Bitva u Hattínu (3. - 4.července 1187)
Jeruzalémské království v době před bitvou mělo značné problémy. Vztahy mezi šlechtou i řády nebyly příliš uspokojivé a smrt Balduina IV. (1174-1185) ke zlepšení situace taky nepřispěla. Na trůn nastoupil Balduinův synovec Balduin V. Král také v roce 1183 stanovil, že kdyby jeho synovec zemřel, než by mu bylo 10 let, měl by Raymond z Tripolisu zůstal v úřadu bailliho neboli regenta, a že nového krále zvolí králové Francie, Anglie, císař a papež. Balduin V. přežil strýce asi o rok. Matka Balduina V. Sibyla s druhým manželem Guyem de Lusignan roku 1186 provedli převrat, za pomoci Gérarda de Ridefort, který donutil nerozhodného velmistra řádů johanitů Rogera z Moulins, aby otevřel pokladnici a mohli se tak zmocnit korunovacích klenotů. Tak proti sobě stály dvě skupiny interesovaných. Na jedné straně byla skupina kolem Sibyly, Guye a rodinní příslušníci, na straně druhé stály významné baronské rody vedené Raymondem z Tripolisu a také přední rod Ibelinů. Reynald de Chatillon byl stoupenec Guye, a držel hrady Kerak a Krak de Montreal a tím držel kontrolu nad cestou do Egypta. Také podnikal nájezdy na karavany. Nejbohatší z nich se zmocnit koncem roku 1186 a Saladin žádal náhradu za újmu a také porušení příměří, která mu však nebyla vyplacena (příměří mělo skončit roku 1187). Toto však nejspíš nebyla hlavní příčina budoucí války - templáři stavěli hrady, které měly strategické postavení a těch se Saladin bál více než Reynalda de Chatillon.
Situace v Jeruzalémském království se zhoršila v zimě 1186-1187, kdy Gérard de Ridefort přiměl krále Guye, aby přinutil Raymonda k poslušnosti tzn., aby Raymond složil lenní přísahu (nebyl však jediný, protože Guye neuznával ani kníže Raymond III. z Antiochie). Gérard s králem chtěli pochodoval na Tiberias u Galilejského moře, ale diplomacie Baliana z Ibelinu tomu zabránila. Raymond však se Saladinem uzavřel příměří a povolil mu vstup na jeden den do oblasti Tripolisu a Galileje. Obyvatelům bylo doporučeno, aby po tuto dobu nevycházeli z domů. Balian se snažil znesvářené strany usmířit a tak se s arcibiskupem z Tyru a oběma velmistry templářů a johanitů vydal za Raymondem. 29. dubna se zastavili na Balianově hradě v Nábulusu, kde se sám Balian rozhodl zůstat a zbytek poselstva pokračovalo na sever. Pak se měli opět setkat na templářském hradě La Féve.
V tom syn Saladina Al-Afdal a Muzaffa ad-Din Gokbori jeli na průzkum. ,,Hlídka" měla okolo 7 000 tisíc mužů a Raymond poslal zprávu o situaci poselstvu, které mířilo k němu. Gérard ihned poslal pro templáře k nejbližší posádce v Cacu. 1. května přijely posily a vyrazili k Nazaretu a tam se ještě přidala část královské posádky. Velmistr Gérard de Rideford dal rozkaz k neukvapenému útoku na Saracény poblíž Cressonských pramenů. Již pozdě zjistili, že nepřátelské jednotky jsou několikanásobně větší. Maršál Jacques de Mailly a velmistr johanitů Roger z Moulis naléhali, aby ustoupili, ale Gérard se jim vysmíval, že jsou zbabělci. Na to mu měl odvětit maršál se slovy: ,,Já zemřu jako čestný člověk, ale vy utečete jako zbabělec" . Počet vojáků se (opět) liší podle autora. První verze říká, že padlo 140 rytířů s toho 87 templářů. Druhá se více rozvíjí a hovoří, že 30. dubna měl velmistr k dispozici okolo 90 templářů z Cacu a do pátku se jejich řady rozšířily o dalších 100 světských a dalších 40 řádových rytířů, neznámy počet turkopolů a asi 400 pěšáků. Gérard chtěl při útoku využít momentu překvapení, což se mu povedlo. První nápor rozrazil protivníka a křesťané pronikli až k pěchotě z Aleppa a ta nápor zastavila. Moment překvapení byl ta tam a na křesťany se řítili Saracéni ze všech stran. Boj netrval příliš dlouho, nejspíš jen pár minut a planina (možná háj, jak udávají arabské zprávy) byla poseta mrtvými těly křesťanů. Jen Gérard de Rideford a dva templáři uprchli. Maršál templářů jak předpověděl padl a velmistr johanitů s ním. Když těžce zraněný Gérard dojel do Jeruzaléma obvinil Raymonda z Tripolisu s porážky. Cituji: ,,Bezpochyby jsi konvertoval na islám, jinak bys nedopustil, k čemu došlo! Nepřipustil bys, aby muslimové prošli tvým územím, pobili templáře a johanity a odvedli s sebou zajatce, aniž by ses tomu pokoušel zabránit" (citace podle arabského kronikáře Ibn al Athira).
Po Cressonských pramenech byl klid až do 29. května, kdy Saladin dostal posily od svého bratra Sajfa ad-Din al-Adila z Egypta. Ihned začal podnikat nájezdy na Zajórdánsko, kde pustošil území Reynolda de Chatillon jemuž za pár týdnů zůstaly se hrady Kerak a Montreal. Dále byl vyslán syn Saladina, aby chránil pro jistotu cesty do Mekky, kam právě směřovali poutníci. A posledním taktickým tahem před chystanou bitvou byl rozkaz pro Tagi as-Dina (synovec Saladina), aby soustředil své vojáky v oblasti kolem Aleppa, a tak blokovat antiochijské knížetství.
Prvního července překročil muslimové s 30 000 tisíci muži Jordán a začal obléhat Tiberias (jiný zdroj udává, že jich bylo pouze 18 000 a křižáci tak byli v přesile). Také Guy de Lusignan neotálel a vyhlásil arriére-bar, což bylo povolání do zbraně všech zdatných mužů. Armáda se shromažďovala u Akry. Dne 2. července vojko zaujalo obrannou pozici na loukách u Seforie, které bylo dobře zásobováno vodou. Křesťanská armáda čítala asi 1 200- 1 300 rytířů a 13 000-18 000 pěšáků, turkopolů a dalších lehkých jezdců. Saladinovo vojsko se přiblížila 2. července na vzdálenost 26 km. Guy však odmítl zaútočit, ale té noci se uskutečnila dramatická a vzrušená porada rady baronů, kde se mělo rozhodnout, co se bude dít dále. Raymond z Tripolisu radil králi, aby zůstali na místě pro ně výhodném a čekali na nepřítele. Ale údajně Gérard de Rideford měl přes noc přesvědčit krále, aby pochodoval na Tiberiadu a vstříc Saladinovi. Také se měl vysmívat Raymondovi, že je zbabělý a jeho žena musí bránit město (dobytím města by Saladin ničeho nedokázal - město po dobytí téměř zmizelo z mapy).
Guy si dobře uvědomoval, že vítězství pro něj bude znamenat vše. Vítězství by mu totiž mohlo zajistit sjednocení. Neví se proč se naklonil Gérardovu návrhu a 3. července se vydal vstříc zkáze u Hattínských rohů. Jádro armády tvořila rytířská jízda rozdělena do tří skupin. Přednímu voji velel Raymond z Tripolisu, zadní voj vedl Balian z Ibelinu (snad i Raymond III. kníže z Antiochie) a střed vedl král Guy de Lusignan. Ochranu před lučištníky zajišťovala pěchota, která je obklopovala. Saladinovu armádu tvořila těžká jízda a mraky jízdních lučištníků. Křižácké vojsko si odpočalo u Tiranských pramenů a pokračovalo v pochodu na východ. Saladinova lehká jízda útočila na zadní voj po křídlech a zasypávali je mraky šípů, právě když stoupali do kopce do Maskany. Tam se vojsko utábořilo na noc, odříznuté od přístupu k vodě a zcela obklíčené. 4. července se muslimové drželi zpátky a čekali až křesťanské vojsko vyžene horko. Armáda se začala přemisťovat k rohům Hattin. Pěchotu podlomil nejspíše nedostatek vody a tak začala prchat vzhůru do kopce, kde však našla smrt.
Kritickou situaci měl stabilizovat útok Raymonda z Tripolisu, který prudce zaútočil na levé křídlo muslimů a také koordinovaný útok Reynolda de Chatillon s templáři. Tento útok podle kronik zatlačil nepřátelský střed i pravé křídlo a Saladin ztratil mnoho elitních jednotek a emírů (elitní jednotky byly ve středním oddíle). Nejspíš jako prvnímu se v následující bitvě povedlo probojoval skrz saracénské šiky Raymondu III. z Tripolis a podařilo se mu uprchnou na východ směrem ke Tiberiadskému jezeru. Podle kronikáře Ibn al-Athira mu muslimský šik vedený Saladinovým synovcem Ad-Dín Umar ustoupil, když viděl jejich zoufalý útok, tak si myslel, že by jim jen marně čelil. V posledních fázích bitvy se i Balian z Ibelinu probojoval skrz nepřítele a dal se na ústup, jiho-jihozápadním směrem do Tyru tzn. opačným směrem něž Raymond. V konečné fázi se měli vyznamenat templáři a johanité. Templáři a johanité obklopili s královskými rytíři krále a jeho stan. Ve svahu byly zbytky křesťanské armády rozděleny na dvě těsně u sebe stojící skupiny (byly z největší pravděpodobnosti uspořádány do kruhu). Zdola útočila Saladinova jízda a ze zad = od jezera pochodovala saracénská pěchota (ohledně pěchoty se liší informace podle autora). Asi v odpoledních hodinách byl stržen králův stan. Biskup z Akry, který nesl fragment kříže z Golgoty, padl také a tak byl kříž navždy ztracen. Kronika zachytila konec bitvy … křesťané prodávali své životy draze. Kurdové a mamlúkové se vraceli prořídlí a zkrvaveni, pole přenechávali jiným a když nabrali dech opět vyráželi do boje…,,Znovu jsem křičel: , Porazili jsme je!" Otec se na mne obrátil a pravil: ,,Zmlkni! Porazíme je, až se zřítí onen stan nahoře!" Než stačil dokončil větu, královský stan se hroutil…dovyprávěl bitvu Saladinův syn Al-Afdal.
Po bitvě byli zbylo asi 200 templářů i johanitů a bylo jim dáno na vybranou mezi konvertováním k islámu, nebo popravou. Nikdo s řádových bratrů islám nepřijal, a tak je na bitevním poli sťali (v bitvě našlo smrt asi 230 templářů). Templáři i johanité nedávali výkupné, na rozdíl středověké tradici a Saladin dělal výjimku u rytířských řádu, vzhledem ke své povaze a hrozbě, kterou představovali pro islám. Výjimku udělal pouze s Gérardem de Ridefordem. Ke králi se choval s úctou a ohleduplně. Nabídl mu číši, ale ten nepochopil muslimský zvyk a dal napít Reynaldovi de Chatillon. Saladin ho nenáviděl a vyzval Reynalda, aby přešel k islámu, ten to odmítnul a choval se povýšeně a arogantně. Jedná verze říká, že sám Saladin mu usekl hlavu, ale druhá verze říká, že se Saladin netrefil a uťal mu paži, načež byl okamžitě sťat jeho gardou. Za krále, velmistra Templu, Amalrika, Wilhelma V. z Monferraru a další šlechtice bylo žádáno výkupné. Padlo okolo 10 000 mužů a okolo 3 000 mužů se podařilo uprchnout, a to hlavně z předního a zadního voje (ztráty i počet mužů v bitvě není přesně znám, stejně jako počet padlých muslimů). Saladin vítězství využil a začal svou dobývací kampaň, která nestál téměř nikdo na odpor, díky Guyově odvodům do armády. 8.července padla Akra, Sidón 29.července, 6.srpna Bejrút a Aškalon 4. září. Balian z Ibelinu 2. října kapituloval a předal Jeruzalém Saladinovi. Saladin stíná Saladín stíná Reynalda de Chatillon
Použitá literatura:
Malcolm Barber: Noví rytíři
James Wasserman: Templáři a asasínové
Jiří Kovařík: Meč a kříž - Rytířské bitvy a osudy I. (1066-1214)