Zahraniční politika Vratislava II.

[Ježek]

Břetislav I; poté, co stabilisoval situaci v knížectví, začal se opírat o systém hradů (hradiš) a snad už on chtěl získat královský titul, proto přivedl z Hnězdna tělo sv. Vojtěcha (pravda, jeho ostatky se ještě několikrát někde objevily), aby v Praze nad jeho hrobem vystavěl katedrální kostel a zřejmě přes papeže chtěl získat kýženou korunu, jeho nejstarší syn v tom pokračoval a získal od papeže právo nosit mitru. To je dnešními historiky považováno jako předstupeň královské koruny.

Odlišná je zahraniční politika Vratislava II. On podporoval krále Jindřicha IV; především proti jeho říšským soupeřům, zapojil se také i do boje proti papežství.

Výčet jeho expansivních úspěchů je vlastně celkem bohatý - získal Srbsko (jako dar jej později předal svému spojenci Viprechtovi z Grojče), titul rakouského markraběte, v Mohuči byl korunován českým a polským králem, podle některých názorů na čas vlastnil Malopolsko a Slezsko.

Jak můžeme jeho politiku - příklon k císařství hodnotit v souřadnicích tehdejší Evropy a tehdejšího knížectví? Byla jeho cílem vskutku koruna, který zásadně mohla měnit jeho poměr k bratrům a "šlechtě"? Nebo to byla jen ozdoba úspěšné politiky za hranicemi knížectví?

[Valtari]

Zdravím, Vratislav II. je moje oblíbené téma, ale teď bych chtěl zminit (a slyšet názory) na jednu zvláštnost, kterou přinesl. Tou byla držba Donína, německé Dohny, významného hradu na cestě mezi Míšní a Chlumcem po Saské stezce - na saské straně.

Víme, že Donín (zjevně pod nedochovaným jménem) nechal někdy v roce 960 založit Otto I, jako nástupní pevnost před českou hranicí. Jindřich IV. jej věnoval roku 1076 spolu s příslušným správním obvodem Vratislavu II. jako projev důvěry. Pravděpodobně v té době získává hrad jméno Donín, tedy sídlo Doně nebo Zdoně (české křestní jméno).

Od té doby byl Donín českým zbožím v Řiši, což nebyla zrovna typická pozice - král ani císař Říše v Česku žádné zboží nedrželi.

Nicméně Vratislav Donínskem oblenil Wiprechta z Groče (při příležitosti svatby), v roce 1109 jej přejímá Jindřich V. a činí z donína purkrabství. V držbě se pak v krátkých sledech střídá Říše a český panovník, v roce 1152 pak přechází už jako říšské léno od Fridricha Barbarossy na Jindřicha z Rotova, který se začíná psát jako purkrabí z Donína.

V roce 1212 opět připadá hrad darem Bedřicha II. českému králi, ovšem za podmínky, že hrad vyplatí Míšni, tak se i stalo. Roku 1341 je purkrabství donínské proměněno v manství České koruny přináležející králi.

Hrad ovšem v roce 1402 připadl vlastně definitivně k Míšeňsku (následně Sasku) - byl dobyt - a Donínové o svou hodnost přišli, přesto se ale dále psali jako Donínové. Koruna se domáhala ještě s různými úspěchy náhrady, ale v 17. století tyto pokusy ustaly, zůstavše bez odezvy.

Od 13. století do roku 1562 sídlila jedna větev donínského rodu v severních Čechách, kde držela Grabštejn, Lemberk a Valtínov.
Jiná větev rodu držela Vildštejn, Okoř a Benátky nad Jizerou, většinu majetků ale rod ztratil po bělohohorských konfiskacích.

Proč zvláštnost? Donín se nakonec českými dějinami docela protínal. Soběslav I. tu držel v letech 1126-28 své strýce, svou roli sehrál ale ještě před tím v době, kdy se knížecího stolce domáhali moravští přemyslovští údělníci Ota Černý a Svatopluk. U Donína se Ota Černý setkává s Bořivojem...

Tak to jen tak na okraj, o jaké zvláštnosti rozšířil své panství Vratislav II ... (omlouvám se, koho to nudilo...)

[Borso]

Jen trochu doplním VATLARIHO.

Erbem rohu pánů z Rotova - purkabí z Donína byl modrý štít se dvěma stříbrnými parohy křížem přez sebe. V klenotu bylo stejné znamení dvou paroží, které drží dívka v modrém šatu.

[Ježek]

Od té doby byl Donín českým zbožím v Řiši, což nebyla zrovna typická pozice - král ani císař Říše v Česku žádné zboží nedrželi.

U Donína se Ota Černý setkává s Bořivojem...

To vypovídá o nejednoznačnosti vztahu českého panovníka k tomu říšskému, která se nedá shrnout do jedné věty.

Bylo to důležité místo ještě před vstupem do Čech po labské stezce - tudy již Němci vpadli - za Břetislava I. Lépe zadržet nepřítele ještě před vlastním územím.

A s tím vězněním, to je také zajímavé, kromě Oty na Křivoklátě to jsou vesměs pohraniční hrady - Kladsko, Přimda.

[Valtari]

To vypovídá o nejednoznačnosti vztahu českého panovníka k tomu říšskému, která se nedá shrnout do jedné věty.

Mohu-li svůj názor na tohle, pak vztah českého panovníka k Říši musel být záležitostí stejně turbulentní, jakou byla doba, v níž se to udávalo. Navíc z té doby už mnoho pochopit nedokážeme, řada věcí už nám uniká, nevěříme tomu, že je někdo mohl brát vážně. Že někdo věřil v to, že být panovníkem je závazek, služba, nechápeme, co to je rytířský etos, víra v Boha i spasení, jak byla brána v tu dobu nám uniká taktéž. Takže máte pravdu, jednou větou to shrnout nelze, měnilo se to panovník od panovníka.

Kdybych ovšem měl generalizovat, pak bych řekl, že křesanští panovníci raného středověku věřili, že byli povoláni, aby svůj lid zajistili a připravili na spasení. A to určovalo jejich domácí i zahraniční politiku - názor na to, jak toho dosáhnou.

[Ježek]

že křesanští panovníci raného středověku věřili, že byli povoláni, aby svůj lid zajistili a připravili na spasení. A to určovalo jejich domácí i zahraniční politiku - názor na to, jak toho dosáhnou.

Tohle mne štve na mém orthodoxním ateismu - tohle nedokážu pochopit. A různé analogie, myšlenkové konstrukce tomu nepomohou. Ale vrátím se k původnímu tématu.

Zatím se budu věnovat krátké episodě z let 1055 - 1061, kde snad můžeme hledat kořeny Vratislavovi "říšské" politiky.

V lednu 1055 umírá Břetislav a českého stolce se ujímá Spytihněv, Vratislavovi náleží Olomoucko, jeho mladším bratrům jižní díl brněnskoznojemský. Po incidentu u Hrutova s moravskými velmoži, Spytihněv táhne na Moravu a jímá oba mladší bratry, Vratislav stihne prchnout do Uher na dvůr ke králi Ondřejovi. Tam se žení s jeho krásnou dcerou Adlétou.

V té době (1056) umírá říšský král Jindřich III; regentství za jeho stejnomeného syna vykonává vdova Agnes. Ta končí nepřátelství s uherským královstvím, zasnubuje Juditu s Ondřejovým synem Šalamounem (1057).

Tehdy se mohl Spytihněv cítit v nebezpečí, možnost Vratislavovi podpory náhle vzrostla (a podle slibů měl být údělníkem v Olomouci). Snad to je důvod, proč Spytihněv vyjednává s papežem a získává později provo nosit mitru (1059/60). Nicméně Vratislav se může vrátit do svého údělu.
Situace se komplikuje v Uhrách, Ondřej nechává korunovat svého syna králem, čímž poruší domluvu s bratrem Bélou, správcem třetiny království (už jsem slyšel, že to byl slovenský stát ). Béla hledá podporu v Polsku na dvoře Boleslava Smělého a nachází ji. V roce 1060 probíhá v Uhrách boj o moc - Ondřej je poražen a umírá, králem se stává jeho bratr. Německá pomoc nebyla příliš silná a neví se zda Vratislav Ondřejovi pomohl (Spytihněv určitě ne).

Nicméně záhy Vratislav je postaven před tento problém z jiné posice, po smrti Spytihněva 28.1. 1061 se stává knížetem. I to může být důvod proč těsněji spolupracuje s německou říší.
Tak vzniká jedno z trvalých schemat středoevropské politiky:
Německo+Čechy (často v jisté závislosti) x Polsko+Uhersko.

[Bertoldus, frater Templi]

U Břetislava se snaha o zisk královské koruny, pokud vím, nepředpokládá, jen snaha o zřízení arcibiskupství. To ale mohl být zjevný předstupeň, který se nicméně nezdařil

[Ježek]

U Břetislava se snaha o zisk královské koruny, pokud vím, nepředpokládá, jen snaha o zřízení arcibiskupství. To ale mohl být zjevný předstupeň, který se nicméně nezdařil

Kdo ví...
Vlastní arcibiskup mohl případného krále učinit nezávislejším na císaři, když přihlédneme k situaci knížecího věku, kdy církve byly národní, prašký biskup byl často lepším kaplanem Přemyslovců, církev nebyla tolik poutána a řízena z Říma. Ano, výjimka je německá církev, částečně na papežově straně v boji o investituru. Nicméně i císař mohl "instalovat" svého arcibiskupa - mohučského.
Břetislavovi šlo o dohnání náskoku Polska a Uher - obojí měli arcibiskupství i královskou korunu (pravda Měšek se jí vzdal, Boleslav Štedrý ji zase "na truc" vůči Říši nechal vyrobit).

[Ježek]

Na počátku knížecí vlády Vratislava II. polsko-uherské spojenectví mohlo jeho zájmy sbližovat se zájmy říského dvora.

Starý Jindřich podporoval reformní úsilí v církvi, předsedal několika italským synodám. I politika regentky Agnes podporovala reformistické tendence - později se to mělo říšským králům vymstít v okamžiku, kdy papežství začalo bojoval o hegemonii úplnou nad světskou mocí. Regentská vláda nebyla silná, Sálci ztratili řadu korunních majetků, zahraniční (východní) politika také nebyla příliš aktivní.

V počátcích své vlády vycházel Vratislav s východními sousedy dobře, po smrti své manželky Adléty se oženil se sestrou Boleslava Smělého, Svatavou. Příliš nepodporoval svého švagra Šalamouna (toho podporovalo císařství) v boji proti jeho bratrancům Gejzovi a Ladislavovi.

V šedesátých letech se začaly kalit korektní (nikoli spojenecké) vztahy s Polskem - Boleslav Smělý nebyl sto platit tribut z roku 1054. Proto Vratislav podnikl několik nájezdů na Slezsko.

V roce 1069 se ujal samostatné vlády Jindřich IV.

[Ježek]

Římský král Jindřich se záhy dostal do potíží a to hned s 2 protivníky.
Prvními byli Sasové, když v roce 1070 odňal bavorské vévodství jejich vlivnému předákovi Otovi z Northeimu a do Saska král povolával švábské ministeriály, vůbec nedbal starých svobod, Sasové povstali.
Druhým byl nový papež, Řehoř VII; v dubnu 1073 zvolený. Papež byl horlivým stoupencem duchovní nadřazenosti nad světskou. V roce 1075 Řehoř své názory sepsal v Dictatu papae, celkem nerozšířeném dokumentu.
Třetím sokem mohl být polský kníže Boleslav II. Smělý, ten se zřejmě pokoušel vytvořit proticísařskou koalici Polska, Uher (kde se angažoval) a Rusi (kde se také angažoval). Tento projekt, namířený také proti českému knížectví, vycházející snad z říše Chrabrého, byl nad síly Smělého. A to i přesto, že navazoval kontakty z říšskou oposicí a papežem.

Vratislav se započátku neocitl v úplné oposici vůči papežovi,nedržel se pevně v táboře Jindřicha, v roce 1073 mu nový papež potvrdil užívání mitry. Nicméně těžko říct, jak to bylo s jeho vlastní politikou. Nijak se neangažoval v uherské nástupnické krisi, kde jeho bratr Ota (údělník olomoucký) vojensky zasáhl ve prospěch Gejzy (Gejzova sestra Eufemie byla Otovou manželkou) - rok 1074.

Rokem 1075 začíná spojenectví Vratislava s Jindřichem. Společně vthli z Čech do Míšeňska, kde trestají odbojného markraběte Ekharda II; poté oba cestují do Řezna. Vratislav získává v léno východní marku (zhruba Dolní Lužici). V červnu se český kontingent účastní bitvy u Homburgu, kde jsou králem Sasové poraženi. Dočasně se vzdávají, na důkaz smíření se saským vévodou stává Ota z Northeimu.

V roce 1076 naplno začíná boj mezi papežem a králem Jindřichem, začíná se formovat říšská oposice (zatím se nedokáže dohodnout na protikráli), za účasti Sasů a podpořená Řehořem.
Jindřich opět vytáhl proti Míšni, Vratislav zřejmě zabírá Budyšínsko. Za pomoci Rusů válčí Poláci proti Čechům. Vratislava českého především nepotěšila korunovace Boleslava Smělého králem Polska, titul mu udělil Řehoř, hledajíc tak spojence.

Nakonec byl protikrálem zvolen švábský vévoda Rudolf z Rheinfelden, Jindřich ho v roce 1077 vytlačil ze Švábska. Veškerých vojenských operací se účastní i Češi, popisováni kronikáři jako krutí, bitvu u Mellrichstadtu nestihnou, skončí nerozhodně.

V roce 1079 je zabit krakovský biskup Stanislav, král Boleslav, je během povstání vyhnán ze země (za rok umírá v Uhrách).Vratislav se, kromě neúspěšného útoku na Míšeňsko, neúčastní vojenských akcí na západě. Velkým otazníkem je jeho angažování v polských záležitostech

[Ježek]

Zajímavý článěk v posledním čísle MM má Lukáš Reitinger - týká se Vratislavova polského královského titulu a nese název "Census de terra Polonie" a Přemyslovská svrchovanost nad Polskem.

Vychází z poplatku Poláků za Slezsko, ustavený v Quendlinburku roku 1054 a celkem vysokého - 500 hřiven stříbra a 30 zlata. V průběhu století se zapomíná na to, že ten tribut je placen jako náhrada za Slezsko (v případě neplacení nikdo nenárokuje vrácení Slezska), podle Kosmy je to poplatek za Polsko, tudíž polský vládce je poplatníkem českého knížete a je na něm závislý. Zpětně Kosmas aktualisuje minulost a píše, že Břetislav podmanil celé Polsko - tak mělo dojít k závislosti a vysokému tributu.
Tribut za Slezsko se později spíše nepletil než platil - Vratislav ho vymohl někdy na počátku 80. let, během krise v Polsku a tehdy si opět "podrobil" Polsko a mohl se tak zvát pánem Polska. Vratislavovu vládu nad Polskem stvrdil císař (který navíc nezískával poplatek z Polska) královským titulem roku 1085.
Poté se poplatek vybíral podle aktuální situace - spíše ne.

[Ježek]

Zajímavé je zamyšlení, proč se Vratislav nepřipojil k papeži, ale od roku 1075 ho nacházíme mezi spojenci Jindřicha IV.
Přitom po určitou dobu byly vztahy Vratislava s Řehořem korektní, ba možná více než to, jak dosvědčují papežské listiny z let 1073 - 4. Papež v nich píše smířlivým tónem, Vratislava přesvědčuje o své přízni. Děkuje za odváděné poplatky, přiznává Vratislavovi mitru (snad i zde naznačuje, že další spoluprací si může dopomoci ke královské koruně.
Snad se Vratislav cítil zrazen při postní synodě roku 1074, kdy se biskup Jaromír (protivník Vratislava) očistil ze zločinů, ze kterých byl obviněn (napadení biskupa Jana).

Svojí roli i v tom měla příslušnost tradičních nepřátel českého knížectví Polska a Uherska k papežské stolici a latentní nepřátelství k císařství. To bylo zvlášť naléhavé v případě Uher, kde probíhal boj mezi procsařským Šalamounem (byl leníkem Jindřicha) a propapežským Gejzou a Ladislavem.

Vratislav zřejmě nenabídl svoji pomoc nezištně. V 70. letech získal, alespoň nominálně, Míšeň a Budyšínsko, biskup Jaromír po odpadnutí mohučského Siegfrieda se stal kancléřem pro Německo (i když spíše nominálně). U něj se snad i uvažovalo, že by mohl být dalším mohučským arcibiskupem.

[Ježek]

Podvejme se pro srovnání na situaci v Polsku, která je bohužel také založena na interpretaci jenom několika málo pramenů. Také tam fungoval určitý sytém rozdělení moci mezi vládnoucí dynastii. V dříve neklidném a samostatném Mazovsku vládnul Vladislav Heřman, mladší bratr polského knížete Boleslava II. Zdá se, že oba sourozenci, narozdíl od znesvářených Přemyslovců byli fungujícím tandemem. Nepřátelství s Vratislavem Českým a Jindřichem Sálským spadalo ještě do doby před vystoupením papeže a polský panovník i se svým mladším bratrem náležel k Řehořovu táboru, aniž by to ovšem znamenalo, že se vzdá předreformního pojetí světské moci. Spolupráce s papežem nesla své ovoce. V roce 1076 bylo založeno v Plocku, tedy v sídle Vladislava Heřmana, biskupství. Stejný rok proběhla korunovace Boleslava králem, neznáme bohužel přesnou roli papeže při ní, zdá se ovšem, že ji minimálně dodatečně schválil. Ale i přes tyto úspěchy existovala v Polsku oposice a zřejmě jedním z jejich členů byl krakovský biskup Stanislav, který byl na rozkaz krále (podle kronik králem) zabit. V důsledku toho vypuklo v Polsku povstání a král Boleslav byl vyhnán z Polska. Zde bude dle mého soudu správný názor G. Labudy, který tvrdil, že vzbouřenci povolali na trůn z Plocku Vladislava Heřmana a pod jejich vlivem došlo k změně zahraniční politiky, byly obnoveny přátelské vztahy s českým knížectvím a skrz něj i s císařstvím. Vladislav Heřman se během své vlády nehlásil ke královskému titulu.

[Ježek]

Podívejme se podrobněji na výpravy do římského světa.
Proč Vratislav táhl do Říše. Podle polské historičky J. Sobiesiak kromě zisků, které z toho mohl mít, jako kořist, prestiž, měl povinnost pomoci římskému panovníkovi. Existovala tradice české pomoci v bitvě u Lechu a výprav proti Luticům, nicméně po lenním holdu Vladivoje a nastolení Jaromíra říšským panovníkem, se tato pomoc stala povinností. V opačném případě, pokud by Vratislav odmítl, zřejmě by se připojil k říšské oposici.
Římská jízda ale v této době nebyla zřejmě povinností (Vladislavovi ji vnutil Jindřich V.), šlo o soukromou dohodu Vratislava s Jindřichem IV. Z ní měli prospěch oba, oba v podstatě vyšším titulem.

[Ježek]

Nedávno jsem četl zajímavý článek Jana Powierského: Miedzynarodowe okoliszności polityczne wznowenia walk monarchii piastowskej o Pomorze za Wladyslawa Hermana okolo 1090 r. Komunykaty Instytutu baltyckiego, 1994.
Poutavě líčí evropskou situaci, kdy se rozpadají koalice, vznikají nové a Evropa je ve válce. Vladislav Heřman má v podstatě volné ruce a proto může zasáhnout v Pomoří. Zajímavé jsou ovšem názory na politiku Vratislava.
Vratislav nevycházel dobře s uherským králem Vladislavem - s tím se dá souhlasit, zde do exilu putoval jak Jaromír, tak i později Břetislav (II.).

Další názory jsou spekulativnější. Vratislav neměl být na přelomu 80. a 90. let v dobrých vztazích s císařem, měl se s ním usmířit a přitom se vzdát nároků na míšeňskou marku a polský královský titul. Vliv na to měl mít konflikt s Jaromírem, který prohrál a musel do exilu.

Powierski také píše o tom, že negativní vztahy měl Vratislav s Vladislavem Heřmanem - ty se začaly měnit na počátku 90. let a vyvrcholili pomocí českého krále proti Pomořanům.

Ani jedno si nemyslím - Vratislav vycházel s římským i polským panovníkem, nevzdával se polského titulu kvůli vnitřním problémům.

Co to ale otočit. Nebyla Vratislavova pomoc proti Pomořanům důsledkem jeho polského královského titulu?

[Ježek]

A ještě jeden zajímavý názor (s kterým ale nesouhlasí). Jindřich IV. udělil privilegium pražskému biskupství (které vlastně rušilo moravské a krakovské), aby zrušil jablko sváru mezi Vratislavem a Jaromírem.

[Ingolf]

Doba druhé poloviny 11. stol. na mě působí dojmem jedné velké přetahované bez pořádného výsledku. Jindřich IV. válčí s papežem o právo investitury, z porážky se podivně vyvlékl pochodem do Canossy a Řehoř VII. umírá v podstatě v defenzivě.
V Říši probíhá permanentní válka s opozicí, kde Jindřich prohrává, co může (jednou spasí holý život útěkem do tmy), ale opozice nemá sílu zvrátit celý boj ve svůj prospěch a utrpí vždy nějaké Pyrrhovo vítězství (jako protikrál Rudolf, když ve vyhrané bitvě přijde o pravou ruku, čímž v očích veřejnosti ztrácí věrohodnost).
Vratislav neustále válčí v Jindřichův prospěch, aniž by to přineslo odpovídající územní zisky. I o příhraniční Míšeňsko vede vleklý, nejistý boj.

Na druhou stranu pro Čechy to bylo období klidu, žádné boje neprobíhaly na českém území. cena lidských životů ztracených v cizině je jedno měřítko, ale pokud by bojovníci zůstávali doma a vedli vzájemné půtky, zemi by to zase škodilo. Expanze směrem ven upouští takový ventil a z ciziny proudí kořist nebo kulturní novinky - takto ve stejné době fungoval vikinský sever (akorát to odnášely kořistěné země).

***

Vratislavova královská koruna se někdy udává jako chabá náhražka za očekávané územní zisky. Nevím, jestli tak Jindřich musel uvažovat. Jakmile dosáhl titulu císaře (od protipapeže, v té době fakt nic nefungovalo jednoznačně..), tak z titulu své funkce korunoval svého největšího spojence Vratislava.
Královský titul se vším všudy počítá s autokratickou vládou děděnou na potomky. Český vládce byl ale dál volen sněmem Čechů - upozorňuje na to V. Vaníček ve své monografii o Vratislavovi a M. Wihoda v nové knize První česká království vůbec píše o "korunou obdařeném knížeti".

Český sněm se samozřejmě bránil oslabení své moci. Když Soběslav I. chtěl zajistit stolec pro svého syna Vladislava, tak ho přivedl na říšskému vládci Lotharovi, který dal Vladislavovi zemi v léno.. Po Soběslavově smrti ale sněm zvolil jiného vládce, také Vladislava (II.), syna Vladislava I., bratra Soběslavova. Bylo to natruc..
Případ ukazuje na jednu věc - královský titul vychází z udělení císařem, knížecí titul ze zvolení českým sněmem. Královský titul vypadá na jednu stranu jako povýšení země, zvýšení moci, ale na druhou stranu poutá českého vládce více k Říši, odkud je královský titul udělován.. Knížecí titul takový lesk neměl, ale vycházel plně z české samostatnosti.. Výsledkem býval chvíli hybridní stav, kde sněm volí knížete, kterého císař povyšuje na krále.

***

Vaníček uvažuje o významu královské moci pro vztahy s cizinou, do které sněm neměl ani možnost mluvit. Tak třeba usazování cizích obchodníků v Praze (Němců, Vlachů, Židů) by bylo věcí krále. Na Vratislavovo privilegium se odvolává jedna listina z doby Soběslava II. (1173-78), podle které Vratislav povolil usazení Němcům v Praze na Poříčí.
Důležité je tu zlistinění aktu, protože používání listin přichází do Čech opět ze dvora Jindřicha IV. Vratislavův bratr a pražský biskup Jaromír byl také po dlouhou dobu Jindřichovým kancléřem, takže měl pod palcem psaní listin jeho kanceláře..
Tohle všechno podle mě mohl (musel by) časem pokrýt i kníže, ale tady se to všechno dobře seběhlo v jeden okamžik..