Islandské ságy

[Ingolf]

Island má od středověku vytříbený vztah k písemné kultuře. Raní Islanďané pomocí ság zachycovali děje islandských rodů, ale i norských králů.
V mytologii Islanďané zachytili severogermánské mýty, takže z hlediska dochovaných pramenů celé indoevropské mytologie je Island na druhém místě hned za Indií. A nejde o čistě mytologické zpěvy, mnoho náboženských dokladů a hlavně příklady magie nebo náboženských rituálů zachycují právě ságy.
Mýty byly psané ve verších a občasnými verši Islanďané prokládali i jinak prozaické ságy, takže i Islanďané měli vztah i k básnictví. Islandský básník se nazýval skald. Výběr hrdinských básní ze ság vyšel v českém překladu pod názvem Eddica Minora - https://www.databazeknih.cz/knihy/eddica-minora-141602 Příběhy o skaldech podává kniha A tehdy pronesl strofu - https://www.databazeknih.cz/knihy/aquot ... ech-432788

Průnik mytologie a básnictví je znát v zásadním mytologickém díle zvaném (Starší) Edda, kde je ve verších podáno několik severských mýtů. Snorri Sturlusson pak sepsal dílo zvané Mladší nebo Prozaická Edda, kde v první části některé mýty převypravuje a rozvíjí. Další část jeho Eddy se jmenuje Jazyk básnický, a to jsou jednak vysvětlivky, jak se dá co básnicky opsat, typu že oheň je třeba zhoubce větví. To se dá i odhadnout, ale když je zlato zváno oheň řeky, tak Snorri podává delší výklad, protože tímto ohněm se míní prokleté nibelunské zlato, které spočinulo na dně Rýna. A protože toto zlato bylo rudé nebo svítilo samo o sobě, tak se dá nazvat ohněm. Tyto opisy jsou běžné i ve skaldských básních a nazývají se kenningy. Poslední část mladší Eddy se jmenuje Výčet meter a je to technická pomůcka, jak vypadají různá básnická metra - https://www.databazeknih.cz/knihy/edda- ... zich-31409

Zájem o literaturu pokračoval dále. Když Island přešel pod Dánsko, tak Dánové podpořili záchranu literárních pramenů na Islandu. Islanďané měli možnost pátrat i v zahraničních archivech a dík tomu se povedlo v Anglii najít jediný rukopis eposu Beowulf.
Moderní islandská literatura při psaní o starších dobách přirozeně čerpá také ze ság. např. Gudmundur Kamban o objevení Ameriky v knize Vidím širou a krásnou zemi - https://www.databazeknih.cz/knihy/vidim ... zemi-35592, Haldór Laxness ze Ságy pobratřenců napsal knihu Gerpla - https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/gerpla-13448
Doba ság je popisována optimisticky, Kamban v úvodu "připisuje tuto knihu duchu vikinské doby, jeho odvaze, ušlechtilosti a síle", zatímco knihy obou autorů z doby pozdější ukazují na dánský útlak, kterému připisují islandský kulturní i ekonomický úpadek. Tak v záložce obálky z Laxnessovy knihy Islandský zvon se píše "o těžkém osudu Islandu v 18. stol., o jeho porobě pod dánským panstvím, které svým obchodním monopolem zemi hospodářsky vysávalo a lid tělesně i duševně mrzačilo. Toto období hladu, moru a duševní otupělosti" atd. (pravda, je to jazyk 50. let v Československu)- https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... von-138917
Mimo popisu úpadku u Laxnessova Islandského zvonu nebo Kambanova Biskupa na Skálholtu (na Skálholtu bylo první islandské biskupství) jsou hlavními motivy obou knih záchrana starých islandských rukopisů. Opět je tu v centru zájmu písemnictví, ve starší době jde o obsah ság, v novější době o záchranu ság.

Aktuálně je pro Islanďany kniha součástí vánočních dárků, před Vánoci chodí domácnostem do schránky katalogy nových knih a Štědrý večer končívá i tak, že Islanďané jdou číst nějakou darovanou knihu - https://www.frews.cz/jak-se-slavi-vanoc ... ni-knizky/

Vztah k literatuře je znát i z formálních věcí. Jak píše Helena Kadečková, islandské ságy jsou na jednu stranu plné krve, nechybí ani upálení rodiny v jejím domě. Ale na druhou stranu ságy byly psány na pergamen, který byl velmi drahý, a když se spočítá, kolik peněz dali Islanďané jen na tento materiál, a kolik vůbec dali peněz na zachycení paměti, což je čistě kulturní záležitost, tak je vidět, že to zas takoví barbaři nebyli.
Dále množství zapsaných ság ukazuje na poměrně velkou gramotnost v době, kdy ve střední Evropě uměli číst a psát hlavně kněží, ale běžný lid zřejmě vůbec.

***

Nejprve nějaká kategorizace. Chronologicky se ságy dělí na -

1) Ságy o starých časech, tím se míní doba před samotným osídlením Islandu, tedy do r. 850. V ságách vystupují nadpřirozené bytosti typu obrů a trollů, hrdina si bere královskou dceru apod. Je to průnik mýtů, pověstí a pohádkových motivů. Pro historiografii jako takovou se to může odložit stranou.
Český překlad takové ságy je Sága o Hervaře - Sága o Hervaře - https://www.databazeknih.cz/knihy/saga-o-hervare-24652

2) Rodové ságy pro léta 930 - 1030, resp. ságy o minulosti do r. 1100. Časově to odpovídá dokončení osídlení Islandu a založení altingu, což byl celoislandský zákonodárný i soudní sněm. Styl ság je prostý, rozsah je kratší.
Ságy se týkají vždy nějakých sporů, takže pokud po r. 1030 utichají zprávy, tak zřejmě obecně utichly spory a boje.

3) Ságy o přítomnosti po r. 1100. Jelikož ságy byly zapisovány po r. 1200, tak s ejedná spíš o nedávnou minulost, ale ten zavedený název zní prostě o přítomnosti.
Období klidu končí r. 1118 smrtí skálholtského biskupa Gissura, který držel napětí na uzdě.
Další okruh ság se týkal občanské války na Islandu mezi rody od r. 1220 do přijetí závislosti na Norsku r. 1264. V toto období byl aktivní rod Sturlungů - jak politicky a vojensky, tak literárně, takže tyto ságy se jmenují Ságy o Sturlunzích.
Ságy o přítomnosti jsou dlouhé, kompozičně vyzrálé, leckdy čerpají z přímých svědectví, je to jejich literární vrchol.

4) Lživé ságy po r. 1200. Tvoří jakýsi návrat v kruhu k fantaskním ságám o starých časech. Ságy si nehrají na pravdivost, naopak chtěj pobavit a nějak zaujmout, proto i ten název na ně sedí.
Část souboru lživých ság vyšla česky jako Lživé ságy starého Severu - https://www.databazeknih.cz/knihy/lzive ... eru-273998

Z toho přehledu vyplývá, že pro historiografii jsou stěžejní ságy o minulosti a ságy a přítomnosti.
---

Islanďané byli literární činností tak proslulí, že byli pověřeni sepsáním ság o norských králích. Islanďané se sice odstěhovali na Island právě proto, aby unikli centralizačním snahám norských králů, ale to ani jedné straně nevadilo v literární spolupráci (ostatně Island byl závislý i na norském obchodu).
Snorri Sturlusson tak sepsal Královské ságy, rozsáhlý soubor ság o norských králích počínaje mýtickým obdobím, kdy měl Seveřanům vládnout osobně jako král bůh Ódin. Soubor se někdy nazývá podle prvních slov jako Okrsek zemský, norsky Heimskringla. Ságy jsou vedeny do vlády Magnuse Erlingssona (1162-1184), resp. do r. 1177.

Královské ságy vyšly bohužel jen převyprávěné v nakladatelství Albatros určeném pro děti - https://www.databazeknih.cz/knihy/kralovske-sagy-76282 a končí vládou Olafa Trygvassona, (995-1000).
Samostatně pak vyšel překlad začátku ságy sahající do mýtického původu dynastie Ynglingů, a to společně s překladem (tzv. mladší) Eddy, tedy pojednání o mýtech - https://www.databazeknih.cz/knihy/edda- ... zich-31409 . Samostatně pak vyšla nejobsáhlejší Sága o svatém Olafovi, ta navazuje hned na tu ságu o Olafu Trygvassonovi - https://www.databazeknih.cz/knihy/saga- ... ovi-468888 . Sága o sv. Olavu zahrnuje asi třetinu obsahu královských ság a byla psaná jako první ze všech.

Snorriho Královské ságy končí Magnusem Erlingsonem, to byl vládce, který měl nárok na titul pouze po přeslici, a tak se opíral hodně o církev. Magnuse svrhl jistý Sverre, který přišel z Faerských ostrovů a prohlásil se za potomka jednoho bývalého krále. Sverre měl tedy ještě více vratké postavení, a tak nechal sepsat svůj životopis. Tím pověřil Karla Jónssona, opata prvního islandského kláštera v Tingeyray. Jónsson sepsal Ságu o Sverrem, vůbec první královskou ságu, a Sverreho vylíčil pomalu jako světce, i když norský arcibiskup ho dal do klatby. Sága o Sverrem byla zřejmě popudem pro Snorriho Královské ságy a možná tyto královské ságy byly popudem, aby Islanďané sepsali své ságy rodové. Největší množství ság včetně nejstarších se navíc týká právě území, na kterém klášter stojí, takže popud k psaní rodových ság mohl vzejít právě z kláštera.
Sverreho potomci vládu rodu udrželi, po zmatcích za vlády jeho synů se vlády v dospělosti pevně ujal Sverreho vnuk Hakon IV. (1217-1263). Hakon zkoušel získat moc v zámoří, takže r. 1262 mu Islanďané přísahali věrnost a r. 1263 se vypravil do Skotska a přilehlých ostrovů nárokovat moc nad bývalými norskými državami. To se mu naopak nepovedlo a Hakon IV. umírá v biskupství na Orknejích. Podle ságy o něm, kterou sepsal Sturla Tórdarsson (synovec Snorriho Sturlusona), si Hakon před smrtí nechal předčítat právě z Královských ság (žádná Bible nebo tak). Hakonův syn Magnus V. zvaný Zákonodárce (1263-1280) roku 1264 připojil Island k Norsku, čímž ostrov ztratil samostatnost. Magnus V. byl současně poslední norský král, o kterém Islanďané sepsali královskou ságu (zachovaly se jen fragmenty).

***

Islandské ságy začaly být převáděny do češtiny už před sto lety, tehdy byli aktivní nordisté Karel Vrátný a Emil Walter. Za komunismu pokračovali v překladech ság a mýtů Ladislav Heger a Leopold Zatočil; ta Hegerova díla znovu vydává nakladatelství Garamond. Aktuálně překládá staroseverskou literaturu včetně ság okruh lidí na Univerzitě Karlově. Díla vychází v edici Medium - https://www.databazeknih.cz/edice/medium-10866 a ságám se věnuje řada absolventských prací univerzity. Některé překlady vydává nakladatelství Hermann a synové (tam vůbec vycházejí díla o Severu typu Normané od Charlese Haskinse).

Výčet vydaných děl -

Emil Walter: Sága o Gunnlaugovi Hadím jazyku, r. 1919 - https://sbirky.moravska-galerie.cz/item ... image=true , on-line: https://runarmal.cz/sagy/saga-o-gunnlau ... im-jazyku/
Emil Walter: Sága o lidech z Vatnsdalu, r. 1929 - https://www.cbdb.cz/kniha-172739-saga-o ... -vatnsdalu
Karel Vrátný: Sága o Hrafnkelovi, knězi Freyově, r. 1920 - https://www.cbdb.cz/kniha-372360-saga-o ... zi-freyove
Karel Vrátný: Sága o Egilovi, synu Skallagrímově, 1926 - https://www.databazeknih.cz/knihy/saga- ... ove-140422 , on-line - https://runarmal.cz/sagy/saga-o-egilovi ... lagrimove/

Ladislav Heger: Staroislandské ságy, r. 1965, 2015 - https://www.databazeknih.cz/knihy/staro ... agy-272374 Obsah - Sága o Erikovi Zrzavém, Sága o lidech z Eyru, Sága o Gíslim, Sága o lidech z Lososího údolí, Sága o Njálovi.
Dvě ságy on-line - https://runarmal.cz/sagy/saga-o-eirikovi-zrzavem/ ; https://runarmal.cz/sagy/saga-o-gislim/

Ladislav Heger: Sága o Grettim, r. 1957, 2020 - https://www.databazeknih.cz/knihy/saga-o-grettim-71963

Období bojů ve 13. století popisuje výběr ság s názvem Věk Sturlungů - https://www.databazeknih.cz/knihy/vek-s ... eti-462291

Do ranku lživých ság lze ještě dát výběr s názvem Přízrační příbuzní - https://www.cbdb.cz/kniha-527743-prizra ... ndske-sagy



---

Historiografie k ságám - k dispozici je padesát let stará sovětská kniha M. I. Steblin-Kamenskij: Svět islandských ság. Vyšehrad, Praha 1975. - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... sag-139090
Kniha vyšla v originále r. 1974 k 1100. výročí objevení Islandu kolonisty a v češtině zatím žádná novější monografie nevyšla. Kniha má hodně dobrých míst, jiná jsem přeskakoval, někdy místo rozboru ság nastupuje rozbor toho, co je pravda (jestli je něco pravda umělecká nebo synkretická) a to je zajímavé asi jako větný rozbor v písemce z češtiny namísto rozboru literárního díla.

---

Co znamená sága v původním významu (a čím naopak není) - název souvisí s německým sagen a anglickým say = říkat, tedy sága je "to, co se říká"; podobně jako legenda znamená "to, co má být čteno" (odvozeno z lat. legere - číst). Sága tedy zachycuje příběh tak, jak se povídal mezi lidmi.
Podstatou ságy je nějaký spor a popis toho, kdo co komu provedl a kdo co komu oplatil. Styl ság je neosobní, strohý až lakonický. Věty jsou jednoduché, plné holých dialogů a ukazovacích zájmen. Jak píše Kamenskij, takhle asi vypadá zápis rozhovoru, což ale dodává ságám na autentičnosti. Pisatel ságy zachytil to, co se povídalo mezi lidmi i co se asi povídalo během událostí. Pisatel tam nevkládá vlastní invenci, takže si relativně ani moc nevymýšlí a pramen tak nabývá na věrohodnosti. Je to také pravý opak výše uvedeného stylu skaldského básnictví, které užívá pevně stanovených metrických forem a hojných opisů. V běžném dialogu lidé nemluví tak, že řeknou "utínač hlav" místo "meč", a ságy tomu odpovídají.
Nápadné je, že skaldové jsou známí jménem, zatímco pisatelé rodových ság jsou anonymní. Logické vysvětlení je takové, že verše složil skald svou vlastní invencí, jsou jeho originálním dílem. Pisatel ság ale pouze zachycuje to, co se stalo a co slyšel. Pisatel ság je skutečně pisatel, zapisovatel, kompilátor, který skládá dohromady už hotový materiál. Proto není nutné, aby se pod něco takového podepisoval, není to jeho dílo.

Není tam místo pro nějakou psychologii nebo vnitřní život. Vedle hromady dialogů není jediný monolog. Kamenskij: "V rodových ságách se však skutečně často stává, že prožitky a city bývají líčeny tak, jako by autora samy o sobě vůbec nezajímaly, a jako by autor jen zaznamenával jejich projevy a důsledky s ostatními fakty." (s. 83)
Pakliže tam nějaký vnitřní popud je hnacím motorem (a není jím jen povinnost provést mstu), lze ho sledovat mezi řádky. Kamenskij dává příklad za Ságy o Egilovi. Egil je tajně zamilován do nastávající ženy svého bratra. Jede s nimi do Norska, před svatbou onemocní, nikam nejede, po odjezdu ostatních se zázračně uzdraví a jede na dvůr krále Erika, kde se opije a zabije jeho správce. Sága to neříká otevřeně, ale dá se vyrozumět, že Egil toužil po nastávající ženě svého bratra, nemohl snést pohled na to, jak se berou, a následně se opíjí a ve vzteku se pobije. Není to popis nešťastné lásky, kde je centrem zájmu vnitřní život, jak to popisuje novější literatura a z islandských autorů Kamban v knize Panna na Skálholtu.
Co sága není, ale bývá tak chápáno - jako ságy bývají označovány některé romány, které popisují osudy nějakého rodu nebo rodiny přes generace. Galsworthyho Sága rodu Forsythů to má přímo v názvu, jedna filmová romantická upírská série se jmenuje Twilight sága. Tady podle všeho došlo k přenosu významu, kde pojem sága se vztáhnul místo rodu na to přesgenerační, tedy sága se označuje něco, co je dlouhé. Pak je krok k tomu, nazvat nějaký nekonečný televizní seriál "televizní ságou". Ale pokud se v nějaké telenovele objeví scéna, kde babizna začne lomit rukama a vést nahlas monolog o tom, koho nesnáší a co mu provede, tak tahle scéna je úplně přesným opakem toho, co je původní islandská sága.

K islandským ságám náleží ještě ságy o biskupech, míněno těch islandských. Jsou ale pozdější a navíc tu nastupuje glorifikace osoby, takže se stylu ság vymykají.

---

Co je centrem zájmu ság a kdo nebo co je subjekt a objekt.
Většinová literatura má se zabývá člověkem, hlavním hrdinou, od kterého pochází další děj. člověk vystupuje jako subjekt. Literární dílo píše také člověk, takže někdy autor promítá do díla svůj vnitřní svět; subjektem je tady autor. U ság je to jinak. subjektem je nějaký spor, který vedou lidé. Sága popisuje, proč se obě strany do sporu dostaly, ale lidé tu figurují jen jako součásti toho hlavního. Autor ságy jen kompiluje už hotové informace, ten se do díla nepromítá vůbec nebo nezjistitelně. Pokud se autor ságy v ději sám vyskytne, píše o sobě ve třetí osobě.
Toto neosobní pojetí, kde obě strany dostanou stejný prostor, se dá charakterizovat objektivní popis událostí, což zvyšuje důvěryhodnost ság jako pramene. Ale co současně vyvstane na mysli - ta objektivita se dá vztáhnout i na to, že samotný člověk tu vystupuje jako objekt.., ne jako subjekt, jak je zvykem ve většinové literatuře..

---

Zmiňoval jsem ságy v porovnání s další literaturou, protože ságy jsou chápány víc jako literatura než jako historický pramen. To ale stojí za další rozbor. Není to rozpor typu, kde Kosmova kronika je historickým pramenem a Hájkova vyfabulovaná kronika literaturou, a kde historik užije pouze kroniku Kosmovu.
Ságy zachytily nějakou paměť, něco se podávalo přes generace, něco podal očitý svědek. Srovnal bych to k článku v novinách nebo časopise třeba o Pražském povstání. Novinář vezme pár dobových článků nebo fotografií, zjistí, co si pamatují tehdejší účastníci nebo co do slyšel, a sepíše článek. A ten článek nemusí být nepravdivý, vůbec ne. Ale co tomu bude chybět - dohody postupujících armád o tom, kde se armáda postupující ze západu zastaví; budou chybět písemné instrukce a další písemnosti německé a sovětské armády, zprávy z jednání odboje, lékařské zprávy, ekonomická situace apod. Lidé také budou pamatovat, že na Pankráci zemřel Emil Hácha, ale už nebudou znát, že během posledních dvou tří let z něho byla zničená osoba, troska bez duše. A historik na rozdíl od novináře půjde i po těchto zprávách a pramenech.

- Pro dějiny Islandu jsou k dispozici mimo ság další stěžejní prameny typu řady zákonů. Ty představují typický ramen, jsou nezpochybnitelné, jsou přijaté tehdejšími lidmi a zachycené i opisované. Dá se vysledovat i jejich vývoj a změny v čase, když se přijme zákoník nový.
Ale ságy mají co říct i k zákoníkům. Ze ság vyplývá, proč měli Islanďané vůbec potřebu vytvářet tolik propracovaných zákonů - ságy se zabývají primárně lidskými konflikty a spory, které hrozí rozvrátit společnost, a zákony tomuto rozvratu brání.. Dále zákony jsou nějakou teorií, ale ságy podávají příklady z praxe, kdy se lidé dohodnou na nějakém mimosoudním vyrovnání.

- Může se zdát, že pisatel ság pracuje pouze s vyprávěním, ale s žádným klasickým písemným pramenem. Ale tak to také není. Chronologickou kostru raných islandských dějin tvoří dílo Ariho Moudrého Kniha o Islanďanech, kde jsou základní informace o vybraných rodech, a Kniha o záboru země, obě z 1. pol. 12. století. Součástí ság jsou skaldské verše, které pak sága dále dějově rozvíjí. Ty verše jsou původní a sotva jdou změnit, protože jsou svázané pevnými formálními pravidly. K tomu verše se snáze pamatují než volný tok slov, takže tu máme původní a zapamatovatelný pramen.
Podobný proces ostatně proběhl u zapisování mýtů. Starší vrstvu tvoří anonymní Starší Edda, která obsahuje 15 mytologických veršovaných písní. Písně jsou relativně krátké, např. úvodní Vědmina píseň je takové shrnutí lidského dění od stvoření po konec světa, taková Genesis a Janova Apokalypsa v jednom. Na verše starší Eddy navazoval Snorri Sturlusson svou Mladší, resp. Prozaickou Eddou. Prozaická Edda totiž formou vyprávění, prózy, rozvíjí mýty do širšího a delšího děje. Opět jsou tu na počátku verše a na konci vyprávění, bez kterého by zůstaly nejasnosti nebo vyloženě prázdná místa.
Tak ve Vědmině písni Starší Eddy je pasáž "Surt jede z jihu se zhoubcem větví, meče se blýskají sluncem bohů". (str. 51) Mladší Edda rozvádí: "Surt jede v čele a před ním i za ním šlehá oheň. Má znamenitý meč, jenž září jasněji než slunce." (kap. 51) V Apokalypse Beránek láme druhou pečeť a: "Vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi pokoj, aby se všichni navzájem vraždili, a byl mu dán veliký meč." (Zj 6,4) V obou případech je tu nepřátelská ohnivá bytost vládnoucí mečem.

---

Co se dá ze ság získat. Některé informace jsou přes literární étos nepopiratelné. Tak Sága o Eriku Zrzavém píše o objevení Grónska a severoamerického kontinentu. Vědci pak podle geografických údajů zaměřili, o jaké území se asi jedná, následný letecký průzkum zachytil doklady osídlení a archeologové skutečně objevili doklady vikinského osídlení v Americe. Je to podobné jako s Trójskou válkou. Nemůžeme dokázat Paridův soud nebo Trojského koně, ale údaje z pověsti o Trojské válce vedly Heinricha Schliemanna k tomu, že Tróju skutečně vykopal..
Historická věda pak čerpá ze ság doklady duchovního života. Posmrtný život mapuje kniha Sám spatříš svět stínů - https://www.cbdb.cz/kniha-240603-sam-spatris-svet-stinu , jedna bakalářská práce se věnuje magickým prvkům v ságách - https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle ... sAllowed=y , další chápání času v ságách, další postavení žen, role snů v ságách, je toho hodně.

Z historických podoborů přispívají ságy do dějin každodennosti, navíc těch nižších vrstev. Středověká každodennost se dá sledovat spíše u aristokracie než u sedláků. Na Islandu ale aristokracie nebyla a i když se postavami ság stávali hlavně movitější Islanďané, stále to byli původem sedláci, i když svobodní a sebevědomí.
Tak v oné Sáze o Erikovi Zrzavém se píše, že mořští červi prožrali jednu loď a námořníci losovali, kdo půjde sednout na záchranný člun. Člun byl totiž proti červům natřen tulením tukem. A tak víme, že tulení tuk fungoval jako lodní ochrana.

Každodennost ale není v centru zájmu ság, tyhle jednotlivosti problesknou více méně náhodou. Ságy se zabývají spory, takže mapují postoje a hodnoty lidí, které vedly e sporu nebo které byly vedeny celým sporem. Z toho plyne, že ságy se zabývají ve velké míře mentalitou - hodnotami, ctí, vztahem k jiným rodům, pohrdavým vztahem ke smrti. I v té události, kde se losuje o místo na člunu, říká jeden Islanďan druhému, že na lodi zůstane místo něho, protože je vidět, že jemu záleží na životě více.
Přes všechny popisy sporů vedené chladným nadhledem je jasné, jak se Islanďané obávali, že spory mohou společnost poškodit nebo zahubit. Krevní msta měla svá pravidla, jednak jí nikdo neměl bránit, jednak provedení msty bylo chápáno jako oprávněný trest, na který už se nemá odpovídat dalším vražděním.
Hlavní společenskou ideou byl mír (frid), hlavním nebezpečím ne-mír (ó-frid). Vymáhání práva bylo náročné vzhledem k absenci vrchní státní moci. Pokud byl poškozen malý rod a neměl dost zastánců, tak větší rod nabídl platit menší pokutu než obvykle. Menší rod přijal a zbytek společnosti byl rád, protože spor se urovnal a nehrozila válka. Nebylo to vyloženě spravedlivé, ale ten princip se dost opakuje ve vztahu k ruské agresi na Ukrajině - část lidí volá po míru za každou cenu, protože nechce rozšíření konfliktu a protože silnější strana je natolik silná, že v rámci potřeby klidu se jí nějaké ty zločiny odpustí. Proti tomu stojí idea "spravedlivého míru", tedy návratu do původního stavu a ideálně potrestání viníků, což je proti silné straně samozřejmě složitě vymahatelné.

---

Ságy vycházejí z paměti, která má zachycovat události staré klidně 200-250 let, což je samo o sobě podezřelé. Jenže Islanďané paměť uměli používat. Hlavní postavou práva byl tzv. zákonopravce, který byl volen na 6 let a každé 2 roky na zasedání altingu musel zpaměti odříkat třetinu zákonů. To byla výjimečná funkce a paměť musel mít zákonopravce také výjimečnou.
Další věc je, že když se přestane nějaká duševní činnost využívat, tak ji člověk rychle ztrácí. Ztráta duševních schopností je vidět na digitalizaci života, nazývá se to digitální demence. Kde člověk užíval automapu, nastupuje navigace, takže člověk ztrácí schopnost orientovat se podle mapy. Když Islanďané začali psát a nemuseli si pamatovat, tak mohl nastat úpadek paměti. A dnes lidé nestíhají pamatovat úplně vše a školství po západním vzoru začíná být zaměřené na řešení úloh, které přijdou, a ne pamatování všeho, co už bylo vyřešené, protože to vzhledem ke kvantu poznatků jinak nejde. Takže paměť je dnes na ústupu vzhledem k více tvůrčím duševním činnostem. Na Islandu to ale mohlo být jinak.

---

Strohý a chladný styl je doplňován humorem na bázi suchého humoru až kameňáků. Tak jedna popisuje spor dvou mužů o to, kdo z nich je ošklivější. První ukazuje, že mu chybí prst, takže je ošklivější on. Druhý argumentuje, že on má jeden ošklivý prst navíc, takže jako celek je ošklivější o ten jeden prst. A první člověk svoji prohru uzná.
Celá ságová kultura je asi podobná, jako když se baví metalisti u piva - trochu o bitkách, ale reálné násilí nahrazuje spíš morbidní humor, a humor absurdní jako kdyby navazoval na lživé ságy. A zájem o lidovou víru typu víry v trolly a obry tam je taky.

[Ingolf]

Snorri Sturlusson: Sága o svatém Olavu. Lidová demokracie, Praha 1967. - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... olavu-8402

Sága o svatém Olavu je nejdelší z cyklu královských ság o norských králích. Netýká se tedy přímo Islandu, ale vzhledem k rozsáhlosti látky se tu dá ukázat mnohé z toho, co lze v pramenu typu ság najít.
Mám starší vydání, roku 2021 vyšlo nové vydání téhož překladu a je dostupnější, takže budu citovat kapitoly, ne stránky.

---

K hodnověrnosti a kritice ságového typu pramenů - Snorri se odvolává na pamětníky: "Tuto část jeho (=Olafova) kralování vypsal poprvé kněz Ari Torgilsson Učený, který byl spolehlivým vypravěčem, měl výbornou paměť a byl tak starý, že si vzpomínal na muže, kteří opět byli tak staří, že byli pamětníky událostí, o kterých od nich slyšel a o kterých pak sám vypravoval ve svých knihách. Ari také výslovně uvádí všechny, od nichž čerpal své zprávy." (kap. 179) Připomíná to Kosmova odvolání na povídání bájných starců.
+ k poslední bitvě Olafa u Stiklestadů cituje Snorri tři sloky básně Olafova skalda Tormóda (ten pak na následky bitvy zemřel) a zakončuje to slovy: "Všechny tyto verše si lidé dobře zapamatovali".
V obou případech se Snorri odvolává na lidskou paměť a v druhém případě potvrzuje, že lidé si tradovali skaldské verše, a s nimi tedy paměť na dávné události.
Kadečková i někde píše, že na Islandu byly trestné urážky a ještě větší tresty padaly za urážky zveršované - protože se snadněji šířily a lidé si je snadněji pamatovali.
---
K nestrannosti ság - Olaf byl svatořečen, Snorri udává pár jeho zázraků, přesto Snorri zachytil i nelichotivé hlasy, které vkládá je do úst jeho oponentů. Tak švédský král Olaf Skotkonung nazývá Olafa opovržlivě tlusťochem a nechce slyšet o tom, že by mu měl dát svoji dceru Ingigerd za ženu. (např. k. 67) Ale na jiném místě posel Hjalti Ingigerd Olava vychvaluje: "Hjalti jí často vypravoval o jeh povaze a chválil jej, jak jen dovedl, a všechno, co řekl, byla tak pravda." (k. 72) Pomluvy proti Olavovi jsou kompenzovány, Hjalti říká věci pochvalné a současně plně pravdivé.
Norové, kteří pozvedli proti Olafovi zbraň, se v mnoha případech bijí statečně a nehledí na smrt. Tak Erling Skjálgsson drží poslední pozici na válečné lodi a "Bránil se tak statečně, že není příkladu, že by se byl kdo sám tak dlouho bránil útoku tak četných mužů". (k. 176) Jiný Nor jménem Grjótgard byl přepaden Olafem, se slova "nebudu prosit o milost" podnikl marný výpad a zahynul. (k. 166) Olafovým opozičníkům Snorri přiznává statečnost, což ve vikinské době nebylo málo.

Někteří Olafovi protivníci, kteří zvítězili v závěrečné bitvě u Stiklestadů, se stali nakonec prvními hlasateli Olafovy svatosti. Tak Tóri šel po bitvě ošetřit Olafovo tělo a když se ho dotkl zraněnou částí své ruky, tak se mu rána zacelila. Když běžela řeč o Olafově svatosti, Tóri to odsvědčil. (k. 230)

Trochu podezřelá je řeč biskupa Sigurda před bitvou. Biskup patřil k vojsku Olafových protivníků a jednal z pokynu Knuta Velikého, vikinského vládce anglo-dánské říše. Sigurd považuje Olafovo vojsko za sebranku: "Nyní táhne s cizím vojskem a jsou to většinou lidé lidé z lesů, psanci lapkové a jiní lupiči." (k. 218) jenže Snorri předtím rozebírá Olafovu řeč, kde svému vojsku zakazuje rabování na území sedláků, kteří se proti němu zrovna šikovali. Možná tu Olafova řeč Snorri vložil právě jako obhajobu krále?

---

Svatý Olaf je věčným vládcem Norska podobně jako svatý Václav věčným vládcem Čech (resp. alespoň knížecích Čech). Aktuální vládce má svou moc pouze propůjčenou od svatého. Olafova svatá moc je definována v jedné skaldské básni: "K světce hrobu spěchá vojsko, pomoc hledá pán i chudák, slepý a hluchý spíná ruce, zázrakem pak zdráv se vrací.
Olava pros, aby ti dal moc ve své zemi, mír a blaho seslal s nebe svému lidu. Boží muž je, Bůh ho slyší." (k. 245)
Verše spojují klasické klasické světcovy zázraky v podobě uzdravování s propůjčením vlády v zemi.

Olav prodělal pokus o atentát od svého příbuzného, který byl jeho zajatcem. Ten se trochu podobá atentátu Boleslava na Václava ve Staré Boleslavi, aniž bych z toho něco vyvozoval: "Když byla mše u konce, vstal král Olav, aby se se zdviženýma rukama poklonil před oltářem, a při tom se mu svezl plášť s ramene. V téže chvíli vyskočil král Hrörek a rozmáchl se po králi Olavovi dýkou. Ale protože se král právě sklonil, zasáhla dýka jen plášť u ramene, ale král nebyl zraněn. Když král Olav viděl, že byl přepaden, vyskočil a běžel k oltáři.." (k. 84)
Václav jinak běžel o útoku do kostela, ne jen k oltáři. Václav i Olav odmítli před i po útoku svého příbuzného zabít. Václav se ubrání útoku Boleslava, vezme mu i meč, ale zabít ho odmítne, aby se nemusel zodpovídat bratrovraždy při Posledním soudu (Kristián, kap. 19). Olav to komentuje víc prozaicky: "Ale nerad bych zmenšil vítězství, kterého jsem dobyl na králích Horní země (=Upplandu), když jsem jich jednoho rána pět zajal a zabral jsem všechnu jejich říši, aniž jsem musel některého z nich ubít. Neboť všichni byli z mého rodu. Ale nyní skutečně nevím, zdali mě Hrörek přece jen nedonutí, abych mu vzal život."
Václav i Olav odolali útoku svých příbuzných, Václav odolal náporu Boleslava a zabili jej Boleslavovi družiníci. Třeštík k té události dostal nápad (možná na konto svého zájmu o postmodernu), že šlo o náhodu, tedy bratři se porvali a družiníci si věc špatně vyložili. Boleslav mohl Václava mečem pouze udeřit (tak to má i Widukind), nebo meč mohl sklouznout po Boleslavově plášti (Počátky Přemyslovců, s. 434-435). Sklouznutí po plášti nemá žádný pramen, ale má ho právě příběh z olafské ságy, takže mám silné podezření, že ten nápad vzal Třeštík z ní (s olafskou ságou pracoval i díle Kosmova kronika vydané r. 1968).
-
K vojsku do Olafovy poslední bitvy se přidali dva bratři, ale až na druhý pokus, protože předtím se odmítli dát pokřtít jeden z nich to nemohl přenést přes srdce: "Je to pro nás velká hanba, že nás tento král vyhání od svého vojska. Nikdy dříve se mi nestalo, abych nebyl považován za rovnocenného společníka. S takovýmhle pořízením se nemíním vrátit." (k. 201) To samozřejmě připomíná Bořivojův křest na Velké Moravě, když jako nepokřtěný musel sedět mimo hlavní dění. Ten motiv se často chápe jako legendistický, ale jak je vidět, tak pro osobu vážící si cti to formalita nemusela být.
-
K Olafově svatosti patří pár zázraků, vyjímám léčbu nádoru v krku přejetím ruky (k. 189), protože to připomíná léčbu krtice dotykem ruky francouzských nebo anglických králů.
-
Olafovi vojáci pošlapali při tažení jednomu sedlákovi obilí. Olaf pole objel a řekl: ""Doufám pevně, sedláku, že Bůh ti vynahradí tvou škodu a do týdne budeš mít na poli krásné obilí." A toto pole bylo pak velmi úrodné, jak král předpověděl." (k. 203)
Procesí, při kterém se obchází pole s obrázky svatých, pravděpodobně navazuje na předešlé rituály, kde místo svatých konali pohanští bohové. Když takové pole obejde budoucí světec, mělo by to mít také pozitivní vliv.

---
K obchodu - čas od času probleskne médii článek, že Vikingové nebyli jen nájezdníci, ale taky kolonizátoři a obchodníci. A klade se to do kontrastu vůči nájezdům. Mám na to ten náhled, že to v kontrastu není - čím více je země chudá, jako právě Norsko, tím více je potřeba válek i obchodu k zabezpečení přežití, popř. luxusnějšího žití.
Obchodnímu bojkotu a navíc hrozbě plenění byli vystaveni západní Gautové, tedy obyvatelé kraje v dnešním JZ Švédsku. Olaf takto bojoval o sporné území se zmíněným švédským králem Olafem Skotkonungem: "Západní Gautové snažně prosí krále, aby s Nory sjednal mír. Vypočetl, jaké škody z toho mají Gautové, když musí postrádat z Norska všechno, co se urodilo a co potřebují k živobytí, a kromě že budou vystaveni nájezdům a plenění, jakmile norský král sebere vojsko a přepadne je." (k. 80) I ztráta obchodu se sousední zemí ohrožovala tamější populaci.

Na jiném místě velmož kritizuje lenost mládeže na Faerských ostrovech: "Tránd si změřil jinochy a pravil: "Mnoho se změnilo za mého života. Nestávalo se za našich mladých let, aby mladí a schopní muži proseděli nebo proleželi tak krásný den. Myslím, že loď, kterou jsem míval a která nyní leží v kůlně, trouchniví pod dehtem stářím. A zatím jsou naše stavení plná vlny a nikdo ji nedovede zpeněžit." (k. 135)

---
Olaf Skotkonung měl syna, "který se narodil na svátek svatého Jakuba, a proto mu dal biskup při křtu jméno Jakub". (k. 88) Lidu se to nelíbilo a když po polovičním převratu dosadili tohoto syna na trůn, dali mu jméno Önund. (k. 94) V historiografii tak bývá jmenován jako Jakub Anund.

Pojmenovat dítě podle aktuálního svátku, na to jsem narazil ve Zbraslavské kronice u narození Václava II.: "Protože se pak tento mladší syn narodil v předvečer svátku svatého Václava mučedníka, dostal při svatém křtu vlastní jméno Václav; neboť staří Čechové měli z pocitu zbožné úcty ve zvyku, že dávali svým dětem jména svatých, o jejichž narozeninách se na tento svět narodily." (I., 6)

O tomhle zvyku jinak nevím. Václav III. se narodil 6. října, to by se dalo teoreticky také odvodit od blízkosti svátku.

---
Drobnosti - na královské hostině u Olafa Skotkonunga byla kulturní vložka v podobě pěvců, doprovázely je housle a harfy. (k. 94)
Ve Skandinávii byla tradičním nástrojem tzv. nyckelharpa,jestli ji Snorri myslí tou harfou. Zní to víc jako housle - https://www.youtube.com/watch?v=oAROWiX ... rt_radio=1

- Olavovi lidé dopadli protivníky a: "Odvedli je na vrch Gaulás. Tam postavili šibenici a pověsili je tak, aby bylo oběšence vidět z fjordu, kudy vedla hlavní cesta po moři." (l. 59)
Šibenice měly takovou odstrašovací funkci snad vždy, stávaly nakopcích, aby zastrašiyl zločince, popř. ve středověku aby dávaly vůbec najevo, že nedaleké město má právo popravovat.

- Erling Skjálgsson měl otroky, kterým mimo vyměřenou práci nechával půdu a volné pole působnosti. Otroci pěstovali obilí, prodávali ho a za utržené peníze se mohli z otroctví vykoupit (trvalo jim 1-3 roků). Za utržené peníze Erling nakoupil nové otroky. (k. 23) Nebyla to tedy nějaká brutální forma otroctví..

***

Sága o svatém Olavu ukazuje na dvě zásadní věci germánského práva. Evropské právo se dělí na kontinentální, tedy římské, a anglosaské,které vychází z toho germánského. římské právo se snaží věci předjímat a stanovit zákonné chování, anglosaské právo nechá věci volně běžet a v případě kolize věc řeší soud. V anglosaských zemích včetně USA spory řeší poroty z lidu o účasti 12 lidí a výsledek, tzv. precedens, má váhu zákona. Nevýhodou obou právních systémů je narůstající objem právních dokumentů. V římském právu roste počet zákonů, v anglosaském právu roste počet precedentů.

Anglosaské právo je liberální, svobodné, ale nepřináší jistotu, jestli moje chování nakonec soud stejně nepotrestá. Římské právo chce takovou jistotu zavést, jak vysvětlovat i císař Fridrich II. v konstituci z Melfi: "Potřebný účel našeho záměru nesměřuje takovou měrou k potrestání spáchaných zločinů jako k odstranění příležitostí a důvodů k jejich páchání. ... Je lepší včas předcházet než později trestat" (Olaf Rader: Fridrich II., s. 101). Fridrich byl v tomto ohledu skutečně více Sicilanem než Němcem.

- Na precedens ukazuje Snorri u právních zvyků Švédska: "Každá část země má svůj sněm a v mnohých věcech i vlastní zákony. Nad zákony bdí zákonopravce, který má hlavní slovo v rozepřích sedláků, protože to, co rozhodne, stává se zákonem." (k. 77)

- Počet 12 porotců v dnešních porotách zřejmě sahá až do předstátních dob. Island se dělil na čtvrtě, kde každá měla tři sněmy a na nich soudy, celkem jich tedy bylo také 12. Dvanáct členů měl pak jeden islandský církevní soud.

Příklady 12-členných skupin:
"Ásgaut se svými jedenácti muži se obrátil do Gauldalu." (k. 59)
"Tu poslal král (=Olav) k Brynjólfovi Tóra Dlouhého, svého velitele cizineckého sboru, a s ním jedenáct mužů této družiny." (k. 61)
"Přišli lidé švédského krále a ubili Tránda i jeho jedenáct mužů." (k. 63)
"Dostavil se Björn s jedenácti muži" (k. 69)
"Skjálg měl u sebe dvanáct mužů." (k. 118)
"Jeď nyní ke králi, který ti daroval život, a vezmi s sebou dvanáct mužů." (k. 112)

"K chýši přišlo dvanáct mužů. Byli to kupci, kteří jeli se svým zbožím do Jamtalandu." (k. 141)

Při pořádání zakázaných pohanských slavností: "Je tam dvanáct mužů, kteří se střídají v pořádání obětních slavností." (k. 109)

A stěžejní: "Král (=Olaf Skotkonung) měl totiž s sebou vždy dvanáct nejchytřejších mužů, kteří s ním zasedali při soudech a při těžkých přích mu byli poradci." (k. 94)

Ve dvanácti lidech se pohybovali družiníci, kupci, dvanáct se střídalo lidí při pořádání pohanských slavností, dvanáct poradců při přích měl švédský král. Dvanáct porotců z lidu při dnešních soudech v anglosaských zemích zřejmě bude vycházet z této tradice.

[Ingolf]

Staroislandské ságy - https://www.databazeknih.cz/prehled-kni ... agy-272374 , ve vydání je pět ság s událostmi kolem roku 1000.

Nejprve obecně – ságy popisují řadu sporů, některé až bizarní. Tak v Sáze o lidech z Eyru funguje místní sněm spojený se svatyní. Zakladatel obou institucí yl velmi zbožný člověk a kolem svatyně zakázal močit. Konfliktní účastníci sněmu zákaz naschvál porušili a nastal spor. (s. 55-56)
Co bych ale revidoval, to jsou Kamenského teze, že ságy neukazujíí každodennost, natož vnitřní život jednotlivce. Z každodennosti jsou tu k dispozici časté zmínky o tom, jak byl kdo oblečený. Oblečení přeci jenom vyjadřuje status člověka, jiný typ oblečení musel být nenápadný, pokud se člověk chystal konat něco potají nebo pokud se vůbec převlékl za někoho jiného. Některé luxusní látky nebo kusy šatů (a podobně kusy zbraní) byly předměty darů nebo právě sporů.
Vnitřní život - žena jménem Gudrun se ptala věštce na na svoje budoucí manžely a zrudla jako krev“ (s. 271). Nejvíce byla zamilovaná do Kjartana, nejbližšího přítele jejího manžela. Oba muži se kvůli Gudrun znepřátelili a Gudrun si za jednu pohanu vyžádala Kjartanovu smrt. Když se Gudrun jeden její syn ptal, koho ze svých čtyř manželů měla nejradši, odpověděla: „Tomu, kterého jsem měla nejraději, jsem ublížila nejvíc.“ Takže nějaké city v sáze jsou.
Gudrun uměla i prolévat slzy, i když se to dozvíme také mimochodem. Gudrunina vnučka měla sen, kde jí ženská postava vyčítala, že jí Gudruniny slzy pálí a nedají klidu. Gudrun se totiž modlila v kostele a tam tedy prolévala slzy na zem. Na tom místě dala kopat a vykopaly se ostatky nějaké vědmy. (s. 357)

---

Islandská společnost svobodných a leckdy zámožných sedláků vlastnících i otroky má svoji vesnickou kulturou blíže k poddanému 19. století než ke šlechtici nebo měšťanovi téhož století. V ságách jsou občas popsány zvyky, které v moderní době u vesničanů odhalovali etnolografové.

V domě měl význačné místo práh u vstupních dveří. Dochoval se zvyk přenášení nevěsty přes práh, neméně významný byl zvyk pohřební, kdy se rakví se zesnulým při vynášení z domu třikrát poklepalo na práh (např. - https://strednicechy.rozhlas.cz/pred-pr ... mu-8548045 ).
Pokud si dotyčný přál jiný zvyk, mohlo od něj hrozit po smrti nebezpečí nebo něco netradičního. Slovenská hudební skupina Lunatic Gdos zhudebnila baladu O krásnej Ibronke od Pavla Dobšínského (ten jako v Česku K. J. Erben zachycoval folklor, vydával lidové balady a pohádky), kde je mj.: „Potom deva susedov zvolala a poručila im: Keď ja umriem, neprenášajte moju truhlu cez dvere. Ani tri razy s ňou nebite o prah. Jamu popod prah vykopte a tadiaľ truhlu vonku z domu dajte. Zapriahnite do koča koníčka a kde ten koník zastane, tam ma pochovajte!
Rozprávač: Ešte v tú noc do rána dokonala aj krásna Ibronka. Vložili ju do truhly a popod domový prah prevliekli. Položili do koča a pustili s ňou koníčka. Na krížnych cestách zastal, akoby ho prikoval. Tam zahrabali krásnu Ibronku.“ - https://www.youtube.com/watch?v=K43F9XS ... rt_radio=1
Rakev tedy byla provlečena pod prahem. Tady se objevuje ještě téma křižovatky, kde byli pohřbíváni sebevrazi nebo Cikáni, prostě osoby, které neměly právo na pohřeb na hřbitově. Ibronka se po smrti dále zjevovala na zemi.

Sága o lidech z Lososího údolí má příklad hospodáře Hrappa: „„Chci však, abych, až zemřu, byl pochován pod prahem kuchyně a abych byl pochován vestoje. Tak budu moci lépe dohlížet na své hospodářství.“
Na to Hrapp zemřel. A všechno se stalo, jak si přál, neboť Vigdís neměla odvahu jednat jinak. Jakkoli násilnický byl Hrapp za svého života, bylo ještě těžší s ním vyjít po smrti, protože strašil. Vypravuje se, že tak zahubil většinu své čeledi.“ Hrappa nakonec vykopali a pohřbili mimo pastviny nebo cesty, a tak přestal strašit. (s. 239)
Jiný problematický Islanďan se jmenoval Thórolf Kulhavec a umřel v zášti. Lidé tušili zlé věci a jeho syn Arnkel: „Vešel do světnice a pomalu se odzadu přiblížil k Thórólfovi. Varoval také ostatní, aby se k němu nepřibližovali zpředu, dokud mu nezatlačí oči a nozdry. … Potom dal vybourat ve zdi otvor a vynesl ho ven.“ Rituály nepomohly, Thórolf strašil dál a bylo zapotřebí dalších zásahů.

Jiný pohřební zvyk na Islandu: „Uložili tělo na loď, navršili na něj mohylu, jak bylo tehdy zvykem.“ (s. 179) To není asi nic nečekaného, i když nevím o archeologických nálezech, které by to na Islandu potvrzovaly. Mně neznámý zvyk byl, že mrtvému se na cestu do Valhally dávaly podsvětní střevíce. (s. 171)

---

Rituály po narození – Germáni měli zvyk, že dítě přinesli k otci, který měl na výběr ho přijmout nebo ne. Pokud odmítl, dítě skončilo špatně a na Islandu jsou doklady, že dítě bylo odloženo. Pokud totiž dítě bylo postižené, znamenalo by velkou zátěž na obživu. To se změnilo s nástupem křesťanství, které prosadily jako dva hlavní zákazy zákaz infanticidy a zákaz pojídání koňského masa.
Pokud otec dítě přijal, byl povinen ho bránit jako kteréhokoli člena rodu. Ságy naznačují nejprve rituál ukázání dítěte: „Zavolali Hoskulda, a když mu novorozeně ukázali, zdálo se mu stejně jako všem ostatním, že ještě nikdy neviděli tak krásné a nadějné dítě.“ (s. 231
Mezi přijímací rituál dále patřilo polití vodou, jak ságy dokládají na více místech: „Chlapce pokropili vodou a dali mu jméno.“ (s. 262). „Děvčátko pokropili vodou a pojmenovali tímto jménem“ (=Thorgerd). (s. 390)
Křesťanský křest má totožné to polití vodou, ale jsou kněží, kteří tam zahrnují i význam toho prvku ukázání, totiž že křest má znamenat i přijetí do společenství.

---

V ságách jsou nějaké informace o tehdejším životním prostředí. Dnes je Island skoro bezlesnatý, možná někde roste nějaká bříza. Od r. 2019 začal Island program zalesňování - https://www.denik.cz/ze_sveta/lesy-na-i ... 90723.html I v době rané kolonizace se někdo emigrantům posmíval, že jedou bydlet na to pusté skalisko. Jenže v ságách je dost dokladů o užití dřeva i přímo o lesech; stejně tak ale jsou zprávy, že kvalitní stavební dřevo se dováželo z Norska.

Přímé zmínky o lesu – jistý Tórólf nabádá svého otroka k zabití a radí mu únikovou cestu „a kdyby běžel někdo za tebou, skryj se v lese“. (s. 95)
Tórólf chce po místním godim Snorrim, aby se ujal jeho soudní pře, za to slibuje i les: „Vím, že bys rád získal Krákunes i s lesem, který je největším pokladem tohoto kraje.“ (s. 93) Les byl cenný, protože v něm bylo stavební dříví, jak se praví dále: „Jednou v létě poslal Snorii své otroky do lesa, aby tam zase káceli. Pacholci nakáceli množství stavebního dříví.“ (s. 100)
Jiní lidé „jeli kolem dvora v Ljárskógách a kolem statku zvaného Skógy. Tam u lesa se zastavili a slezli z koní.“ (s. 303) Protože slovo les zní v norštině skog, tak se dá předpokládat, že i ten statek Skógy a dvůr Ljárskógy jsou odvozeny od lesa.
Jinde měli Tórólfovi otroci dost dřeva na to, aby podpálili cizí dům: „Sebrali hromadu dříví, odnesli ji ke stavení zapálili.“ (s. 92)
Jinde byl na hranici spálen výše zmíněný zesnulý Hrapp, jehož duch škodil lidem. (s. 258)
Obléhatelé navršili hranici dřeva před upálením Njála a jeho rodiny, jeho syn Skarphedin se při pokusu o obranu propadal pod hořícími trámy. (s. 557, 561)

Jinde dojde v lese k vyřizování účtů: „Nyní ho (=Svarta) poslala Bergthóra do Strže, aby nakácel dřeva - „ a pošlu za tebou lidi, aby dříví odvezli domů.“ (s. 416) Svarta zabije v lese muž s výkřikem „Také jiní dovedou pořádně sekat!“ (s. 417)
Kousek dále dojde v lese k dalšímu zabití a zajímavé je, že zabitý v lese pálil dřevěné uhlí: „Na východ od dvorce uviděl veliký kouř. Jel tím směrem, a když dojel k lesu, sesedl z koně a uvázal ho. Sám pak šel doprostřed nejhustšího kouře. Odtud spatřil uhelnou jámu a u ní muže.“ (s. 422)

Gísli „běžel do lesa, neboť tehdy byl kraj ještě porostlý lesem“. (s. 195) To je dvojnásob významná časová informace, protože děj se odehrává kolem r. 1000 a v době sepsání ságy (nejspíš 13. století) už tam les nebyl.
Když nepřátelé pátrali po Gíslim, poslali zvědy, kteří „byli posláni do lesa narubat dříví na stavbu. To však byla jen záminka jejich cesty.“ (s. 200)

Ze dřeva byly stavěny i velké stavby: „Jednou na podzim dal Ólaf tam navrchu postavit dvorec z kmenů, které tam byly poraženy. Zčásti použil i naplavené dřevo. Byl to rozsáhlý dvůr.“ (s. 257)

Užíváno bylo tedy i dřevo vyplavené oceánem. Kvalitní dřevo se dováželo z Norska. Tak Hoskuld odjel do Norska, kde navštívil tamního krále až po nějaké době a hájil se: „“Vezte však, že s návštěvou vašeho dvora jsem otálel jen proto, že jsem si chtěl opatřit stavební dříví.“ … Král mu daroval stavební dříví a nechal je naložit na loď.“ (s. 230)
Gunnar byl v Norsku na dvoře jarla Hákona, který tehdy vládl místo krále: „Jarl pravil, že v jeho zemi byla špatná úroda - „a pravděpodobně také málo lodí vyjede tentokrát do cizích zemí. Ale ty si přesto můžeš odvézt dřeva i mouky, kolik budeš chtít.“ (s. 410) To je zajímavá informace v tom, že by Norové vyváželi mouku, protože obilí spíše dováželi. Ale i tak se v Norsku rodilo více obilí než na Islandu.
Thorkel byl hostem na dvoře krále Olafa Trygvasona, nástupce onoho Hákona: „Téže zimy dal král stavět ve městě dřevěný kostel. Měl to být veliký chrám a k jeho vybavení se nic nešetřilo. Na jaře bylo svezeno k lodi dřevo, které král daroval Thorkelovi. Byly to silné klády a dobré jakosti, neboť Thorkel na jejich výběr dohlížel sám.“
Thorkel pak osobně měřil míry králova kostela a král mu radil „Uber každému trámu dva lokty, a přece ještě vystavíš největší kostel na Islandu.“ Nešlo jen o srovnání možností Norska a Islandu, ale o srovnání prestiže krále a sedláka, což Olaf komentuje ještě mírně slovy „ten kostel nebude tak veliký, aby se do něj vešla všechna tvá domýšlivost.“ (s. 353-354)

Jinde „Thorkel byl tak bohatý, že měl na moři dvě nákladní lodi. … Obě lodi vezly náklad dřeva.“ (s. 342)
„V létě se přihodilo, že do Dýrova přístavu připlula loď. … Thógrím jel k lodi a koupil 400 klád dřeva a zaplatil část ceny hned, zbytek zůstal dlužen.“ (s. 164)
„A ještě jednu žalobu na vyhnanství ti postoupím, totiž žalobu proti Starkadovi, že kácel v mém lese na svahu Tří vrchů.“ (s. 460)
Z Islandu jsou známé nízké kamenné domy, které mají střechu z drnů a na nich rostou lišejníky; to je mimochodem inspirací pro dnešní ekologické domy, které mají zelenou střechu a na nich lišejníky. V inkriminované době znali Islanďané tyto domy a vedle nich právě dřevěné, jak informuje Sága o Njálovi: „Gunnarovo stavení bylo celé ze dřeva a střecha byla sdělána z prken přes sebe složených. Ve střeše byly vikýře se záklopkou.“ (s. 475) Gunnar byl ve stavení zabit a mstitelé: „Odjeli ke směrem k dvorci pod Třemi vrchy. Když tam přijeli, vyskočil Skarphedin na střechu a začal trhat drn. Ti, co byli uvnitř, mysleli, že je to dobytek.“ (s. 480)

---

Císař Fridrich II. sepsal známé dílo o loveckém umění pomocí dravých ptáků a r. 1240 poslal pro nákup dravců do Lübecku několik mladých šlechticů. Lübeck pak v pozdním středověku odváděl císařům sokoly formou daně a tato povinnost možná pochází z doby Štaufů. Dravci ze severu jsou dodnes větší než ti z jihu. (Olaf Rader: Fridrich II., s. 180)
Na Islandu jsou doloženi jestřábi podle jména rodu Haukadalských, tedy „Lidí z jestřábího údolí“ - Hauk je jestřáb (viz ang. Hawk), dal je údolí (viz něm. das Tal – údolí, ang. dale – dolina).
Jeden skaldský kenning popisuje ruku jako „jestřábí skála“. (s. 73) To znamená, že jestřáb má lidskou ruku jako svoji základnu, evidentně se tedy jedná o odkaz na loveckou praxi, kde jestřáb sedí na lovcově ruce.

Jestřábi dali jména i hradům, jestřáb je německy der Habicht a Habsburkové pochází z hradu Habichtsburg a Habichstein zněl německý název pro hrad Jestřebí na Českolipsku.
Ten islandský rod Haukadalských mám za takové islandské Habsburky v tom smyslu, že v Česku jsou Habsburkové chápáni jako cizí vládci a k tomu katolíci. A k rodu Haukadalských patřil godi Gizur Bílý, který r. 1000 naléhal na přijetí křesťanství a jehož syn Ísleif byl prvním islandským biskupem na Skálholtu, což je původně rodový statek Haukadalských, ale známější od r. 1056 jako sídlo nejstaršího islandského biskupství. Další Gizur z rodu Haukadalských, tentokrát s přízviskem Thorvaldsson, pomohl kolem r. 1260 převzetí vlády norských králů nad dosud svobodným Islandem, takže je doteď chápán jako zráce islandské věci ve prospěch cizí vlády.

---

Stejně jako v Sáze o svatém Olavu jsou zmínky o počtu dvanácti mužů, tak i v těchto ságách jsem těch zmínek napočítal kolem 30. Vyjmenovávat všechny případy asi nemá význam, ten význam dvanáctky se myslím dostatečně potvrdil. Je to také nejčastější počet, někdy se objevuje mužů 6, 8, 14, 20 atd. V naprosté většině případů to byla čísla sudá. Výjimkou je počet svědků u soud, těch bylo devět, a družina měla někdy 15 členů.
Pravděpodobně v tom bude nějaká symbolika, čímž nemyslím, že by ten počet měl být vymyšlen. Pokud u soudů zasedala porota o 12 lidech, byl to počet skutečný. Tu mě napadá, pokud šlo 12 lidí na trestnou výpravu proti vyhnanci (jako na vyhnance Gísliho v Sáze o Gíslim na str. 201), tak mohli už jenom tím počtem dávat najevo, že se mají za úkol něco právního nebo mocenského. A lidé okolo by to mohli hned dešifrovat. A pokud by viděli skupinu o 20 lidech, mohli třeba předpokládat, že to budou obchodníci.
Jsou to jenom nápady a spíš téma na nějaké další bádání, pokud by se toho někdo chtěl ujmout, protože by bylo potřeba přečíst kvanta textu a výsledek je předem nejistý,

Sporadické zmínky v knize uvádějí počet 12 mužů jako členů poroty (s. 467, 471), což je prvek anglosaského práva, kde poroty soudů tvoří 12 vylosovaných lidí (člověk má být souzen sobě rovnými). Obžalovaný může ale vznést námitku proti účasti toho kterého porotce a taková praxe byla i na Islandu: „Vyzval sousedy, aby zaujali svá místa jako porotci. Potom požádal o jejich prověření.“ (s. 449)
Na Islandu se také záhy pro christianizaci země přísahalo na „Knihu“ - i když není řečeno, jestli přímo Bible, nebo jinou svatou knihu. (např. s. 590)

---

Ten soudní systém a nutná obratnost při výkladu práva mi vůbec připomíná praxi v USA. Americký systém je založen na precedentech, které se „vyrábějí“ u soudního procesu s nejasným výsledkem, přičemž často záleží na schopnostech právníka, jak celý spor dopadne. Pokud už stejný spor u nějakého soudu proběhl, pak záleží na právníkovi, aby to vůbec věděl a mohl použít jako precedens pro svůj případ.
Sága o Njálovi nabízí taky jeden komplikovaný průběh, kde je právnický úspěch založený vyloženě na formalitách. Jednu formalitu vyvrátí znalec práva Skapti, který potvrdí platnost procesního zákona, který je znám jen málokomu. (s. 594) Obhájci se v tomto případu dále uchýlili k úskoku, kde žalovaný přestoupil bydlištěm do jiné islandské čtvrti, takže žalobci ho žalovali u jiného soudu pro jinou čtvrť. Proces by tak měl být neplatný, což není všechno. Žalovaná strana za chybný proces žádala trest vyhnanství pro žalobce, na což žalující strana odpověděla bitkou s několika zabitými. Zabit byl i právník obhajoby, ale za něj nebyla nárokována pokuta, protože právě při tom soudu užil lsti.
Islandský soudní systém byl při absenci centrální moci založen na desítkách místních vůdců, tzv. godů, kteří vedli místní svatyně a současně se zasazovali za práva svých lidí. Stávalo se, že mocnější godi prosadil při sporu spíše svou sílu než právo a časem začali někteří godové centralizovat moc, např. formou skupovaní úřadů dalších godů. Tak se choval i godi Gudmund: „Silou své moci potlačoval ostatní přední muže na severu země, takže někteří opustili svá sídla, některé připravil o život a někteří mu vydali svá godství.“ (s. 532) Připomíná to ekonomický boj v USA, který směřoval k tvorbě monopolů nebo kartelů, které se vedlo zákony jen korigovat.
Island i USA začínaly podobně, oboje jako republiky lidí, kteří prchali přes oceán před tuhou centrální mocí. Island zachvátily boje mezi významnými rody, takže část předáků raději prosadila vládu norského krále. Základy USA stály na náboženských rovnostářských komunách, aby se během řekněme během 200 tato republika stala expandující imperialistickou silou. USA si nenechaly vnutit cizí nadvládu, ale samy expandovaly. Ale co se týče vnitřního právního systému, co se týče důrazu na rodinu/rodové svazky nad stát, který je chápán jako síla vnější a utlačující a který má podle amerického pravicového konceptu být štíhlý a vyžadovat co nejméně daní – tady říkám, že pochopit kulturu USA se dá mimo jiné studiem kultury středověkého Islandu.

---

Ženy – obecně měly v germánské společnosti větší práva a v ságách také. Žena měla právo se rozvést a mohla tak učinit jednoduchým prohlášením před svědky: „A když už byl Bork přichystaný k odchodu z Helgafellu, vystoupila Thórdís a jmenovala svědky, před nimiž prohlásila, že se rozvádí se svým mužem Borkem. Jako důvod udala, že jí udeřil a ona že se nenechá od něho bít.“ (s. 62)

Stejná pravidla pro rozvod platila i pro muže: „Thráin vstal hned od stolu, jmenoval svědky a prohlásil, že se s ní rozvádí - „neboť nestrpím, aby se mi posmívala a vedla utrhačné řeči“. (s. 414)

Žena jménem Hallgerd byla nejprve provdána tak, že svatbu sjednal její otec bez jejího vědomí. Podruhé šel na námluvy muž i se svým příbuzným, který měl funkci zákonopravce, a Hallgerd už se zeptali. Hallgerd i s ohledem na toto svatbu odsouhlasila, příbuzní jmenují svědky a „“Hallgerd aby sama oznámila zasnoubení, shledá-li znalec práva takový postup správným.“ „To je správný postup,“ přikývl Thórarin“. (s. 389)
Jinde odsouhlasí otec námluvci, že mu dá ruku své dcery, „ale nejvíc tu bude záležet na Thórdíse, neboť ji nebudu nikdy nutit, aby si vzala jiného muže než toho, který se jí líbí“. (s. 347)

---

Jednotlivosti -

Pohanský kníže byl nejvyšším obětníkem a jako takový zodpovědný za úrodu. Pokud udělal špatně obětní rituál, nebo ho jako křesťanský konvertita odmítl, byl pak v očích zodpovědný za neúrodu. To kladli pohané za vinu i Olafu Tryggvasonovi: „Nastal podzim a s ním nevlídné počasí, zimy a silný mráz. Vyznavači pohanské víry říkali, že je nepřekvapuje, že je špatné počasí - „musíme pykat za králův nový nápad a za tuto novou víru, kterou rozzlobil bohy.““ (s. 289)

Germánským zvykem v bitvě bylo hodit oštěp do nepřátel, a tím je zasvětit jako oběti Ódinovi. To je doloženo i v Sáze o lidech z Lososího údolí: „Když Snorriho družina začala zlézat vrch, hodil Steinthór podle starého zvyku oštěpem, aby si naklonil štěstí, přes Snorriho družinu.“ (s. 115)

Islanďan Bolli je podle zapisovatele ságy prvním doloženým vikingem, který se dal najmout do císařské gardy v Byzanci. Bylo to za vlády Olafa Tryggvasona, který vládnul 995-1000. (s. 352)