Ondřej
Ondřej svou kariéru zahájil jako vzdělaný duchovní v blízkosti královského dvora. Díky svým schopnostem se vypracoval na vlivné pozice – byl proboštem v prestižních kapitulách ve Staré Boleslavi a na Mělníku. Vrcholem jeho vzestupu před biskupskou volbou byla funkce kancléře krále Přemysla Otakara I., kterou zastával v letech 1211–1215. V této době byl považován za loajálního královského úředníka, a právě proto jej král v roce 1214 prosadil na stolec pražského biskupa.
Zásadní zlom v Ondřejově postojích nastal po roce 1215, kdy se v Římě zúčastnil Čtvrtého lateránského koncilu. Zde se hlouběji seznámil s reformními myšlenkami papeže Inocence III., které prosazovaly tzv. libertas ecclesiae (svobodu církve). Ondřej se vrátil do Čech proměněn: z poddajného královského dvořana se stal nesmiřitelným zastáncem církevní autonomie. Začal tvrdě vyžadovat, aby církev byla nezávislá na světské moci, což přímo narušovalo dosavadní zvyklosti přemyslovského státu.
Jádrem sporu s Přemyslem Otakarem I. byly otázky majetkové a právní. Ondřej požadoval, aby církevní statky byly osvobozeny od státních daní a robot, aby církev měla vlastní soudnictví nad duchovními a aby o obsazování far rozhodovali biskupové, nikoliv světští páni (patroni). Konflikt eskaloval natolik, že Ondřej v roce 1216 opustil zemi a uchýlil se pod ochranu papeže. Nad pražskou diecézí vyhlásil interdikt, což znamenalo zákaz křtů, svateb i církevních pohřbů, čímž vyvinul obrovský tlak na stabilitu českého státu.
Po letech diplomatických bojů a vyjednávání došlo v roce 1222 k uzavření dohody, která je v dějinách známá jako konkordát nebo Velké privilegium české církve. Tento dokument byl prvním velkým vítězstvím církve nad státem v českých zemích. Církev díky němu získala právní subjektivitu a částečné vymanění z královské pravomoci. Ačkoliv Ondřej nedosáhl úplné nezávislosti (král si udržel vliv na volbu biskupů a majetkové záležitosti byly vyřešeny kompromisem), položil tento dokument základy postavení katolické církve v Čechách na celá staletí.
Navzdory diplomatickému úspěchu zůstal Ondřej tragickou postavou. Jeho radikalismus a nekompromisní povaha mu odcizily nejen krále, ale i domácí šlechtu a dokonce i část českého duchovenstva, kterému vyhovoval starý, klidnější řád. V Čechách byl vnímán jako cizorodý živel prosazující římské zájmy. Do Prahy se po roce 1222 už fakticky nevrátil. Zemřel v létě 1224 v italském Castellammare di Stabia, daleko od své diecéze. Jeho ostatky byly do katedrály sv. Víta převezeny až o více než sto let později za vlády Karla IV.
Diskuse: Biskupové, arcibiskupové.