Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.
V této studii se zabývám vojenským tažením Fridricha Barbarossy v rámci Třetí křížové výpravy. Kterékoli téma spojené s osobností, jež zastává tak pevné místo v historickém povědomí jako Fridrich Barbarossa, je pro každého historika nepochybně velkou výzvou, a není proto potřeba ho nijak zvláště zdůvodňovat. Tato skutečnost, podobně jako ta, že osoba prvního císaře pocházejícího z rodu Štaufů stojí již od samého začátku v centru pozornosti autorů historických prací, ovšem představuje pro autora současně nemalý závazek. Také téma samotné Třetí křížové výpravy (obdobně jako témata křížových výprav všeobecně) se nepochybně odedávna těší velké a zasloužené pozornosti a to jak evropských, tak arabských historiků.
Bitva s katastrofálními následky pro křesťanství v Zámoří se odehrála 3 - 4. července 1187. Křesťanská vojska vedl jeruzalémský král Guy de Lusignan. Jednotlivé conrois křesťanského vojska vedli ti, kteří je shromáždili, Raymond z Tripolisu, Reynald de Chatillon, Balian z Ibelinu, Reginald de Sidon, Gauthier Garnier z Cesarei, templáře vedl Gérard de Ridefort, ale není známo kdo vedl řád johanitů, jejichž velmistr padl u Cressonských pramenů. Vojska saracénů vedl Saladin. Jeho armáda u Hattínu byla rozdělena na tři skupiny - útočné velel Taqi ad-Din, levému obrannému Muzaffa ad-Din Gokbori (vítěz od Cressonských pramenů se synem Saladina, jménem Al-Afdal) a Saladin vedl střed.