Markvartici a jejich místo v dějinách přemyslovských Čech / Jiří Zoul Sajbt

[Simplex]

---Nikdo se k tomu nemá, takže pár dojmů z markvartické monografie, kterou jsem před „nedávnem“ četl. Napsat vyčerpávající kritiku by znamenalo popsat přinejmenším několik stránek, neboť každý poučenější čtenář najde v publikaci nejedno sporné tvrzení. Ač má každý nepochybně právo, preferovat či předložit vlastní hypotézy. Při hodnocení je nutné vzít v potaz, že J.Z.S. chápe předkládanou monografii jako základ, na kterém mohou zájemci o markvartickou problematiku stavět. S čímž musím souhlasit.
---I to je možná důvod, proč se mi v některých pasážích zdálo, že J.Z.S. zmínil vše či každého, kdo se o rod "otřel". Současně se domnívám, že mnohá předkládaná tvrzení jsou prezentována jako fakt, aniž by byla náležitě vysvětlena či obhájena. To samozřejmě může být i důsledkem předem daného rozsahu knihy, do něhož se autor musel vejít. Byl jsem zvědavý, jak se J.Z.S. vypořádá s počátky rodu a jeho dějinami do přelomu 12. a 13. s. Bohužel musím konstatovat, že tato část patří podle mého názoru k nejslabším. Zaprvé je vidět, že o „šlechtě“ 12. s. nemá náležitý přehled, a zadruhé to samé platí o vývoji západních či severozápadních Čech. To lze ilustrovat např. na tom, že ztotožňuje Hroznatu Crispa s Hroznatou Tepelským (s. 38) a z textu je zřejmé, že se "neupsal". Sajbt byl patrně první, kdo spojil počátky rodu s prostorem západních Čech. Což je třeba ocenit, byť nabízenou příležitost z pro mne nepochopitelných důvodu nevyužil. Přitom se tam objevili významné osoby, které lze přinejmenším hypoteticky s Markvartici spojit. Z nich nejznámější byl ochránce tepelského konventu Beneš, jenž byl pravděpodobně totožný s pozdějším budyšínským kastelánem, který byl nepochybně členem rodu. Za sporné považuji neustále opakované tvrzení, které pokládá Markvartice za nepochybné zakladatele hradišťského cisterciáckého konventu (Hradiště nad Jizerou). I když pominu možnost, že cisterciákům předcházela benediktinská fáze (což připouští i K. Charvátová), tak všechna dostupná fakta svědčí podle mého názoru o opaku. Nebude je zde vyjmenovávat, protože jsem většinu z nich uvedl v příslušném vláknu. S tím samozřejmě úzce souvisí i doba, kdy se Markvartici usadili na Boleslavsku a stali se zde rozhodující silou.
---Na daleko jistější půdu se J.Z.S. nepochybně dostává s pokračujícím 13. s. a s děním odehrávajícím se v prostoru severovýchodních Čech. Což je bezesporu důsledkem jeho dlouhodobého badatelského zájmu. Ze 13. s. pokládám za nejzmatenější kapitolu věnovanou pánům z Polné, byť jediná hypotéza vysvětlující jejich původ nebude zřejmě nikdy všeobecně akceptována. Opět se mi zdá, že se na její kvalitě výrazně podepsalo, že se autor ocitá mimo svůj „rajón“. Podle mě do značné míry přehlíží práci Miroslava Plačka o rodu pánů z Trnavy a zcela ignoruje výpověď sfragistického materiálu. Z něhož je zřejmé, že u počátku rodu museli stát Markvartici + páni z Trnavy, jinak by heraldika nedávala smysl. Patrně nepřekvapí, že za nejkvalitnější lze považovat části knihy, spojené s bližším či vzdálenějším okolím Turnova a jeho markvartickými držiteli. Pokládám za rozumné, že se autor zaměřil na přemyslovskou éru s občasnými přesahy do 14. s., protože vzhledem k počtu rodových větví není možné ani účelné vyprávět následné dějiny rodu podobným způsobem.
---Nadšený jsem nebyl ani z kapitolky nazvané Markvartická heraldika (s. 235-240). Aniž bych si chtěl hrát na znalce, tak je vícero důvodů, proč bychom měli považovat markvartickou šelmu spíše za lva. Rovněž je z dochovaných pečetí zřejmé, že původně „stála“ na čtyřech, ať už onu pozici nazveme jakkoli a jiný pramen nemáme. Postupnou změnu erbu rodových větví nebudeme pravděpodobně nikdy schopni vysvětlit, byť o ní byly vysloveny nejrůznější hypotézy. Dalimil je poslední na jehož vysvětlení bych spoléhal. Věrohodností jím zmiňovaných erbovních pověstí se kdysi zabývala Marie Bláhová a pro kronikáře to nedopadlo dobře. Každý má možnost její závěry prověřit a popřípadě je vyvrátit. Používání dvou variant erbů, z nichž jeden nesl heroldskou figuru, máme zhruba ve stejné době doloženou u více rodů. Jenže u Markvarticů je změna nejmarkantnější, což je dáno také počtem rodových větví.
---Přesto považuji za nutné ocenit, že autor našel odvahu náročné téma zpracovat, neboť nikdo jiný k tomu neměl předpoklady a pravděpodobně dlouho mít nebude. Takže vše výše uvedené je vlastně nepodstatné a můžeme jen doufat, že se v budoucnu dočkáme srovnatelných monografií i dalších významných rozrodů.
Sajbt, Jiří Z.: Veduta 2024, 335 s.
https://www.knihovny.cz/Record/svkul.67 ... d=32111805

2025-08-17_065505.jpg