Daniel II.
Pocházel z nepříliš významného šlechtického rodu a před svým zvolením působil jako kaplan Vladislava Jindřicha, který se nakrátko stal i českým knížetem. Milíkova volba biskupem (1. listopadu 1197) byla strategickým tahem – panovník potřeboval na tomto postu loajálního člověka, který by mu nekladl odpor. Šlo tak o kontrast s episkopátem jeho předchůdce Jindřicha Břetislava, který se stal i českým knížetem.
Jedním z nejnáročnějších úkolů Daniela II. byla asistence při Přemyslově snaze o rozluku s Adlétou Míšeňskou. Král se chtěl Adléty zbavit, aby mohl uzavřít politicky výhodnější sňatek s Konstancií Uherskou. Daniel rozvod v roce 1199 posvětil z pozice biskupa, čímž se dostal do přímého střetu s papežskou kurií, která Adlétu bránila. Tento spor trval roky a Daniel v něm prokázal nevídanou obratnost, když dokázal lavírovat mezi církevním právem a požadavky svého krále, přestože za to sklízel ostrou kritiku z Říma.
Navzdory napjatým vztahům kvůli rozvodu se Daniel stal klíčovým diplomatem, který pomohl legitimizovat české království na mezinárodním poli. V roce 1204 osobně vedl delegaci k papeži Inocenci III. Jeho mise byla dvojnásobně úspěšná: dosáhl definitivního uznání dědičného královského titulu pro Přemysla Otakara I. a zároveň prosadil kanonizaci (svatořečení) opata Prokopa ze Sázavského kláštera. Tím posílil prestiž českých zemí i národní duchovní identitu.
Uvnitř církve Daniel čelil silné opozici, kterou reprezentoval zejména ambiciózní kanovník Arnold. Ten na biskupa podával žaloby k papeži, v nichž ho obviňoval z nedostatku vzdělání, obžerství a přílišného podřizování se světské moci. Daniel tyto útoky ustál, ale jeho pontifikát symbolizuje konec éry tzv. „vlastnické církve", kdy byl biskup fakticky úředníkem knížete. Po Danielově smrti na konci března nebo počátku dubna 1214 nastoupil Ondřej, který zahájil éru ostrých konfliktů mezi církví a státem o nezávislost.
Diskuse: Biskupové, arcibiskupové.