K líčení a parfémům jsem nedohledal prakticky nic krom obecné informace o jejich oblibě. Naši znalci Zíbrt a Winter se pokud vím podrobnostmi více nezabývali
…Ačkoli nejčastěji se omezení a zákazy týkaly oděvů a doplňků, předmětem opakované kritiky byla i přílišná péče o tělo. Mravokárci tak kázali nejenom proti „zženštělosti“ mužů, kteří si po ženském způsobu kadeřily vlasy, ale i proti marnivosti žen, které si barvily vlasy, líčily si tváře, rty, pěstily si obočí a řasy a užívaly parfémy. V očích mravokárců se tak tyto fintivé ženy dopouštěly hříchu pýchy a falše, když
„prostředky strojenými a padělanými“ lhaly o své kráse.
1 Lze se však domnívat že tato kritika nebyla míněna všeobecně, ale byla opět mířena proti neurozeným, kteří napodobovali rytířskou módu. Zíbrt uvádí, že líčení bylo v souvislosti s urozenými ženami v Čechách známo nejpozději od 13. století:
„Je na pováženou, že již ve století XIII. z ciziny bylo do Čech zaneseno umělé šlechtění a barvení tváří – líčení. Zachován je list, kde „císař“, předseda zábavného družstva, vyzývá družky, aby se ozdobně vystrojily, aby se nalíčily červeným líčidlem.“. 2 Pokud se tedy první zmínky o líčení objevovaly v souvislosti s urozenými dámami, které bývaly u dvora vždy důstojně oblečené a upravené, jak to odpovídalo jejich stavu a požadavku reprezentace, lze se domnívat že i jejich líčení působilo decentně a nikoli křiklavě a že mravokárci tedy opět kritizovali především ženy neurozené. Urozené dámy a panovnice pak nepochybně parfémy a líčení znaly a užívaly.
3 O jejich užívání svědčí i dobový ideál ženské krásy, který byl opakovaně zpodobňován umělci na deskových obrazech a polychromovaných sochách Madon. Ty jsou stylizovány jako půvabné a elegantní krásky s alabastrovou pletí, červenými tvářemi a rty, pěstěným obočím a výraznýma očima. Přitom je z jejich stylizace patrná vznešená důstojnost a cudnost, kterou bychom předpokládali právě u urozených dam.
Doboví mravokárci, jakými byl Petr Žitavský, tak řečený Dalimil a po nich v dalších letech 14. století i Beneš Krabice z Weitmile, Tomáš Štítný ze Štítného a Jan Hus, pocházeli především z církevního prostředí a pohybovali se na velmožských či panovnických dvorech, kde získali rozhled a současně přejímali pohled urozených na uspořádání světa. Zde měli také příležitost poznat dvorské chování, umění stolování a nejnovější rytířskou módu v odívání i péči o tělo. Panovníci, velmoži a jejich dvory pro ně byli vzorem urozené společnosti. Pokud tedy ve svých kázáních či stížnostech kárali lid za jeho módní výstřednost a přílišnou péči o svůj vzhled, nebo za zoufalou úroveň stolování, pak nekritizovali všechny obyvatele království jako celek, jak to bývá někdy mylně chápáno, ale jenom své vrstevníky, tedy kněží, měšany a prostý lid. Kárali neurozené, kteří pohrdali svým Bohem daným stavem a povyšovali se nad něj, jako by sami byli šlechtou. Tak zní i Štítného napomenutí pyšné ženy:
„...Avšak nevelím choditi v růše šeredně, ale prostě, počestně choď v růše podle položenie stavu svého...“. 4
Kritizovali je za přílišnou péči o svůj zevnějšek, která byla pro urozený stav samozřejmá, ale pracující lid odváděla zbytečně od práce, vedla ho k nerozumnému utrácení těžce nabytých peněz a k hříchu pýchy...
......................................
1 WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 262.
2 WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 263.
3 WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 262.
4 Napomenutí pyšné ženy v kázání Tomáše Štítného ze Štítného. In: WINTER, Z.; ZÍBRT, Č. Dějiny kroje v zemích českých. Od dob nejstarších až po války husitské. 1. vyd. Praha: F. Šimáček, 1892, s. 281.
In: Dubec, I. Dvorská móda v době vlády Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Odívání nobility první poloviny 14. století. s. 43-44.