Dětmar

Jan Škvrňák
České dějiny
Na přelomu 60. a 70. let 10. století Přemyslovci úspěšně usilovali o vzniku samostatné církevní provincie v čele s vlastním biskupem. Jednání to nebyla jednoduchá, bylo nutné kromě souhlasu papeže také odškodnit řezeňského biskupa, neboť v jeho diecézi se Čechy nacházely. Nakonec se zřízení nového biskupství podařilo i díky osobnímu jednání Přemyslovny Mlady. I když nový episkopát vzniká v roce 973 se sídlem při kostele sv. Václava a Víta, na svoji první hlavu musí ještě několik let čekat. Prvním pražským biskupem se stal Sas Dětmar.

Obsazení pražského biskupství muselo proběhnout nejpozději v dubnu 976, kdy svému metropolitovi Willigisovi v Mohuči asistují nejmenovaní biskupové z Prahy a Moravy.1

Prvním kronikářem, který o Dětmarovi píše (byť o století a půl později) nění nikdo jiný než Kosmas. Podle kronikáře byl původně mnichem (uvažuje se o Magdeburku) a měl oplývat “divnou výřečností a literární znalostí.” Ač cizinec, tak měl výborně ovládat slovanskou řeč, což byl jeden z důvodů, proč ho Boleslav II. nechal zvolit pražským biskupem. Následně Dětmar získal potvrzení od císaře Oty II. a biskupské svěcení od mohučského arcibiskupa Willigise.2

U Kosmy je nutné mít na paměti, že jeho dílo kromě literárních ambicí mělo i ambice vytvoření výkladu počátků českých dějin. Aby nemusel zásluhy na vzniku pražského biskupství bratrovrahu Boleslav I., tak Kosmas nechává tohoto knížete umřít o několik let dříve, v roce 967.3 Tím, kdo inicioval vznik domácí diecéze je tak pro Kosmu až Boleslav II., při jehož charakteristice nešetří chválou. 

Podle kronikáře zemřel v roce 969, poté co vysvětil řadu kostelů a pokřtil řadu pohanů. Jeho nástupcem se stal domácí klerik, Slavníkovec Vojtěch. Kosmův údaj o krátkém episkopátu prvního biskupa převzal i Dalimil, v novém přebásnění: “Biskupem byl Dětmar, Sas. // Jeho život za rok zhas."4

Ve skutečnosti Dětmar zemřel 2. ledna roku 982.

Diskuse: Biskupové, arcibiskupové.

  1. CDB I, č. 34, s. 40-41. ↩︎

  2. Kosmas I,23-25 ↩︎

  3. Kosmas I,21 ↩︎

  4. Kronika tak řečeného Dalimila (Bláhová, Krčmová, Vrbová), s. 61. ↩︎