 16 kapitol a prvních 9 knih je mýtických. Počátky dánských králů vidí Saxo u pohanských bohů, což jsou ve skutečnosti výjimeční lidé, kteří byli pohany zbožštěni. Saxo tak mj. zachoval vynikající materiál pro srovnávací mytologii, protože některé motivy jsou rozšířené po indoevropské oblasti, jak píše Jaan Puhvel ve Srovnávací mytologii.
Autorka srovnává, že Saxonovo pojetí se shoduje s Kosmou v tom, že oba psali kroniky svého etnika po římském způsobu, tedy jaké mělo etnikum původ a proč kam přišlo. Současně i přes pohanskou necivilizovanost si tehdejší lidé zasluhují sympatie. Téma práce je o christianizaci, ne o pohanství, takže autorka ignorovala ty mýtické části, které by stálo za to srovnat s mýtickými dějinami u Kosmy nebo s dalšími prameny.
Toho Saxona bych rád viděl přeloženého v té edici kronik apod. od Arga, i Dynda to označuje za jedno z nejskvostnějších středověkých narativních děl.

[Ježek]

Pročetl jsem to a nic moc nového tam nevidím. Jsou to zprvu paralelní dějiny Čech a Dánska a až v poslední kapitole se hledají nějaké možné průniky.

Tak je to zatím bakalářka, takže bych neměl úplně ambice na něco extra nového. To je spíš o zvládnutí literatury a pramenů.

Toho Saxona bych rád viděl přeloženého v té edici kronik apod. od Arga, i Dynda to označuje za jedno z nejskvostnějších středověkých narativních děl.

To se asi nestane, max. výtah. I latinská edice má 1600 stran.
https://archive.org/details/saxonisgram ... g/mode/2up

[Ingolf]

U těch bakalářek pak vedoucí práce a oponent napíší, že to je "řemeslně dobře zvládnuté", což je trochu eufemismus pro to, že tam není nic tak úplně nového.

Toho Saxona by stačila nějaká polovina, protože ta mytologická se asi bude diametrálně odlišovat od té historické. Výsek se dá udělat, Argo vydalo z Fredegara jenom 4. knihu jeho kroniky a Pokračování, protože to se týká tažení proti Sámově říši,

[Heiss]

V Polsku vyšel loni velmi zajímavý sborník Powtórka z historii rozrywki. Słowianie i fantastyka, který vznikl v rámci spolupráce akademiků a fantasy nerdů. Jeho součástí je i studie O źródłach naszej wiedzy (i niewiedzy) o przedchrześcijańskich religiach Słowian, který popisuje jak pracuje historik, který se snaží proniknout do tématu historie slovanského pohanství. Je to podle mě velmi dobrý úvod do této problematiky; vysvětluje tam víceméně všechno od původní heuristiky až po možnosti kritiky pramenů, jen je škoda, že je to polsky.

Popis toho, jak vypadá výzkum slovanského pohanství (nebo jak to má raději Jiří Dynda: slovanských pohanství) je totiž univerzálně uplatnitelný na jakýkoli jiný historický výzkum a je dobře, že existují pokusy o popularizaci metodologie, protože představy široké veřejnosti o naší práci jsou často... dost zkreslené. Zajímavá je také spolupráce mezi akademickou sférou a nadšenci do fantastiky – podle mě je to velmi nadějný projekt pro kohokoli, kdo s něčím podobným začne.

[Ježek]

Kolega Masér vydal článek o spálené obětině v základech kostela v Telči, zřejmě 13. století.
https://archeologia-technica.cz/rocniky ... acku-2025/
Velkou hodnotu tam má experiment, snaha o přesné zopakování obětiny, která dost pěkně vychází velmi podobně jako archeologický artefakt.

Tady je myslím otázka, zda jde o přežitek pohanství nebo nekřesťanskou lidovou religiozitu (to si myslí Ivoš Štefan podle Gureviče, kterého já jsem nečetl). Tím se dostáváme k otázce, co přesně je pohanství.

Úplně v tom článku nevím, jestli bych srovnával plakety evangelistů s jinými obětinami v základech staveb.

[Ingolf]

Plakety jako stavební obětina, s tím jsem se ještě nesetkal. Známé plakety z velkomoravské Bojné byly pravděpodobně součástí přenosného oltáře, v Telči by byly součástí přímo kostela... Jestli ty plakety nahrazují původní pohanskou stavební oběť, tak je to dost originální případ synkreze.
Ten Gurevič bude zřejmě tenhle - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... svet-56244 , tam rozebírá lidovou zbožnost. Nečetl jsem to ještě a podle názvu kapitol se to najít nedá. Gurevič předtím rozebíral zbožnost vyšších vrstev, ke kterým je také více pramenů, a došel až k tomu lidu. Gureviče bych chtěl taky někdy zpracovat jako vlastní téma, zaslouží si to.

Obětiny v domech – mohou souviset se strážcem domova, lidově domácím skřítkem, rusky to je domovoj, německy kobold. Teď použiji teze, které má Marko Pogačnika, což je člověk, který tyto bytosti jasnovidně vnímá (a taky je to umělec, navrhl slovinskou vlajku). Je to mimo historickou vědu, takže to můžete ignorovat, ale vnitřní logiku to má a pramenům to taky neodporuje, naopak je doplňuje.
Pogačnik dělí bytosti podle elementů, kde elementu země patří skřítkové, vodě víly, vzduchu nymfy a ohni salamandři. Skřítkové žijí pod zemí, spravují vzácné kovy a drahokamy – co je nejvzácnější, dalo jim nejvíce práce a má tedy nejvyšší moc (i léčivou), popř. cenu (i finanční). Skřítkové a lidé se dostali do kontaktu v pravěku, když lidé obývali kamenné jeskyně. Když se pak lidé stěhovali do vlastních domů, skřítkové šli s nimi, a tak vznikl druh domácích skřítků.
Skřítek podle Váni má sídlo u krbu a pokud Masér zazdil za krb minci „jen tak pro štěstí“, tak kovová mince je právě věc, kterou skřítek ocení, je to jeho element (stejně jako kámen, ze kterého je krb postaven).
Obětiny dávané za krb nebo prostě položené v domě sloužívaly skřítkovi. Mohou to být i jídlo, mléko nebo pivo, které se dávalo na zápraží, těch možností je nepřeberně.

Hromové klíny – široké téma, které zpracoval Karel Sklenář v menší knize - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... liku-17046
Sklenář je svým přístupem úplný opak Pogačnika, jeho přístup je plně vědecký a materialistický. Sklenář je archeolog, který se v popularizačních knihách věnuje i dějinám svého oboru, a tak některé knihy věnoval vyvracení archeologických omylů, viz i název knihy Slepé uličky archeologie. Ten přístup je dobrý třeba u knihy u megalitech - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... enge-17045 , kde docela jednoduše vysvětlí, že Stonehenge nestavěli mimozemštani, jak můžeme dodnes vídat na „dokumentech“ na Prima Zoom, ale že na to stačili lidi. Lidi postavili svislé kameny jako kůly, okolo nich až po vrchol navezli zem a po té navezené zemi dopravili kameny, které položili nahoru na svislé kameny. Zemi odházeli a moderní lidé si lámou hlavu, jak mohli takové těžké kameny kdysi zvedat bez jeřábu.
Sklenář odmítá pověry a omyly a spoléhá na vědu, a asi i kvůli tomu nemá pozitivní vztah k lidové zbožnosti nebo obecně mytologii, což je ale škoda. Ty hromové klíny totiž dost dobře zapadají do mytologických motivů, konkrétně jako výbava indoevropského boha hromovládce. Hromovládce má zbraň, kterou ničí obry a nestvůry. Indický Indra má hromoklín, slovanský Perun sekeru, germánský Thor má kladivo, chetitský Bůh bouře (to je jeho vlastní jméno) měl kladivo. Indrův hromoklín má tvar svastiky a pokud se Perunova sekera nebo Thorovo kladivo hodí do vzduchu, nabývá také tvaru svastiky; v Německu nosí Thorovo kladivo s oblibou neonacisté a lidé se na něj dívají s podezřením, v Česku naštěstí ne. Východní a jižní Slované nazývají hromoklín nejčastěji jako střelu.
Hromovládce háže zbraň po démonech nebo kamenných obrech, jako Thor. Projevem toho boje je bouře. Bouře vypadá jako výraz přírodního hněvu a ten hněv je personifikován bohem, který hněv používá v boji. Pokud bůh zasáhne zbraní kamenného obra, křísne to a vzniká nejprve blesk a následně zvuk v podobě hromu.

Stromem zasvěceným hromovládci je dub. Jazykovědec Jaan Puhvel odvozuje i latinské quercus – dub se slovem perkuse – bít (nebo bicí v hudební kapele) nebo přímo s baltským hromovládcem Perkunasem. Perkunas je nejbližší příbuzný slovanského Peruna, jak zeměpisně, tak jazykově. Také když je velká bouře, tak se říká, že venku „to pere“. Tolik mytologie.

Sklenář zpracoval lidovou víru v hromové klíny, ve kterých ale jako archeolog poznal neolitické kamenné sekery. Vesničané nacházeli na polích, nejčastěji prý v kořenech dubu, ideálně dubu zasaženého bleskem, kamenné klíny nebo sekerky. Dávali to do souvislosti s tím, že kámen přiletěl spolu s bleskem. Kameny lidé odnášeli a používali jako ochranu proti blesku a ohni, dávali je nejvíce na půdu (kde je pak po čase další lidé nacházejí druhotně). Pokud měl kámen vyvrtaný otvor pro držák, tak se kámen mohl dát na okno a do otvoru se dala hromnička, tedy svíčka chránící rovněž před úderem blesku.
Sklenář zachytil i lidové vysvětlení nebeského původu kamene: „Hromový kámen není nic jiného než ta samá střela, kterou rozhněvaný bůh buďto po zlém duchu, jenž v povětří vichří a kroupy pro čarodějnice tluče, neb také po zlých lidech – v prchlivosti svojí bije a pere, v kameni změněná jest.“ (s. 39-40). Jiná vysvětlení počítí s tím, že kámen na poli ležel a blesk do něj provrtal díru, popř. ho vynesl do vzduchu a pak hodil zpět.
Neolitická motyka byla zazděna do pilíře gotického mostu v Písku a objevena při opravě roku 1942 (s. 29-30)

Michal Téra v monografii o Perunovi doplňuje, že místo úderu blesku se polévalo vínem, aby se zde kámen objevil. Dále hromničky byly svěceny na Zelený čtvrtek, přičemž čtvrtek je den zasvěcený hromovládci (Jovii dies v latině, z toho fr. Jeudi, v angličtině Thrusday podle Thora atd.).

Pro mě je to výjimečně dobře zdokumentovatelné téma, kde se dokonale spojuje mytologie a její praktický dopad v lidové zbožnosti.

[palo satko]

Uprimne dosť pochybujem o tom, že by Indoeuropania prevzali naboženske predstavy porazenych a temer vyhubenych neolitikov v našom priestore. Skôr mocou a nadradenosťou presadili u preživšich neolitikov svoje naboženstva. Nakoniec vidime to pri krestanstve a slovanskom pohanstve. Ani nemuselo dôjst k zmene populacie a o nabožestve Slovanov vela nevieme a u nas v byvalom Uhorsku o naboženstve Avarov a Madarov vlastne nič..

[Ingolf]

O náboženství neolitiků nejde, navíc mezi nimi a Slovany je velký časový odstup. Slovani měli vlastní představy o hromovládci a ty aplikovali na neolitické sekerky, které nacházeli na polích.

[Ingolf]

Tohle jsem napsal na jednu facebookovou skupinu, týká se germánského hromovládce a toho, co ještě může znamenat úder blesku. Příště sem dám rozbor jmen dnů v týdnu, na to tam taky narážím.

THOROVO KLADIVO, BLESK A MYŠLENKA
Severská mytologie vysvětluje blesk jako projev Thora, když hází svým kladivem po obrech. Je to atmosférický jev, makrokosmický, který má svůj protějšek v lidském těle, nebo-li lidském mikrokosmu, jak se pokusím podat.

Seveřané znali princip mikro- a makrokosmu (i když to takto explicitně nejmenovali), je to poznat z Prologu Mladší Eddy. Lidé viděli, že země a zvířata mají „v některých věcech stejnou povahu“. Voda v zemi vytryskne i na kopci, stejně jako krev mají zvířata i na hlavě. Země má trávu, která na podzim uvadá, zvířata mají srst nebo peří, které také pravidelně shazují. „Skály a kameny lidé přirovnávali k zubům a kostem živočichů. Z toho všeho usuzovali, že země je živá a má nějaký způsob života. … Dává obživu všemu živému a bere si vše, co zhyne. Proto ji nazvali jménem a odvozovali od ní svůj původ.“ Tudíž makrokosmická entita, v tomto případě země, je živá a některé její vlastnosti nebo tělesné části mají protějšek v živých organismech, tedy mikrokosmu.

Známější makrokosmickou entitou spjatou se zemí je obr Ymir, který má lidskou postavu a z jehož těla je stvořena země.
Píseň o Váftrudnim: „Z Ymiho masa, zem je uhnětena a z kostí skály, obloha z lebky mrazivého obra a z potu vlny vod.“
Píseň o Grímnim: „Z Ymiho masa je uhnětena země a z jeho potu proudy vod; skály z jeho kostí a stromy z vlasů, obloha je z obrovy lebky, a z jeho brv zbudovali bohové svět synům lidí. Z jeho mozku jsou chmurné mraky všechny vytvořeny.“ (40-41)
Mraky bývají bouřkové, jak tvrdí i Píseň o Alvísovi: „Jak mraky se jmenují s mocnými bouřemi u rodů v různých říších? Alvís: Mraky u lidí, u bohů matkou bouře, a vanů větrů hrou slují, u obrů oblaky, u álfů prameny mlh, a v podsvětí přilbami přírody.“ (17-18)
Ymiho mozek a mraky jsou totožné, v mraku vzniká blesk a v mozku vznikají myšlenky, dá se tedy ztotožnit blesk a myšlenka? V něčem totiž ano. Blesk je elektrický výboj, podstatou je elektřina, znakem světlo a rychlost. Myšlení v mozku probíhá také v elektrických impulsech, byť miniaturních. Mozek vysílá pokyny skrze nervy také elektrickým výbojem.
Když nervy nemají dost přenašečů, nastává nemoc zvaná deprese, kdy člověk třeba nevstane z postele. Není to jeho leností, ale elektrický impuls s pokynem vstát prostě nedorazí do svalů. Vůči depresi psychiatrie používá i elektrošoky. Ty mají ty nervy nějak osvěžit nebo lépe zprovoznit, úplně přesně to vysvětlit neumí.

Spojitost blesku a myšlenky dosvědčuje lidová etymologie. Jazyk často zachovává věci, které byly lidem kdysi jasné a na jejichž význam nebo původ už se jinak zapomnělo. Dostat nápad nebo něco pochopit se řekne „blesklo mi to hlavou, bleskla mi hlavou myšlenka“. Myšlenka se dá i „vykřesat“, jako se dá vykřesat jiskra z kamene a jako vzniká jiskra, když Thor křísne kladivem o hlavu kamenného obra. V animovaných filmech, když postava dostane nápad, tak se jí u hlavy ukáže rozsvícená žárovka. Protože něco pochopit nebo dostat nápad se dá říct „rozsvítilo se mi v hlavě“, popř. pokřesťanštělá etymologie řekne „osvítil ho Duch svatý“. Pochopená věc je „jasná“, protože světlo a jas jsou synonymní.

Blesk nese světlo, nápady rozsvěcují. Blesk je rychlý, stejně tak je rychlá myšlenka, jak dosvědčuje závod, který prohrál Thorův pomocník a běžec Tjálfi v závodě u útgardského Lokiho. Tjálfův přemožitel v běhu se jmenoval Logi, tedy myšlenka, jak pak útgardský Loki Thorovi vysvětlil.

Nápadná je ještě podoba slov mrak a mračit se. Když jde Thor do boje s obry, také se mračí, je to výraz hněvu. Jenže člověk se mračí i tehdy, když když hluboce přemýšlí. Zamračená je obloha před bouří a básníci říkají, že taková obloha je zadumaná. Ticho před bouří může připomínat ticho, když člověk o něčem v tichu dumá a nevnímá svět.

Edit 9. 4.: K té představě lebky jako mikrokosmu mě ještě napadla sekvence ze svatoprokopské legendy Vita minor, kde se sv. Prokop uchýlil "pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů". Může to samozřejmě popisovat zcela typický poustevnický styl života v jeskyni, ale co když je ta jeskyně zase jen odrazem lebky a ten boj s ďábly značí boj s ďábly ve vlastní hlavě? Když světec bojuje s ďábly, tak to není styl MMA, i to Prokopovo slavné zapřažení ďábla je motiv dodaný až v gotice. Ale světec vítězí nad ďábly tím, že odolá jejich svodům, tedy je porazí ve vlastní duši nebo hlavě.
Mně tu symboliku lebky v Sázavě evokuje i tamní krypta - https://www.hrady.cz/klaster-benediktin ... erieo/2188

---

Thor bývá dáván do protikladu k Ódinovi jakožto bůh prostého lidu, kdežto Ódin je bohem vyšších vrstev a moudrosti. Spojitost Thorova blesku s myšlenkou ten obraz trochu narušuje. Nechci dělat z Thora filosofa, ani dalšího filosofa s kladivem. Myšlenky mají hodně podob, elektrický výboj z mozku vede např. k tomu, aby se člověk poškrábal za uchem. To není věc přímo moudrá, to je věc praktická. Obr se dá chápat jako nespoutaná přírodní síla, kterou člověk přemáhá důvtipem. Obři v pohádkách mají také hrubou sílu, kterou člověk překoná nějakou lstí nebo nápadem, prostě něčím rozumovým.
Využití elektřiny k ovládnutí přírody povýšil až na ideovou úroveň komunismus. Zatímco pravoslavná církev nahradila hromovládce Peruna svatým Iljou (poruštělý starozákonní Eliáš), který také metá blesky po čertech, tak komunisté nahradili svátek sv. Iljy dnem elektřiny. Komunismus se svým heslem „Poroučíme větru dešti“ hodlal pomocí rozumu (a elektřiny) nahradit, až porazit přírodu samou.

Jestli je Thor bohem sedláků a současně rozumu, tak může být úplně klidně patronem selského rozumu. Selský rozum jedná z jedné strany empiricky, pracuje s tím, co vidí – např. vesničan nepostaví dům v záplavové oblasti; pokud vidí, že zvířata mají na podzim hustší srst, chystá se tuhá zima. Současně selský rozum současně pomáhá ovládat přírodní zákony pro svoje účely. Je to napůl přizpůsobení se, napůl překonání. Tohle nejsou filosofické spekulace nebo práce s chemickými vzorci, to je rozum hodně praktický.

---

Odbočka – Záviš Kalandra přednesl tezi, že jména sedmi mýtických přemyslovských knížat (Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan) jsou jména bohů, kteří vládnou dnům v týdnu (alespoň se to mělo týkat posledních pěti). Je to teze dávno vyvrácená, ale když se podíváme na čtvrtek, tomu byl měl podle Kalandry vládnout Křesomysl, přičemž nějaké křesání myšlenky je činností hromovládce a čtvrtek je hromovládci skutečně zasvěcený.

[Ingolf]

Jména dnů v týdnu jsou v románských a germánských jazycích odvozená od názvů planet, a to podle pořadí planet ve vzdálenosti od Země. Pořadí je Měsíc – Merkur – Venuše – Slunce – Mars – Jupiter – Saturn. Pořadí dnů v týdnu začínají také Měsícem, podle Měsíce se tedy jmenuje pondělí.
První den v týdnu je pondělí a tomu odpovídá nejbližší planeta, tedy Měsíc. Tady nastává jedna disproporce, není to tak, že by druhá planeta vládla druhému dni v týdnu (stylem 1, 2, 3), ale následující planeta vládne až pozítří (stylem 1, 3, 5). Druhá nejbližší planeta Merkur vládne třetímu dni, tedy středě, třetí nebližší planeta Venuše vládne dva dny poté, tedy pátku; Slunce dva dny po pátku, tedy neděli, Mars dva dny po neděli, tedy úterý, Jupiter dva dny po úterý, tedy čtvrtku, a Saturn dva dny po čtvrtku, tedy sobotě.

ČESKY ---- PLANETA --- LATINSKY ----- ITALSKY ---- ŠPANĚLSKY --- FRANCOUZSKY
PONDĚLÍ -- MĚSÍC ----- Dies Lunae --- Lunedí ----- Lunes ------- Lundi
ÚTERÝ ---- MARS ----- Dies Martis --- Martedí ---- Martes ------ Mardi
STŘEDA --- MERKUR --- Dies Mercurii -- Mercoledí -- Miércoles --- Mercredi
ČTVRTEK --JUPITER ---- Dies Iovis ---- Giovedí ----Jueves ------ Jeudi
PÁTEK ---- VENUŠE ---- Dies Veneris -- Venerdí --- Viernes ----- Vendredi
SOBOTA -- SATURN ---- Dies Saturni -- Sabato ---- Sábado ----- Samedi
NEDĚLE --- SLUNCE ---- Dies Solis ---- Domenica - Domingo ---- Dimanche

V románských jazycích je patrná změna v případě soboty a neděle. Sobota je odvozená od židovského sabatu. Den Slunce je změněn na den Páně, tedy Boha. Sedmého dne Bůh odpočíval, takže tento den je jeho, a navíc Bůh se dá spojit ze všech planet právě se Sluncem. I francouzské dimanche se vyvinulo z didominica.

Germánské jazyky systém převzaly, akorát římské bohy nahradily jejich germánskými ekvivalenty.

ČESKY --- PLANETA --- NĚMECKY --- ANGLICKY
PONDĚLÍ-- MĚSÍC ----- Montag ---- Monday
ÚTERÝ --- MARS ----- Dienstag --- Tuesday
STŘEDA -- MERKUR --- Mittwoch --- Wednesday
ČTVRTEK - JUPITER --- Donnerstag - Thursday
PÁTEK --- VENUŠE --- Freitag ----- Friday
SOBOTA - SATURN --- Samstag --- Saturday
NEDĚLE -- SLUNCE --- Sonntag ---- Sunday

Germánským jazykům je společné pondělí odvozené od Měsíce/Luny, něm. der Mond, ang. Moon.
Úterý pochází od boha práva a války zvaného starogermánsky Tiu, Ziu, vikinsky Týr.
Středa je v angličtině odvozená od hlavního boha Wodana (německé Mittwoch znamená stejně jako v češtině střed týdne).
Čtvrtek je odvozen od boha Donara/Thora, což je stejně jako Jupiter vládce hromu.
Pátek je odvozen od bohyně Freyji, což je stejně jako Venuše bohyně lásky.
Sobota je v angličtině odvozená přímo od římského Saturna, v němčině podobně jako ve francouzštině od židovského sabatu (od sambaztag na Samstag).
Neděle je odvozená od Slunce, něm. die Sonne, ang. Sun.

Wodan je ztotožňován s římským Merkurem, na rozdíl od něj je hlavou celého panteonu, oběma je ale společný pohyb mezi světem a zásvětím, oba jsou také průvodci zesnulých duší. Oba bohy pak spojují středověcí kronikáři. Langobardský kronikář Paulus Diaconus psal kolem r. 800: „Wodan … je pak nepochybně ten, koho Římané nazývají Mercurius, a všechny germánské kmeny ho uctívají jako boha.“ (https://argo.cz/knihy/dejiny-langobardu/ , s. 45)

A ještě lépe Geoffrey z Monmouthu píšící kolem r. 1150 k příchodu Sasů do Británie: „Ctíme bohy našich předků, Saturna, Jova a další, kteří řídí tento svět. Především však Merkura, kterého v našem jazyce nazýváme Wodan. Jemu předkové zasvětili den v týdnu, který až dodneška nese jeho jméno Wednesday. Hned po něm uctíváme bohyni ze všech bohyní nejmocnější jménem Frea, po níž má jméno den pátý Friday.“ (https://argo.cz/knihy/dejiny-britskych-kralu/ , s. 104)

---

Slovanské jazyky systém nepřevzaly, výjimkou je jen čtvrtek.
Téra: „Jižní Slované považovali za posvátný a s hromem spojený i každý čtvrtek od Svatého týdne do Nanebevstoupení Páně, kdy bylo zakázáno pracovat a pořádaly se slavnostní hostiny. O posvátnosti čtvrtku a jeho vztahu k hromovládci jsme konstatovali, že je pravděpodobně výsledkem antického a germánského vlivu na Slovany, neboť ti původně sedmidenní týden neznali a po jeho přijetí čtvrtek po římském a germánském způsobu ztotožnili s hromovládcem. Tato tradice se ovšem ujala takřka po celém slovanském prostoru a nalézáme pojetí čtvrtku jako posvátného dne od Polabí a Čech až po Balkán." (s. 200-201) + Dále jako obrana proti hromu působily svíčky zvané hromničky a „Bělorusové, Ukrajinci a Rusové si je nechávali posvěcovat zpravidla na Zelený čtvrtek“. (s. 199)
Váňa: „Jako jiným indovevropským bohům bouře byl i Perunovi zasvěcen čtvrtek. Svědčí o tom polabskoslovanské označení peründan či perendan. … Pozoruhodné je, že i vzdálení Černohorci uctívali „gromovnika“ Ilju jako křesťanskou substituci Perunovu právě ve čtvrtek.“ (s. 72-73)

Česká jména dnů jsou neosobní. Pondělí je po neděli, úterý je odvozeno od staročeského vterý ve smyslu druhý (slovo vteřina také znamená "druhá", stejně jako sekunda z latinského secunda stejného významu) - tímto odpadá i spekulace podoby jmen Týr a úterý; středa je ve středu týdne, čtvrtek je čtvrtý, pátek je pátý den; sobota je odvozená od židovského sabatu a neděle od dne odpočinku.

Záviš Kalandra ztotožnil jména mýtických Přemyslovců se dny v týdnu stylem Mnata = pondělí, Vojen = úterý, Vnislav = středa, Křesomysl = čtvrtek, Neklan = pátek.
Mnata je vzdáleně podobný něm. Mond, ale proč by mezi českými jmény bylo germánské. Vojen – jestli to je odvozené od vojska, tak Týr byl mj. bohem bitev (ostatně jako každý druhý germánský bůh). Vnislav – jestli od Wotana, tak je to hodně vzdálené.
Křesomysl – to mi tam naopak sedí, viz předešlý příspěvek. Bůh bouře křesá blesky a odrazem blesku v lidské hlavě je myšlenka.
Neklan – v lucké válce to byl zbabělý kníže, za kterého zaskočil vojevůdce Tyr (náhodou jmenovec toho germánského boha války). Neklan nebyl „zmužilý“, jako kdyby ani nebyl muž, a pátku vládne ženská bohyně Venuše.